Helikoptérová aféra

Je obecně známo, že dostat se za oponu, od roku 1946 zvanou železná, bylo velmi obtížné. To však české lidi neodrazovalo, spíše naopak. Snažili se za ni dostat způsoby, mnohdy velmi kuriózními, vesměs však nelegálními. Mezi nejzvláštnější patří například svoz po drátu elektrického vedení z jižní Moravy do Rakouska. Využívalo se k tomu sice drátu bez napětí, ale i přesto to nebyla žádná atrakce v Pratru, ale spíše houpačka smrti. Mne zvlášť zaujal případ mladého vysokoškoláka, který si na střeše jednoho činžáku vyrobil malé letadlo a s ním potom odlétl za hranice, což byl a je výkon hodný obdivu.

Také východní Němci opouštěli svou „Heimat“ nejrůznějšími způsoby. Dokonce v západním Berlíně existuje muzeum, které různé způsoby opouštění země dokumentuje.

Mezi nejkurióznější případy patřil odvoz občanů NDR helikoptérou z území ČSSR. Vymyšleno to bylo velice dobře. Helikoptéra pilotovaná najatým americkým pilotem (vojenským instruktorem létání na helikoptéře) přiletí na předem smluvené místo v určitý den, hodinu a minutu. Tam budou čekat občané NDR, kteří přijedou do ČSSR jako turisté, nastoupí do helikoptéry a ta s nimi odletí směrem na západ. Aby pilot na sebe zbytečně neupozorňoval, musel letět velmi nízko, převážně nad Lipenským jezerem, aby unikl radarům a pozornosti československých pohraničních hlídek. Tato idea se potom koncem 70. let opravdu uskutečnila.

Helikoptéra přiletěla, naložila uprchlíky a odletěla, aniž padl jediný výstřel. Geniálně vymyšleno, geniálně provedeno. Ale někdo si řekl, že jedna geniální událost nestačí, že by se měla zopakovat. A přesně na rok, den, hodinu a minutu odlétla druhá skupina emigrantů v počtu 4 lidí z přesně stejného místa.

Organizátoři byli zřejmě svou genialitou tak nadšeni, že se rozhodli uskutečnit další akci jen za 24 hod. po druhém úspěšném přeletu a opět ze stejného místa. Tehdy měli do helikoptéry usednout další členové rodiny, jejíž část už v Německu byla. Teď už to ale nebyl tak geniální nápad, neboť geniové podcenili nepřítele a navíc si neodpustili jistou publicitu, takže se o jejich husarských kouscích v ČSSR již vědělo.

Před odletem helikoptéry ještě ke všemu požádal pilota jeden Němec polského původu (ten se dal usoudit jen z jeho jména, neboť jinak neměl s Polskem nic společného), zda by mohl letět s ním. Zřejmě se chtěl z výšky pokochat krásami jižních Čech, o kterých již tolik slyšel vyprávět.

Tentokrát měla odletět Němka se svou třináctiletou dcerou. Obě byly v úkrytu a netušily, že celý prostor je pod kontrolou čs. pohraničníků. Ti vůbec nepředpokládali, že by se helikoptéra mohla objevit znovu a tak brzy, ale pro jistotu prostor sledovali. Helikoptéra přiletěla, paní s dcerkou jí běžely v ústrety, jak by napsal autor romantického příběhu, ale tento příběh romanticky vůbec neskončil. Paní zakopla o hroudu, nikoli rodnou, a upadla. Dívka běžela dál a podařilo se jí nastoupit do helikoptéry. Mladý Němec, který letěl s pilotem na výlet, vyběhl, aby paní pomohl. Zřejmě se v něm probudila známá polská galantnost, která se mu však stala osudnou. Než k paní doběhl, padly povely a výstřely. Americký pilot bleskově zhodnotil situaci a rychle odlétl. Další dva aktéři zůstali a byli ihned vzati do vazby.

Zatímco v SRN byl případ publikován v tisku včetně fotografií hlavních aktérů, zvláště téměř hollywoodsky krásného amerického pilota, v ČSSR se připravoval monstrproces.

Někdo totiž přišel na nápad, že hlavní líčení se bude konat za účasti Němců a Rakušanů z diplomatických kruhů a západních novinářů akreditovaných v Praze. Případ spadal místně do Českých Budějovic a tam taky potom probíhalo hlavní líčení.

Já jsem hájil mladého Němce polského původu (obrátil se na mne v této záležitosti jeden západoněmecký kolega) a německou matku další český advokát.

Americký pilot byl souzen v nepřítomnosti a jeho obhajoba byla svěřena kolegyni, dr. Vanderkové, která byla známá svou výřečností a ostrým jazykem. Ještě než proces začal, vstoupila do historie vztahů mezi advokáty a vyšetřovateli z StB svým výrokem:

„Nemyslete si, pane majore, že ho nebudu hájit ze všech sil. Podívejte se, jaký je to pěkný chlap!“ A ukázala na fotografii z německých novin.

Hlavní líčení se poněkud zvrtlo, přestože předsedou senátu byl sám předseda okresního soudu v Českých Budějovicích a průběh líčení byl předem naprogramován. To, že líčení neprobíhalo podle „scénáře“, bylo jednak tím, že prokurátor neznal dobře spis a předseda senátu vedl líčení značně emotivně, maje strach o osud celého tábora míru, jednak naší aktivitou. Tak se např. stalo, že předseda se domníval, že to byla obhajoba, která předložila západoněmecké časopisy s fotografiemi americko-německých aktérů případu, a vytýkal nám to. Tvrdil, že to není žádný důkaz. Vůbec si neuvědomil, že časopisy se dostaly do spisu již při vyšetřování případu, na což ho měl upozornit velký krajský prokurátor (velký i svou postavou), ale i ten mluvil spíše jen obecně a hlavně ideologicky. Dá se bez nadsázky říci, že tři obhájci ovládli bitevní pole a že z odstrašujícího monstrprocesu se stala spíše fraška. To ocenil např. i sám vyšetřovatel StB, který za mnou o přestávce přišel a řekl mi: „Doktore, to je ostuda, on ten blbec nezná spis!“

A ještě jeden dodatek. Jeden západoněmecký diplomat si k nám přisedl při obědě a vyslovoval údiv nad tím, co si při obhajobě dovolujeme. Já jsem mu řekl: „Doufám, že si nemyslíte, pane tajemníku, že to je proces hraný, i pokud jde o obhajobu.“ Odpověděl, že viděl právě to, že to z naší strany hrané není.

Nezbývá než promluvit o trestech. Americký pilot Meeker mohl dostat maximální trest 10 let odnětí svobody a k tomu byl také nakonec v nepřítomnosti odsouzen. Byl to případ ojedinělý, protože se málokdy stane, aby se prvotrestancům dávaly tresty na samé horní hranici sazby.

Německá matka byla odsouzena na 2,5-3 roky, přesně si to již nepamatuji. Prohlásila, že si trest raději odpyká na území ČSSR, neboť nechtěla být vydána k výkonu trestu do NDR.

A můj německý klient? Ten dostal 6 let. Jeho osud jsem i nadále sledoval. Byl to vzorný vězeň, ale postupně propadl vězeňské psychóze. Tak se stalo, že když byl po třech a půl letech konečně propuštěn a vydán do SRN, po příletu do Frankfurtu n. M., místo aby se přivítal se svými přáteli, kteří ho na letišti očekávali, běžel na opačnou stranu letiště – do polí.

***

JUDr. Václav Král (nar. 1926) je rodák z Lysé nad Labem. Absolvoval Právnickou fakultu UK v Praze. Po kratším působení v exportním oddělení PZO Pragoexport zakotvil jako advokátní koncipient v tehdejší Advokátní poradně č. 1 v Praze. Tato poradna se zabývala především kauzami z oblasti mezinárodního práva soukromého, což znamenalo zastupování právních zájmů československých subjektů v zahraničí a zahraničních subjektů v Československu. Řádným advokátem se autor stal 1.1.1963. Absolvoval univerzitní semináře v Cannes a v Sienně, po roce 1969 absolvoval kurz amerického práva v Amsterodamu. Znalosti jazyků využíval autor zejména při své advokátské praxi, kdy často služebně jezdil do zahraničí. Záliba v cestování mu zůstala i v posledních letech, kdy individuálně poznával zámoří – celkem za svůj život navštívil pětašedesát zemí světa. V letech 1992–1999 pracoval dr. Král vedle své advokátní praxe pro obnovenou Českou advokátní komoru, a to v jejím mezinárodním odboru jako vedoucí, v současné době zde působí jako řadový člen. Kromě toho, že stále vykonává advokacii, je zapsán také jako soudní tlumočník šesti jazyků. Po dlouhá léta byl jednatelem česko-francouzské společnosti Association Masaryk se sídlem v Paříži, od roku 1995 je členem výboru Masarykovy společnosti v Praze. Žije trvale v Praze. Je autorem knih Případy slavných i neslavných aneb můj život s advokacií (2002, REGO) a Procházky pamětí aneb advokát na cestách (2005, vyd. vlastním nákladem).

publikováno: 15. 9. 2019

Václav Král

Václav Král

Advokát / Václav Král se narodil roku 1926 v Lysé nad Labem. Absolvoval Právnickou fakultu UK v Praze. Řádným advokátem se stal 1.1.1963. Kromě toho, že stále vykonává advokacii, je zapsán také jako soudní tlumočník šesti jazyků. Po dlouhá léta byl jednatelem česko-francouzské společnosti Association Masaryk se sídlem v Paříži, od roku 1995 je členem výboru Masarykovy společnosti v Praze. Žije trvale v Praze. Je autorem knih Případy slavných i neslavných aneb můj život s advokacií (2002, REGO) a Procházky pamětí aneb advokát na cestách (2005, vyd. vlastním nákladem).

NEJNOVĚJŠÍ články


Čapkovi mloci jako masoví lidé zničí humanistickou kulturu

V čem tkví Čapkovo proroctví a jeho myšlenky? Samozřejmě, je možné tvrdit, že jako mloci byli …

Panna není pannou

Z rozbité Immaculaty se zachovalo duše dost. Jestli je na něco u křesťanů spoleh, tak určitě …

Greta v továrně na sny (komentář k slovům i emocím)

23. září: Greta Thunbergová má projev na klimatickém summitu OSN v New Yorku. 23. září: Kritikové …

Verše pro poslední lidi o mravencích a vlcích

„Žijeme dnes uboze“, pravil Milan Machovec. Nijak se nevzrušoval začátkem milénia ani nedojímal výročími listopadu, …

Karel Gott, náš český Héraklés

Tenhle týden jsem pochopil, že Karel Gott je náš současný nejdůležitější mytický hrdina. Mýty jsou …

V předklonu před Čínou se blbě myslí za sebe

Minulý týden probíhaly mohutné oslavy 70. výročí založení ČLR a o poznání rozpačitější oslavy 70. výročí navázání …

Sekáček na maso pod čínskými scannery

Promiňte, je to po prvé, co něco píši, takže to asi nebude perfektní. Mám to …

Černooký bača ovečky zatáčá

Je velmi obtížné vnějšímu pozorovateli vysvětlit co se to u nás vlastně děje. Proč zrovna u nás …