Boj se suchem a odpudivým sajrajtem

Sjednocování pravice bylo téma aktuální v době kolem přelomu tisíciletí. Různé odštěpky a fragmenty, které se v geologickém procesu vytváření polistopadových politických stran pohybovaly v gravitačním poli tehdy veliké a silné ODS, cítily potřebu zachovat si aspoň trochu viditelnosti. Heslem tedy byla „integrace pravice“ (tj. integrace toho, co zbylo po ODS). Byl to strašidelný rej duchů a platily pro něj dva principy:

Za prvé, integrací dvou malých „pravicových“ stran vzniká ještě menší „pravicová“ strana.

A za druhé, výsledkem integrace dvou malých „pravicových“ stran jsou tři malé „pravicové“ strany.

Jde vlastně jen o dvojí pohled na jeden proces politické geologie. Když se usadí prach, je pak kosmického smetí ještě víc, než ho bylo předtím.

Vzpomněl jsem si na to při četbě článku „Čtyři proti Babišovi“, kterému věnovala v pondělí 29. července Babišova Mladá fronta Dnes celou třetí stránku. To, co zveřejnili, je na první pohled dosti zlomyslné a nepřející. Jak by ne, srocuje se konkurence. Např. ptali se prý účastníků nové integrace, „jaký by vlastně tento slepenec měl mít program“ (z toho, co bylo zveřejněno, ovšem plyne, že otázka adresovaná stranám měla podstatně méně urážlivou formu, totiž „jaký by měl být program?“ – jinak by se samozřejmě žádné odpovědi nedočkali). Článek je tedy třeba brát s rezervou, jako ostatně vše v babišovských médiích. Nicméně i karikatura může o karikovaných něco vypovědět.

Dotazovanými byli lídři ODS (která už ztratila hodně ze své někdejší mohutnosti), TOP 09, STAN a KDU-ČSL. Z odpovědí plyne, že spolupráce je buď na spadnutí, nebo už dokonce probíhá. Předseda ODS Fiala raději opatrně hovoří o tom, kdy by měla vyvrcholit: totiž před Vánocemi roku 2020. Taky v její definici je lehce neurčitý. Jedná se o „posloupnost takových kroků, aby vznikl vítězný pravicový konzervativně-liberální tým, který bude schopen nejen přečíslit současnou vládu v počtu mandátů, ale i ve vládě uskutečnit reformy…“.

Pokud jde o program, všichni se prý shodnou na boji se suchem a na penzijní reformě. Kromě toho byla řeč o zrušení plošných slev na jízdné, o snížení daní a byrokracie, o stavbě silnic a tratí pro rychlovlaky, o dotacích malým a středním farmářům, posílení rozpočtu v oblasti školství, investicích do infrastruktury, konsolidaci státního dluhu, sjednocení státní správy, špičkové zdravotní péči. Kdo by to nebral! Autoři textu v MfD zdůrazňují, že proti suchu bude samozřejmě bojovat i Babiš.

Sucho je jistě vážné téma. Řekl bych jen, že ještě vážnější téma u nás je, jak to vypadá v české politice. Legislativu ovládají Babiš, Okamura a Filip (je moc fajn, že Senát zatím neovládli, ale jeho pravomoci mají své citelné meze). V exekutivě dominuje Andrej Babiš, vládne sice s ČSSD, ale vláda závisí na podpoře KSČM a sociální demokraty může Babišovo ANO v Poslanecké sněmovně snadno obejít díky podpoře KSČM a SPD. A pak je tu ovšem hlava státu: vyniká soustavným svévolným výkladem ústavy a zahraniční politikou v mnoha ohledech alternativní nejen k té vládní, ale k té polistopadové jako k celku. Dominantní účastníci těchto Nových pořádků (termín je od Babiše) se jistě vždycky a na všem neshodnou; avšak Nové pořádky jako celek mají podporu značné (i když přesně nevyčíslitelné, na to je u nás moc velký svinčík) části veřejnosti. A k moci se dostali formálně vzato demokratickou cestou (to, že se tak dělo taháním voličů za nos, není relevantní argument: běda tomu, kdo se za nos tahat nechá!).

Politici i média (média až na čestné výjimky) přitom zjevně přistoupili na shodnou interpretaci toho, v čem teď žijeme. Základ je nechumelismus: nic strašného se neděje, není třeba zásadních reforem, demokracie jde svým tempem dál. Znepokojivé věci se nazývají nejapnými opisy: například nehoráznému způsobu vládnutí Miloše Zemana se učeně říká „prezidentský“ nebo „poloprezidentský“ systém. Když se někdo proti tomu všemu vyjádří příliš jednoznačně, politici i média volají unisono „fuj, Antibabiš“ a napadený se většinou chabě a alibisticky hájí.

To, co jsem si vypsal z článku v MfD o programu chystaného „konzervativně-liberálního týmu“, se nese v rámci tohoto, Miloš Zeman by řekl „idiotského“, postulátu: jen proboha žádný Antibabiš! Přitom „Antibabiš“ je jen stručné, a proto trochu zjednodušené vyjádření toho, že k Novým pořádkům je třeba přistupovat jako k celku, zásadně a odmítavě.

Výsledek „veřejného diskurzu“ v Nových pořádcích pak připomíná družné společné stolování farmářů a čuňat v orwellovském hostinci. Pozorovatel, který si uchoval výsadu dívat se na to všechno zvnějšku, tedy z odstupu, už má opravdu problém zjistit, kdo vlastně ještě je (tedy původně byl) farmář a kdo (už) je čuně. Bojuje to proti suchu Babiš, nebo Fiala? A není to vlastně fuk?

Další prvek společného konsensu je přesvědčení, že náš lid není schopný posoudit, co je např. demokracie, a vlastně mu o to ani moc nejde. (Podobně si řada lidí z disidentského prostředí za „totáče“ myslila, že lidu obecnému na nějakých lidských právech až tolik nezáleží, jde mu hlavně o možnost kupovat kvalitní západní zboží, cestovat na Západ a mít se jako prase v žitě.) Mělo by se to lidu nějak dokázat. Totiž že mu jde jen o to.

Věci, které čtyři budoucí účastníci „pravicového konzervativně -liberálního týmu“ uvedli, samozřejmě do programu politické strany patří. Ale vždycky a v první řadě, a dnes, za Nových pořádků, to platí dvojnásobně, tam patří přihlášení se k základním politickým zásadám s akcentem na to, kde vede hraniční čára, vytyčená kdysi primitivní tezí o boji mezi Starými pořádky (kdy nám, jak známo, vládli politici, co nemakali a kradli), tedy demokratickým polistopadovým režimem, a dnešním odpudivým sajrajtem. Zakrývat to je nemravné a říkat tomu tajnosnubně „Antibabiš“ je ještě nemravnější.

Z toho důvodu si myslím, že budovat dnes Národní frontu „konzervativně liberální pravice“ je nedostatečné: je třeba, aby k sobě hledali cestu demokraté zprava i zleva, tedy lépe řečeno, aby cesta mezi nimi zůstala otevřená. Málo sporné je přitom: za prvé, že se o to musí snažit i ti zleva a že ČSSD nebo prozíraví lidé v ČSSD (snad tam nějací ještě zbyli) by měli vyvodit důsledky ze sebevražedného skoku strany do náruče Andreje Babiše. A za druhé, že to není cesta ke koalici, ale definice něčeho, co mají demokraté zprava i zleva tváří v tvář Novým pořádkům při všech významných rozdílech společné.

A dále: to, o co nakonec jde, jsou jistě volby (tedy volby všech stupňů). A taky to, aby ústavní žaloba na prezidenta Zemana nakonec doputovala k Ústavnímu soudu. K tomu je nutné využít všechny cesty, jež zatím pořád ještě dává ústava a zákony. Proto by bylo dobré, kdyby se stávající politické strany, a také nezávislá uskupení, dokázaly sjednotit na nějakém společném elementárním programu. Rozumí se politickém. Plná Letenská pláň je impozantní věc, ale může mít skutečnou váhu a smysl teprve tehdy, až tu nějaké takové základní srozumění bude.

Zatím k tomu má česká společnost dál, než si je spousta lidí u nás ochotná připustit. To, k čemu spějeme, je orwellovská hospoda, ozdobená transparentem: jen proboha žádný Antibabiš! A na druhé straně představa velikánské Letenské pláně, kam se vždy jednou za rok povolají politici, aby složili lidu účty (a dostali za vyučenou). To má s přímou demokracií Tomio Okamury společného víc, než si její hlasatelé připouštějí.

Echo24.

publikováno: 9. 8. 2019

NEJNOVĚJŠÍ články


V režii československých oligarchů – dokonáno

V Česku žijeme v oligarchickém systému. Píše o tom ve svém čerstvém zásadním textu Jan Jandourek. Má pravdu …

Kultura zas jako rukojmí

Pražský primátor Hřib si ze „sesterské smlouvy“ s Pekingem přeje odstranit bod o souhlasu Prahy s politikou jedné …

Justice není spravedlnost

Na podobu zákonů má vliv především momentálně vládnoucí moc, idea, s jejíž pomocí svou vládu legitimuje, …

Výstavka úspěchů národního… „chozjajstva“

Tak jsem včera zase slyšel, že Babiš je úspěšný premiér. Dokonce nejlepší za posledních 20 …

Venkov jsme nepotřebovali, tak je skoro po něm

Odborník na zemědělství, František Havlát, říká, že stojíme na prahu změny, která by pro naši …

Helikoptérová aféra

Je obecně známo, že dostat se za oponu, od roku 1946 zvanou železná, bylo velmi …

Žádné „dobro“ neomlouvá zlo

Dumat nad vztahem dobra a zla je dosti ošidné, neboť se svým způsobem jedná o individuální, intimní …

Sami si diagnostikujte arogantního blbce, aneb o hybris a Nemesis

Nedělej ty vánočky tak kolosální, aby se ti nerozpadly vlastní mocností, prý říkávala Werichova babička …