Evropané mají povinnost pomáhat?

A zároveň musíme bojovat s organizovaným zločinem, reformovat azylovou politiku a díky ochraně našich vnějších hranic zajistit pokračování schengenského prostoru,“ prohlásila Ursula von der Leyenová, německá politička, kterou europoslanci zvolili těsnou většinou na post šéfky Evropské komise. „Evropané sice mají povinnost pomáhat migrantům, kteří se dostanou do nesnází při cestě přes moře do Evropy, ale jakmile se dostanou na pevninu, je nutné dát těmto lidem jasně najevo, že ti, kdo nemají nárok na azyl, se musejí vrátit,“ dodala.

K pochopení rozbouřených emocí by přispělo, kdyby paní von der Leynová prozradila, z jakého zdroje čerpá svou představu povinností, protože v Evropě už bratru půl století téměř nic není obecně přijímanou samozřejmostí nebo dokonce normou. Postoj, který není doplněn o vysvětlení původu, pozbyl v dnešním světě váhy. Stovky let trvající proces, který se završuje globalizací, způsobil, že se už nic nerozumí samo sebou. Kdo jiný než šéfka Evropské komise by měl vědět, kolik odpůrců evropské civilizace, tento kontinent hostí a kolik jejích obyvatel, její představu práv a povinnosti nesdílí.

Bezbřehá a neuhasitelná nenávist je poznávacím znamením všech fundamentalistů bez ohledu na to, jaké učení vyznávají. Příliš nezáleží na tom, jestli usilují o zničení západní nebo nějaké jiné civilizace. O to lepší by bylo vědět, co představa povinnosti paní von der Leyenové přesně obsahuje a kde se nacházejí její hranice. V trestních zákonících států sdružených v Evropské unii ji nalézt nelze. Dělat ze všeobjímající solidarity řídící princip mezinárodní politiky jen podrývá důvěru v elementární soudnost, kterou má právo od politiků očekávat i skeptik. Solidarita je věc obdivuhodná a nepostradatelná, kterou lze vřele doporučit. V případě pomoci neznámým lidem v nouzi bych spíš řekl, že se jedná o projev soucitu a velkorysosti, než o povinnost, byť jen morální. Přátelské gesto by si zasluhovalo ocenění. Na prvním místě od těch, jimž se ho dostalo, na druhém od těch, kdo si ho z nějakých příčin dovolit nemohou. Od lidí, kteří nejsou těchto citů a gest schopni, lze očekávat pouze další zhoršování už tak dost nevábné situace. Povinnosti nechť se nacházejí v zákonech. Osočovat někoho, kdo neporušil zákon, že něco neudělal, čili vyvolávat z lahve džina špatného svědomí, je hraní si s ohněm. Kdo chce považovat svá přání za morální povinnost, nechť si je laskavě ponechá pro své okolí. Jediný způsob, jak šířit etické hodnoty, je jít příkladem. Teprve potom může přijít na přetřes také vysvětlování případných výhod. Velkodušnost mívá lepší následky než plamenné výzvy. Vnutit vlastní zásady všem ostatním, se ještě nikomu nepodařilo, co svět světem stojí.

Jestliže někdo trpí pocitem viny za zločiny předků, není důvod se nechat jeho výčitkami nakazit. V globalizovaném světě, který na nás naši vlastní obchodníci se zbožím všeho druhu uvalili, si už k orientaci nevystačíme s pravidly z dob kočovných společností ani zemědělských komunit. Hlásání nevymahatelných povinností může vést leda k frustraci. Exhibovat zjitřenost na veřejnosti dozajista přiláká zástupy spřízněných duší, ale k všeobecné mobilizaci záchranných sborů to nestačí. K opomíjeným přednostem konformismu patří také to, že když se něco ujme jako mainstreamová hodnota, vzniká společenský tlak, který nutí i lhostejné, aby se ze zištných důvodů přizpůsobili. Bývaly doby, kdy nepsanou povinností lékaře nebo právníka bylo znát literaturu a mít v ordinaci nebo kanceláři obraz od současného malíře. Dnes už se bez těchto zbytečností bez problémů obejdou.

Spory předků skončily v okamžiku, kdy se odebrali na věčnost. Někteří do Hádovy říše, jiní do věčných lovišť, další zase ke svým předkům, ostatní do pekla nebo do nebe – každému kam libo. Nejlépe jsou na tom mužští vyznavači islámu, na které údajně čeká na onom světě sedmdesát dva rozdychtěných panen k instantnímu použití. Zbývající nebožtíci skončili v urnách nebo v hrobech, občas dokonce masových. Příčiny a průběh jejich sporů, často tak surových, že se tomu ani nechce věřit, byl jejich záležitostí, nelze je přenášet na potomky v podobě křivd, špatného svědomí, skutečných i imaginárních výčitek. Hanebnosti a zločiny vyňaté z kontextu a chronologie často slouží pouze k sebepovznášejícímu morálnímu pohoršení. Člověk si rázem připadá lepší, když se otřásá hrůzou nad událostmi, které popisuje Franz Werfel v románu „Čtyřicet dnů“, Dee Brown v „Mé srdce pohřběte u Wounded Knee“, Alexandr Solženicyn v „Souostroví gulag“, Primo Lévi v „Je-li toto člověk“, Timothy Snyder v „Krvavých zemích“. Pokud ani potom člověk nepochopí, z čeho vyrůstá zběsilost válek, masakrů a pogromů, jaké byly příčiny hladomorů a jak vznikly dluhy, které vyřizování účtů mělo umořit, pak mu četba neposloužila k ničemu. Jestliže tisícihlavé armády Inků nebo Mayů podlehly hrstce zuřivých conqistadorů, je to přinejmenším zvláštní. Dobytí Mexika nebo Peru si můžeme vykládat různě – a nic jiného se s tím dnes už dělat nedá. Můžeme však tuto vědomost zhodnotit tím, že posledním indiánských kmenům přiznáme právo si žít po svém a zřekneme se vměšování do cizích záležitostí, jimž nemáme šanci porozumět. Není pochyb o tom, že minulost je plná příšerných hrůz, do nebe volajících nespravedlností, strašlivého utrpení a osobních i kolektivních tragédií. Minulost je užitečná pouze jako jedinečná příležitost k pochopení mechanismů, fungování, konstant, zákonitostí a chyb, ale vydírání neospravedlňuje. Těžko kohokoli činit odpovědným za něco, co se odehrálo před jeho narozením. Jediné, co lze z minulosti vydestilovat, je varování.

Rozdíly mezi tábory, které se utkaly v studené válce, jsou den ode dne zjevnější. Matoucí je ovšem to, že v tomto zápolení nestály proti sobě dvě armády stmelené přesvědčením o správnosti svého válečného úsilí, ale že na obou stranách bylo množství obdivovatelů nepřátel. Na západě mnoho lidí vzhlíželo k idealizovanému východnímu modelu, na východě k idealizovanému modelu západnímu. Tam, kde se třeba i z důvodů naprosto pochopitelných a oprávněných, ujme idealizace, zklamání se nevyhneme. Věcná a neúprosná prozíravost je osvědčený způsob, jak ubránit radost ze života navzdory odpudivým kapitolám z velkých dějin lidského rodu.

Zdá se, že nejen Ursula von der Leyenová, ale ani její ideoví protivníci nepochopili tvrdou lekci, kterou nám 20. století uštědřilo. Dělat z ušlechtilého gesta povinnost je horší než chyba, je to hloupost, abych parafrázoval Oscara Wilda. Příležitost ukázat velkorysost stírá rozdíl mezi odvážným frajerem a zbabělým skrblíkem. Slitovnost proměněná v povinnost ji degraduje na nařízení likvidující soucit.

publikováno: 23. 8. 2019

Lubomír Martínek

Lubomír Martínek

esejista a překladatel /

NEJNOVĚJŠÍ články


V režii československých oligarchů – dokonáno

V Česku žijeme v oligarchickém systému. Píše o tom ve svém čerstvém zásadním textu Jan Jandourek. Má pravdu …

Kultura zas jako rukojmí

Pražský primátor Hřib si ze „sesterské smlouvy“ s Pekingem přeje odstranit bod o souhlasu Prahy s politikou jedné …

Justice není spravedlnost

Na podobu zákonů má vliv především momentálně vládnoucí moc, idea, s jejíž pomocí svou vládu legitimuje, …

Výstavka úspěchů národního… „chozjajstva“

Tak jsem včera zase slyšel, že Babiš je úspěšný premiér. Dokonce nejlepší za posledních 20 …

Venkov jsme nepotřebovali, tak je skoro po něm

Odborník na zemědělství, František Havlát, říká, že stojíme na prahu změny, která by pro naši …

Helikoptérová aféra

Je obecně známo, že dostat se za oponu, od roku 1946 zvanou železná, bylo velmi …

Žádné „dobro“ neomlouvá zlo

Dumat nad vztahem dobra a zla je dosti ošidné, neboť se svým způsobem jedná o individuální, intimní …

Sami si diagnostikujte arogantního blbce, aneb o hybris a Nemesis

Nedělej ty vánočky tak kolosální, aby se ti nerozpadly vlastní mocností, prý říkávala Werichova babička …