„Že tě Hitler nezabil.“ Gulag, který si lidé dělali sami

„Byl jsem jediným smyslem jejího života, jinak neměla vůbec nikoho a její život byl naprosto děsivý. Je to zvláštní, ale většina mých kamarádů neměla otce. To už byla taková doba, že se rodiny rozpadaly. Byla válka, spousta mužů zahynula na frontě, byly stalinské koncentráky…“ A byl také „společný otec, jen jeden jediný, Stalin“. Tak líčí silný vztah s matkou budoucí malíř a ilustrátor Viktor Pivovarov, který vyrůstal bez otce – v obsáhlém rozhovoru pro Revolver Revue č. 22/1993.

V interview pro Paměť národa pak doplňuje: „Stalin byl Bůh. Jednoznačně. Byl to živý Bůh. Maminka mě brala na prvomájové a říjnové průvody – šli jsme kolem Mauzolea, tam stál vůdce. Kult Stalinovy osobnosti byl stejný jako v Německu za Hitlera.“

O hladu v Tatarstánu

Krátce po vypuknutí války v roce 1941 musely matky s dětmi opustit Moskvu a odjet do tzv. evakuace. Čtyřletý Viktor s maminkou se dostali do zapadlé vesnice v Tatarstánu, vzdálené tři dny cesty koňským potahem od železniční stanice.

Viktor Pivovarov s matkou (1951). Foto: Post Bellum

Když popisuje dětství v chudé muslimské vsi, obývané převážně ženami (muži byli na frontě), říká, že bylo plné hladu, nikoli jen tělesného, ale „informačního“, protože nebylo ani rádio, ani jediná knížka pro děti: „Hlad, který má po narození každý, se obrátil v nesmírnou představivost. To byly základy mého budoucího povolání.“

Koncem roku 1944 dostala Viktorova matka z fabriky na obuv, kde před válkou pracovala, povolení k návratu do Moskvy. Veškerý majetek zabalila do dvou kufrů, do jednoho vybrala „ty nejlepší věci“, a právě tenhle kufr jí ukradl muž, který ji spolu se synem vezl na saních k železniční stanici:

„Byla to strašná scéna. Když člověk má tak málo a ještě mu to málo seberou a on navíc má odpovědnost za malé dítě… Na celý život mnou otřáslo, jak plakala.“

„Škoda, že tě Hitler nezabil“

V Moskvě žili v komunálním rozděleném bytě, v ulici Lužnikovskaja:

„Společná kuchyň, uprostřed jakási hala a z ní vedly čtvery dveře do pokojů. V každém pokoji jiní nájemníci. My jsme měli s maminkou osm a půl čtverečního metru, to bylo štěstí, to bylo pro dva docela dost. Vedle nás, v jen trochu větším pokoji, bydlela rodina Hrdiny Sovětského svazu – a to už by si člověk řekl, že byl docela dobře postavený člověk v té sovětské hierarchii, ale byl na tom stejně jako my. Ve třetím pokoji žily dvě sestry, které neměly nikoho,“ vzpomíná Pivovarov.

Viktor Pivovarov. Post Bellum / Tomáš Vodňanský.

Ve čtvrtém bytě bydlela žena, která jeho život navždy poznamenala: „Byla to obyčejná pracovnice ve fabrice, ale měla v sobě všechny ty hrozné věci, komunistka a zároveň nacionalistka, antisemitka a ještě k tomu sadistka. Několik let vařily ženy z bytu na jednom sporáku, každá měla jednu plotýnku. A tahle sadistka stála vedle mé mámy a syčela: ´Kurvo židovská… stejně tě dostanu do kriminálu. Škoda, že Hitler všechny Židy nezabil…´ Trvalo to roky, a já jsem nemohl mámu bránit, protože jsem byl dítě. Ten byt byl taková metafora sovětské nebo ruské společnosti po válce…. Přestěhovat se nebylo možné a nebylo kam.“

Viktor Pivovarov líčí, že sousedka jednou pokapala byt krví z masa, pomazala i samu sebe a běžela na policii oznámit, že jí jeho matka napadla. Jindy ji falešně obvinila z krádeže oblečení:

„Maminka si stěžovala, psala dopisy, ale všechno bylo k ničemu… Každý byt byl peklo… Neprožili jsme hrůzy gulagu, ale zato jsme prožili hrůzy obyčejného života. A jedna z největších hrůz, které komunisté vymysleli, byly právě ty společné byty…. Každý takový byt byl malinký gulag, který si dělali lidé navzájem. Problém nebyl jen ten malý prostor, největší hrůza tkvěla v tom, že se lidé skutečně dopouštěli teroru na bližních.“

Gulag byl cítit i ve škole

Jako obtížně snesitelné místo popisuje Viktor Pivovarov i školu, vysvětluje, že sovětská společnost jako celek byla v totalitních podmínkách surová a krutá, vzpomíná na učitele fyziky, který měl laboratoř s různými elektrickými přístroji, občas zval žáky k tabuli a dával jim rány elektrickým proudem:

„Byli tam učitelé, kteří prošli gulagem, ovšem ne jako vězni, ale jako hlídači. Takže jsme už jako děti od útlého dětství nasávali způsoby, jakými to chodilo v celé společnosti.“

Jinou zkušenost s režimem získal na střední umělecké škole. Ve třetím ročníku dostal nabídku, aby na chodbách vystavil své práce:

„Protože jsem neměl kam dát ty své ubohé kresbičky, nenapadlo mě nic lepšího, než že jsem sundal několik portrétů Stalina, zahodil je za skříň a do těch rámů vložil svoje věci. To bylo těsně po Stalinově smrti, takže režim byl ještě dost tvrdý. Někdo na to přišel a já se ve škole najednou cítil, jako by vedle mě byla zima,“ líčí Pivovarov.

„Všichni učitelé a pedagogové jako by se mě báli pozdravit. Pak mě zavolali do ředitelny a bylo vidět, že i když zatím neproběhl XX. sjezd KSSS, lidé přeci jenom cítili, že se něco mění, i když se zároveň strašně báli. Nějak to nicméně zatloukli, dostal jsem důtku a výhrůžku, že mě vyhodí ze školy, ale nepustili to dál. Byla to klukovina, vůbec jsem si neuvědomil, co dělám.“

Jako již respektovaný umělec se Viktor Pivovarov později dostal do Prahy, díky tomu, že se o ruskou nezávislou scénu zajímal český výtvarný teoretik Jindřich Chalupecký, vyřazený v době husákovské normalizace z veřejného života.

Čas od času poslal Chalupecký do Sovětského svazu někoho ze svých mladších sympatizantů a přátel, v roce 1978 tak přijela do Moskvy historička umění Milena Slavická s několika poznamenanými jmény a telefony – s Viktorem Pivovarovem se sblížili a do Československa se odstěhoval právě kvůli ní.


Viktor Pivovarov patří k představitelům tzv. moskevského konceptualismu, ruského uměleckého směru šedesátých a sedmdesátých let. Od roku 1982 žije v Praze, narodil se však v ruském hlavním městě v lednu 1937. V Příbězích 20. století vzpomíná především na dětství a dospívání, na každodenní život v Sovětském svazu v časech druhé světové války a poválečného stalinismu.


Autoři Tomáš Vodňanský a Adam Drda působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou patnáct let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století.

publikováno: 6. 8. 2019

NEJNOVĚJŠÍ články


Praha, srpen 69 jako Hongkong a Moskva 2019?

Vyjádřil jsem se kriticky k násilnému potlačování protestů v Rusku a v Číně. Sesypaly se na mě na …

Klídek! PPF nevstupuje do politiky, ale do fotbalu

Ze zdroje nejpovolanějšího, z úst nejbohatšího spoluobčana (s korporátním sídlem v Holandsku) jsme se s konečnou platností dozvěděli, že …

„Sedm smrtelných hříchů“ prezidenta Zemana

Často slýcháme, a to právě z nedalekých hradních komnat, že nemáme právo protestovat proti zvoleným politikům, včetně …

Fake news v českém tisku?

„Finsko: V zemi šťastných vyhráli nacionalisté Navzdory proslulému kvalitnímu školství a pověsti nejšťastnějších lidí světa, kterými jsou …

Vytuneloval Petrimex. Budeme ho volit zas?

Zásluhou neziskové organizace Kverulant.org o.p.s. mizí billboardy kolem dálnic[1]. S Vojtěchem Razimou (1968), zakladatelem této …

Mrtvý hraboš a vydojený venkov

Rozhodnutí Ústředního kontrolního a zkušebnímu ústavu zemědělského, který spadá přímo pod ministerstvo zemědělství, likvidovat přemnožené hraboše …

Co je být katolíkem a co je underground

Máš blízko k undergroundu, vícekrát jsi zmínil, jak silně tě ovlivnil Ivan Martin Jirous a Pavel Zajíček, …

Zpráva o dosud nepředstavitelném zhovadění lidstva

Poslední kniha Patrika Ouředníka „Konec světa se prý nekonal“ je velmi duchaplná a skvěle se čte, …