WALHALLA aneb zběžná obhlídka protilehlých břehů

Nedávno jsem se probíral složkou „nepublikované texty“, abych konečně vyhodil ty, s nimiž už dávno nemám žádné úmysly. Narazil jsem při tom na pozapomenuté poznámky z návštěvy Walhally, kde jsme se s hloučkem přátel, kteří dovedou vychutnat nejrůznější bizarnosti, zastavili v roce 2011 cestou do Sankt Gallen za přítelem patafyzikem, knihtiskařem a bandoneonistou Martinem Amstutzem.

Pokud se vám při zaslechnutí slova Walhalla v hlavě rozezní pouze některý úryvek pochmurné hudby Richarda Wagnera, který vám připomene název onoho germánského Olympu, máte ještě značné rezervy. Budete-li mít cestu do Řezna, neváhejte si proto trochu zajet a zastavte se ve Walhalle národů německých Svaté říše římské. Jestli si libujete v obskurnostech všeho druhu a všech velikostí, ocitnete se na správné adrese.

Pseudoantický chrám, zasvěcený památce pangermánských velikánů, se tyčí, jinak to opravdu říci nejde, na břehu Dunaje poblíže městečka Donaustauf. Byl vystavěn, nebo přesněji (v duchu předchozí věty) vztyčen v dórském slohu dle projektu Lea von Klenze (1784–1864), dvorního architekta Ludvíka I., který čerpal inspiraci z athénského Parthenonu. Základní kámen stavby byl položen 18. října 1830, v den sedmnáctého výročí bitvy u Lipska, v níž spojenecká vojska porazila Napoleonovu armádu. Datem založení se tak stavba stala i jízlivou připomínkou odvěkého německo-francouzského antagonismu. A aby se to nepletlo, také slavnostní odhalení chrámu se konalo stejného dne, pouze o dvanáct let později.

Na podzim zmíněného roku 2011 vedla jediná cesta k památníku z důvodů právě probíhající rekonstrukce slavnostního schodiště „zadem“, od nevelikého parkoviště. Na jejím začátku je umístěna zelená plechová tabule s nápisem Walhalla a výčtem návštěvních hodin, doplněným o informaci, že „Při sněhu a náledí není cesta udržována“, což působí značně „neněmecky“. Cesta vede do mírného kopce, stylově lemována alejí statných dubů, mezi nimiž se po několika minutách chůze otevře pohled na zadní frontu megalomanského památníku. Po průchodu jedním ze dvou mohutných sloupořadí při delších stranách stavby stane poutník u průčelí chrámu, v němž ústí slavnostní schodiště, vedoucí zdola od břehu Dunaje, který v těchto místech není příliš široký, což ještě zvýrazňuje strnulou mohutnost stavby.

Všeněmecká „síň slávy“ dává totiž svými rozměry jasně najevo, že je obývána skutečnými velikány. Zároveň však vyzařuje i jakousi podmračenou a podezíravou směšnost, vlastní většině oslavných projevů a staveb. Je užitečné dávat si dobrý pozor a nepřehlížet ani zdánlivé maličkosti, protože čím větší a okázalejší pompa je užita k oslavě jedinců, národa a jeho velkolepé historie, tím se exponenciálně zvětšují příležitostí k jejímu padělání.

Památník nad Dunajem hostí v drtivé většině reálné, historicky doložitelné postavy. Ani rozevlátý romantický duch však nedokáže porazit německý smysl pro „štábní kulturu“, který je patrný z jeho vnitřního uspořádání. Markomanští, vandalští, visigotští, ostrogotští a kvádští předáci, králové, vojevůdci, světci, proroci a církevní hodnostáři, jejichž podoby nebylo možno odvodit z žádných dobových vyobrazení, jsou připomenuti čtyřiašedesáti mramorovými „komemoračními“ tabulemi úctyhodných rozměrů. Stejně jako Tři mužové z Rütli, mýtičtí zakladatelé švýcarské konfederace, jejichž duchovním otcem je údajně Friderich Schiller. Labutí víly, (náležející do stejné kategorie), ale také skutečné historické postavy jako Ludvík BavorskýBedřich Veliký jsou tu pak zobrazeny coby celé postavy v nadživotní velikosti. Všichni „ostatní“ jsou přítomni v podobě sto dvaceti osmi bust z bílého mramoru.

Vedle skutečných velikánů německých národních dějin je tu k nalezení třeba Kateřina Veliká, která, ač rodem Němka, je nepochybně svázaná mnohem silněji s dějinami Ruska. Stejně jako Rudolf I. Habsburský, Marie Terezie, Max von Trautmannsdorf, Carl Philipp Schwarzenberg, Franz Schubert, Wolfgang Amadeus MozartJoseph Haydn zase s Habsburskou monarchií. Karla MartelaPipina Krátkého za Němce Francouzi jistě nepovažují. Angličané by se jistě neradi vzdali Alfréda Velikého, zatímco o Antona van Dycka by se mohli přít s Nizozemci, kteří by jen těžko přistoupili na tezi, že Vilém I. Oranžský, Jan van Eyck, Erasmus Rotterdamský a Petrus Paulus Rubens, náležející právem k jejich chloubám, jsou Němci. Také Poláci zřejmě nebudou ochotni vnímat Mikoláše Koperníka jako germánského velikána a velmi podobný bude i maďarský pohled na národnost Ference Liszta. V galerii slavných nechybí ani čeští rodáci Josef Radecký z Radče, Georg Mendel, Albrecht z ValdštejnaAdalbert Stifter. Albertem Einsteinem a filosofkou Edit Steinovou jsou tu zastoupeni dokonce i Židé, tedy příslušníci národa, který se Němcům před jistým časem podařilo téměř vyhubit. To, co se může v jejich případě jevit jako omluvné gesto, inspirované snad Francovým Památníkem smíření, však rozhodně neplatí pro příslušníky jiných národností.

Nepopírám, že „doba byla složitá“, ta je ostatně složitá vždycky, a že územní a národnostní propletence byly po staletí dosti nepřehledné. Ale zase ne natolik, aby celým památníkem musel vanout duch protivného hegemonismu „velkého národa“, pro nějž je zkrátka Liszt Férencz Franzem Lisztem a basta fidli. Připustíme-li, že ve „skutečných“ národnostech podivuhodně promíšených dynastických rodů se lze vyznat jen těžko, je nutné konstatovat, že národnost umělců, filosofů a vědců tak spletitá obvykle není. A přesto jsou tu ke spatření básníci, vědci, hudební skladatelé, malíři, sochaři a filosofové, kteří spoluvytvářeli bez nadsázky historii celého lidstva, z nichž se stali Němci pouze proto, že byli pozorováni „velkoněmeckou“ optikou.

Za zaznamenání stojí i posun při zobrazování „novějších“ přírůstků: busta Konráda Adenauera, na rozdíl od většiny klasických, romantizujících nebo klasicizujících sochařských portrétů, vypadá, jako by byla vytvořena podle kresby některého z režimu poplatných karikaturistů někdejšího satirického časopisu Dikobraz.

Řečeno slovy dávné písně Strašidelnej dům od Vlasty Třešňáka tu „vedle císařovy busty / visí obraz führera / hned vedle politik co konto nemá čistý / a nějaká ženská – asi nevěra“. Ne, nelekejte se, bustu Hitlera Němci do Walhally neumístili. Nebo snad umístili a po čase ji zase odstranili? Nemám chuť po tom pátrat, nicméně předáků, náčelníků, biskupů, prelátů, králů i císařů, z nichž se mnozí, kromě světodějných činů, zřejmě dopustili i různých opovrženíhodných sviňáren, je tu i tak dost. A kdo ví, co všechno mají na svědomí vědci, malíři, sochaři, skladatelé, filosofové a básníci, kteří jim tu dělají společnost…

Na protějším břehu Dunaje, přímo proti slavnostnímu schodišti, se krčí malebná zahrádkářská kolonie s podomácku sflikovanými fóliovníky a trsy afrikánů v improvizovaných žardiniérách z pneumatik. Rádoby posvátné se tak rázem dostává do nečekané konfrontace s ryze profánním, reálně žitým životem, v němž budou výnosy rajčatových keříků a velikost okurek vždycky důležitější, než pozapomenuté výsledky dávných bitev, dramata uměleckých výbojů a sláva epochálních vynálezů. Jednoduše řečeno, lidi tu vítězí nad lidem, silou vůle k „malému životu“, v němž je každodenní bitva s rajčatovou plísní daleko důležitější, než dávný boj o sjednocení Svaté říše římské národa německého, či okázalá snaha zvýraznit jeho dominantní postavení v dějinách lidstva s pomocí „politických krajánků“ a „kulturních gastarbajtrů“. Přemýšlím, jak daleko je vlastně od obrození národa a vlastenectví k nacionalismu, od nacionalismu ke xenofobi a od xenofobie k masovým hrobům?

Stane-li se nějakým dopuštěním, že v jistou osudovou chvíli národ jako celek „zklame“, je náhle zahrádkářská kolonie daleko užitečnější, než všechny pantheony hrdinů a veleduchů, spojených domnělou stejnou krví. Nic než národ? To sotva. My Češi (Moravané, Slezané a chvíli rovněž i Slováci) jsme měli „naštěstí“ Přemka Podlahu, mluvčího všech, kteří s motyčkou v ruce, na kolenou vypodložených doslouživšími kuchyňskými houbami, přežijí u skleníku z pětilitrových okurkových lahví každý režim. Co si vybrat? Dusivý pach velebnosti a zatuchlost dějin, nebo upřímný a „životu přitakávající“ smrádek kompostu a chlévské mrvy, když obojí je poněkud trapné?

Zamýšlená stavba „Českého pantheonu národního“ se neštěstí realizace nedočkala. Předpokládám, že peníze na jeho výstavbu kdosi z vlastenců zašantročil a vysvětlil to tak, že nám je sebrali zlí Rakušané (rozuměj Němci), pod nimiž jsme jako národ tři sta let fešácky trpěli. Pořád nám ale zbyli vymyšlení Záboj se Slavojem, rukopisy Zelenohorský i Královédvorský, Slavín a „cizinka“ lehčích mravů Suzanne Valadon, coby múza na Hynaisově oponě Národního divadla. To také není málo.

Jaro 2011 – 21. srpna 2019

publikováno: 29. 8. 2019

NEJNOVĚJŠÍ články


Pravdivost maleb a nicotnost lidí venku

Jan Zrzavý kdysi vzpomínal na Giottovy fresky v Padově, na to, jak prázdný se mu jevil …

Diagnóza Babiš

Zprávy jsou nyní plné sporů v kauzách kolem premiéra Babiše. Když nastane jakýkoliv politický trapas, tak …

Okraj společnosti je prostě zajímavější než střed

V.S.: Tvá nová kniha Lobotomík se zčásti odehrává v psychiatrické léčebně stejně jako jedna povídka z tvého …

Porno, internet a děti. A co ještě?

O dopadu sociálních sítí na děti a mladistvé se mluvilo na panelové diskusi Jak přežít na …

Jak se máme díky EU bohatí i chudší

V Evropě bude horko. Chladnému počasí navzdory. Pod praporem visegrádské čtyřky vytáhlo 16 členských států …

Kdo chce kýč hledat, najde

Forbes přináší zprávu o tom, jak v anglosaském světě dramaticky stoupá prodej básnických sbírek, kdežto u nás někteří …

Někdy sním o tom, jak přepisuji samizdaty (dnešní studenti k roku ’89)

Jak vnímají události 17. listopadu 1989 studenti, kteří jsou na prahu plnoletosti? Zeptali jsme se …

Předčasné Vánoce ve formátu „Čau lidi“

Jeden můj známý mi přeposlal pravidelnou nedělní chvilku propagandistických manipulací Marka Prchala, které jeho zaměstnavatel …