Maďaři na Slovensku „boli o krok napred“

Letos si připomínáme, že se již třicet let těšíme z toho, co národům střední a východní Evropy komunistický režim čtyři desetiletí předtím odepíral. Zatímco např. činnosti Charty 77 se v médiích dostává, samozřejmě plným právem, adekvátního prostoru, občas postrádám silnější reflexi opozičních aktivistů stojících na určité periferii, nikoliv jen té geografické (např. disent v pohraničí), ale i sociální či národnostní. Proti režimu vystupovali i mnozí občané romské národnosti, těšínští Poláci či východoslovenští Rusíni. Z našich československých menšin se však nejrazantněji (řeklo by se nepřekvapivě) ozvali Maďaři.

Vztah Maďarů (a nejen jich) k režimu do značné míry ovlivňovala oficiální politika Československa vůči národnostním menšinám. To platilo již od vzniku republiky, kdy se více jak sedm set tisíc Maďarů proti své vůli ocitlo mimo svůj domovský stát. Postoj komunistického vedení k této poměrně výbušné problematice sice v průběhu čtyřiceti let totality prošel určitým vývojem a změnami, přesto lze říci, že již od konce druhé světové války směřovala československá politika k buď úplnému odstranění kulturního a hospodářského života menšin (Němci), nebo k eliminaci částečné či alespoň bedlivě hlídané, což se týkalo právě Maďarů. Pokud jim tedy bylo dovoleno vydávat vlastní tisk (deník Új Szó, od roku 1948), pořádat akce či sdružovat se v organizacích (Csemadok), potom se tak dělo výlučně pod přísným dohledem strany a vlády.

Výraznou úlohu ve vztahu maďarské menšiny k československým normalizátorům zároveň sehrávala i komparace se situací, jaká v daném období vládla v Maďarské lidové republice, jíž se nikoliv náhodou přezdívalo „nejveselejší barák socialistického bloku“. Výdobytky Kádárova gulášového socialismu spojeného s lepší životní úrovní (ovšem za cenu neuvěřitelného zadlužení) i relativně vyšší mírou svobody českoslovenští Maďaři i přes ztížené možnosti velice pozorně a soustavně vnímali. Jejich postoj k husákovskému vedení byl tedy z výše uvedených důvodů spíše negativní či pasivně odmítavý.

Protirežimní aktivity v řadách maďarské menšiny na Slovensku započal naplno geolog Miklós Duray. Ten se v hledáčku tajných složek pro své politické názory z období Pražského jara ocitl již počátkem 70. let. Stávající poměry v ČSSR Duray, k němuž se záhy přidali další, napadal především prizmatem člena menšiny, jíž se (podobně jako ostatním minoritám) zdaleka nedostává těch práv, která by jim dle mezinárodních úmluv a konvencí západních demokracií měla náležet. Zároveň však akcentoval i soustavné porušování občanských svobod a lidských práv obecně, tj. v rámci celé československé společnosti.

Jako jeden z prvních občanů slovenské části federace se Duray dostal k textu prohlášení Charty 77, kterou však zpočátku odmítl podepsat – vadilo mu, že pražští disidenti nezahrnuli do dokumentu problematiku menšin. „Nemám výhrady vůči tomu, co se v textu Charty nachází, ale postrádám to, co v něm není,“ svěřil se ve své knize Kutyaszórító, jež vyšla na počátku 80. let v New Yorku.

Roku 1978 založil Duray s Péterem Püspöky Nagyem a Lászlóem Nagyem Výbor na ochranu práv maďarské menšiny v Československu (Csehszlovákiai Magyar Kisebbség Jogvédő Bizottsága), což neuniklo komunistické garnituře, která členy tohoto sdružení označila za „maďarské nacionalisty“ zneužívající národního cítění občanů maďarské národnosti Slovenské socialistické republiky a agitující je proti stávajícímu systému. Byť se jedná o typicky nálepkování ze strany režimu, je nutno přiznat, že Výbor v počátcích skutečně z nezanedbatelné části tvořili aktivisté brojící proti tehdejším poměrům ze spíše konzervativních či národních pozic. Významným mezníkem v činnosti maďarského disentu na Slovensku se proto stal rok 1979, kdy Durayho oslovila trojice maďarských studentů z Bratislavy s nabídkou spolupráce. Manželé Károly a Eleonóra Sándorovi a László Öllos vnesli do práce Výboru o poznání liberálnější názory, získané mimo jiné i živými kontakty se spíše levicovým maďarským disentem. Účastnili se např. tajných přednášek významného filozofa Jánose Kise, který po propuštění z Maďarské akademie věd vedl významné samizdatové periodikum Beszélő. Inspirováni budapešťskou intelektuální opozicí začali Sándorovi taktéž pořádat podzemní přednášky a besedy, aktivně kopírovali zakázané dokumenty, které díky rozšiřující se základně sympatizantů úspěšně distribuovali v jižních regionech Slovenska.

Komunisté však činnost maďarské opozice nemínili tolerovat. Roku 1982 se Miklós Duray poprvé ocitl za mřížemi – po zkušenostech se zatýkáním chartistů vzal při výslechu veškeré aktivity Výboru na vlastní osobu, čímž se v řadách protikomunisticky smýšlejících Maďarů, liberálů i konzervativců, stal doslova hrdinou. Jeho pevný postoj nezměnila ani vánoční „nadílka“ – o svátcích jej bachaři odvedli na chodbu z dohledu kamer, kde jej brutálním způsobem zmlátili. Roku 1983 Duray vězení opustil, ovšem pouze na dva roky. Při svém druhém trestu podepsal Chartu 77, k níž během let zaujmul vlídnější postoj.

Od 80. let začalo postupně docházet k navazování kontaktů s disentem slovenským, případná hlubší spolupráce však od počátku narážela na odlišná stanoviska ve věci národnostní problematiky či interpretace mnohých historických událostí. I přes neshody mezi národně smýšlejícími disidenty na obou stranách, pro něž nevyřešené spory minulosti představovaly těžko překonatelný blok v zahájení užšího postupu proti společnému nepříteli, ale existují doklady o vzájemné podpoře a vyjadřování solidarity (např. Čarnogurského podpis pod dokumentem Charty o menšinách z roku 1987 odeslaný státním složkám).

Větší míra maďarsko-slovenské kooperace proběhla především mezi opozičníky liberálního střihu. László Nagy, představující v rámci maďarského disentu ekologický proud, tak např. navázal úzké kontakty s iniciativou Bratislava/nahlas, která vznikla roku 1987 jako reakce na soustavnou devastaci kulturního i přírodního bohatství země. Na první setkání s maďarskými opozičníky vzpomíná Milan Šimečka, který nevycházel z údivu nad tím, jak byli Maďaři dál – zatímco pro Slováky znamenala vidina celkové změny politického systému něco absolutně nepředstavitelného, Maďaři už na ni byli perfektně přichystaní a jen vyčkávali okamžik, kdy to „praskne“.

Silná protirežimní aktivizace maďarské menšiny nastala na podzim 1988, kdy tisíce osob připojilo své podpisy pod petici, jejímž cílem bylo zabránit demolování vesnic v sedmihradských Karpatech (ničení často historických staveb se tehdy dotklo celého Rumunska). V tom samém roce zároveň vyšel z Durayho okruhu přelomový dokument nazvaný „Memorandum Maďarů žijících v Československu“, který se vedle tradiční akcentace menšinové problematiky zabýval i nedodržováním lidských práv a v podstatě přímo žádal změnu politického systému v zemi. Jak píše E. Sándorová, memorandum „bylo gestem jednoznačného odmítnutí komunistické strany jako legitimního partnera“.

Zatímco v lednu 1989 u nás jednotky bezpečnosti ještě mlátily demonstrující při tzv. Palachově týdnu, maďarská komunistická strana (v té době již ve víru reforem) přijala usnesení o tom, že události roku 1956 nebudou dále nazývány pejorativním označením „kontrarevoluce“, ale jako lidové povstání, což představovalo více než přelomový krok. Když pak na počátku července došlo k rehabilitaci Imreho Nagye (shodou okolností symbolicky v den, kdy zemřel János Kádár), bylo jasné, že se Východní blok pomalu hroutí, což „naši“ Maďaři, na rozdíl od většinové československé společnosti, právě díky permanentní reflexi událostí za Dunajem věděli již dávno před listopadem. I proto pod legendární peticí „Několik vět“ najdeme obrovské množství podpisů občanů maďarské národnosti.

Dne 18. listopadu proběhlo v jihoslovenské Šaľe, bez jakékoliv spojitosti s událostmi proběhlými předchozího dne v Praze, shromáždění zorganizované Károlyem Tóthem, na němž byla založena Maďarská nezávislá iniciativa (Független Magyar Kezdeményezés), jež je považována za vůbec první, na KSČ zcela nezávislou politickou stranu v ČSSR po čtyřiceti letech. Iniciativa se (zejména v osobě spisovatele Lajose Grendela) ihned aktivně zapojila do bourání systému, ruku v ruce se slovenskou Verejností proti násiliu. Ona často zmiňovaná euforie sametu, díky níž nejsou zaznamenány výraznější národnostní animozity a která načas oba národy spojila až bratrským způsobem, však rokem 1990 končí. Slovensko-maďarské vztahy vstoupily do nové kapitoly svých dějin, které vzhledem k nastupujícímu mečiarismu a vzedmutí slovenského národovectví rozhodně nelze nazvat dobrými, v řadě ohledů ba ani korektními. Není proto náhodou, že to byla právě maďarská menšina, kdo si rozdělení republiky přál snad ze všech nejméně. Obávala se (jak se ukázalo, právem), že rodící se politická „kultura“ na Slovensku oproti liberálnímu vývoji v Čechách menšinovým zájmům ani demokratizaci společnosti rozhodně přát nebude. Na vyhrocených relacích, především na politické úrovni, však přirozeně nenesla vinu pouze strana slovenská – na nacionalistickou notu začal hrát i Duray, který se u většinové slovenské společnosti mnohými svými výroky zkompromitoval, a do určité míry tak ztratil aureolu, kterou získal svým bojem proti komunismu.

Károly Tóth se po revoluci neztotožnil s Durayho směřováním strany, založil tedy Fórum inštitút pre výskum menšín (dnes Šamoríně a Komárnu) snažící se o vzájemné národnostní porozumění, historický objektivismus a pěstování multikulturního obrazu Slovenska. Když roku 2016 zemřel, drželo na jeho památku slovenské Národní shromáždění minutu ticha (proti se postavili Kotlebovi fašisté a hlasování se zdrželi mnozí poslanci SNS a tehdy vládnoucího Ficova SMERu).

publikováno: 5. 8. 2019

NEJNOVĚJŠÍ články


Praha, srpen 69 jako Hongkong a Moskva 2019?

Vyjádřil jsem se kriticky k násilnému potlačování protestů v Rusku a v Číně. Sesypaly se na mě na …

Klídek! PPF nevstupuje do politiky, ale do fotbalu

Ze zdroje nejpovolanějšího, z úst nejbohatšího spoluobčana (s korporátním sídlem v Holandsku) jsme se s konečnou platností dozvěděli, že …

„Sedm smrtelných hříchů“ prezidenta Zemana

Často slýcháme, a to právě z nedalekých hradních komnat, že nemáme právo protestovat proti zvoleným politikům, včetně …

Fake news v českém tisku?

„Finsko: V zemi šťastných vyhráli nacionalisté Navzdory proslulému kvalitnímu školství a pověsti nejšťastnějších lidí světa, kterými jsou …

Vytuneloval Petrimex. Budeme ho volit zas?

Zásluhou neziskové organizace Kverulant.org o.p.s. mizí billboardy kolem dálnic[1]. S Vojtěchem Razimou (1968), zakladatelem této …

Mrtvý hraboš a vydojený venkov

Rozhodnutí Ústředního kontrolního a zkušebnímu ústavu zemědělského, který spadá přímo pod ministerstvo zemědělství, likvidovat přemnožené hraboše …

Co je být katolíkem a co je underground

Máš blízko k undergroundu, vícekrát jsi zmínil, jak silně tě ovlivnil Ivan Martin Jirous a Pavel Zajíček, …

Zpráva o dosud nepředstavitelném zhovadění lidstva

Poslední kniha Patrika Ouředníka „Konec světa se prý nekonal“ je velmi duchaplná a skvěle se čte, …