Chraňme si své mikrosvěty

Stavil jsem se dnes ve své oblíbené hospůdce na jídlo a dvě plzínky. Dal se tam se mnou do řeči můj pravidelný čtenář. Komentoval můj poslední text. Říkal, že mám pravdu v tom, že nejde ani tak o nějakého Babiše a Zemana, ale o většinové postoje českého národa. A podle něj to není nic nového. Už se zase lidi bojí, už zase lžou, už zase chytračí, už zase mluví jinak v soukromí a jinak na veřejnosti. Ukončil to tím, že našel staronový recept, jak z toho ven. Podle něj je jediným řešením nebýt součástí systému. Nevstoupit do něj, anebo z něj rychle prchnout. Je to žití mimo hlavní proudy v novodobém undergroundu mimo ten stádní povinný optimismus. Ten řez společnosti není nepodobný normalizaci. Zase se dělíme na my a oni. A nečekejme zásadní změnu od nástupu nové generace. Ti schopní odejdou a ti méně schopní se přizpůsobí. Zůstane jen pár rebelů.

Vzpomněl jsem si na jiný nedávný rozhovor s kamarádem, kterému bylo před těmi 30 roky taky těch třicet jako mně. Já jsem mu říkal, že jsme se v mnohém vrátili do normalizačních schémat, že to mnohým nejen nevadí, nýbrž i vyhovuje. My jsme měli před těmi 30 lety naději, a teď nemáme ani to. On správně poznamenal, že můžeme přijít nejen o tu naději, ale doslova o všechno. V tom vyspělém socialismu měli podle tehdejší propagandy všichni všechno, ale ve skutečnosti nikdo nic. Dnes mají po třiceti letech někteří třeba i prosperující firmy, osobní majetek a určitou formu osobní svobody. To všechno nám soudruzi dříve vzít nemohli, protože jsme to neměli, ale dnes mohou, i s tou nadějí, která mizí v nenávratnu. V tom je ta situace dnes ještě horší a nebezpečnější. Dnešní fasádní demokracie má svoje podporovatele zejména v zaměstnancích státu a u těch, kteří jsou nějak na stát nasáti. On si každý dlužník rozmyslí, zda jít či nejít do střetu se svým věřitelem.

Zůstává nám jen jeden jediný skutečný zdroj síly a energie, třeba i ke vzdoru, a tím je náš mikrosvět, naše rodiny, naši blízcí… Chraňme si své mikrosvěty. Bude to potřeba. Sdílejme je se svými spřízněnými spojenci. Nenechme si vnutit novodobou podobu třídního boje, v němž se sešikoval proletariát za svými milovanými oligarchy. Je to absurdní. Ale co jiného lze očekávat od absurdistánu? A oni? Oni se diví, že se tomu divíme. Pro ně je správné jen to, co je pro ně výhodné. Tady a teď. Divná doba v divné zemi. Kulisy režimů se mění, ale grunt zůstává. Bohužel. Dílčí prohry však ještě neznamenají prohru definitivní. Některé střety jsou a budou věčné. Třeba ty o podobu (a de facto existenci) právního státu. Právní stát nemá vítězit ani prohrávat, ale má existovat. To by stačilo. Ztráta právního státu je i ztrátou demokracie a svobody, byť bude oficiální vládnoucí propaganda tvrdit pravý opak. Právě proto je dnešní situace tak osudová. Jedni z toho profitují, jiní mlčí a někteří vzdorují. Pokud navždy převládne pohodlná většina z prvních dvou částí společnosti, pak nás čeká budoucnost, kterou jsme si před třiceti roky nepředstavovali ani v nejčernějších snech. Nejsme od ní již daleko.

publikováno: 22. 9. 2019

NEJNOVĚJŠÍ glosy


Počty mrtvých jako argument nevkusu

Věděli jste, že vybombardování Drážďan bylo: Jako u ostatních měst v cestě na Berlín pro ulehčení postupu Rudé armády vyžádáno Stalinem na Jaltě. Zničením vojensky důležitého cíle uzlového nádraží a vojenských …

Křesťanský brutalismus

Žula, diorit, záměrně zanechané stopy hornickými kangy, velikostní akcentace dlaní a prstů, další stopy po řezání elektrickými vidiovými kotouči a další atributy spjaté se socialistickým brutalismem. Lze vysledovat, že podjedinný …

Proč Západ tolik toleruje netoleranci islámu?

Na otázku, zda je islám náboženství míru, odpovídá Ayaan Hirsi Ali záporně. Volá po změně náboženské doktríny islámu, která stojí především na násilí. Přehlížením tohoto faktu mají podle ní obyvatelé …

Za vraždění na hranicích

Štrougal a Jakeš se třeba dostanou k soudu, díky úsilí kolektivu Platformy evropské paměti a svědomí a jeho bývalé ředitelky paní Neely Winkelmannové, ale měli bychom uchovat v paměti naivní, nebo zrádnou, každopádně dodnes neblaze …

Jak Billy s cejchem ADHD začal mít školu rád

Článek pana Honzáka „Jak dusit skřivánky“ mě přiměl k napsání článku o americkém Billym. Kdysi ke mně chodíval do ateliéru malý baculatý pihovatý kluk, jmenoval se Billy. Do školy totiž rád nechodil, …

Hysterie na sítích jsou nejnebezpečnější virus

Někteří se ohradili proti mé glose, v níž porovnávám koronavirus s několika jinými nemocemi. Samozřejmě že by se žádná infekční nemoc neměla podcenit. Přestože má každá epidemie svoji „křivku”, může se stát, že …

Hlavně nehrotit! Palogika srabů.

Volbu Křečka za ombudsmana provázelo výmluvné mrlání: „Kdyby to tak nehrotili.“ Prý hrozba demonstracemi Milionu chvilek v případě zvolení Křečka na některé poslance zapůsobila tak, že mu dali svůj hlas. …

Pro jedno ano ne se bít

Zdeněk Bořek-Dohalský z Dohalic ve vzpomínce Ferdinanda Peroutky: Jeho největší politickou výchovou byla znalost českých dějin, a uprostřed drobné všední práce nikdy nepřestával toužit po velkém činu. Jako do duše nikoho jiného …