Justice není spravedlnost

Na podobu zákonů má vliv především momentálně vládnoucí moc, idea, s jejíž pomocí svou vládu legitimuje, ale také společenská objednávka a kulturní úroveň lidí zákony spravovaných. Justice nemůže být spravedlivá, její působení je ohraničeno duchem doby. Ani současnost nepostrádá zajímavé podivnosti. James Lovelock se například zmiňuje o slavném obhájci, který v Houstonu v Texasu v místní televizi vyzval diváky, kteří mají v úmyslu spáchat vraždu, aby šli a udělali to, klidně i před svědky, i před bezúhonnými, jako sám papež nebo policejní komisař. Slíbil jim obhajobu, jež jim zajistí rozsudek zprošťující viny, ale s tím, že je to bude stát veškeré jmění. Z jeho předchozích výkonů se dá usuzovat, že se nechvástal. Do sbírky nehorázností mohu přispět i vlastní zkušeností. Do elektronické pošty mi spadl nevyžádaný e-mail, v němž Legal Assistance s.r.o., sdružení právníků, advokátů a dopravních expertů z Brna, nabízí ochranu nepojištěným a pojistku proti pokutám za jízdu na červenou, bez dálniční známky, za překročení rychlosti, špatné parkování a spoustu dalších výhod. Slibuje pomoc kvalitních advokátů, kteří mne ze všeho vysekají, a když ne, dostanu finanční odměnu. To pouze potvrzuje podezření, že i v údajně právních státech výše rozsudku dodnes závisí na stycích a finančních prostředcích obžalovaného, protože dosud nebyl objeven způsob, jak zbavit justici obhájců neváhajících použít jakýkoli prostředek, který jim zákon dává k dispozici, k dosažení osvobozujícího rozsudku.

Zásada Nullun crimen sine lege, nulla poena sine lege neboli – žádný zločin bez zákona, žádný trest bez zákona – je pořád lepší než bezpráví a zvůle. Jestliže je právní stát definován rovností před zákonem, pak ale není kupříkladu zřejmé, proč se měří jiným metrem dealerům podle toho, na jakých drogách vydělávají. Jestliže je pravda, že je tabák tak jednoznačně nebezpečný, jak tvrdí autoři protikuřácké kampaně, pak jsou výrobci kuřiva zločinci a stát, který od nich vybírá daně, nesporný spolupachatel. Jestliže je pravda, že cukr je návyková látka působící na stejná mozková centra jako heroin, pak výrobci přidávající cukr do potravin s úmyslem vytvořit závislost na svých výrobcích v ničem neliší od dodavatelů tvrdých drog. A pokud to pravda není, bylo by záhodno vědět, proč vědecké kapacity, které tyto „bludy“ za pomoci novinářů uvádějí do oběhu, nemají oplétačky se zákonem za šíření poplašných zpráv. A inženýr hledající způsob, jak zkrátit životnost výrobku, není zásadně odlišný od kapesního zloděje.

Deklarace o nezávislosti justice slouží především k chlácholení ctěného publika. Jestliže znalci ústavy nám nejsou schopni či ochotni sdělit, co je a není ústavní, pak si zasluhují stejnou důvěru jako znalci ekonomické vědy. Poradit si holt musíme sami s tím, co máme po ruce. Co si počít s výrokem vrchní státní zástupkyně Lenky Bradáčové, která v souvislosti s verdiktem soudce Zelenky, který považovala za chybný, prohlásila: „Rozhodnutí Nejvyššího soudu je jasné. Ne státní zastupitelství, ale senát vrchního soudu porušil zákon. Víra ve spravedlnost má znovu šanci.“ Osobně dávám před vírou bez důkazů přednost ověřitelným výrokům a dokumentům. Co všechno se může pod pojmem justice skrývat, přesahuje veškerou fantazii.

Co všechno může být považováno za justici, umožňuje pohled do historie. Pouze lidé, kteří třeba z pouhé neznalosti přistoupili na učení Hegela nebo Marxe o historické nutnosti neustálého zlepšování, mohou žít v útěšné představě, že proměny justice jaksi automaticky míří do lepšího světa. O tom, že právo a spravedlnost jsou dvě různé věci, se studenti práv dozvídají už v prvním ročníku. Tento zásadní rozdíl skvěle popsal už v roce 1856 Herman Melville v povídce Billy Budd. Porovnáme-li soud se Sókratem a soud s Giordanem Brunem nebo Janem Husem, je úpadek práva zcela zjevný. Evropa potřebovala víc jak tisíc let než vykladači práva vrátili justici alespoň na úroveň římské justice.

Neznám středověký dokument srovnatelný s Ciceronovými Řečmi proti Verrovi. Představa Kladiva na čarodějnice se zdá být v antice obtížně představitelná.

Mučení, jež existovalo odnepaměti, bylo zákonodárci považováno za legální prostředek k vymáhání doznání až do 18. století, ačkoli se už v roce 1613 proti němu ozvali Friedrich Spee a Anton Praetorius, který o situaci vězňů v žalářích napsal ve své knize Gründlicher Bericht Von Zauberey und Zauberern (Zevrubná zpráva o čarodějnictví a čarodějích/nicích). Zpět do trestního práva vrátili mučení komunističtí a národně socialističtí právníci.

Pro pochopení odlišných podob justice jsou velmi poučné procesy se zvířaty. První proces s polními myšmi a housenkami proběhl v Laonu r. 1120, ale idea sloužila celých osm století až do r. 1846 do procesu s prasetem v slavonské Pleternice. Průvod odsouzených zvířat je dle kanonického práva dlouhý. Můžeme v něm spatřit úhoře, kobylky, červy, koně, krysy, kozly, psy, krávy, ovce i hrdličky. Proces s pijavkami, který nejlépe ilustruje lidskou vynalézavost, je proces, k němuž došlo Léta Páně 1452 poblíž Bernu. Pijavky se přemnožily a ohrožovaly dobytek. Vikář obyvatelstvu oznámil, že se jedná o trest boží. Dostavil se biskup z Lausanne, který předsedal soudu, který pijavky exkomunikoval. Tři pomocníci přinesli do soudní síně nádoby, aby obžalované výrok soudu slyšely. Pak byly vráceny do rybníka. Marně čekali žandarmové, soudci, prokurátor, advokát, vikář a biskup na výsledek. Varování zůstalo nevyslyšeno, bylo potřeba přistoupit k činu. Soud vynesl rozsudek: pijavkám bylo nařízeno, aby se do tří dnů odstěhovaly někam, kde nemohou škodit. Tribunál bedlivě sledoval, co se bude dít. Nic se kupodivu nedělo. Tribunál se rozhodl, že přitvrdí. Odsoudil je k vyobcování, rozsudek přednesl obžalovaným místní farář. Bohužel není známo, jak příběh skončil, ale je pravděpodobné, že tak velkou pohanu pijavky neunesly a protože neměly kam jít, aby neškodily, raději vymřely.

Rovněž proslulé Norimberské zákony, které platily i v protektorátu Böhmen und Mähren, sepsali renomovaní znalci právní vědy. Na konferenci ve Wannsee, na níž se propracovávaly právní konečného řešení židovské otázky, tvořili právníci většinu zúčastněných. Jmenovitě Dr. Wilhelm Stuckart – tajemník Říšského ministerstva, Dr. Erich Neumann – tajemník Úřadu zplnomocněnce za čtyřletý plán, Dr. Roland Freisler – tajemník Říšského ministerstva spravedlnosti, Dr. Josef Bühler – tajemník Úřadu Generálního gouvernementu v Krakově, Dr. Gerhard Klopfer – tajemník stranické kanceláře NSDAP, Dr. Friedrich Wilhelm Kritzinger – tajemník Říšského kancléřství, Dr. Eberhard Schöngarth – velitel Bezpečnostní policie a Bezpečnostní služby v Krakově, Dr. Rudolf Lange – velitel Bezpečnostní policie a Bezpečnostní služby pro Lotyšsko, Dr. Alfred Meyer – tajemník Říšského ministerstva pro okupovaná východní území a Dr. Georg Leibbrandt – tajemník Říšského ministerstva pro okupovaná východní území.

Kdyby byl posvátný zákaz retroaktivnosti zákona striktně dodržen, k Norimberskému procesu by vůbec nemohlo dojít. Z čistě právního hlediska měli nacističtí pohlaváři pravdu, když tvrdili, že se jedná o parodii soudu, v němž o výsledku rozhodují vítězové. A přesto se jednalo o přelomové rozhodnutí. Teprve v Norimberském procesu bylo řečeno, že existují činy, které jsou trestné bez ohledu na vyznání pachatelů. Poprvé v historii byly i mocnosti přinuceny připustit, že existuje cosi vyššího, než stát. K procesu mohlo dojít pouze díky příznivé shodě okolností, protože vítězné velmoci měly oprávněný strach, že by se pojem „zločin proti lidskosti“ mohl obrátit proti nim. Peter Ustinov v článku pro New Yorker napsal: „Po celá staletí byli lidé trestáni za neposlušnost. V Norimberku byli poprvé odsouzeni za poslušnost.“ Význam tohoto procesu nemůže snížit ani spornost rozsudků, nebo nedůslednost, s níž byly provedeny další, menší procesy. Přijít v roce 1943 s tvrzením, že „jednotlivec je nejvyšším zdrojem práva“ mělo účinek náletu na Drážďany. Pojmy genocida a zločin proti lidskosti, které jsou dílem dvou polských právníků židovského původu Raphaela Lemkina (1900–1959) a Hersche Lauterpachta (1897–1960) až do roku 1945 v mezinárodního právu neexistovaly. Se svými návrhy přišli ještě před vypuknutím druhé světové války. Profesor Lauterpacht se zabýval teorií „zločinu proti lidskosti“ v Londýně už roku 1923. Historický význam tohoto procesu sice pošpinila přítomnost Romana Ruděnka, sovětského právníka, který se aktivně podílel na vraždění polských důstojníků v Katyni, ale úplně ho zdiskreditovat nemůže. Bez odborníků, kteří se podíleli na tvorbě Norimberských zákonů se neobešli ani režimy, které nastoupily poté, co byl nacistický režim shledán zločinným a odsouzeníhodným. Je dobré vědět, že Judr. Hans Josef Maria Globke byl spolu s Theodorem Oberländerem, jedním z nejbližších spolupracovníků Konráda Adenauera. Ani budování demokratického západoněmeckého státu se neobešlo bez pomoci bývalých opor nacistického režimu. Norimberský proces bohužel nebyl použit jako precedent při dekomunizaci.

publikováno: 18. 9. 2019

Lubomír Martínek

Lubomír Martínek

esejista a překladatel /

NEJNOVĚJŠÍ články


Demokracie neumírají náhodou – puč zpomaleně

Někdy jsou věci jasnější s odstupem; když poodstoupíte od pointilistické malby, tak to, co se zdálo …

Čapkovi mloci jako masoví lidé zničí humanistickou kulturu

V čem tkví Čapkovo proroctví a jeho myšlenky? Samozřejmě, je možné tvrdit, že jako mloci byli …

Panna není pannou

Z rozbité Immaculaty se zachovalo duše dost. Jestli je na něco u křesťanů spoleh, tak určitě …

Greta v továrně na sny (komentář k slovům i emocím)

23. září: Greta Thunbergová má projev na klimatickém summitu OSN v New Yorku. 23. září: Kritikové …

Verše pro poslední lidi o mravencích a vlcích

„Žijeme dnes uboze,“ pravil Milan Machovec. Nijak se nevzrušoval začátkem milénia ani nedojímal výročími listopadu, …

Karel Gott, náš český Héraklés

Tenhle týden jsem pochopil, že Karel Gott je náš současný nejdůležitější mytický hrdina. Mýty jsou …

V předklonu před Čínou se blbě myslí za sebe

Minulý týden probíhaly mohutné oslavy 70. výročí založení ČLR a o poznání rozpačitější oslavy 70. výročí navázání …

Sekáček na maso pod čínskými scannery

Promiňte, je to po prvé, co něco píši, takže to asi nebude perfektní. Mám to …