Co je a co není kultura

Kultura vítězí, kam oko pohlédne. Barbaři prohrávají na všech frontách: hurá!

Z veřejně přístupných pramenů jsem se dozvěděl, že existuje kultura násilí, kultura špíny, mafiánská kultura, kultura obchodu, kultura strachu, vekslácká kultura, kultura přepracování, kultura podnikání, kultura katastrofy, kultura transparentnosti, kultura přežití, vítací kultura, i kultura seberealizace. Obzvlášť vypečená mi připadá kultura mlčení, která prý vládne v katolické církvi ohledně sexu. Dokonce i kultura chamtivosti, culture of greed, jak ji nazývají anglofilní kulturtrégři a kulturní referenti blahé paměti, má zástupy vyznavačů a sběratelů. Protože se hovoří též o parlamentní kultuře, můžeme se opájet jistotou, že slovo kultura lze dnes přifařit naprosto k čemukoli včetně kulturistiky. A to jsme ještě nedoputovali ke kultuře mikrobů v laboratorních miskách. Od konce kulturní revoluce, která vzbuzovala naděje v tolika pokrokově smýšlejících nejen v Číně, ale i na blízkém a dalekém západě, při níž byly páleny knihy, pleněna muzea a ničeny historické budovy, uplynulo pouhých třicet pět let a už tady máme takový úhledný multikulturalismus. Nemluvě ovšem o kulturách alternativních a celé džungli subkultur. Není to nádhera? Hálelujá, netřeba se čílit, spásu už nečekáme od Mesiáše, ale od kultury. Jeden jen zírá, kolik má kultura ctitelů. Zaklíná se jí kdekdo, jsme kultivovaní, všici, včetně Klementa Zemana a dříče na statcích kulturních Gustáva Bábiše. Na kulturu přísahá kdekdo, kdekdo se jí dovolává a kdekdo je ochoten ji bránit, snad i život položit, nebo do roztrhání těla sloužit. Včetně primitivních turistů, profesorů, pivařů, rockerů a ministrů kultury.

Ze sbírky výše zmiňovaných kultur, které se mi podařilo shromáždit, a jež dozajista není úplná, mi kupodivu žádná neučarovala natolik, abych s ní tratil čas. Slovo kultura odvozené od péče a pěstování, použil jako první asi Cicero, třebaže existovala už dávno před ním. Kulturu až do příchodu národních socialistů a komunistů vytvářelo každé lidské společenství. Pouze nacisté a komunisté po sobě nezanechali žádný kulturní statek a vše hodnotné, co za jejich panování vzniklo, muselo být buď podloudně propašováno, nebo vyvzdorováno cenzorům na vztek. Naopak obdivuhodné kulturní výkony nalezneme u Bušmanů, Beduínů, Austrálců, Inuitů i původních obyvatel tichomořských atolů, amazonského pralesa nebo amerických prérií. Pouze díky schopnosti sebekultivace dokázali přežít v tak nehostinných podmínkách. Proto je exterminace Patagonců nebo Tasmánců zločinem srovnatelným s jakoukoli jinou genocidou. Vždy a všude se jedná o nenahraditelnou ztrátu podobnou spálení Alexandrijské knihovny. Objem poznání shromažďovaného po generace nenávratně zmizel.

Z čiré bezradnosti, abych se ke kulturním tvorům alespoň formálně přiblížil, jsem si opatřil berličku v podobě kultury mírnosti, uměřenosti a míry. Jiří Gruša ji popisoval následovně: „Míra, jedna z kardinálních ctností: moudrost, statečnost a spravedlnost lze najít mimo sebe. Míru nikoli, mír je míra.“ Imponuje mi též kultura hanby, jak ji pěstují Japonci. Nejsem tudíž kompetentní psát o kultuře, ale mám ověřeno, že kdykoli se potkám s kultivovaným člověkem, mnoho věcí se jako zázrakem ihned zjednoduší. Kultivovanost se projevuje zájmem o cizí kultury, ne vnucováním vlastní civilizace. Proto si dovoluji přičinit pár nespojitých postřehů na okraj tohoto bezedného tématu.

Ukazuje se, že přeceňování čehokoli má kupodivu nemlich ty samé následky jako podceňování. Kultura, pokud si pod ní ovšem nepředstavujeme cokoli, totiž existuje a její zmizení je nevratnou tragédií. K tomu, aby člověk odlišil primitiva od učence a barbara od bytosti kultivované, vystačí si s citem, zkušenostmi a hrstkou znalostí. Kultivovaného člověka poznám, ať pochází z jakékoli civilizace a živí se jakýmkoli řemeslem. Kultivovanost, soudnost, umírněnost nebo jak tomu budeme říkat, kupodivu nepřichází se vzděláním, ohleduplnost není produkt sociálního postavení, akademický titul není zárukou lidských kvalit. Univerzita není útočiště před burany, na aristokraty ducha je možné narazit i v traktorové stanici. Na autentickou kultivovanost nemá patent žádná vrstva, žádná země, žádný kontinent. Na destrukci kultivovanosti se podílejí i angažovaní, v rytmu ducha doby pochodující umělcové, jimž se podařilo rezignovat na to, co umění odlišuje od ostatních lidských činností. Říkám umělcové, ne umělci. Kultivovanost je podstatně složitější fenomén, protože kvete v jakémkoli prostředí, ale postihuje jen menšinu. Nespočívá v objemu informací, ale v nakládání s nimi a v schopnosti vyvodit z nich závěry sloužící ke zlepšení života.

Abych se z globalizátory vybudovaného bludiště vymotal, osvědčilo se rozdělit všudypřítomnou kulturu na vysokou, střední a nízkou. Každý tak může čerpat z regálu, na který dosáhne. První pátrají v knihovnách a v divadlech, druzí v televizi, počítačových hrách a filmech pro široké publikum, třetí ve stáncích se suvenýry, na koncertech pop music či stadionech. Někteří chudáci jsou na tom tak bídně, že musí za kulturou sestoupit do sklepa. Koneckonců kultura jakožto prodejní artikl není životně nezbytný, jak názorně předvádějí mnozí, kteří se bez ní báječně obejdou – jak vidno v kdejakém dopravním prostředku nebo třeba na recepci konané u příležitosti udělování státních vyznamenání.

Vytautas Kavalis trefil do černého, když řekl, že současná kultura je amorální, protože likviduje individuální odpovědnost, že se jedná o kulturu deterministickou, v níž jsou bytosti ovládány biologickými a sociálními silami, nad nimiž nemají moc.

Ale ani současné zhloupnutí, o němž se zmiňuje Vilém Flusser, nemůže nic změnit na faktu, že kultura je vědomé a cílené úsilí o růst osobnosti, rozvíjení vrozených talentů a předpokladů, potírání temných sklonů a posilování schopnosti vzdorovat pudům i momentálním náladám. Představu krásy, slasti a radosti přebíráme od lidí, jichž si vážíme a vybíráme si z prostředí, v němž se pohybujeme.

Vandalismus, barbarství, vulgaritu a zálibu v ničení nelze svalit ani na nemoc, ani na výchovu, ani na prostředí, ani na dobu. Vysvětlit se dají výhradně hloupostí, zbabělostí a přizpůsobivostí. Existuje dost příkladů dokládajících, že je v lidských silách se narodit v zoufalých podmínkách a vyloženě nepřátelském prostředí, a přesto nezůstat primitivem.

Jiří Kolář byl jeden z posledních, kdo si ze svého avantgardního mládí uchoval přesvědčení, že umění může být tmelem společnosti, že každý může být když ne tvůrcem, tak alespoň příjemcem. Realita je bohužel podstatně smutnější: kultivovanost v prapůvodním ciceronovském slova smyslu je už od antiky, a zaručeně mnohem déle, záležitostí velmi nízkého procenta jedinců.

Obraz různých epoch je zkreslený, protože kultura je to, co přežívá, když zanikne civilizace, v jejímž rámci se zrodila. To, co skutečně prochází proměnami, je její dopad. Vyslídit období šťastnější a méně šťastná není zvlášť obtížné. Prostřednictvím konformismu a snobismu se tu a tam stává společenskou povinností být v obraze, orientovat se v apolitickém dění, předstírat zájem. A jsou jiné epochy, zejména období útlaku, kdy se plody této činnosti stávají na omezenou dobu neodolatelně přitažlivé. Určitě není náhoda, že poezie je nejvíc ceněna v koncentráku. O kulturnosti země nerozhoduje frekvence slova kultura, spíš naopak. S kulturou se to má podobně jako se svobodou: čím více se o ní kafrá, tím jí bývá méně.

20. století nás na cestu do budoucnosti vybavilo mnoha obtížně stravitelnými zkušenostmi. Jednou z nich je fakt, že ani obyvatelstvo tak kulturně vyspělé země, jakou bývalo předválečné Německo, není imunní proti vábení krvelačných programů a teorií. Máme nacisty citující z paměti Homéra, citující z význačných filosofů nebo sbírající plody umění, včetně zvrhlého – jako třeba Pepa Goebbelsů. Reinhard Heydrich byl velkým znalcem a dobrým interpretem hudby a organizátorem genocidy. Díky náckům tudíž víme, že znalost kultury má s charakterem, poctivostí a citlivostí stejně málo společného jako s náboženstvím. Není v moci kultury zabránit pádu do hlubin lidské nízkosti. Byla to právě zkušenost s nacisty zběhlými v evropské kultuře, která vede k tomu, že je možná lepší hovořit spíše o kultivovanosti než o kulturnosti.

Odstranění jakékoli iluze je malým, občas tvrdě zaplaceným vítězstvím. Nenahraditelné ztráty jsou neodmyslitelnou součástí lidského údělu, i ony mohou být odrazovým můstkem k novým výkonům. Vypořádávání se s nimi je stejně důležité jako nové objevy. Vědět, jak vznikly Saturnovy prstence, z čeho se skládají a jak dlouho budou ještě existovat je stejně důležité jako vědět o zločinech, křivdách, surovostech a bezcitnosti nejen vlastních předků, ale též lidstva obecně. Kulturu je možné ohraničit jako něco, co přežívá, když přítomnost pomine, něco, za čím stojí za to se vydat na cestu. Pokud je cílem něco onačejšího než nacpaný bachor, je nutné vypadnout z tepla domova.

Přiznáme-li status umělce i bytostem, které se vyznávají z obdivu k barbarství a netají se odporem k ohleduplnosti, citlivosti, vnímavosti, vzdělanosti i jemnosti, pak se nesmíme divit, že chaosu, úrodné půdy agresivity, neustále přibývá. To, že je dnes možné vydávat za kulturu i to, co s původním významem nic nespojuje, je bohužel běžné. Neustálé zneužívání slova kultura je zajímavé leda ze sociologického, psychologického a geo-historického hlediska. Obranná reakce na přemíru čehokoli bývala hybnou silou literatury. Přehnaný požadavek klasické uměřenosti vyvolal romantickou reakci. Impresionisté, kubisté, dadaisté, surrealisté, expresionisté i osamělí běžci se bouřili možná poněkud přehnaně, přecitlivěle, sebestředně, bezděčně a bez vědomí neblahých následků svých manifestů, ale také přinejmenším pochopitelně, ale hlavně: se znalostí minulosti. Není náhoda, že se surrealisté neustále pídili po svých předchůdcích. Omyly a chyby jsou nedílnou součástí jakéhokoli dobrodružství, včetně uměleckého. Přemrštěná čistota vyvolává v kultivovaném člověku obezřetnost, ne zálibu ve špíně.

Rozkol se završil s příchodem konzumní společnosti, která stanovila vlastní měřítka. Trh s uměním vytvořil podmínky pro podvodníky. Sestup ke kořenům příčin a obnažování pravděpodobných následků by mohl začít teprve odmítnutím výlevů historiků umění hájících výplody kdejakého vykuka, který má drzost se vydávat za umělce. Uprchlík z kamenných vězení si vystačí s odvahou a plánováním, uprchlík z vězení nehmotných musí překonat daleko víc překážek. Na psychický stav vězně mají vliv nejen spoluvězni a bachaři, ale také lidé na svobodě. Je lehčí plánovat útěk, když vězeň ví, že mu lidé venku pomohou, než když má jistotu, že ho prásknou prvnímu estébákovi nebo gestapákovi. Kultura bývala formou sebeobrany. Proti primitivům vnějším i proti těm, kteří se skrývají v nás. Prohrát je pořád lepší než se vzdát bez boje, zemřít je lepší než upadnout do dobrovolného otroctví. Z nedobrovolného otroctví existuje únik, z dobrovolného ne. Z vězení utkaného ze slov, jež bereme vážně, protože je máme za patřičná, je útěk prakticky vyloučen.

Kultura představuje cosi na způsob horizontu, k němuž lze nanejvýš směřovat. Možná by bylo užitečnější mluvit o pěstitelích a ničitelích. Pěstitel a ničitel jsou užitečné pojmy, které by vnesly trochu světla do oborů tak záhadných, jakými se stalo třeba výtvarné umění nebo literatura. Tvrdost vůči příživníkům parazitujícím na kultuře je nezbytná, protože poškozují celé záslužné dílo. Dokud bude chybět odvaha nahlas říct, kdo je pouhý šizuňk a podvodník, který do spolku vloudil, bude hladina ošklivosti stoupat. Ale to by předpokládalo vysokou míru citlivosti, duševního úsilí a koňskou dávku statečnosti. Doba stanovit, co je podmínkou kultivovanosti a co naopak člověka z tohoto spolku vylučuje je v nedohlednu, ale nic nebrání si tyto podmínky určit alespoň pro své soukromé potřeby.

Rozmanitost, pestrost, rozpory, odlišnost přístupů, rozdíly estetické i etické jsou živnou půdou kultury. Ale hybris, čili neúměrnost, je obluda číhající na každém kroku. Koneckonců i dobré úmysly, naivita, spontánnost, racionalita mají určité hranice, jejichž překročením se mění znaménka. Přílišná láska dusí, přílišná důvěřivost se dá lehce zneužít, přílišné očekávání má za následek nevyhnutelné zklamání. Přemíra emotivity je pro demagogy požehnáním. Bez přemrštěné touhy po spravedlnosti jsou revoluce obtížně představitelné. Dokonce ani hodnota tak vysoká, jakou je tolerance, si nemůže dovolit bezmeznost. Na počátku většiny tragédií lze vystopovat nějaký exces. Zneužít se dá doslova cokoli – a právě zneužívání prospěšných konvencí bývá škodlivější než jejich úmyslné ničení. Tyto hranice nemusí být platné na věky, ale je třeba je bedlivě zkoumat, aby mohly být případně posunuty. I to by mohlo patřit k povinnostem dělníků kultury. Kultivovanost předpokládá zvídavost, ochotu k vlastní změně, touhu po nezávislosti a sílu unést odpovědnost, jež s ní tvoří nedělitelný celek.

Kultura se sice může snadno proměnit v totem, k němuž se lze bázlivě přivinout, v modlu, okolo níž lze tančit. Pokusy přinášet údajným barbarům vyšší kulturu skončily likvidací jiných kultur a pádem civilizátorů do barbarství. Kulturu naštěstí nelze hájit zbraněmi, exportovat pomocí armády, vymáhat rozkazem, budovat výstavbou škol, posilovat zvyšováním životní úrovně a vládními programy. Bohužel jediný způsob, jak kultivovanost šířit, je osobní příklad – z čehož je zřejmé, jak velkou naději má na úspěch. Kultura možná není o mnoho víc než nástroj kultivovanosti. Čím rafinovanější a komplikovanější, tím větší požitek z jejího osvojení.

Světovou kulturní veřejnost tvoří zlomek světové populace – to je fakt, z něhož je lépe vycházet. Abychom k tomuto závěru dospěli, je třeba přestat spatřovat primitivy a barbary pouze v exotických končinách a rozhlédnout se také po vlastním dvorku. Režimy přicházejí a odcházejí, vymírání čtenářů je srovnatelné s vymíráním zvířat. Čtenářům zatím vyhynutí nehrozí, ale jejich vliv slábne. Země, kde není dost čtenářů, aby knihy mohly vycházet bez státní podpory, jsou na tom dost bídně.

Bez kultivovanosti je demokracie nejschůdnější cestou do diktatury – a nezáleží na tom, zda proletariátu nebo obchodníků. Jen kultivované společenství je schopné zabránit tomu, aby se moci nezmocnil nejdrzejší, nejarogantnější a nejprimitivnější, stručně řečeno hrobník.

Podle slovníku není synonymem slova klasický slovo zkostnatělý, nýbrž dokonalý, vzorný a příznačný. Tedy dle konsensu, k němuž jazykozpytci dospěli, nejlepší. Příčin úpadku je mnoho, zjevných i skrytých. Nadužívání slova kultura ve všech možných souvislostech je pouze jedním z mnoha důkazů, že cosi končí. Blb Stalin instinktivně věděl, proč za literaturu považovat i soukromý dopis. Jeho pokračovatelé pokračují v jeho díle prostředky, které jim současnost nabízí. Nadprodukce blábolu vydávaného za demokratizaci je zaručený způsob, jak si ufiknout větev pod prdelí. Slovo, které nelze zničit přímým útokem cenzury, se dá zničit rozmělňováním a rozšiřováním obsahu původního slova do oblastí, v nichž nemá co pohledávat. Tam, kde chybí tvořivost a citlivost, má bezmezná vynalézavost ničení volné pole působnosti. Útoky na kultivovanost těžko mohou být vychytralejší. Křivka vývoje je patrná teprve s odstupem staletí. Rozhlížet se okolo přes růžové brýle zbožných přání je v tomto oboru zločin ještě horší než v oborech jiných, sousedních i vzdálených.

Zahí Hawáss, egyptolog, projevil značnou dávku odvahy, když řekl: „Bránit kulturu je důležitější než bránit lidi.“

publikováno: 5. 9. 2019

Lubomír Martínek

Lubomír Martínek

esejista a překladatel /

NEJNOVĚJŠÍ články


Nevíte, kde bych sehnal kus svého mozku?

Fanoušci Formanova filmu Přelet nad kukaččím hnízdem či jeho knižní předlohy Vyhoďme ho z kola ven …

Nemáme klíč – seznam agentů KGB ČSSR

Sověti si své satelity hlídali velmi důkladně. Nikdy jim zcela nedůvěřovali. Právě proto neponechávali nic …

Nerušeně konzumovat, tak si dnes vykládáme svobodu!

„Pohřbívat ateistickou celebritu v katedrále mě irituje,“ říká Vojtěch Razima (1968), aktér demonstrací, jež předcházely sametové …

Svět ve stavu nouze

Planeta se kvůli lidskému působení nachází ve stavu klimatické nouze, a pokud se státy v nejbližší době …

Kultura 3.0 a literatura jako věda o člověku

Když člověk v zapadlém koutě světa zavítá do špeluňky, a může to být putyka, taverna, guesthouse, bar, …

Divokým Kurdistánem

Kurdistán jsem navštívil mnohokrát. Turecký, irácký, íránský i syrský. Navštívil jsem relikty kurdského osídlení v Arménii a Ázerbájdžánu. …

Duté oslavy jako kamufláž eklsrabu

To, že se oslavují státní svátky, je běžné všude na světě. Nejde ovšem jen o to, …

Ve stručnosti je síla, básněte

Mám rád přirozené dorozumívání, mluvenou a psanou řeč. Mám rád češtinu. Mám rád i jiné jazyky, protože …