30 let po plyšáku zas nás maj kurvy v háku

 Falšují se dějiny, jsou tu přece od toho. Kdo sloužil bolševikům a hrabal na sebe, může si v novinách právě takového premiéra a jeho právě takové strany, (vydávajících se za nezávislý tisk pod starými názvy Mladá fronta a Lidové noviny) dát samému sobě za pravdu. Každý si má právo vymyslet vlastní dějiny, jak je cítí a v jakých je mu fain.

Historik Tucker si stěžuje v otevřeném dopise senátorovi Drahošovi na to, co se děje s ústavem ÚSTR, který má zaměstnávat badatele o naší totalitě. Mimo jiné vypráví věci z porad, ze kterých se Hašek i Kafka musí dusit smíchy. Mimo jiné píše (DB):

„Vážený pane senátore,

píši Vám jako člen panelu pro odborné hodnocení Ústavu pro studium totalitních režimů, který zástupce ředitele tohoto ústavu Mgr. Ondřej Matějka rozpustil, neboť tento panel nemohl splnit úlohu PR, kterou mu pan Matějka chtěl propůjčit….“

ÚSTRu hrozí proměna v „instituci národního zapomínání a zastánce neo-totalitarianismu“.

„Dovolte mi, abych se představil. Jsem politolog specializující se na post-totalitní a totalitní společnosti. Publikoval jsem mj. knihy The Legacies of Totalitarianism: A Theoretical Perspective (Cambridge University Press 2015) a The Philosophy and Politics of Czech Dissidence: From Patočka to Havel (Pittsburgh University Press 2000). Zabývám se rovněž metodologií historických věd (monografie Our Knowledge of the Past: A Philosophy of Historiography, Cambridge University Press 2004). Jsem editorem příručky Companion to the Philosophy of History and Historiography (Wiley-Blackwell 2009). Narodil jsem se a vyrostl v Tel Avivu. Do Československa jsem přijel v roce 1992, poté co jsem získal doktorát ve Spojených státech. V devadesátých letech jsem učil na univerzitách v Praze a v Olomouci, poté jsem pracoval na univerzitách v USA, UK, v Německu a Austrálii. V posledních pěti letech pracuji přes léto v Praze a během akademického roku v Bostonu.

Martinem Paloušem z Rady Ústavu pro studium totalitních režimů ….jsem byl přizván k účasti na odborném hodnocení ÚSTR, obdobě britského Research Evaluation Exercise. Evaluační komise je svolávána po pěti letech.

Ve Velké Británii jsou členové takového hodnotícího panelu jmenováni státními úředníky a pracují nezávisle na institucích, které hodnotí, a jsou to akademici, kteří mají na svém kontě odpovídající množství odborné práce, která je prestižní a uznáváná na mezinárodní úrovni. V případě ÚSTR byl však tento panel jmenován institucí, která byla předmětem hodnocení, a já jsem byl jediným jeho členem s podstatným množstvím mezinárodně uznávaných publikací. Zdá se, že dvěma kritérii, podle nichž byli vybráni ostatní členové komise, byl osobní vztah k panu Matějkovi a sympatie k totalitě. Jak napsal pan Matějka členům panelu v dopise, jímž panel rozpustil, jeho účelem bylo vytvářet „Public Relations“.

V rámci přípravy na první setkání evaluačního panelu jsem napsal poznámky, které se mj. týkaly otázek množství a kvality publikací v mezinárodních časopisech a nakladatelstvích a propojení studia ÚSTR s výzkumem v zahraničí. Vyslovil jsem se pro založení časopisu a monografické řady a kritizoval jsem proklamovanou agendu pana Matějky, kterou lze považovat za xenofobní, neboť podle ní nebude zaměstnávat badatele z ciziny, pokud nebudou mít svůj vlastní grant. I kvůli takovému přístupu nemá ÚSTR pracovníky, kteří by byli schopni komparativního výzkumu na mezinárodní úrovni. Tyto předběžné poznámky jsem poslal členům hodnotícího panelu a Martinu Paloušovi, neboť v rozhovoru se mnou projevil zájem o zlepšení publikační činnosti ústavu.

Když jsem na konci května přijel na první pracovní schůzku evaluačního panelu v Praze, museli jsme čekat na předsedu, německého historika Martina Schulze-Wessela, který byl na dlouhé schůzce s panem Matějkou, ačkoli členové hodnotícího panelu by se neměli soukromě scházet s vedoucími a manažery institucí, které hodnotí….

místo toho, abychom se pustili do práce, pan Schulze-Wessel čtyři hodiny křičel a požadoval, abych z panelu odstoupil. Obvinil mě (správně), že jsem ve svých předběžných poznámkách uvedl, že by ÚSTR měl připomínat Jad Vašem, instituci, která se mu nezamlouvá, stejně jako se mu nezamlouvají jiné evropské instituce, které jsou součástí Platform of European Memory and Conscience. Poté mě obvinil z úkladné konspirace s Martinem Paloušem a z toho, že jsem ji zapíral. Oba nás nařkl z toho, že zastáváme a prosazujeme to, co nazval „totalitní paradigma“….

Gulagy a koncentrační tábory, vyvražďování, vyhoštění a teror mají být analyzovány (podle Schulze-Wessela) vně „totalitního paradigmatu“ jakožto „vztah mezi vládci a ovládanými jakožto mnohovrstevný proces, který vyžaduje studium širokých sociálních kontextů“.

Když pan Schulze-Wessel pronášel obvinění proti mně a panu Paloušovi, byl pan Matějka přítomen, ač by to mělo být nepřípustné. To, co Schulze-Wessel pronášel, zjevně odpovídalo jeho názorům. Přerušil ho jen jednou, výkřikem „no protocol!“, což byl očividný výraz přání, aby o vyřčeném neexistoval žádný záznam.


Ve své frustraci popsal pan Schulze-Wessel můj vztah k panu Paloušovi s použitím konspiračního žargonu, jejž používal komunistický režim proti signatářům Charty 77. Na radu pana Matějky, který byl celou dobu přítomen („žádný záznam!“), pak pan Schulze-Wesel napsal dopis adresovaný témuž panu Matějkovi a spolupodepsaný dalším členem komise, Jaroslavem Millerem, rektorem Univerzity Palackého v Olomouci a bývalým pedagogem současného ředitele ÚSTR Zdeňka Hazdry, v němž žádali stejného pana Matějku, aby mě propustil, případně komisi rozpustil, což nyní pan Matějka nelegálně učinil.

Poté pánové Matějka a Schulze-Wessel propustili vedoucí jednotlivých oddělení ÚSTR, kteří celou dobu čekali v jiné místnosti, aby mohli panelu prezentovat činnost svých pracovišť, a všichni jsme byli pozváni na oběd.

Tento jeho manévr stál českého daňového poplatníka více než deset tisíc eur za honoráře (500 eur za den) a za proplacení cestovních výdajů členů panelu. …“

Dr. Aviezer Tucker připojil také svoje hodnocení, z něhož vybíráme:

„…ÚSTR a unikátní Archiv bezpečnostních složek mají být pramenem historického bádání o totalitních obdobích, veřejného a školního vzdělávání, i výstav připomínajících období totality. Tyto funkce Ústavu odpovídají podobným institucím podporovaným státem, jako je izraelský Jad vašem, a evropským institucím, které jsou součástí Platformy evropské paměti a svědomí (Platform of European Memory and Conscience).

Největší potíží této instituce v posledních pěti letech bylo, že její vedení systematicky podrývalo její misi. Kromě toho, že rozšiřuje apologetika totalitarianismu a revizionistické popírání, se pokouší ještě o něco horšího. Usiluje o to přeměnit instituci zaměřenou na vzpomínání v instituci, která napomáhá zapomínání a v důsledku i opakování chyb totalitarianismu.

Neo-totalitní revizionismus není tím nejhorším nebezpečím. Přístupy současného vedení ÚSTR jsou vážnější než pokusy historických revizionistů. Místo toho, aby diskutovalo o paměti související s totalitou, pokouší se současné vedení tuto paměť potlačit, Ústav zevnitř rozložit a proměnit jej v instituci zapomínání. Většina výzkumu, který ÚSTR v posledních letech provozuje, se soustřeďuje na dílčí, nepříliš zásadní témata, jejíchž výsledkem jsou dílčí studie, jimž chybí zobecnění, teoretické závěry či komparace v širší perspektivě. Pro jednotlivé stromy není možné vidět les. Ze studia několika buněk se dozvíme o celé rostlině jen málo.

Jak uvedla komise hodnotící publikační činnost ÚSTR, kterou vedl profesor Frommer, kvalita výzkumu nedosahuje mezinárodní úrovně. Výzkum se nezabývá komparativní perspektivou, která bere v potaz ostatní totalitní státy, především v rámci bývalého sovětského bloku. Výzkum má slabý teoretický základ a soustřeďuje se přespříliš na dílčí studie. Některé práce se neopírají o základní literaturu, zřejmě proto, že nevyšla česky. Dobré studie, které by si zasloužily vydání v mezinárodních časopisech, naopak vyšly pouze česky. Podobné slabiny byly pojmenovány v předchozím hodnocení Ústavu před pěti lety. Vedení ÚSTR nejenže je nebylo schopno napravit, ale situaci zhoršilo tím, že Ústav a jeho práci vedlo k dalšímu stupni provinčnosti a izolace. Vedení ÚSTR podle své oficiální praxe chce zaměstnávat pouze Čechy. Bez mezinárodního složení badatelů je však obtížné provádět srovnávací výzkum na mezinárodní úrovni, takový, který může obstát v mezinárodních časopisech, výzkum, který předpokládá například četbu maďarských pramenů, znalost současných teorií společenských věd, a je psán anglicky. Spolupráce kvalifikovaných mezinárodních a českých badatelů by mohla přinést vysoce kvalitní studie. Badatelé mezinárodní úrovně – ať Češi, nebo lidé ze zahraničí – by rovněž mohli přeložit vysoce kvalitní české práce do dalších jazyků, případně pomoci těm místním badatelům, kteří nepíší dobře anglicky či nemají zkušenost s publikováním v zahraničí, s překladem a redakcí, mohli by jim pomoci strukturovat jejich výzkum s ohledem na dobré zahraniční standardy. Jedinou odpovědí vedení ÚSTR na požadavek mezinárodnosti však byla alokace prostředků na cesty do zahraničí.

Současné vedení navrhuje zlepšit kvalitu ÚSTR procentuálním zvýšením badatelů s postgraduálním vzděláním (advanced degrees) na 80 procent. Diplomy jsou ovšem ve výzkumných oblastech ÚSTR jen slabým indikátorem kvality. Kvalita vzdělávání v historických a sociálněvědných oborech na univerzitách je nevyrovnaná a akademické tituly nezaručují nutně potřebnou úroveň. Tento požadavek navíc může diskriminovat starší badatele, kteří za komunismu nemohli či nechtěli studovat, ale přesto, anebo právě proto vyvinuli svou odbornost v tématech, která spadají do oblasti ÚSTR.

Ředitelem Ústavu je sice pan Hazdra, ale de facto ředitelem (formálně náměstkem ředitele) je Mgr. Ondřej Matějka, který nemá kvalifikaci k tomu, aby řídil ústav, jako je ÚSTR. Nemá doktorát ani podobný diplom, což by – viz výše – nemuselo zase tolik vadit, ale především nikdy nepracoval jako historik a nepublikoval nic odborně významného.

Vzhledem k jeho neznalosti norem akademické historiografické práce a vzhledem k jeho manažerskému stylu vhodnému spíše pro firmu zabývající se public relations, není překvapivé, že je ÚSTR dysfunkční a rozpolcený vnitřními konflikty. Dvě oddělení, která se zabývají studiem komunistické totality, jsou rozdělena mezi původní zaměstnance, kteří tu „přežili“ z dob, kdy primárním účelem Ústavu bylo bádání v archivech tajné policie, a mezi nové zaměstnance, kteří zpochybňují existenci totalitarianismu a tvrdí, že tento režim nebyl neobvyklý či mimořádně nepříjemný. Neo-totalitní apologie komunismu a nacismu se mohou zdát politicky nesouměřitelné, ale mají velmi podobnou rétoriku. Vědomě či bezděky si půjčují slovník neonacistických západoněmeckých historiků, kteří se účastnili tzv. Historikerstreit (1986–1989) a usilovali o to, aby byl zapomenut holokaust, aby proběhla „normalizace“ německé historie pomocí „kontextualizace“, aby se o SS a Wehmmachtu mohlo opět mluvit bez viny. Ačkoli jedna ze tří vědeckých odvětví ÚSTR se věnuje nacistické totalitní éře (1938–1945), ani jedna ze dvou tuctů publikovaných studií předložených v první fázi hodnocení se nezabývá vyhnáním Židů ze Sudet v roce 1938, zapálením synagog v roce 1939 a pozdějším holokaustem (jediný předložený článek na toto téma byl mikrohistorií české pomoci vězňům, kteří unikli z vlaku smrti).

„Hnědí“ a „rudí“ neo-totalitní historici tvrdí, že se během nacistického, potažmo komunistického režimu nestalo nic historicky mimořádného. Analyzují jiná zvěrstva v historii, ke kterým došlo v netotalitních společnostech, a tvrdí, že státem plánované systematické mechanické vyvražďování etnických skupin, sociálních tříd a ostatních částí obyvatelstva a následná totální kontrola společnosti, nebyly historicky jedinečné. Manipulují významem pojmu totality natolik, aby se stal dostatečně vágním a příliš širokým. Neonacističtí němečtí historici tvrdili, že většina Němců nebyli ani Židé ani pachatelé holokaustu, a proto „každodenní“ zkušeností nacismu byly autobahnVolkswagen, nikoli koncentrační tábory. V podobném duchu tvrdí neo-komunisté, že většina Čechů nebyla ani důstojníky StB ani pronásledovanými disidenty, a normalizace tedy byla o malých pokrocích v životní úrovni, konzumentství a pop-kultuře. Komunistické Československo se tudíž prý příliš nelišilo od Francie v té samé době.

Tyto revizionistické historické přístupy záměrně zapomínají a ignorují násilí, teror, paranoiu a vytváření obětních beránků, které udržovaly totalitní moc při životě. Nacisté právě tak jako komunisté potřebovali zničit všechny alternativní elity a potřebovali obětní beránky, které by vinili ze svých selhání. Totalitní systémy se snaží o to učinit objekty svého útlaku jeho činnými účastníky, jak to popsal Havel v Moci bezmocných. Totalitní režimy musí zničit osobní zodpovědnost a svobodu. Aby byla zachována totalitní hrozba, lidé v totalitních státech musí vědět v dostatečné míře o brutalitě moci, aby je to udržovalo ve strachu.

Totalitarianismus vymysleli nacisté a komunisté, nikoli přespřílišná představivost v myslích přeživších intelektuálů ze střední Evropy, jako byla Hannah Arendt a Zbigniew Brzezinski, kteří analyzovali realitu, kterou viděli. Tato politická inovace byla ve dvacátém století stejně jedinečná jako tank nebo letadlo. Totalitarianismus jsou podobně jako koncepty demokracie a socialismus ideální typy (ve smyslu terminologie Maxe Webera – Idealtyp). Realita je chaotičtější než koncept. Existence odstínů šedé přesto neznamená, že neexistuje černá a bílá, anebo odstíny šedi, které se blíží černé nebo bílé. Dějiny se vyvíjejí. Dokonce i režim, který usiloval o atomizaci občanské společnosti a zamezení změn v sociální hierarchii a používal k tomu tajnou policii a politickou stranu, se vyvinul z vražedné revoluce ve zkorumpovanou vládu idiotů. Všechny totalitní režimy však byly založeny masově vraždícími revolucemi a udržovány terorem, politickou stranou a tajnou policií.

Neo-totalitní apologetika je slabá po koncepční a logické stránce a je slabá i důkazně. V politických a intelektuálních prostředích, kde není vnucena shora, bude poražena na poli idejí. Neo-totalitní apologetika je však důležitá a užitečná v tom, že vznáší a udržuje při životě otázky totalitarianismu, tak jak to koneckonců činil Historikerstreit v Německu. V demokratické instituci má akademická svoboda chránit právo historiků vyjadřovat jejich názory, jakkoli slabé či směšné. Primárním kritériem k výběru nových zaměstnanců v ÚSTR by však neměla být jejich oddanost neo-totalitní politice, ale intelektuální kvalifikace.

….

Alternativní, relativizující, multi-perspektivní přístup „anything goes“, který zpochybňuje historickou pravdu, byl podporován totalitními režimy a jejich propagandou, jejichž záměrem bylo zmást. V historiografii jsou někdy jednoduše lži lžemi, nikoli jinými perspektivami. Terezín a Osvětim neměly „jinou stránku“.

Je příznačné, že vedení ÚSTR v osobě Ondřeje Matějky považuje hodnocení výzkumu Ústavu za vykonávání „public relations“ a kritické hodnocení je pro něj konspiračním únikem informací, kterému má a musí být zabráněno (viz můj Otevřený dopis senátoru Drahošovi). Když už nic jiného, ať toto hodnocení napomůže ozřejmit povahu demokratické rozpravy a kritické analýzy lidem, kteří dosud nevyrostli z totalitní mentality.“

publikováno: 10. 8. 2019

David Bartoň

David Bartoň

Šéfredaktor Přítomnosti /

NEJNOVĚJŠÍ články


Praha, srpen 69 jako Hongkong a Moskva 2019?

Vyjádřil jsem se kriticky k násilnému potlačování protestů v Rusku a v Číně. Sesypaly se na mě na …

Klídek! PPF nevstupuje do politiky, ale do fotbalu

Ze zdroje nejpovolanějšího, z úst nejbohatšího spoluobčana (s korporátním sídlem v Holandsku) jsme se s konečnou platností dozvěděli, že …

„Sedm smrtelných hříchů“ prezidenta Zemana

Často slýcháme, a to právě z nedalekých hradních komnat, že nemáme právo protestovat proti zvoleným politikům, včetně …

Fake news v českém tisku?

„Finsko: V zemi šťastných vyhráli nacionalisté Navzdory proslulému kvalitnímu školství a pověsti nejšťastnějších lidí světa, kterými jsou …

Vytuneloval Petrimex. Budeme ho volit zas?

Zásluhou neziskové organizace Kverulant.org o.p.s. mizí billboardy kolem dálnic[1]. S Vojtěchem Razimou (1968), zakladatelem této …

Mrtvý hraboš a vydojený venkov

Rozhodnutí Ústředního kontrolního a zkušebnímu ústavu zemědělského, který spadá přímo pod ministerstvo zemědělství, likvidovat přemnožené hraboše …

Co je být katolíkem a co je underground

Máš blízko k undergroundu, vícekrát jsi zmínil, jak silně tě ovlivnil Ivan Martin Jirous a Pavel Zajíček, …

Zpráva o dosud nepředstavitelném zhovadění lidstva

Poslední kniha Patrika Ouředníka „Konec světa se prý nekonal“ je velmi duchaplná a skvěle se čte, …