Budeme se v průměru rodit stále hloupější, neschopnější a impotentnější

Byl bych rád, kdybych mohl říci, že výročí část lidí přivede k hlubšímu zamyšlení. Bohužel tomu nemohu věřit. Je možné, že ti, kteří mají sklon k filosofování nebo náboženskému rozjímání, budou trochu vážněji přemýšlet. Ale ti by přemýšleli stejně… Čekání na osmičky nebo na přechod ze století do století, to je způsob klamání sama sebe. Kdyby si lidé byli skutečně vědomi, že jejich vlastní život, vlastní práce, úsilí v rodině mají opravdu nějaký smysl, nehledali by kolem sebe magické nuly nebo osmičky. Řekl bych, že hledání senzací někde okolo je příznakem toho, že lidstvo dost dobře nerozumí samo sobě. Lidé nejasně pociťují jakousi absurditu vlastního života, ale nejsou ochotni léta pracovat na tom, aby se propracovali k nějakému významu, smyslu, lásce, obětavosti, skutečnému úspěchu… Pak si vymýšlejí podobná šidítka.

 

Jsou lidé – respektive průměr populace – schopni jiné, vyšší motivace než finanční?

Samozřejmě, filosof se musí snažit na otázky odpovídat, ale to neznamená, že musí něco, co ho zrovna napadne, vydávat za dokonalou odpověď. Takže musím říci, že tohle prostě nevím. Že bych si přál, aby byli schopni, ale že to nevím. To by byla odpověď dosti smutná a stručná. Kdybych to chtěl říci podrobněji, dodal bych, že vždycky se našel někdo, kdo ohromné dílo vykonal bez finanční motivace. Když Beethoven psal Appassionatu nebo pátý klavírní koncert, věci, které patří k vrcholům umění, musel být v takovém opojení, že otázka peněz vůbec nepřicházela v úvahu.

 

A co „průměr“, ne-géniové?

Maminka, která má dvě tři děti a pečuje o ně… Jeptiška, která jde dělat ošetřovatelku mezi duševně postižené nebo sirotky… Jejich motivace jistě není finanční. Teoreticky je představitelné, že lidé jednou pochopí, že řekněme víc než patnáct deka bůčku není zapotřebí sníst. A že i když na to všichni budou mít, nebudou chtít dvakrát tolik.

 

Není však civilizace už definitivně nastavena tak, že se všechno prostě musí točit kolem peněz?

Ano, ale přinejmenším u nás bych dnes rozhodně veřejně nekázal ideál typu „nežijte pro peníze, ale pro mravnost, čestnost, lidskou důstojnost, pravdivost“. I když v něj věřím. Ale nekázal bych ho proto, že jsme teprve deset let (v roce 1999) po pádu pseudosocialismu. (On to žádný socialismus, jak po něm toužili utopisté nebo Karel Marx, nebyl, byla to směs státního kapitalismu a orientálního despotismu.) Lidé si totiž odvykli pracovat a často brali peníze zadarmo.

Ať dělá vedení státu po roce 1989 chyby (a situace byla taková, že bez chyb by si nepočínal ani Einstein), fakt je, že se postupně učíme pracovat. Zatím jsme tedy motivováni finančně. Potrvá to dvacet čtyřicet let nebo ještě déle, ale je to krok vpřed. Myslím, že ještě tak deset let budeme muset ze všech sil podporovat především obnovení pracovitosti.

 

A za těch dvacet čtyřicet let? Že by pro nás tou dobou peníze už tolik neznamenaly?

Stále víc z nás bude chápat, že jsou i jiné motivace. Patrně to nepůjde rychle; takových lidí jsou teď možná řádově desetitisíce, za dvacet nebo padesát let jich budou dejme tomu statisíce.

 

Nebude mezitím pozdě?

Ne, pokud budou vlády jen trochu moudře pracovat. Zatím si myslím, že nejen česká, ale většina světových vlád pořád podceňuje ekologickou hrozbu. Ta se musí ovšem řešit celoplanetárně, nestačí vyčistit Labe nebo Rýn. Jak kdysi říkali svobodní zednáři: „Bohatí, mocní a moudří celého světa, spojte se! „Moudří typu Konrada Lorenze, kteří pochopili celou hrůzu ekologické katastrofy. Lorenz ukázal, že svým způsobem života neničíme jen přírodu kolem sebe, ale i přírodu v nás, to znamená svou genetickou substanci. Jinými slovy, budeme se v průměru rodit stále hloupější, neschopnější, impotentnější. Ničíme nejen zvířata, rostlinstvo, ale i člověka jako přírodní bytost.

 

Politici ovšem chtějí být zvoleni zas a udržet si moc. Kdyby voličům říkali, že se musí uskrovňovat („jíst jen patnáct deka bůčku“), asi by to pro ně nebyla zrovna jistá cesta k úspěchu.

Chápu, že politikové jsou zvyklí myslet tak od kongresu ke kongresu, maximálně v dimenzích pěti až deseti let. Ale kdybychom se s tím smířili, smíříme se s tím, že během jednoho až dvou staletí jako lidstvo zahyneme. Vy jako žurnalisté máte obrovskou možnost získávat desetitisíce a statisíce, aby si zvolily politiky, kteří už budou tyhle věci brát vážně. George Bush o sobě kdysi řekl, že bude prvním ekologickým prezidentem Spojených států. Nevím, do jaké míry se to pak potvrdilo, ale významné už bylo, že něco takového prohlásil. Když v Helsinkách Husák a jiní komunističtí státníci podepsali pakt o lidských právech, samozřejmě to nemysleli vážně. Ale byl to přece jen pokrok. Umožnilo to vznik Charty 77, která vlastně chtěla, jen aby Husákův režim plnil, co slíbil. Úder režimu byl tvrdý, ale popravovat si již netroufli. A ohlas se ukázal roku 1989.


MILAN MACHOVEC se narodil 23. srpna 1925 v Praze. Vystudoval filozofii a klasickou filologii na Univerzitě Karlově, kde se v roce 1968 habilitoval jako profesor filozofie. Dva roky nato byl z politických důvodů propuštěn, když neodvolal svůj protest proti sovětské okupaci. Jeho žákem byl například Václav Bělohradský, ale také Jan Palach. Od poloviny sedmdesátých let přednášel na takzvaných bytových univerzitách, kde působili vzdělanci vypuzení režimem z vysokých škol. Hrál na varhany v kostele sv. Antonína na Strossmayerově náměstí v Praze. Podepsal Chartu 77. Od roku 1990 znovu učí na Univerzitě Karlově. O jeho přednášky bývá velký zájem. Napsal víc než deset filozofických knih, některé vyšly ve zhruba patnácti jazycích. Mezi nejvíc ceněné patří Ježíš pro moderního člověka, T. G. Masaryk nebo Filosofie tváří v tvář zániku. Ta končí větou:

„Bude-li lidstvo přesto zachráněno a přežije, bude to především důsledkem rostoucího uplatnění inteligentních a angažujících se žen.“ Milan Machovec bydlel v činžáku v Praze-Holešovicích, blízko rušné magistrály. Byl dlouho vdovec, otec dospělého syna a dospělé dcery. Rád citoval Masarykovu myšlenku „neuznávám filosofii, která se nezajímá o chleba“.

„Filosofie, jako hledání moudré orientace ve světě, je buď současná, nebo žádná,“ říká.

Právo, prosinec 1999


Machovec vystudoval filozofii a klasickou filologii na Univerzitě Karlově. Mezi témata, jimiž se celý život zabýval, ale patřila i etika, etologie i ekologie.

Vystupoval jako kritik patriarchální společnosti a byl zastáncem feminismu.

Jeho krédem byl citát Konrada Lorenze:

„Buď se ve 21. století ekologická problematika stane základem dialogu celoplanetárního lidstva, nebo žádné 22. století už nebude.“

Filosof Milan Machovec, geniální chuligán, hvězda, za kterou táhly houfy mladých lidí, zemřel po těžké nemoci  15. ledna 2003 ve věku 77 let.

publikováno: 11. 9. 2019

NEJNOVĚJŠÍ články


V režii československých oligarchů – dokonáno

V Česku žijeme v oligarchickém systému. Píše o tom ve svém čerstvém zásadním textu Jan Jandourek. Má pravdu …

Kultura zas jako rukojmí

Pražský primátor Hřib si ze „sesterské smlouvy“ s Pekingem přeje odstranit bod o souhlasu Prahy s politikou jedné …

Justice není spravedlnost

Na podobu zákonů má vliv především momentálně vládnoucí moc, idea, s jejíž pomocí svou vládu legitimuje, …

Výstavka úspěchů národního… „chozjajstva“

Tak jsem včera zase slyšel, že Babiš je úspěšný premiér. Dokonce nejlepší za posledních 20 …

Venkov jsme nepotřebovali, tak je skoro po něm

Odborník na zemědělství, František Havlát, říká, že stojíme na prahu změny, která by pro naši …

Helikoptérová aféra

Je obecně známo, že dostat se za oponu, od roku 1946 zvanou železná, bylo velmi …

Žádné „dobro“ neomlouvá zlo

Dumat nad vztahem dobra a zla je dosti ošidné, neboť se svým způsobem jedná o individuální, intimní …

Sami si diagnostikujte arogantního blbce, aneb o hybris a Nemesis

Nedělej ty vánočky tak kolosální, aby se ti nerozpadly vlastní mocností, prý říkávala Werichova babička …