Na duchovní poušti

„Kdyby nebylo literatury, nevěděli bychom, co se v lidech děje“        Jan Hanč

„Filosofem je pouze ten, kdo žije filosofickým způsobem života, jak to činil Sókratés, kynik Diogenés, Epiktétos, ale také Jan Křtitel, Ježíš a apoštolové“  P. Hadot parafráze Erasma

Je to úplná troufalost – „troufalost v úplňku“, jak povídá titul Jiřího Šalamouna ze sbírky jeho pyrrhonických skladeb Počasí na vraždu, dělat závěry nad dílem myslitele jako byl Pierre Hadot v mém věku a postavení. Přece ale zkusím pojmenovat to, jak se mi dnes jeví životaběh Hadotův z dálky a zvnějšku. Snad svým výkladem přiblížím čtenáře tomu, co měl Hadot za podstatné, tedy tomu, jak svůj život zevnitř chápal on sám na základě svého největšího objevu.

V řeči, jejíž překlad máte před sebou a která nese honosný název Chvalořeč na starou, resp. antickou filosofii (Éloge de la philosophie antique) nejde totiž o nic víc, než o sebepochopení a pochopení druhými.

Filosofie je umění músické, dar od bohů, jak shrnuje Platón ve Faidru. Zvláštní umění, kde archetypy jsou osobnosti lidské. Skutečné umělecké dílo vede člověka k tomu, aby si znovu a jinak uvědomil, co je to umění. Jedinečná osoba skutečného filosofa a její otisk v jeho knihách vede člověka k tomu, aby si znovu musel říci, co je vůbec filosofie. Pierre Hadot byl sošná perzóna, ptejme se tedy, co nám z jeho nejmenších otisků v zachovaných knihách přichází naproti. K ruce máme nejblíže konkrétní filosofovu řeč k publiku Collège de France, jíž starý muž představil sám sebe a trochu vzdáleněji i celé své dílo.

 

A třikrát ne, Hadot proti srsti a po svém

Hadotovu řeč, tuto konkrétní řeč všech jeho děl, určuje v jejím toku trojí, pro autorův charakter příznačné, napětí:

Jednak je to nanejvýš srozumitelná řeč člověka, který se nepodbízí širokému publiku a jeho vkusu. Tedy i nám od začátku jako by říkal: „vím, co ode mne čekáte, ale neudělám nic podle Vašich očekávání. Raději budu věrný tradici založené už kdysi Pierrem de la Ramée… asi byste chtěli, jako se tehdy chtělo po něm, výklad známou, klasickou, logickou a diskurzivní, metodickou formou… já si ale podržím svou svobodu a nezávislost ducha a jako Ramée vezmu své téma podle vlastní intuice a zavedenou metodu odmítnu.“ Je skeptický k jakékoli metodě. Jak se vyznal třeba v životopise Pyrrhónově, lze se „spokojit s tím, že vede určitý způsob života.., kterým přitahuje žáky a … jeho chování – naprosto nevypočitatelné“ (Co je antická filosofie, s. 126).

Zadruhé Hadot nepodléhá zvykům svého oboru a jeho „diskurzu“. Cítí se být přímo cizincem – „homo novus“ mezi „intelektuálními aristokraty“ v „republice vzdělanců“. Vyznává se z nepatřičnosti, má si za čest, že nepřišel z elitní L´École normale supérieure a trvá si na tom, že nebude „manýristicky“ řečnit, ale mluvit podle své manýry – tedy prostě a bez důrazu na jakousi samozřejmou autoritu těchto polobohů. Má úplně jiné vzory. Nezdráhá se odkazovat ke společnému jádru filosofie antické se starou čínskou tradicí – neprovádí akademické srovnávání témat, ale ukazuje, že pro obě „filosofie“ prohloubení studia znamená vést prostší řeč i život. Hadot k tomu s gustem cituje mistra Čuanga-c: „a navrátiv se domů tři roky odtamtud nevyšel. Vařil na kamnech své ženy, krmil prasata tak, jako by hostil lidi, ničemu ve svém konání nedával přednost před jiným, od broušení a řezání drahých kamenů se vrátil k surové prostotě“ dohromady s Ryckmansovým (alias Leys) komentářem o „nejvyšší prostotě jako čisté možnosti a zbavení se lpění“, aby vyložil okolnosti Pyrrhónského stylu života: „chodil sám na trh prodávat drůbež… i selátka a bez ostychu uklízel v domě, i svini prý umýval vlastní rukou, tak mu to bylo lhostejné“. Hadot je nepatřičný rád, má v tom předchůdce z nejlepších, zjevně zdaleka nejen svého mentora Pierra Courcella. Vymezuje se tím proti veškeré filosofické akademičnosti.

Zatřetí se ukáže to nejdůležitější, totiž že se nejen řečí, ale hlavně způsobem myšlení i chování pokouší nepodléhat ani ambicím a přáním vlastního já. Filosof skutečný od pseudofilosofa (filozofa) jako by se lišil jen neznatelně. Přitom jde o rozdíl zcela podstatný – pozná se podle zalíbení skutečného filosofa ve cvičení schopnosti „se vynechat“ a v sebeironii. Třeba Marcus Aurelius si v tom smyslu ukládá, aby „nezcířštěl a nechodil podoma v bílé říze filosofů“. Tak i Hadot si uložil ukazovat nám všem společnou přirozenost jako co nejryzejší lidskost a nevytahovat se v intelektuálních exhibicích a vzdělaneckých pózách.

 

Žvaněním blbneme, umělá inteligence a slovník přejatých myšlenek

Snad nejdůležitější výkon Hadotovy účelné dialektiky se ukazuje v jednom momentě interpretace Platónova literárního obrazu Sókrata. Sókratův portrét, jeho silénská i erótická tvář z dialogu Symposion Hadota vede ke shrnutí svého základního východiska i základu antické tradice – filosofie je povolání k tomu druhu vědění, které ví o dobrém a zlém, ale filosof ví také o své neschopnosti „být dobrý“. Nelze být trochu dobrý nebo částečně moudrý jako nemůže být žena tak trochu těhotná. Co tedy člověku zbývá, když nemůže být dobrý?

Jde nebýt zlý, aspoň to zkoušet v pozorném odporu ke zlému, tedy klamnému, hnusnému a prolhanému, kýčovitému, které nás napadá na každém kroku. Hadot se inspiroval u Marka Aurelia, jak zpravovat svou „citadelu duše“ (La Citadelle Interieure, Paris 1992). Ve druhé knize svých hovorů „K sobě“, jakémsi manuálu pro život, píše: „Od rána k sobě promlouvej takto: Setkám se s člověkem (i sebou samým – pozn. DB) všetečným (přesmíru činným), nevděčným, zvrhlým, lstivým, závistivým, nevlídným a sobeckým.

Všechno to se jim přihází z neznalosti dobrých a zlých (věcí).

Já jsem ale dospěl k poznání, že přirozenost dobrého je krásná a zla je hnusná a že také přirozenost toho, kdo chybuje, je příbuzná s mou ne po krvi nebo rodu, ale podílem na témž rozumu a božském údělu.

Nemohu tedy od nikoho utrpět škodu, protože se nikým nedám zlákat k ničemu hnusnému; ani se nemohu na svého příbuzného hněvat ani se s ním nepřátelit, neboť jsme stvořeni k součinnosti, zrovna jako nohy, ruce, jako oční víčka a obě čelisti. Proti sobě pracovat by tedy bylo proti přirozenosti samé; pracujeme proti sobě, kdy se na sebe hněváme a štítivě se odvracíme jeden druhého.“

Camus píše velmi podobně, že člověk se nemá co starat o nějakou naději (budoucí dobré D.B.), ale zbavovat se klamu (Mýtus o Sysifovi, Kafka závěr). Lze konat cvičení daimónská! Objev nad jiné je, že v sobě slyšíme hlas, který není náš vlastní. Nic nenařizuje, ale varuje a odrazuje, tedy je, jako naše moudrost, pouze negativní. Tedy zkoumat vše řečí podle podivuhodného hlasu tajemného cvičitele z nitra člověka (tajemného daimónia) a zbavovat se klamu cvičením v užívání krásných myšlenek. Jde pak pomáhat (zejména sobě) i plozením téhož v druhých společným rozmlouváním (P.H. Co je ant. fil. kap. 5.) nestačí jen očišťování od klamů, je potřebí i myšlenek pozitivních, jakkoli jsou nejisté, lidské, nedefinitivní a provizorní.

Tady ovšem číhá další hrozné nebezpečí – samo myšlení a vyjevování myšlenek v řečech je jako plavba na kluzkém voru. Už Platón varoval, že je veliké umění nastoupit a udržet se. Na voru je třeba držet se prostředka, i když se všechno všelijak mele. Nelze člověku jinak, lepší prostředek než prám řeči jsme nedostali. Plavba na voru – řeči – logu se také dotud nazývá krásným nebezpečím (kalos ho kyndinos).

Hadot cituje jeden pozoruhodný výtěžek klinických studií, který ztvrdil jeho dosavadní zkušenost se školskou filozofií a nadlouho poznamenal další zkoumání: „….mezi vývojem řeči a vývojem inteligence není vzájemný vztah: člověk chabého intelektu může umět mluvit, naopak člověk postižený afázií může být vysoce inteligentní….

U normálního člověka se občas zdá, že jeho schopnost uvažování je do jisté míry utlumena jeho vyjadřovacími schopnostmi. Velké objevy byly zjevně učiněny nezávisle na řeči, vznikly na základě schémat (patterns) vytvořených v mozku. (L. Ruffié, De la biologie a la culture, Paris 1976, s. 357.)

Varování je jasné – většina našeho řečnění naše uvažování neprohlubuje, ale dost pravděpodobně ho spíš kazí. Člověk má přitom jen své myšlení – řeč potichu i nahlas a své cítění před sebou – nic jiného o sobě neví. Má-li se potkat se sebou, nemůže jít k sobě jinudy.

Myslícímu člověku není na překážku nadání třeba jen průměrné, ale rozžvaněnost, která blokuje myšlení a obluzuje proudem vyprávění. Rychlost myšlení nehraje roli, ale schopnost propojení s prožíváním ano.

Cicero praví u Montaigne: „Víno nemocným prospívá zřídka a škodí velmi často, proto lépe je nenabízet jim ho vůbec než je uvádět do zjevného nebezpečí pro naději pochybného uzdravení; a stejně pochybuji, nebylo-li by lepší lidskému pokolení onen hbitý dar přemýšlení, pronikavost, bystrost, kterým říkáme rozum, naprosto odepřít, než mu jich dopřát tak štědře a v takovém množství, neboť mnohým jsou morovou ranou, prospěch však přinášejí málokterým.“

Nadto je tu ještě to hrozné a pohodlné vězení platónské jeskyně, tedy situace vězně narozeného do světa frází a schémat. Gustav Flaubert si dal tu práci a jeskyni ustálených frází blokujících myšlení podrobně popsal ve svém Slovníku přejatých myšlenek. Popsal i to, že vyslovením základního slova se všem vybaví banální fráze. Kdo je nemlčí a pronese nahlas, končí tím debatu – myšlení nahlas a společné – rozprávku jako nejpřirozenější lidský způsob růstu, jak by řekl Montaigne. Fráze končí rozprávku a přivádí k vítězství blbost tím dutější, čím vážněji se pronáší. Takových banálních asociací a dutých frází je v každém prostředí dost, „v učeneckých společnostech, Akademiích je bludů víc, než v celém kmeni Huronů“ (Rousseau, Emil). Kolik lidí své doby mělo za celý svůj život někdy jinou myšlenku, než ze slovníků přejatých myšlenek?

O dnešní podobě jeskyně mluví třeba Václav Cílek, když nazývá většinu našich hovorů podivnou potravou „globálního póvlu, který se duchovně živí jen hláškami z béčkových filmů“. Třeba úspěch Tarantinovy Pulp Fiction stojí na tom, že diváci ani „kritici“ nepochopili, že se jedná o výsměch jejich nevkusu a vzali ten mix hlášek a skečů za svůj ideál – „kultovní film celé generace“.

 

Jeskyně jako kino

Podobně u nás trčí jako memento celospolečenský úspěch románu Teorie podivnosti Pavly Horákové. Autorka i hlavní hrdinka jako inteligentní slečna ve středním věku živí svou duši rovněž hláškami a spřádá různé „teorie podivností“ o našem světě. To, co je schopna vidět, ale nejsou nalezená tajemství, ani fantazie její jedinečné duše. Vidí jen kompilace předvídatelného repertoiru informací své sociální skupiny na sítích – webu, FB, Twitteru atd. Platón říkal lidem uvězněným do schémat, kombinatoriky a frází jeskynní otroci. Horákové hrdinka je něco jako cyb-orc. Etymologickou hříčkou – spojení kybernetiky (cyber) a skřetovství (orc – skřet se rodí z tělesně a duševně zmučené bytosti). Podle věhlasného kosmologa Martina Johna Reese se umělá inteligence utvoří mimo zemi z našeho stroje na myšlení (– postupně computerizovaného mozku) a těla, které si computer – myšlení –postupně nahradí nějakým trvanlivějším nosičem. Horáková předvádí jiný směr vývoje. Pro filosofa v tradici, kterou sumarizuje třeba právě Hadot ve XX. věku je to děsivý zjev. To, co Rees odkládá na dobu dobývání Marsu, už je tu. Úspěch a masové ztotožnění se stylem myšlení a la Horáková dokazuje, že umělou inteligencí jde být už v tomto celkem tradičním těle.

Nemít jedinou myšlenku vlastní, ani jedinečný sen, ani pocit, být slovníkem, programem a kombinací přejatých myšlenek a ani o tom nevědět!

 

Umění nového jako únik z nouze

Vezměme poplatónsku příznak nejhoršího úpadku (jako jsou žoldáci v obci nakažené rozežraností – Ústava) a na něj roubujme začátek obratu k lepšímu. Ukazuje se, že ze žoldáků najatých k agresi, jde vychovat strážce obce samé a její nejlepší vládce – filosofy. Podobně vezměme tělo, které ještě brzdí umělou inteligenci (– zrychlenou kombinatoriku informací, bez fantazie), aby neovládla úplně všechno.

Technická a umělá inteligence jsou vlastně jména pro totéž. Už Heidegger přišel s proroctvím o této katastrofě ztechničtění všeho lidského (Už jenom nějaký bůh nás může zachránit, Spiegel 1966). Nebyla to jakási filosofická prognóza úpadku (z řec. kata-srefein – obrat dolů) z poloviny minulého století, ale proroctví v původním smyslu slova, tedy pregnantní pojmenování nastoupené cesty, přítomnosti a jejího směru. Heidegger píše: „neplatí to jen o filosofii, nýbrž o všech pouze lidských myšlenkách a touhách. Už jenom nějaký bůh nás může zachránit. Vidím jedinou možnost záchrany, totiž v myšlení a básnění připravovat pohotovost pro to, až se objeví bůh, nebo pro situaci, že bůh zůstane při našem zániku nepřítomen, abychom totiž, hrubě řečeno prostě „nepošli“, nýbrž když už zanikneme, abychom zanikli před tváří boha nepřítomného“.

Kdo je ten „nějaký“, ten bohdá „nepřítomný“ bůh? Žádný správce světa dostupný na zavolání, ale spíš kdosi jako „tajemství tohoto světa“ (Gott als Geheimnis der Welt Eberharda Juengela). Je jako plátno, které není vidět, když na něm běží film tohoto světa. Platón podobně psal o přirozenosti všeho, které říkají staří také slovem skutečnost – FYSIS. Fysis všeho je její duše, neboli pohyb (pohyb sám od sebe – autokinéton), který hýbe námi i vesmírem zevnitř, pohyb nejjemnější, jakým je naše myšlení a cítění až k pohybu, který posouvá oblaka a otáčí hvězdy a galaxie.

To, čemu se u starých myslitelů říkalo duše člověka, mohlo nehodou, jakou naznačuje pasáž Adrastein zákon z Platónova Faidra, upadnout hluboko do sebezapomnění. Zároveň je tu prorocky naznačeno v básnickém jazyce, že tělo, jehož se duše v pádu chytla, ji zachránilo před pádem do nicoty. Tak jako v parafrázi příběhu o hříchu Adama a Evy od Řehoře z Nyssy se „nehoda“ (symfora), pád duše připisuje tomu, že se duše s lehkostí sobě vlastní a notnou dávkou sebevědomí hnala k nejvyšším, ideálním metám a jaksi zapomněla, co sama je. Podobně naše myšlení dnes žene sebe technicky a metodicky vpřed ke stroji všech strojů – cyber stroji – computeru. Tělo dříve shazované jako „vězení duše“ a pak co spojenec čerta a světa, se stále silněji probouzí jako rezonanční deska emocí. Mnohem víc se k němu vrací meditující lidé, kterým je banální, školní podání (nejen antické) filosofie jako návodu ke světu ukradené. Ukradeno jim bylo už opravdu dávno – Hadot proklamuje, že krádež filosofie se stala na universitách konce středověku, někde se ohlašovala už dřív. Pád člověka – duše rozjeté k ideálům s univerzitní krádeží a úpadkem filosofie souvisí. Filosofie se začala jednoduše prodávat jako jakési učení, návod a zároveň ideologie, neprůstřelný systém i zaručená metoda. Spojila zároveň s hovorností a zvnějšněla do sbírky pouhých obsahů a argumentačních fines. Filosofové se stali vědci a přijali nesmírnou autoritu služebníků křesťanské theologie a pak hůř. Padli až do služebníků všemožných ideologií. Filosofie děvečka potom děvka. Ohledy na jedinečný život, umění a poezii se pragmatickým úředníkům, katedrovým filosofům staly podezřelými a zbytečnými.

Filosofové v původním smyslu a nauky v původní určení přežívali dlouho na okraji – mezi mnichy, mystiky, básníky. Tam se sice pěstovala filosofická dialektika také, ale jen jako způsob odhalování osobních chyb, nauky jenom jako inspirační pomůcky – dogmata jako trsy zkušeností, básnické vidění jako životu nejbližší.

Duchovní cvičení a poezie zadržovaly člověka při těle. Autentická filosofie zůstala jen ta vtělená – „inkarnovaná“, jedinečně osobní, spojená s konkrétním životem. Řecké slovo sóma znamená tělo jako role, tvář a všechny vazby člověka ke světu. S tím se prolíná zážitek a reflexe dýchání, sarkastické – doslova „masité“ vjemy a jejich zpracování a na to navazuje potýkání s mračny myšlenek pod klidnou klenbou vědomí. To vše je tělo jako sóma i tělo jako sarx a nad to ještě i jako prosópon – larva – maska tohoto osudu. Tak tělo zachraňuje život jednotlivé duše před utonutím v ideologickém kosmu abstrakcí. V tomto smyslu dává docela jiný význam verš prologu Janova evangelia „slovo se stalo tělem“. Zrovna tak zní v novém významu věta Vyznání víry „věřím v těla vzkříšení a život věčný“. Právě pro naši dobu jako by začínal život právě vzkříšením těla – prožíváním bdělosti k dýchání, jedení, pití i erotice. Křesťanské se potkává s platónským v punktu, který dlouho vypadal jako místo jejich sváru.

V naší literatuře z poslední doby píše o tomtéž třeba básník a filosof Eugen Brikcius. Navazuje na skvělou intuici Ladislava Hejdánka a Wolfhardta Pannenberga, realizoval vlastní životopis i život sám podle intence cvičení v celostním smyslu. Vedla ho zásada zcela opačná než ta, kterou aplikuje, asi nevědomě, Horáková a tutti quanti. Brikcius přitom razí věc zcela tradiční, až antickou, že umění pochází jedině z toho, co je zrozením zcela nového. Tak se skládá jeho „Nepředmětná odysea“ z nepředvídatelných prvků v organický celek, živý osud se svými vrtochy a mnohoznačným smyslem. Čtenářů má nepředmětné putování málo. Zato kombinatorika a cv-kultura vítězí v nejširší společnosti vlivem technologických protéz a pomůcek, které užíváním smysl pro jedinečnost hubí na všech frontách. Škola, politika, literatura. Cenu Litera za román roku nedostala Nepředmětná odysea E. Brikcia, ale technologický mix informací a nápadů – rádoby „dort pejska a kočičky“, jak sama autorka říká v interview pro revue Tvar.

 

Skutečný filosof jako zvláštní lidský druh a inkarnovaná filosofie

Atopos je starý řecký výraz pro něco podivného, nepatřičného, doslova nemístného, dnes užívaný už jen o kožním svrabu, který je tu i onde. Podivný – atopos byl přídomek Sókrata i jeho různých předchůdců i následovníků, kteří byli jiní, sví, původní. Byla to vlastně značka původnosti, certifikát specifické kvality. Tyhle žáky nenajdete jen v nádherné sbírce Životů, názorů a výroků proslulých filosofů od Diogena Laertského. Mezi podivíny, které jsem sám zažil, nejvíc tohle podivínství patřilo k filosofu Zdeňku Vašíčkovi, který své okolí prudil (z latinského prurigo – svrbivka nebo pruna – žehravý) veselou skepsí k možnostem rozumu a výsměchem honbě za ušlechtilými ideály. S humornou vážností se zabýval denně tím, jak žít a myslet a psát, když žijeme jen jednou? Jak si počínat ve zcela konkrétních podmínkách života, který a které jsem si nevybral? Jak studovat a žít skutečnou filosofii? Bylo mu jasné, že jde o něco úplně jiného, než to, co vystudoval jako filozofii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.

Podmínkami se životy filosofů Vašíčka (1933–2011) a Hadota (1922–2010) velice zjinačily. Nejenže jeden seděl, musel emigrovat a druhý nikoli. Radikální zkoumání sebe je přivedlo velice blízkým postupům i koncům. Zkušenost s děsnými událostmi XX. století oba měla k hlubší podobě vtělení filosofie. Životy lidí, tedy všechny lidské záležitosti, se nadále nesmějí pojednávat z cynického nadhledu. To znamená pojednávat sociologicky nebo historicky na způsob statistiky a jejích kvantitativních závěrů. Totiž člověk, který zkonstruuje svůj nadhled nad jedinečnou – skutečnou skutečností metodickým vystoupením na jakousi věž, ztrácí svou lidskost jako základní míru svého postoje, i když na oplátku získává citlivost dozorce špačkárny v lágru… Nadhled kyniků je žádoucí, zejména nadhled nad sebou, ale jen jako jakýsi nadhled z přízemní. Ne tak cynická povýšenost vědce, který se tváří, že vidí jako bohové do příčin a následků – filosofové druhé půle XX. století (Canetti, Gombrowicz, Gadamer…) ukázali faraónský „nadhled“ cyniků jako osudový klam. Život jednotlivce se může, z pohledu „velkých“ dějin, geopolitických úvah a věd vůbec, jevit jako zanedbatelný a bezvýznamný, ale co když lze prožít takový život, že se ve srovnání s ním budou dějiny a všechen jejich deklarovaný smysl a pokrok směšné? Josef Švejk je exemplum toho. Oba filosofové byli pro sociologický přístup, podobný učebnicovému řezání epoch a dějů na díly, ztraceni, oba se vrhli na vrtání sond a tkaní pestrých textůr v meziprostoru archeologie, lingvistiky a etnologie. Místo nadhledu z věže nějakého z nabízených světonázorů volili vědomě skeptický posez při zemi.

Jako kdysi Montaigne začali svá zkoumání sebe výpisky, poznámkováním a komentováním nejstarší filosofie (Hérakleitos, Platón, Epikuros, Aristippos, Pyrrhon, Diogenés, Marcus Aurelius) a jejích pojmů (fysis, podstata, dění, mysl, život, pohyb, čas, počátek, smysl) a maximou se jim stalo jeho “Que sçay-ie? / Que sais-je? / Co já vím?”

 

Ukradená filosofie

Lidé povrchně vzdělaní jsou dávno rezistentní vůči filosofii. Pamatují si zajisté, že už před Platónem Hérakleitos „zkoumal sám sebe “ v odpověď na prastarou, božskou výzvu z Delf – „Poznej sám sebe “. „Vím, že nic nevím“ plácne dnes kdekdo na kdeco. Polovzdělanci milují laciné výpůjčky, jakými dělá do filozofie Milan Kundera – z profláknutých citátů vyrvaných z živého textu, aby posloužily potvrzení banálních nápadů populárního literáta. Široce dostupné bonmoty se považují dokonce za filosofické. Ale smysl krátkých výroků – gnómů a topů – je jinde. Právě ve spisech Hadotových a Vašíčkových se ukazují schválně v živých souvislostech se životem, který je s nimi a podle nich utkán. Filosofie se jimi vtěluje do konkrétní doby, prostoru, života, pokud se člověk pustí do pravého filosofování. Jak na to? A co z toho?

Starý Sókratés v Platónově dialogu o duši a kráse Faidros radikálně praví, že na nic jiného nemá v životě čas a před smrtí v Obraně praví znovu totéž doslova, že „život bez zkoušení (sebe) není člověku hoden žití – nezpytovaný život nestojí za nic“ – ὁ … ἀνεξέταστος βίος οὐ βιωτὸς ἀνθρώπῳ. (Platón, Obrana Sókrata (38a5–6)). To je docela něco jiného – to znamená, že život většiny lidí nestojí filosofovi za žití. A víc – že pravá filosofie vás dovede do bodu, odkud se čas, kdy je náš život neprobuzený, nereflektovaný, nefilosofický ukáže jako ztracený čas.

Znamená to, že většina se plácá od narození ke smrti v jakémsi spánku, žvaněním si kazí už tak dost bídné myšlení, plyne v jakémsi reaktivním automatismu, jako přepnutá na autopilota. Chytřejší člověk uhodne předem, jak taková lidská mašinka zareaguje na cokoli. To není lidský způsob života. To není homo sapiens.

Ježíš se smutkem praví, že „mrtví pochovávají své mrtvé“. Hérakleitos píše o lidech, kterým „zůstává skryto, co dělají, když bdí, tak jako zapomínají, co dělají, když spí“.

Co platí pro jednotlivce, to se násobí ve společnostech – zmnožení řečí, slov, zpráv a informací se během životů našich filosofů událo všude na světě. Pokud platí, co Hadot předpokládal, hloupne se víc a víc.

Krásně je obojí podáno Zbyňkem Hejdou, který ten spánek vyvolává jménem chiméry:

„Třeba mi jednou taky svitne.

Zatím však jsem přisátý

k chimérám, jimž se neodbytně

jako stín lepím na paty.

Třeba mi ale vlastní viny

Do smrti zkazí náladu.

A aniž svitne, mezi stíny

stín stínu vkráčím do Hádu.“

 

Hadot i Vašíček dostudovali tou dobou, kdy pro většinu západní kultury, do níž se narodili, metafysika zemřela krátce po Pánubohu. V sovětské sféře vlivu se vyznávání metafysik a náboženství považovalo za hřích proti vládostraně a zločin proti státu. Nabízelo se přidat k myslitelům krize a kritiky v módním proudu fenomenologie, existencialismu atd… , ale oni se vrhli na zkoumání jazyka. Hadot proslul jako uvaděč Wittgensteina do Francie, Vašíček si našel ještě staršího skeptika Fritze Mauthnera. Události druhé půle XX. století a mračna ideologických frází nad kolbištěm o moc pozorovalo z povzdáli jen několik nezařazených. Ionesco si tehdy poznamenal:

„i na divadle… nás mají okouzlovat… myšlenky a ideologie, abychom je sdíleli, abychom se ztotožnili s cizími myšlenkami, chci říci s vírou nebo s tím, co někdo za víru považuje.

Všichni angažovaní vás chtějí znásilnit, to jest přesvědčit vás, naverbovat…..

Každý takzvaně objektivní nebo spravedlivý, rozumný, realistický autor nabízí zloducha, který musí být potrestán, a kladného hrdinu, který musí být odměněn. Proto je každé realistické nebo angažované dílo jen a jen melodramatické“.

Melodrama nebo rovnou řekněme kýč (přesněji slovem Rogera Scrutona: the great swindle- švindl) zůstal určujícím znakem doby dodnes. Hadot i Vašíček si stoupli na okraj, takže není divu, že tam zůstali skoro sami. Jen tu a tam z jakési perverzní potřeby úplnosti je slovutné instituce a hlavní sídla „her se skleněnými perlami“ jmenovaly jako kuriozity svého oboru. Naše řeč pochází právě z jednoho z takových okamžiků v životě P. Hadota. Vašíčkovi se podobného vyznamenání dostalo pro jistotu až po funuse. Hadot se na takovou zkušenost odvolává, ale ne stížností na nezájem o své dílo. Zmiňuje skandál kolem theologického výkladu nejznámější pasáže nejvyhlášenějšího díla sv. Augustina. P. Courcelle si dovolil dvacet let trvat na tom, že Augustin je theolog a, světe div se, mluví jako theolog podle nápovědy apoštola Pavla ke Korintským, že „teď vidíme jako v zrcadle a v hádance, pak teprve tváří v tvář – Videmus nunc per speculum in aenigmate, tunc autem facie ad faciem“. Courcelle si dovolil tvrdit, že pravdomluvnost Augustinova není v tom, jestli popisuje, jak se věci seběhly, ale v tom, že jim dokáže rozumět, co se (mu) stalo a svoje rozumění předat svým způsobem: Augustin tu píše o nejdůležitějším momentu svého života – obrácení, tj. o okamžiku, kdy se na vše začal dívat úplně jinak, a používá pro to sebe po fíkovníkem, hlas pacholíka odvedle řkoucí: Tolle lege! – Vezmi a čti! i další detaily jako symbolické rekvizity. Fíkovník tvarem listů evokuje strom, z něhož pojedli Adam s Evou, hoch volá andělsky, slovo je slovem shůry – kdo můžeš pochopit, pochop! Kdo nemůžeš, trvej si na tom, že fík je fík a hošík hošík a basta. Hadot stojí úplně na Courcellově straně, jenže to už ví, že jen málokdo mu rozumí. Potíž je už s řečí. Zkoumavý život se ovšem musí nějak sdílet – jak ale?

 

Mystický čich

Wittgenstein píše v knize Tractatus: „There is indeed the inexpressible. This shows itself; it is the mystical.“ Nevyjádřitelné tedy existuje a mluví mysticky.

Filosofiie tedy není nějaké duchovní arkánum pro duchovní šlechtu, ani součást osnov pro gymnázia v předmětu zvaném dnes ZSV neboli „občanka“, který je dostupný všem a dokonce povinný. Filosofie je způsob života – „manière de vivre“, do něhož vstupujeme zvláštní iniciací skrze ticho a vědomí v jakémsi vytržení do přítomného okamžiku. Tak jej také ukazuje třeba Platón na Sókratovi na začátku dialogu Symposion. O to, co zažije člověk v okamžiku prozření, se pečuje víc než o cokoli jiného. Kvůli prozření se Sókratés nevyhýbá trapnosti ani nepohodlí. Co na tom, že si o něm myslí, že je blázen, když hodiny stojí v cizí předsíni a kouká do nikam. Co na tom, že mu tím s dobrou pověstí utíká i všemožný kredit a rozpadá se zázemí. Duše je hodna péče a té se jí dostává zevnitř, darem božím, prozřeními a zvně od člověka tím, že se od prozření nedá odtrhnout ničím. Prozření do bdění pak teprve uschopňuje člověka, aby jednal zevnitř – svobodně a šťastně. Kristus v Getsemane dává sám stejný příklad. Vybízí i učedníky k témuž: „bděte a modlete se (řec. – grégoreite kai proseuchesthe), abyste nepřišli do pokušení (hina mé eiselthéte eis peirasmon)“. Zjevně je probuzení a udržování se v něm (bděte a modlete se) základní. Pokušení není ďábelské osidlo, do kterého nás láká sám bůh – jako by to svádělo nepochopením verše z Otčenáše: „a neuveď nás do pokušení (eis peirasmon)“. Ale svod vlastní povahy, dědičných dispozic a získaného charakteru, jak krásně vykládá Marcus Aurelius slovy: „Bohům děkuji, že… jsem se na nikom neprovinil z unáhlení, ačkoli mám takovou povahu, že bych se asi byl něčeho podobného dopustil, kdyby se naskytla příležitost, ale dobrodiním bohů nikdy nenastaly okolnosti, které by mě byly uvedly v pokušení (emele me enlexein).“

Člověk se udržuje v bdění anebo padá jako do spánku uprostřed podivuhodných okolností, které nemá ve své moci, proto nemá zásluhy za nic a i jeho vina je velice sporná. Většinu života reaguje na okolnosti podle své nátury, takže jako nesvobodný. Augustinus Aurelius k tomu praví: „nejsem lepší, než jsem býval, jen mi k pádu chyběla příležitost – occasio mihi deesset“. Tady se dotýkáme předurčení i svobody. Jak se tedy udržovat v živém vztahu se světem, kterému se říká v theologii víra? Špidlík: „křesťansky věřit znamená živé setkávání se vším, co existuje“. Hérakleitos k tomu: „slunce je nejen každý den nové, ale je vždy nové“.

První inspirace byly asi Hadotovi básně třicetiletého Rilka o tichu a modlitbách ze sbírky Stundenbuch Kniha hodinek, ten breviářový rytmus se nedá zapomenout:

„Da neigt sich die Stunde und ruert mich an

mit clarem, metallene Slag:

mir zittern die Sinne. Ich fuehle: ich kann-

und i fasse den plastischen Tag.

 

Už chýlí se chvíle kovově zníc

se dotýká smyslů mých

a ony se chvějí. Jdu tvarům dne vstříc

a tuším, co stvořím z nich.“ (překl. J. Pokorný)

 

Cvičení se v bdění je zcela zásadní znak filosofie jako způsobu života. Nic jako „smysl života“ není. Buď člověk sáhne po smyslu-plných ideologiích, které mu svých smyslů nabídnou spousty: vlast národ, oběť, rodinu, pravdu a jiné ušlechtilé cíle vně člověka. Henry Miller proti tomu píše, že „The aim of life is to live, and to live means to be aware, joyously, drunkenly, serenely, divinely aware. – cíl a smysl života je žít, to je být božsky bdělý“. 

 

Co když duše chcíply

„Dokážete-li se ovládat,

můžete čelit téměř všemu. Ale člověk

musí odpočívat,

člověk musí spát — což značí ztratit sebevládu,

a tehdy

kdejací chorobní démoni

ho vezmou útokem.“ Robinson Jeffers

 

Když u nás po létech začaly vycházet knihy Pierra Hadota, uvědomil jsem si naplno ten rozdíl. Naše kultura i vzdělání nemají problém s nedostatkem víry nebo dokonce náboženství, ale prostě s tím, že se tu žádný duchovní život nevede. Pokud se vede, tak tajně, protože vůbec není tématem. Nemyslím kostelové řeči, co se jistě vedou z kazatelen, na farách a ve zpovědnicích. Nemyslím nekonečné exhibice slepených proslovů kurátorů a recenzentů. Myslím jednoduché řeči o podstatném. Dialogy podobné těm Platónovým, rozhovory apoštolů s Ježíšem zapsané v evangeliích, hovory se sebou a mrtvými, jak je sepsal Marcus Aurelius, instrukce a napomenutí Ignáce z Loyoly, ale ještě taky živé řeči pana de Montaigne a Thoreaua, to vše jako bychom během XX. věku postupně nahradili jakýmisi úvahami o tom, co si myslíme a co jsme zažili. Hlavně my v Čechách. Hovory s TGM jsou nedostižný vzor tohoto úpadkového směru. Těmi to začalo, miliónovými náklady dnešních rozhovorů s kdejakým pakem, které se při něčem „významném“ očitě vyskytlo a něco je ochotno o tom plácnout, to končí dnes. Rád jsem si Hovory s TGM znovu přečetl ušima, když je teď inteligentně načetli v rozhlase a oba aktéry nejde nemít za inteligentní a kultivované, „muže výborné“. Ale zůstává přece otázka, co je člověk? Souhrn toho, co si myslí, co udělal a kde byl? Popíše jej tedy dostatečně heslo z WIKI? Jestli je kdo takový, dobře mu tak. Hadot a jeho autoři, ze kterých jsem výše pár jmenoval, si to nemysleli a tak nepsali, hlavně tak nežili.

Hadot byl ročník narození L.P. 1922, zemřel až nedávno v roce 2010. Od druhé války velice otevřeně mluvil a psal v akademickém prostředí o tom, že to nejdůležitější pro společnost i jedince není světový mír, všeobecný dostatek, ani zábava a poučení, ale jakási kvalita dennodenního prožívání sebe a světa, která se děje v tichu i spekulaci, která má prostupovat všechno a která je jedinou „hodnotou“, resp. určuje hodnotu všeho ostatního. Ve svém prostředí byl ovšem přijat a jako akademik potvrzen a znovu potvrzován, až pro něj k stáru dokonce zřídili vlastní katedru na nejprestižnějším Collége de France.

Je to pro našince paradoxní, ne tím že jej Francouzi i západní svět vzali, přestože psal a mluvil jedním dechem o Rilkově poezii a Wittgensteinově logice, ale proto, že jasně dával najevo, že věda i kultura neexistují jako hodnoty samy o sobě. A pokud je provozuje „profesionál“ vědec a umělec bez živé individuální duchovnosti, není jeho výkon ničím a on je jako obílený hrob plný hniloby. Hadot ukazoval, že to nejlepší z naší tradice je spojeno s odporem vůči „profesionálům“ ve vědách i kultuře. Co dělat v situaci, kdy už „máme jen profesory filosofie, ne filosofy“, ptal se s Thoreauem. My se v Čechách ptejme, co dělat, když nemáme už ani ty profesory, ale jen občankáře, které vyškolili lžiprofesoři na peďáku – abych jmenoval jako exemplum za všechny, kdo se byli ochotni prodávat jakémukoli režimu, „prof.“ Annu Hogenovou, vedoucí mnoha kateder „filozofie“ na UK. Netahám sem politiku, jen upozorňuji názorně na oblíbený Hadotův verš z chudáka starého Seneky „Nikdo nepůsobí lidem větší škodu než ti, kteří se naučili filosofii jako nějakému prodejnému umění“(V. Bahník).

Hadot hledal od mládí něco jako klášterní pokoj, později nazval svou slavnou knihu o Marku Aureliovi příznačně La Citadelle intérieure – Vnitřní pevnost nebo Citadela uvnitř? Našel tady těžiště svého života uprostřed proměn.

 

Čelit skoro všemu

Studium filosofie se vám nejspíš protivilo, protože se dnes nese v duchu memorování a reprodukce přežvýkaných mouder jakýchsi posvátných dědků. Filozofie se pak procvičuje nadosmrti reminiscencemi povrchních citací a narážek à la M. Kundera nebo M. Viewegh. U toho na sebe švindlíř – autor s publikem spiklenecky pomrkávají – jako že my „vzdělanci“ si rozumíme. Vybavujete si ze školy dialogy typu: „Hérakleitos si myslel, že je všechno z ohně, Thalés, že z vody. A co Ty Mařenko? Co ty myslíš?“ Mařenka … „myslí, tudíž je“, cha, cha… A Pepíček zas myslí něco jiného, takže „taky je“. Jen ta filosofie už dávno jaksi chcípla.

Hadot učil a psal jinak. Nejdříve rozpoznal situaci – naprogramovali nás a vytrénovali, abychom se učili ideologiím v poučkách a nekormoutili si hlavu. „Mít pevný názor a vyrovnaný rozpočet“, „být konzistentní a profesionální“, „vědět kam patřím“, „vybrat si svůj obor“ a nelézt jiným do zelí, „pracovat systematicky“, „vědět, za čím jdu“, všechno je „běh na dlouhou trať“, „napříč … spektrem“, s nebo bez „křišťálové koule“. Hlavně mít vše formulováno obecně – nic jedinečného. To jsou, ale všechno pseudohodnoty. Nic z toho by přece vedle osoby Sókrata a Ježíše neobstálo a neobstojí? Odkud to tedy čerpáme s takovou jistotou už celá staletí (Hadot i Gadamer mysleli, že teprve od Kantových dob a Francouzské revoluce) své „hodnoty a kritéria“? Z učebnic to berem. Staří (před Kantem a Revolucí) měli taky učebnice, dokonce jim říkali „Dogmatiky“, ale nepoužívali je na učení, ale jako vytříbeně formulované sbírky témat k hovorům. Živá řeč a hovor bez určení cíle ovšem na závažné téma měla přednost přede vším jiným. Téma se vybíralo z vnitřní potřeby, jako když konkrétní pacient přijde s konkrétní bolestí za konkrétním doktorem, nevedly se řeči prázdné, protože „z každého zbytečného slova, jednou vydáš počet“. Sókratés a Ježíš nepsali ne z lenosti a nedostatku času, ale z nepotřeby. Platón se zařekl, že „to důležité nikdy nesvěří písmu“. Proč to všechno? Proč u nás vládne s takovou samozřejmostí pohrdání živým slovem v tak široké škále: od akademické zásady „publikuj, nebo pojdi“, až po „to je fain, tak mi to ještě hoď do mailíku, jů?“? Hadot vlastně dokládá, že jsme už úplně jiná kultura.

Co nás tedy snad se starými spojuje? Mohla by nás spojit péče o sebe. „Svolí psýcha moderního čtenáře, aby se jí říkalo duše?“ ptá se básník R. Wilbur. Říkejme tedy život, nebo třeba charakter. Péče je to stejná.

Nejdřív je třeba vysekat se z předsudků, že filosofii je dobré dělat jen do začátku pořádné kariéry a na konci života z nedostatku jiného zaměstnání (Platón v Gorgiovi). Tedy mimo dnes běžný rozsah C.V.

Potom snížit existenční nároky, aby byl čas (Sókratés) – řecky schólé.

Potom prokouknout ikony toho, co je považováno za normální a je tedy normou dnešního „života“ jako ve Slovníku přejatých myšlenek, slov a takzvaných hodnot. „Normálnímu“ slouží většina současného umění i vědy – posluhují obstarávání, vyjadřování se (od literatury až po architekturu) formou jakýchsi dizajnových glos a vtípků (od mechanické Kafkovy hlavy za Tescem až po Tančící dům). Zní to jako štěky psa vlečeného na vodítku od misky k pelechu přes cvičák.

Hadot nakonec ukazuje, že kdo nežije jaksi zevnitř, vlastně neumí ani číst. Umí písmenka, to jo, má naučeno, je informován, má tituly, ale protože neví a nevšímá si, co to vše v něm působí za síly, nemá „svoucnost“ Alenky z Lewise Carrolla. Je jako propálený bojler, průtokový ohřívač cizích myšlenek, citů a odhadnutelných, nacvičených „normálních“ reakcí.

Když se na konci života Hadot zabývá kosmologií jako úlohou člověka v kosmu, nepřichází k tomu, že bychom měli znovu letět na Měsíc, ale k tomu, že náš úkol je těžší. Týká se totiž každého, aby podle výzvy v Delfách „nechal všechno být, dokud nepozná sám sebe“(Platón). Aby byl nezaměnitelným krásným bodem v celém kosmu. Což je nárok, který se skoro nedá vydržet.


Pierre Hadot: Chvála antické filosofie (Éloge de la philosophie antique), Rybka Publishers 2019 (1. vydání), přel. D. Bartoň.

publikováno: 29. 8. 2019

David Bartoň

David Bartoň

Šéfredaktor Přítomnosti /

NEJNOVĚJŠÍ články


V režii československých oligarchů – dokonáno

V Česku žijeme v oligarchickém systému. Píše o tom ve svém čerstvém zásadním textu Jan Jandourek. Má pravdu …

Kultura zas jako rukojmí

Pražský primátor Hřib si ze „sesterské smlouvy“ s Pekingem přeje odstranit bod o souhlasu Prahy s politikou jedné …

Justice není spravedlnost

Na podobu zákonů má vliv především momentálně vládnoucí moc, idea, s jejíž pomocí svou vládu legitimuje, …

Výstavka úspěchů národního… „chozjajstva“

Tak jsem včera zase slyšel, že Babiš je úspěšný premiér. Dokonce nejlepší za posledních 20 …

Venkov jsme nepotřebovali, tak je skoro po něm

Odborník na zemědělství, František Havlát, říká, že stojíme na prahu změny, která by pro naši …

Helikoptérová aféra

Je obecně známo, že dostat se za oponu, od roku 1946 zvanou železná, bylo velmi …

Žádné „dobro“ neomlouvá zlo

Dumat nad vztahem dobra a zla je dosti ošidné, neboť se svým způsobem jedná o individuální, intimní …

Sami si diagnostikujte arogantního blbce, aneb o hybris a Nemesis

Nedělej ty vánočky tak kolosální, aby se ti nerozpadly vlastní mocností, prý říkávala Werichova babička …