Je to blbé drazí krajané, ale ojebali nás

Jak to, že mě nikdo nereprezentuje? Říkáte si to často taky?

Příklad první – Gretiny pátky

Ministr životního prostředí Richard Brabec za ANO pochválil studentskou klimatickou stávku pořádanou v Česku jako součást mezinárodního hnutí Fridays for Future. Současně ale vláda odmítá zavřít zastaralé uhelné elektrárny, zastavit těžbu uhlí, zavést uhlíkovou daň, a nedávno se Babiš na evropském summitu připojil ke koalici států, které vetovaly závazek dosáhnout do roku 2050 klimatické neutrality. Brabec neváhá v reakci na protesty studentů vyzvat veřejnost k disciplinované spotřebě, protože „si musíme uvědomit, že každý z nás má nějakou uhlíkovou stopu.“ (Ministr nezapomněl ani na notorickou poznámku vymlouvající se na Čínu a Spojené státy v roli hlavních emitentů skleníkových plynů.)[1]

Příklad druhý – demonstrace

Vedle studentů získává v ulicích na hlase protivládní hnutí, které si pomalu buduje širší občanskou základnu. Na tomto místě se přiznám, že jsem jeho význam zpočátku podceňoval. Antikomunistický jazyk manifestací mi často připomínal komerční plochy v soupravách pražského metra, které si v kampani před posledními komunálními volbami zaplatila ODS. Stejně jako v jiných okamžicích, kdy liberálové ikonizují svůj střet s populisty jako souboj Dobra se Zlem, jsem měl pocit, že jsem znovu svědkem situace, kdy se z prostředků a forem potírání násilí stávají prostředky a formy jeho pokračování. Řečeno s Étiennem Balibarem, kolektivní subjekt si nedokáže představit své historické cíle jinak než jako zničení jiného. Organizátoři si ale později uvědomili, že pozornost snad vzbudí i to, pokud na manifestacích zazní i pár vět o problémech, v jejichž řešení Babiš manažersky selhává – a že jich není málo!

Ani teď se na pódiích neodehrává žádné sociální divadlo, které dává hlas utlačovaným, neboť po něm nejčastěji defilují „zasloužilí“ umělci a jiné známé osobnosti veřejného života. Navíc akce organizované protivládním hnutím postrádají moment skutečného „vzbouření“ (vzpomeňme na blokádu hlavních dopravních tahů během prvního víkendu protestů hnutí „žlutých vest“), jejich hesla jsou mnohdy impotentní. S často opakovaným slovem „slušnost“ jako by vyjadřovaly svou bezbrannost ve střetu se státní mocí zastupovanou burany. Co ale odhalují, je intelektuální zaostalost tábora odpůrců demonstrací, který demonstrace označuje jako krajní variantu občanského protestu, která je legitimní pouze v totalitních režimech, neboť v demokraciích se občanská práva dostatečně realizují ve svobodných volbách. Tento nápad je pochopitelně flagrantně antidemokratický. Opožděně tak svědčí o tom, že někteří z „mužů sametové revoluce“ mylně pochopili demokracii jako akt, v němž lid uděluje volenému zástupci svolení k dominanci.

Když ne populisté, tak kdo?

Liberální média varují před populisty, kteří si přízeň lidu získávají populárními opatřeními. Podle nich by se vůli lidu mělo naslouchat spíše opatrně nebo raději vůbec. Tato varování míří špatným směrem. Letos uplyne dvacet let od okamžiku, kdy v rakouských parlamentních volbách získala Strana svobodných (FPÖ) Jörga Haidera podporu 27,2 procenta voličů. Tento bezprecedentní úspěch krajně pravicové strany, který později v Evropě už nikdo nezopakoval, vedl ke vstupu Svobodných do koalice s Lidovou stranou a v důsledku i k výraznému oslabení jejich protestního náboje. Příklad Svobodných je ale zajímavý z jiného důvodu než jako důkaz toho, že účast pravicových populistů ve vládě nemusí být nutně nebezpečná, neboť převzetí vládní odpovědnosti je může připravit o jejich „kouzlo“. S cílem vlomit se do znehybněného stranického systému, z něhož pravidelně vycházely velké koalice lidovců a socialistů, FPÖ o sobě začala uvádět, že je hlasem „malého člověka“ proti „establishmentu“. Neurčité obavy vyvolané globalizací dostaly díky Haiderovi unikátní vizuál: slušný pracující Rakušan a jeho tradiční způsob života jsou v ohrožení zástupu cizinců, kriminálníků, narkomanů, levicových umělců a intelektuálů a další cizorodou sebrankou.

Odpůrci nové rakouské koalice mohli vyvinout snahu ukázat, že jejich systém hodnot a pojetí demokracie je inkluzivnější, a tedy politicky silnější, než rétorika pravicových populistů, ale fakticky nenabídli nic než směsici moralizujících apelů. Kritikové českého manažerského populismu – a právě v tom je příklad Rakouska zvlášť poučný – vyjadřují místo pokusu o politickou mobilizaci tentýž druh morální paniky, která zklamaným voličům populistických stran nenabízí reálné východisko.

V Česku se tato tendence nejsilněji projevuje u malých či středně velkých liberálních stran, které jsou v aktuálních poměrech ostrakizované a jejich demonstrativně ražená morální nadřazenost je jakýmsi druhem sebepotvrzování. Taktika liberálních stran je nejen nefunkční, ale i kontraproduktivní: zamyšlení nad cíli a identitou hnutí ANO depolitizují přívalem morálního znechucení a nevědomky pomáhají bezideovému a shora řízenému post-politickému útvaru udržovat se na vrcholu popularity.

Jaká bude strategie zbytků české levice v podmínkách, ve kterých tradiční levicová strana koaluje s protagonistou kapitalistické oligarchie, který vysává její elektorát, a současně voliči liberálního milieu vyjadřují svoji nespokojenost na protivládních demonstracích? Možnosti obrozené levice se samy vyjádří, pokud vznikne konsensus na několika předpokladech. Jejich stručné shrnutí by mohlo vypadat zhruba takto: Globalizace má svoje vítěze a poražené, probíhající konflikt je tudíž nezrušitelný. V zápase proti dominantním silám globalizace se hraje i o hlasy těch, jejichž potřeby zůstávají nevyřčeny nebo jsou znehodnocované dekadentním jásotem nad přísliby „silného Česka“. Žádný tradiční levicový volič (alias Haiderův „malý člověk“) neexistuje a jeho hledání opět povede, stejně jako před parlamentními volbami v roce 2017, ke kontaminaci sociálnědemokratické agendy nacionalistickým a neofašistickým cizopasnictvím. Levice nesmí vzdát svůj boj proti návratu politiky austerity, jejíž zavádění před pár lety odhalilo skandální pokušení některých evropských mocipánů: silnější diktuje slabšímu, o kolik má zvýšit daně, kolik má utrácet za penze a jaká aktiva má privatizovat.

Všechny tyto postřehy vedou k závěru, že v boji proti Babišovi (ve skutečnosti žádnému bolševickému milovníkovi starých pořádků, ale hrdému dědicovi devadesátkového turbokapitalismu) obstojí jen ti, kteří jej vnímají politicky, nikoli jako morální povinnost obrany demokracie před návratem předlistopadových komunistických kádrů. Skutečný odpor proti kapitalistické oligarchii budou muset iniciovat obyvatelé periferií, do jejichž životů a těl se zapisují všechny rituály, ve kterých vládnoucí třída nachází svůj podivuhodný druh uspokojení – umravňování, vylučování z rozhodovacích procesů, umlčování. Snad je v jejich boji inspiruje i francouzská píseň On lâche rien (Nic nevzdáme) od skupiny HK & Les Saltimbanks, jejíž fragmenty se hodí na závěr této úvahy vzpomenout:

Povídali nám o rovnosti. A jako volové jsme jim uvěřili / Demokracie mě rozesmává. Asi bychom si jí všimli /

Kolik váží náš hlas proti zákonu trhu /

Je to blbé drazí krajané, ale ojebali nás /

Kolik váží lidská práva proti obřím zakázkám /

Koneckonců platí jedno pravidlo: prodat více, prodat více / Republika se prostituuje na chodníku diktátorů /

Jejich sladkým slovům už nevěříme. Naši vládci jsou lháři.  

Je tak pitomé a banální mluvit o míru a bratrství /

Když bezdomovci chcípají na chodníku a vede se hon na ilegály/

Když se hází drobečky proletářům, aby zmlkli /

Takže nepůjdou po majitelích milionářích, zlatíčkách naší společnosti /

Je šílené, jak jsou všichni bohatí a mocní protežováni /

Není pochyb o tom, že se vyplatí být kámoš s prezidentem /

Drazí kamarádi, drazí voliči, drazí občané-konzumenti /

Budík zazvonil, je čas vynulovat počitadla…  


[1] Když je řeč o uhlíkové stopě, existuje studie, která ukázala, že k významné redukci uhlíkových emisí může přispět i zavedení čtyřdenního pracovního týdne. Pokud bychom v práci strávili o 10 procent méně času, naše uhlíková stopa by se zmenšila o 14,6 procenta. O čtvrtinu kratší čas strávený v práci by přinesl zmenšení uhlíkové stopy o 36,6 procenta. Kratší pracovní týden by znamenal snížení objemu emisí v dopravě, menší spotřebu energie na provoz kanceláří a napájení počítačových systémů. Není překvapením, že proti požadavku odborů na snižování fondu pracovní doby jako první vyrazili do boje Babiš, který se chlubí, že pracuje osmnáct hodin denně, a jeho fanklub velkopodnikatelů.

publikováno: 17. 7. 2019

NEJNOVĚJŠÍ články


Němci, šlechtici, katolíci a navrch kněžouři u nás neprojdou! Kristovy milice versus Česko

Přestože o otázce vrácení majetků Řádu německých rytířů naše média poslední dobou neinformují natolik, jako tomu …

Rozdělená společnost? Naložme si různost. „Válka bude, víc vám neřeknu.“

Láska k sjednotitelům je prastarého data. Různí králové, císařové a generálové nedůležitých jmen přežívají v učebnicích dějepisu především …

Straka je tak drzá, jak blbá je opizice

Předpokládám, že pirát Michálek dostal děkovný mail od Marka Prchala za jeho kádrovací střelu do …

Pravdivost maleb a nicotnost lidí venku

Jan Zrzavý kdysi vzpomínal na Giottovy fresky v Padově, na to, jak prázdný se mu jevil …

Diagnóza Babiš

Zprávy jsou nyní plné sporů v kauzách kolem premiéra Babiše. Když nastane jakýkoliv politický trapas, tak …

Okraj společnosti je prostě zajímavější než střed

V.S.: Tvá nová kniha Lobotomík se zčásti odehrává v psychiatrické léčebně stejně jako jedna povídka z tvého …

Porno, internet a děti. A co ještě?

O dopadu sociálních sítí na děti a mladistvé se mluvilo na panelové diskusi Jak přežít na …

Jak se máme díky EU bohatí i chudší

V Evropě bude horko. Chladnému počasí navzdory. Pod praporem visegrádské čtyřky vytáhlo 16 členských států …