Kultura zas jako rukojmí

Pražský primátor Hřib si ze „sesterské smlouvy“ s Pekingem přeje odstranit bod o souhlasu Prahy s politikou jedné Číny se slovy, že chce „apolitické rovnocenné partnerství mezi Prahou a Pekingem založené na kulturní výměně“. V reakci na to Čína během předchozích měsíců zasahuje právě do kulturní oblasti a postupně ruší koncertní turné uměleckým souborům, konkrétně Pražské filharmonii, Pražákovu kvartetu, Guarneri Triu či Symfonickému orchestru Českého rozhlasu. Namísto diplomatické diskuze přichází trest, a to směrem k uměleckým souborům, které s politikou nemají nic společného. Zároveň prezident Zeman prohlašuje, že „je třeba nést důsledky za politický rozpor.” Otázka ale zní, zda je adekvátní, aby tyto důsledky nesla kultura? Patří snad do diplomatického vztahu rukojmí? Patří politické vyrovnání do apolitického prostoru kultury?

Ministr kultury Zaorálek se nad problémem rušení koncertních turné českým uměleckým souborům sešel s čínským velvyslancem v Praze, který vinu čínské strany na incidentu popřel. Česká hudební tělesa údajně vystoupení ruší z vlastní vůle, což dotčené české soubory popírají. Velvyslanec Zhang zároveň vydal prohlášení, v němž zdůraznil, „že hlavní příčina určitých potíží, které se objevily v dvoustranných kulturních výměnách, je na příslušné straně v ČR. Česká strana by měla přistupovat zodpovědně k problémům na základě faktů, namísto toho, aby vznášela vůči čínské straně neopodstatněná obvinění.“

V reakci na spor s pražským magistrátem Čína nepovolila uskutečnit již dlouhodobě zorganizovaná koncertní turné vybraným českým souborům, které nesou ve svém jménu název hlavního města či jsou Prahou přímo zřizovány. Ironií je pak případ Pražákova kvarteta, které se jmenuje podle svého zakladatele Josefa Pražáka a s Prahou nemá jinak společného vůbec nic. Naproti tomu Českou filharmonii, která v Praze sídlí, žádné problémy s čínskou stranou nepotkaly. Letos na jaře podepsala memorandum, v němž se zavázala k pravidelnému působení v Číně na dalších pět let. Definuje, že „toto partnerství je založeno na principu kulturní a umělecké výměny a prakticky realizováno pravidelným hostováním, které bude zahrnovat jak širokou paletu edukačních aktivit, tak i komorní a symfonické koncerty.“

Není veřejným tajemstvím, že hrdým sponzorem drahých hudebních nástrojů i zahraničních cest ČF do Číny je právě PPF a Home Credit Petra Kellnera, který zájmy svých subjektů v Číně dlouhodobě a významně rozvíjí. K podepsání výše zmíněného memoranda navíc došlo právě během jedné z čínských cest české delegace osobností a „firemníků“ v čele s prezidentem Milošem Zemanem, jehož neskrývaná sympatie k tamnímu režimu a politicky nezdravá podbízivost vytváří dojem, že snad chceme být spíše služebníkem nežli partnerem. Neotevírá se tím nakonec i prostor k většímu politizování vzájemné kulturní výměny? Nezavdává se tím záminka, že právě umělecké celky mohou být do budoucna funkční platformou politického dialogu a nakonec i dobrým rukojmím a manipulačním prostředkem v řešení politického sporu? Incident s pražským magistrátem by toho mohl být docela dobrým důkazem. Sklízíme důsledky nejednotného zahraničního politického vystupování prezidenta a vlády – teď se s Čínou nacházíme v jakémsi manipulativním stadiu, kdy kulturní působení v Číně je přímo podmíněno politikou, a poslušní požívají poct, zatímco ti svobodomyslnější si počkají na hanbě.

Prosáknutí politiky do uměleckého prostoru může tento prostor velmi kompromitovat. Umělecký soubor, přestože je jeho produkce a priori apolitická, se ocitá ve vleku politických kroků svého chlebodárce, ať už je jím zřizovatel, podporovatel či hostitelská země. Podle politického chování tohoto chlebodárce může umělecký soubor jednoduše dostat i politicky motivovaný „pročínský” či „protičínský” cejch. Přestože je pak produkce zamítnutých „pražských” souborů rovněž apolitická, jejich návštěva pro tamní režim může představovat problém, protože jmenovaní interpreti jsou už svým názvem „namočeni“ do politicky citlivé výměny názorů Prahy s Čínou, a protože z podstaty své práce působí ve veřejném prostoru, stávají se pro hostitelskou zemi potenciálně ideologicky infekční, neboť sice docela nevinně a jaksi sekundárně, ale přece na veřejnosti tuto politiku mohou reprezentovat.

Nakonec je to možná mnohem prozaičtější – když Čína povolí, dává tím taky symbolické svolení ke svobodnému vyslovení názoru na svou politiku a ještě navíc reprezentanty tohoto protinázoru přátelsky pozve do dveří. Apeluje na to, abychom si srovnali, na jaké úrovni formální komunikace, projevené sympatie či přátelství s ní chceme být. Požaduje, aby se naše politická scéna v tomto ohledu názorově sjednotila. Podle situace kolem uměleckého hostování českých souborů je docela jasné, jakým směrem by si to Čína přála a teď možná jednoduše zkouší, kam až může v této manipulaci zajít.

Fakt, že se apolitický prostor umělecké produkce stává v tuto chvíli politickým vazalem, přináší ale ještě hlubší téma. Svoboda uměleckého vyjádření je základní podmínkou umělecké tvorby. Umění je především prostor svobodného projevu a jako takový v rukách politiky svou svobodu ztrácí. Má-li umění mít vůbec nějakou souvislost s politikou, pak je jeho role zcela opačná – není blízkým asistentem či dokonce služebníkem politika ani manipulačním prostředkem k manažerskému natož k politickému vyjednávání. Naopak má stát vůči politice v takové distanci, aby mělo možnost politické kroky komentovat a kultivovat, pokud to „ucítí” jako zásadní.

Právě pro tuto její sílu a smysl je umělecká tvorba a produkce cenzurována v totalitních režimech. Politická odveta v prostoru svobodného slova je útokem na naše svobody a důkazem, že Čína o svobodu slova ani názorovou výměnu nestojí. Jakákoliv země takto k umělecké produkci přistupuje, jen potvrzuje své totalitářské rysy. Politizování kulturního prostoru do demokracie nepatří. Další kroky i vynaložené úsilí našich politiků v řešení tohoto sporu s čínským režimem nám proto prozradí mnohé o tom, nakolik jsme ochotni si do naší demokracie nechat sahat a nakolik také českým politickým reprezentantům na svobodách a hodnotách, které umění přináší, skutečně záleží.

publikováno: 19. 9. 2019

NEJNOVĚJŠÍ články


Okraj společnosti je prostě zajímavější než střed

V.S.: Tvá nová kniha Lobotomík se zčásti odehrává v psychiatrické léčebně stejně jako jedna povídka z tvého …

Porno, internet a děti. A co ještě?

O dopadu sociálních sítí na děti a mladistvé se mluvilo na panelové diskusi Jak přežít na …

Jak se máme díky EU bohatí i chudší

V Evropě bude horko. Chladnému počasí navzdory. Pod praporem visegrádské čtyřky vytáhlo 16 členských států …

Kdo chce kýč hledat, najde

Forbes přináší zprávu o tom, jak v anglosaském světě dramaticky stoupá prodej básnických sbírek, kdežto u nás někteří …

Někdy sním o tom, jak přepisuji samizdaty (dnešní studenti k roku ’89)

Jak vnímají události 17. listopadu 1989 studenti, kteří jsou na prahu plnoletosti? Zeptali jsme se …

Předčasné Vánoce ve formátu „Čau lidi“

Jeden můj známý mi přeposlal pravidelnou nedělní chvilku propagandistických manipulací Marka Prchala, které jeho zaměstnavatel …

Jaké máme skutečné problémy

Před necelými deseti lety byla Evropská unie zasažena bouří finanční a dluhové krize, která obnažila skrývané …

Potrat

Trvalo staletí, než začalo být tvrzení, že není otázky, která by nemohla být položena, obecně …