Na které pozici ty vlastně stojíš, soudruhu?

Předvečer a den vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa si Ivan Stránský živě vybavuje: „Ten večer dávala československá televize film ´Řeka čaruje´, ani slovo o tom, že invaze je na spadnutí. Kolem druhé v noci na 21. srpna začaly přistávat přepravní Antonovy nejen v Ruzyni, ale i na vojenském letišti v Radčanech, to je (nebo přesněji byl) vojenský prostor u Mimoně. Ráno nejezdily vlaky, ani autobusy… nic. Sedl jsem na svůj motocykl ČZ a jel přes Zahrádky do Vagonky Česká Lípa, závod Klementa Gottwalda. Nikde žádný provoz, jen tanky „osvoboditelů“ a v horním průlezu voják s kulometem. Občas vystřelili… A jak to bylo dál? Ale vy to přece nechcete vědět.“

Když táhli s Rusy, měli výhody

Léto 1968 zastihlo Ivana Stránského v podniku Vagonka Česká Lípa, kde pracoval jako elektromontér, v oboru, který ho bavil a který poté, co odešel z vojenského učiliště, i vystudoval. Bylo mu teprve 22 let, když ho zvolili do závodní rady Vagonky: „Na přelomu let 1969/1970 byla tato rada rozehnána jako pravicově oportunistická,“ vzpomíná dnes Ivan Stránský. „Ve Vagonce se to rozdělilo. Část vedení byla přesvědčena, že to nemůže mít dlouhého trvání, a vehementně upozorňovali na různé lži, které šířil Husák a další. A pak tam byla pravověrná parta, která si uvědomila, že když potáhne s Rusy, tak z toho budou mít neocenitelné výhody. Takže i ti, kteří původně stáli na vrátnici a křičeli, že nedají okupantům ani vodu, tak během dvou až tří týdnů převlékli kabát.“

Lidé se začali přizpůsobovat novým pořádkům velmi rychle. „Tvrdili, že je to internacionální pomoc, bez které by nás obsadil Bundeswehr,“ pokračoval Ivan Stránský. „Že to bylo na poslední chvíli. A nutili ostatní, aby podepsali souhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy. A to byla podmínka vůbec toho, aby člověk, který byl předvolaný před komisi, která měla posoudit… To byla obvyklá věta: ,Tak soudruhu, na které straně ty stojíš?‘ A jakmile řekl, že nesouhlasí se vstupem vojsk, tak okamžitě musel odevzdat partajní legitimaci a vyloučili ho z partaje. A pokud to podepsal, tak bylo řečeno: ,Soudruhu, my s tebou počítáme, pokud se budeš chovat tak, jak předpokládáme!‘ A zajímavé je, že v těch komisích, které vylučovaly, seděli lidé, kteří tři týdny předtím vykřikovali, že jim nedají ani vodu.“

Pravicoví oportunisté

Situace v podniku vygradovala, hodnotí Stránský: „Přišlo to, co přijít muselo. Navrátili se pravověrní, a „rozehnali“ onu „závodní radu“ co by spolek pravicových oportunistů. Byl jsem předvolán a jako pomýlenému mladíkovi mi nabídli spolupráci se Státní bezpečností. Odmítl jsem.“ Následovalo nevybíravé nucení ke spolupráci s tajnou policií: „V roce 1970 mě nechali odmaturovat. Po maturitě si mě pozval Židlický a říkal: ,Podívej se, soudruhu. Ty jsi mladý, je ti dvacet čtyři. My jsme tě nechali odmaturovat. To taky nemuselo být! Podívej, myslím si, že bys to měl ocenit. Já jsem ochotný zapomenout na to, že jsi byl v závodní radě. Byl jsi prostě pomýlený, protože ti je dvacet čtyři, a nevěděl jsi, do čeho lezeš. Já tě znám, ty jsi dobrý pracovník, v kolektivu jsi oblíbený. Já ti nabídnu, mohl bys dostat i byt, protože jsi mladý a ženatý. Budete mít, jak jsem slyšel, rodinu. Tvůj tchán je přesvědčený komunista… Podívej, my se domluvíme. Ty mi podepíšeš, že budeme spolupracovat. A když se bude u vás o něčem mluvit, tak se vždy sejdeme a řekneme si tedy, jak dál,“ popisuje Ivan Stránský šílenou atmosféru začínající normalizace.

Na které pozici stojíš?

Nátlak pokračoval dále: „Já mu říkám: ,Já na nikoho donášet nebudu, to se nezlobte, ale to asi nepůjde.‘ On říkal: ,Víš co?! Já ti dám týden na rozmyšlenou. A dobře si to rozmysli! Mohl bys na to doplatit!‘ A šel jsem. Za týden si mě zavolal a říkal: ´Tak co, soudruhu, na které pozici ty vlastně stojíš?‘ To byla obvyklá věta. Soudruhu, kam ty vlastně patříš? Na které pozici stojíš? A jsem řekl: ´Já na žádné pozici nestojím, ale práskače dělat nebudu!‘ A on říkal: ´Jak chceš, ale v tom případě by bylo lepší, kdybys odešel!‘ A já mu řekl: ´No to vám klidně mohu slíbit. Já tady být nemusím.‘“

Měli ho za donašeče

Ivan Stránský se rozhodl řešit situaci odchodem z podniku: „Domníval jsem se, že když odejdu do jiného kraje, že s jinými lidmi najdu práci v oboru, který jsem konečně alespoň středoškolsky dostudoval. Opět jsem se mýlil, soudruzi si mě jenom předali. Komplikace nastala narozením prvního dítěte, dcery. V novém, náročném místě projektanta jsem byl opět kontaktován šíbry státní moci, noví spolupracovníci mě měli za nasazeného donašeče, s kterým je lépe se nestýkat, ačkoliv jsem odolával tlaku ke spolupráci,“ prohlásil Ivan Stránský. To se na něm začalo nepěkně podepisovat, začal trpět depresemi, až se zhroutil: „Psychiatrické ambulance byly plné podobných lidí, v tomto případě ale následovala hospitalizace v délce několik měsíců a následná naprostá desiluze o socialistickém zřízení,“ říká trpce Ivan Stránský.


Na srpnové události 68 zavzpomínal Ivan Stránský, znalec v oboru elektro, vynálezce, porevoluční politik a pedagog. A také člověk, na kterém se komunistický režim nepěkně podepsal.


Převzato z portálu Paměť národa.

publikováno: 19. 8. 2019

NEJNOVĚJŠÍ články


V režii československých oligarchů – dokonáno

V Česku žijeme v oligarchickém systému. Píše o tom ve svém čerstvém zásadním textu Jan Jandourek. Má pravdu …

Kultura zas jako rukojmí

Pražský primátor Hřib si ze „sesterské smlouvy“ s Pekingem přeje odstranit bod o souhlasu Prahy s politikou jedné …

Justice není spravedlnost

Na podobu zákonů má vliv především momentálně vládnoucí moc, idea, s jejíž pomocí svou vládu legitimuje, …

Výstavka úspěchů národního… „chozjajstva“

Tak jsem včera zase slyšel, že Babiš je úspěšný premiér. Dokonce nejlepší za posledních 20 …

Venkov jsme nepotřebovali, tak je skoro po něm

Odborník na zemědělství, František Havlát, říká, že stojíme na prahu změny, která by pro naši …

Helikoptérová aféra

Je obecně známo, že dostat se za oponu, od roku 1946 zvanou železná, bylo velmi …

Žádné „dobro“ neomlouvá zlo

Dumat nad vztahem dobra a zla je dosti ošidné, neboť se svým způsobem jedná o individuální, intimní …

Sami si diagnostikujte arogantního blbce, aneb o hybris a Nemesis

Nedělej ty vánočky tak kolosální, aby se ti nerozpadly vlastní mocností, prý říkávala Werichova babička …