K čemu by byla atrapa rozbité Panny na Staromáku?

Praha už nedává, co dávala dříve, říká Václav Cílek. Zatímco v devadesátých letech procházel Prahou se zatajeným dechem, dnes mu kostely a paláce přestávají odpovídat. „Dnes když jdu městem, tak mám pocit, že Karlův most zarytě mlčí… protože volá něco jiného. Dřív byla Praha kouzelné panoptikum, dnes je to Disneyland.“[1]

Že k nám památky přestávají mluvit, vidí jako problém i historik Vít Vlnas. Vztyčit nebo nevztyčit mariánský sloup? Dokázal by nás (znovu) oslovit? O mariánském sloupu psal v Přítomnosti v roce 1990 (zde). Jak vidí tento spor Vít Vlnas dnes, čtěte níže.


Pavlína Havlová: Souhlasíte s tím, že pomníků s duchovním významem u nás máme po 30 letech od sametové revoluce zoufale málo? Máte pro to nějaké vysvětlení?

Vít Vlnas: Otázkou je, zda se klasická forma veřejného figurálního pomníku, která se vyvinula v antice a svého vrcholu dosáhla v 19. století, již morálně i umělecky nepřežila. Svědčilo by o tom i to, že nejzdařilejší pražské pomníky posledních desetiletí jsou ty, které volily stylizovanou či přímo abstraktní formu, anebo ty, které s tradičními pomníkovými schématy nějakým způsobem polemizují.

Druhé vysvětlení může být, že u nás existuje stále méně sochařů schopných přesvědčivé interpretace figury jako takové. Někde je kontrast úctyhodného ideového obsahu a až groteskně nepovedené formy zvláště nápadný; stačí se projít po Klárově na Malé Straně. Naši letci z bitvy o Anglii by si věru zasloužili důstojnější připomínku, než jakou představuje ta ošklivá čtyřnohá věc s křídly démona; zde musím spravedlivě dodat, že se jedná o výtvor britského zhotovitele.

Pokud se od pomníků obrátíme k sochám ve veřejném prostoru obecně, pak je třeba opětovně varovat proti praxi přijímání a následného instalování tzv. darovaných plastik. Těmito zadními vrátky vnikají do veřejného prostoru díla, která by normálně nemohla projít přes žádnou kompetentní radu či komisi.

Varovným mementem jsou např. kýčovité příšernosti marketingově zdatné Anny Chromy na Senovážném náměstí a u Stavovského divadla. Je smutné, že stejný postup nakonec zvolili i autoři atrapy mariánského sloupu, jimž rozhodně nelze vytknout nečestný úmysl.

 

Mohl byste víc komentovat Váš výrok o duši sochy? Hlavně s ohledem na to, že na většinu míst se místo originálů soch, které putují do lapidárií, dávají kopie. Domníváte se i v tomhle případě, že jde o sochy bez duše?

Duše, která oživuje sochy, tedy dobré a zdařilé sochy, je vždy jen naše vlastní duše, kterou necháváme rezonovat v uměleckém díle. Zůstaňme u mariánského sloupu. Jeho vztyčení na Staroměstském náměstí bylo činem velkolepým, dnes bychom řekli avantgardním a novátorským.

Kdyby tehdy už existoval památkový úřad, pravděpodobně by něco tak převratného nepovolil. Naštěstí neexistoval, a středověký rynek dostal geniální vertikální akcent, jehož místo bylo s neuvěřitelnou pečlivostí zvoleno nikoliv v geometrickém středu, ale v osovém těžišti onoho náměstí. Ten sloup či obelisk byl mírou a etalonem. A samozřejmě byl též dobově podmíněným výrazem triumfálního protireformačního katolicismu.

První veřejná manifestace nastupujícího baroka v dosud gotickém městě, kde renesance sice změnila fasády a přidala arkádová nádvoří, ale urbanistické skladby se nedotkla! Jenomže tento sloup už není. Jeho zboření bylo činem barbarským a hlavně idiotským, nicméně rovněž dobově podmíněným: jedna dějinná epocha si připravovala jeviště pro svůj nástup tvořením, jiná zase ničením.

Kdyby se sloup a jeho sochařská výzdoba dochovaly tak, aby bylo možno vytvořit přesnou kopii, přimlouval bych se za jeho znovuvztyčení, stejně jako se již léta zasazuji o obnovu Radeckého pomníku na Malostranském náměstí. Jenomže to nejde, mariánský sloup fyzicky neexistuje a dochované fragmenty vytvoření přesné kopie neumožňují.

A jsme u té duše sochy. Namísto toho, abychom se bavili, jak navrátit Staroměstskému náměstí jeho velkou vertikálu, úběžník mířící přímo k nebi, diskutujeme už po desetiletí jen o přibližné napodobenině zničeného barokního originálu, o atrapě z indického kamene, bez rohových Bendlových sousoší andělů zápasících s ďábly, bez původních nápisů (jejichž militantně protireformační dikce by mohla urazit latiny znalého evangelíka), bez kapličky P. Marie Rynecké jako ohniska živého kultu – duše sloupu, chcete-li – a se sochou Panny Marie, která při veškeré úctě k Petru Váňovi není, a nikdy nebude dílem Jana Jiřího Bendla.

Suma sumarum: současný český katolicismus se hodlá na nejprestižnějším místě v celé Praze prezentovat ahistorickou napodobeninou něčeho, co nelze rekonstruovat, ale co je hluboce zahleděno do minulosti, aniž by to však přejímalo výrazovou sílu a ideovou hloubku originálu. Opravdu je třeba urážet Matku Boží Neposkvrněnou tímto způsobem? Opravdu není naše doba už schopná navázat na velké, osvobozující a normotvorné umělecké gesto našich předků z poloviny 17. století dílem, které by stejně jako jejich dílo bořilo hranice konvencí? Obnovit mariánský sloup nikoliv matným pokusem o nápodobu již neaktuální formy, nýbrž navázáním na ideu, na obsah a na duši originálu, to je, oč tu běží.

 

Byly v důsledku stržení mariánského sloupu strženy i jiné sochy, např. sv. Jana Nepomuckého? Lze i na jeho kultu pozorovat pošramocení vztahu národa k sochám, resp. k jejich duši?

Zejména mezi lety 1918–1921 docházelo k ničení mnoha sakrálních památek, přičemž sochy Jana Nepomuckého jakožto údajného „světce temna“ byly na řadě mezi prvními. Ničilo a bouralo se různě: někdy tajně a v noci, jindy za dne před jásajícími davy a za hudebního doprovodu sokolské kapely. Více v Čechách nežli na Moravě a častěji v regionech průmyslových nežli v zemědělských oblastech.

Je ale třeba říci, že takovéto vandalství nikdy nezískalo podporu státních úřadů a nová republika se proti němu od počátku vymezovala. Máte asi pravdu, že národ se zde utvrdil v představě, že obrody a pokroku lze dosáhnout cestou ničení viditelných symbolů včerejška. To nám zůstalo; odstranit pomníky z náměstí je jistě jednodušší nežli změnit stereotypy v našem vlastním nitru.

Na druhé straně však jistě nelze připustit, aby naše děti chodily kolem soch masových vrahů typu Stalina či Gottwalda.


[1] Václav Cílek v rozhovoru Ztratíme-li svou kontinuitu, nestaneme se světoobčany, ale globálním póvlem pro ČRo Vltava.

publikováno: 31. 7. 2019

Vít Vlnas

Vít Vlnas

/ Prof. PhDr. Vít Vlnas, Ph.D. je od roku 2018 vedoucím Ústavu dějin křesťanského umění na Katolické teologické fakultě. Zaměřuje se na umění baroka, obecné dějiny raného novověku, novodobé dějiny a dějiny výtvarného umění. Od r. 2016 působí jako vedoucí Centra humanistických studií Moravského zemského muzea.

Pavlína Havlová

Pavlína Havlová

Editorka Přítomnosti / Narozena v roce 1976 ve Vlašimi. Studovala orální historii na Fakultě humanitních studií UK. Ráda oživuje vzpomínky na to, co je už nenávratně pryč. V rozhovorech se snaží zrcadlit životní příběhy lidí, kteří se nebojí žít.

NEJNOVĚJŠÍ články


Porno, internet a děti. A co ještě?

O dopadu sociálních sítí na děti a mladistvé se mluvilo na panelové diskusi Jak přežít na …

Jak se máme díky EU bohatí i chudší

V Evropě bude horko. Chladnému počasí navzdory. Pod praporem visegrádské čtyřky vytáhlo 16 členských států …

Kdo chce kýč hledat, najde

Forbes přináší zprávu o tom, jak v anglosaském světě dramaticky stoupá prodej básnických sbírek, kdežto u nás někteří …

Někdy sním o tom, jak přepisuji samizdaty (dnešní studenti k roku ’89)

Jak vnímají události 17. listopadu 1989 studenti, kteří jsou na prahu plnoletosti? Zeptali jsme se …

Předčasné Vánoce ve formátu „Čau lidi“

Jeden můj známý mi přeposlal pravidelnou nedělní chvilku propagandistických manipulací Marka Prchala, které jeho zaměstnavatel …

Jaké máme skutečné problémy

Před necelými deseti lety byla Evropská unie zasažena bouří finanční a dluhové krize, která obnažila skrývané …

Potrat

Trvalo staletí, než začalo být tvrzení, že není otázky, která by nemohla být položena, obecně …

A krade se vesele dál a ruka ruku myje

Asi před měsícem jsem prodal motorku. Měla 280 kg a už mi nevyhovovala. Dlouho si pomýšlím na choper. Našel …