Chraňme si své mikrosvěty

Stavil jsem se dnes ve své oblíbené hospůdce na jídlo a dvě plzínky. Dal se tam se mnou do řeči můj pravidelný čtenář. Komentoval můj poslední text. Říkal, že mám pravdu v tom, že nejde ani tak o nějakého Babiše a Zemana, ale o většinové postoje českého národa. A podle něj to není nic nového. Už se zase lidi bojí, už zase lžou, už zase chytračí, už zase mluví jinak v soukromí a jinak na veřejnosti. Ukončil to tím, že našel staronový recept, jak z toho ven. Podle něj je jediným řešením nebýt součástí systému. Nevstoupit do něj, anebo z něj rychle prchnout. Je to žití mimo hlavní proudy v novodobém undergroundu mimo ten stádní povinný optimismus. Ten řez společnosti není nepodobný normalizaci. Zase se dělíme na my a oni. A nečekejme zásadní změnu od nástupu nové generace. Ti schopní odejdou a ti méně schopní se přizpůsobí. Zůstane jen pár rebelů.

Vzpomněl jsem si na jiný nedávný rozhovor s kamarádem, kterému bylo před těmi 30 roky taky těch třicet jako mně. Já jsem mu říkal, že jsme se v mnohém vrátili do normalizačních schémat, že to mnohým nejen nevadí, nýbrž i vyhovuje. My jsme měli před těmi 30 lety naději, a teď nemáme ani to. On správně poznamenal, že můžeme přijít nejen o tu naději, ale doslova o všechno. V tom vyspělém socialismu měli podle tehdejší propagandy všichni všechno, ale ve skutečnosti nikdo nic. Dnes mají po třiceti letech někteří třeba i prosperující firmy, osobní majetek a určitou formu osobní svobody. To všechno nám soudruzi dříve vzít nemohli, protože jsme to neměli, ale dnes mohou, i s tou nadějí, která mizí v nenávratnu. V tom je ta situace dnes ještě horší a nebezpečnější. Dnešní fasádní demokracie má svoje podporovatele zejména v zaměstnancích státu a u těch, kteří jsou nějak na stát nasáti. On si každý dlužník rozmyslí, zda jít či nejít do střetu se svým věřitelem.

Zůstává nám jen jeden jediný skutečný zdroj síly a energie, třeba i ke vzdoru, a tím je náš mikrosvět, naše rodiny, naši blízcí… Chraňme si své mikrosvěty. Bude to potřeba. Sdílejme je se svými spřízněnými spojenci. Nenechme si vnutit novodobou podobu třídního boje, v němž se sešikoval proletariát za svými milovanými oligarchy. Je to absurdní. Ale co jiného lze očekávat od absurdistánu? A oni? Oni se diví, že se tomu divíme. Pro ně je správné jen to, co je pro ně výhodné. Tady a teď. Divná doba v divné zemi. Kulisy režimů se mění, ale grunt zůstává. Bohužel. Dílčí prohry však ještě neznamenají prohru definitivní. Některé střety jsou a budou věčné. Třeba ty o podobu (a de facto existenci) právního státu. Právní stát nemá vítězit ani prohrávat, ale má existovat. To by stačilo. Ztráta právního státu je i ztrátou demokracie a svobody, byť bude oficiální vládnoucí propaganda tvrdit pravý opak. Právě proto je dnešní situace tak osudová. Jedni z toho profitují, jiní mlčí a někteří vzdorují. Pokud navždy převládne pohodlná většina z prvních dvou částí společnosti, pak nás čeká budoucnost, kterou jsme si před třiceti roky nepředstavovali ani v nejčernějších snech. Nejsme od ní již daleko.

publikováno: 22. 9. 2019

NEJNOVĚJŠÍ glosy


Výročí s devítkou a statečnost nemnohých

Připomínám jedno malé výročí velké statečnosti. V roce 1939 nás zaplavila vlna rudých praporů s polámanými kříži. Národ byl zdeptán, sražen na kolena a zklamán marnými nadějemi na pomoc zvenčí. A v tuto dobu …

Komu patří státní pocty? Zvolíte svědomí nebo pohodlí?

Svědomí podle Jiřího Suchého je hlodavec. Podle výstižnější definice je to něco, co nám sice nezabrání hřešit, ale nedovolí nám mít z hříchu plné potěšení. O umělcích se říká, že jsou …

Zůstanu svůj! Na tom nejvíc…

Většina lidí si svou potřebu konformity ani neuvědomuje. Žijí v klamné představě, že sledují své vlastní myšlenky a sklony, že jsou individualisté, že dospěli k svým názorům na základě svého vlastního myšlení – a že jen shodou okolností jsou jejich názory stejné …

Nobelovky mluví o nás

Udělení Nobelových cen prozrazuje i jistou logiku dnešního uvažování o tom, čím se lidstvo má zabývat a čím trpí. Letošní výsledky ukazují, že zájem lidstva míří k: evoluci kosmu a jeho objevování (cena za …

Pochybovat před prezidentem?

Na prezidenta Masaryka vzpomíná Sylva Macharová (vedoucí naší první ošetřovatelské školy v letech 1923–1931). Její pochybování před prezidentem o vlastních slabých silách může dnes někomu znít až bizarně. Vždyť bereme už za …

Werich „hysterický“ dávno před Gretou?

Víte, my můžeme kácet lesy, je-li to bezprostředně nutné. Je ale čas zkoncovat s jejich ničením! Lesy naříkají pod sekyrou, doupat divoké zvěře ubývá, hnízda ptáků osiřují.   Řeky se …

Kdo jste byl, Mistře, a co po Vás přemenujem?

Náš patron medu a dětinskosti se jednou v Německu vzepřel zaběhlé mašinérii produkce pro místní babitschky. Jedna z nich mu na koncert přinesla dokonce zlatou cihlu neznámého původu. Přemluvil producenty, že si natočí …

Keď si už Jánošík nazbíjal, dofrasa s tým všetkým

Praktici života udávají tón a zažívají velkolepé žně. Jejich guru jim ukazuje, kam až lze posouvat hranice vkusu a studu, respektive nevkusu a nestudu. Od chvíle, kdy vyšlo najevo, že mu prošel i únos …