Za okupaci můžou Američani – komunisti o srpnu

Od brutálních masakrů československé bezpečnosti, armády a Lidových milicí na demonstracích ze dne 21. srpna 1969 je to padesát let.

Na jedné z červnových demonstrací Milionu chvilek pro demokracii zmínila jistá řečnice něco v tom smyslu, že dnešní KSČM schvaluje invazi do Československa ze srpna 1968. O KSČM si nedělám jakékoliv iluze: obsah jejích internetových stránek se čím dál více podobá konspiračnímu webu. Varují před fašizací Ukrajiny a genocidou tamního ruskojazyčného obyvatelstva (ačkoli jeden z jeho příslušníků byl nedávno zvolen tamním prezidentem). I příměry s Ukrajinou jsou skutečně originální: nedávné demonstrace na pražské Letné je údajně důkazem toho, že se u nás chystá pravicový puč řízený ze zahraničí, jakýsi český Majdan. Vše špatné pochází skutečně vždy zvenčí: mj. mediálním tlakem je usilováno o výměnu české vlády tak, aby byla poslušná sousednímu Německu a zejména Spojeným státům severoamerickým.

Na stranu druhou, o závazném jednotném názoru KSČM o prospěšnosti srpnové okupace jsem doposud nic nevěděl. Abych nechytal řečnici za slovíčko, dotázal jsem se jí; mohla mít na mysli názory některých jednotlivých členů KSČM. Je to již dva měsíce, možná ale, že mi odpoví ještě později. Měla by, je to veřejně známá a činná osoba.

Na webových stránkách KSČM jsem ale mezitím také objevil stanovisko Výkonného výboru ÚV KSČM k výročí 21. srpna 1968 ze srpna 1998, znovu vyvěšené na internet ke dni 12. května 2016, což znamená, že by mělo být stále v platnosti. Právě na ně stojí za to se podívat pod skutečným drobnohledem.

Záměrem jeho úvodních vět je zřejmě navodit historizující, tedy objektivní, seriózní a věcný tón: neblahé události srpna 1968 nelze vytrhnout z kontextu tehdejšího blokového rozdělení světa. To, že před 21. srpnem požívala Komunistická strana Československa podporu většiny společnosti, vyplývalo také z toho, že země měla ve srovnání s ostatními státy Varšavské smlouvy stabilní sociální a ekonomickou úroveň. Dále dokument označuje zásah vojsk tohoto uskupení, který měl zaručit setrvání Československa v sovětském bloku, jako mocenský, násilný a nedemokratický. Vstup armád šokoval většinu občanů včetně komunistů a přispěl ke ztrátě důvěry v komunistickou stranu. Spolu s prověrkami za normalizace postavil proti straně i mnohé jejímu sociálnímu programu věrné komunisty, a vstup vojsk česká společnost nepřijala. S tím by se snad i dalo souhlasit – alespoň to neodporuje dějinám.

Ke konci prvního odstavce ale přijde zvláštní věta: „Některá uskupení v ČSSR sice i tehdy skutečně usilovala o převrat a změnu společenského systému, nikoli o demokratizaci socialismu, ale neměla širokou podporu občanů ČSSR.“ Škoda, že „odborné zázemí ÚV KSČM“ (jež je pod dokumentem podepsáno) podrobně nesděluje, která uskupení má na mysli: zda intelektuály, KAN, K231 či i tehdy znovuvznikající sociální demokracii, nebo dokonce i aktivizující se socialisty, požadující zrušení Lidových milicí. Mám-li totiž věřit loňskému RESPEKTU Speciál k roku 1968, pak na jednu stranu, o „návratu ke kapitalismu“ nehovořili ani tehdejší horkokrevní studentští aktivisté a k demokratickému socialismu se hlásil i na svou dobu velmi radikální KAN. Jinou ideologii než socialistickou, křesťanskou demokracii, za pražského jara vyznávali pouze lidovci. Na stranu druhou, podle dobových sociologických průzkumů by 75 % lidí na jaře 1968 při případných volbách preferovalo výběr z kandidátů vícero nezávislých politických stran, což znamená zcela zjevný myšlenkový návrat k politické pluralitě, tj. podporu obyvatelstva pro „převrat a změnu společenského systému“ zcela zásadní. Lidé nechtěli volné trhy a masivní privatizaci, ale chtěli při volbách skutečně volit, nikoliv odsouhlasovat jednotnou kandidátku.

Současná komunistická interpretace událostí tak z těchto poměrně dvojznačných fakt vůbec nevychází a stále tím notně připomíná Majora Zemana, v němž reformní hnutí z šedesátého osmého rozviřovaly jen podlé postavy básníků Danešů, novinářek Konečných a profesorů Braunů, falešně se zaštiťujících humanismem, ve skutečnosti ale působících z pověření západních rozvědek.

To ale není zdaleka všechno. Poznámkou, že řada komunistů vyloučených ze strany po roce 1968 do ní znovu vstoupila po roce 1989, se KSČM snaží vyvolat dojem, že se jednalo o jakýsi masový jev. To ale vůbec neodpovídá celkovému vývoji komunistické členské základny v polistopadovém období, který se rapidně obrátil směrem dolů. Opětovné vstupy byly spíše výjimkami; navíc mi není znám ani jediný případ člena tehdejšího reformního dubčekovského vedení, který by se po osmdesátém devátém znovu odhodlal si pořídit komunistickou stranickou knížku.

Stín vstupu vojsk podle komunistů prý negativně ovlivnil i postavení levice v celé Evropě. Zaráží mě vágní užití slova levice: má KSČM na mysli, že měl negativní vliv například i na postavení švédské sociální demokracie Olofa Palmeho (jenž zásah velmi brzy odsoudil)? Že kvůli intervenci měli menší volební zisky francouzští socialisté, britští labouristé a západoněmečtí sociální demokraté, a že ostrouhala i tzv. „postmoderní levice“, k níž bývají řazeni Zelení? Nebo mám číst slovo levice jako synonymum s komunisty?

A konečně: dokument také tvrdí, že udržení mezinárodní rovnováhy po šedesátém osmém údajně respektovaly i velmoci NATO, a že na úspěchu výraznější demokratizace socialismu v tehdejším Československu nemělo zájem ani vedení Sovětského svazu, ani západní mocenská uskupení. Navíc, zásah byl provedený za tichého souhlasu USA a vstup vojsk posloužil spíše ku prospěchu zemí kapitalistické orientace (!!!). Opět škoda, že dokument neříká, jak jim okupace posloužila. Odhlédneme-li od samotných historických faktů, přijde mi naprosto bizarní, že text o rozsahu přibližně jedné a čtvrt normostrany, který má pojednávat o invazi vojsk Sovětského svazu a jeho spojenců do Československa, jednou také zaútočí proti NATO, podruhé proti USA, potřetí proti Západu a počtvrté proti kapitalistickým zemím, zatímco fakt, že se jednalo o okupaci Varšavskou smlouvou, je zmíněn jen jednou. Sovětský svaz v pozici hegemona této aliance není jako hlavní odpovědný za srpnovou operaci v dokumentu zmiňován ani jednou, a totéž platí o jeho vrcholných představitelích. Je to jako by František Josef I. několik desetiletí po prohrané válce z roku 1866 místo pruského agresora za tehdejší obsazení části rakouských zemí spílal Anglii, Francii a Rusku, které byly v konfliktu neutrální.

Rovněž si neodpustím pár poznámek týkajících se jazyka: slovo okupace, invaze či vpád se v dokumentu nevyskytne ani jednou, stále jen zásahvstup. V dnešní době jde z formulace typu „[Výrazná část členů a představitelů strany] usilovala v předchozím období o překonání společenských nedostatků a chyb minulosti, o nastartování nového ekonomického rozvoje a širokou demokratizaci společnosti“ už hlava kolem. A ty zbytečné normalizační výplně: „setrvání našeho státu v rámci tzv. sovětského bloku“ – nelze to formulovat bez onoho „v rámci“? Vstup vojsk je označen za nedemokratický krok. A dále také vršení normalizačních synonym: „Přes dočasné udržení poměru sil a rovnováhymezinárodním měřítku, (…) srpnový vstup vojsk česká společnost nepřijala a jako celek se s ním neztotožnila.“ Nešlo by napsat třeba jen „Přes dočasné udržení mezinárodní rovnováhy“? Jaký je rozdíl mezi formulací „něco nepřijmout“ a „s něčím se neztotožnit“?

Komunistická historiografie mi vždy přišla jako výrazně výběrová. Připomínání momentu bombardování Bělehradu v roce 1999 se jí velmi hodí, neboť při něm může kritizovat nenáviděné NATO: jenže tato událost nebyla zdaleka jedinou násilnou, která se v 90. letech v bývalé Jugoslávii odehrála – a ty ostatní být připomínány nemají? Stejně tak v prohlášení k roku 1968 KSČM nijak neželí mnoha ohledů dvacetileté normalizační stagnace a především milionů v různé míře zmarněných individuálních osudů. Tragiku vidí jen v tom, že vstup armád hluboce ovlivnil možnosti rozvoje socialismu u nás – zablokoval perspektivu dalšího postupu k sociálně spravedlivější, demokratičtější socialistické společnosti. Lepší, efektivnější socialismus si totiž přála většina společnosti.

Kardinální otázkou, na kterou prohlášení neodpovídá, je, co vlastně slovo socialismus znamená. Přetrval by ještě socialismus i po případném zrušení Lidových milicí? A přetrval by v případě, že by komunisté v určité míře připustili politickou pluralitu a spoluúčast jiných stran na vládě? Přetrval by i po odstranění jejich vedoucí úlohy z Ústavy? A kdyby nepřijeli, dostalo by všech 20 000 zájemců z roku 1968 povolení k soukromému podnikání – a kdyby podnikat začali, byl by i to pak socialismus? Nebo možná, že by to v onom lepším socialismu nemohlo být jinak, než že by se komunistická strana stále těšila důvěře společnosti tak jako v roce 1968, a jinak by to prostě nešlo. Protože kdyby tomu tak nebylo, o lepší socialismus by se prostě nejednalo. Pak se ovšem chápání pojmu socialismus u KSČM už desítky let nikam neposunulo. Jen ona sama je tou věčnou avantgardou, která lépe než všichni ostatní chápe, kam mají jít dějiny.

Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ už neplatí. Zbyla konspirační teorie o tom, jak vstup armád Varšavské smlouvy tiše podporovaný Američany více než socialismu, který si přála většina Čechoslováků, posloužil kapitalismu. Demokratizaci socialismu nechtěli ani Američani, ani Sověti, a tak jsme zůstali napospas blokovému rozdělení světa. Ještě jestli byli za normalizace stejně jako většina společnosti „na pospas“ i členové „odborného zázemí ÚV KSČM“, kteří nový dokument připravili.

publikováno: 21. 8. 2019

Jan Dlask

Jan Dlask

/ Narozen v roce 1973 v Pardubicích. Vystudoval finštinu a švédštinu v Praze na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde vyučuje především finskou literaturu. Její překlady do češtiny recenzuje v kulturních tiskovinách (Tvar, iLiteratura.cz). Je autorem sociologických dějin švédskojazyčné literatury ve Finsku, vydaných v nakladatelství Pavel Mervart. Příležitostně také sleduje společenskou a politickou situaci ve Finsku i ve Švédsku -- ale nejenom tam: hledá momenty, ve kterých by severské zkušenosti mohly být inspirativními i pro středoevropský prostor.

NEJNOVĚJŠÍ články


V režii československých oligarchů – dokonáno

V Česku žijeme v oligarchickém systému. Píše o tom ve svém čerstvém zásadním textu Jan Jandourek. Má pravdu …

Kultura zas jako rukojmí

Pražský primátor Hřib si ze „sesterské smlouvy“ s Pekingem přeje odstranit bod o souhlasu Prahy s politikou jedné …

Justice není spravedlnost

Na podobu zákonů má vliv především momentálně vládnoucí moc, idea, s jejíž pomocí svou vládu legitimuje, …

Výstavka úspěchů národního… „chozjajstva“

Tak jsem včera zase slyšel, že Babiš je úspěšný premiér. Dokonce nejlepší za posledních 20 …

Venkov jsme nepotřebovali, tak je skoro po něm

Odborník na zemědělství, František Havlát, říká, že stojíme na prahu změny, která by pro naši …

Helikoptérová aféra

Je obecně známo, že dostat se za oponu, od roku 1946 zvanou železná, bylo velmi …

Žádné „dobro“ neomlouvá zlo

Dumat nad vztahem dobra a zla je dosti ošidné, neboť se svým způsobem jedná o individuální, intimní …

Sami si diagnostikujte arogantního blbce, aneb o hybris a Nemesis

Nedělej ty vánočky tak kolosální, aby se ti nerozpadly vlastní mocností, prý říkávala Werichova babička …