Po nás poušť a potopa?

Evropou obchází strašidlo, které někteří označují jako „klimatický alarmismus“. Eschatologické bubny duní a pochodující davy víří prach v tepelných ostrovech měst a zahušťují nepříjemně horký vzduch kolem. Volají – Zahoďte technologické výdobytky, vzdejte se spalování fosilních paliv i konzumace šťavnatého masa ve jménu dosud nezrozených generací. Rostoucí emise skleníkových plynů můžou přivést naše děti a vnoučata do záhuby. Investujte do nových technologií a obnovitelných zdrojů, které nás spasí. Přijměte potřebné strategie a zaveďte přísná opatření!

Ekologičtí aktivisti, papež i panna stockholmská v čele dětských šiků volají po transformaci myšlení a spotřebních návyků celé společnosti. Zelené sekty předpovídají apokalypsu. Hrozí tím, že vlak lidstva vykolejí, pokud rychle nezatáhneme za nouzovou brzdu a nepřestaneme se zběsile řítit dál výhradně podle železné logiky neomezené maximalizace užitku jednotlivců a sobeckých cílů, které narážejí na omezené zdroje naší planety. Je třeba nechat špinavou minulost za sebou. Musíme se adaptovat na nové klima a pokusit se zmírnit jeho pokračující rychlé změny.

I tak lze vidět a popisovat snahy některých lidí upozorňujících na změny klimatu. Ale toto strašidlo nespadlo z nebe jako nějaké zjevení. Jde o projev a důsledek současného stavu systému, kterým obchází, a je to průvodní znak dlouhodobější krize technické civilizace.

Můžeme nad varováními mávnout rukou s tím, že jde o tažení poblázněných chiliastů nebo snažení zaslepených zelených neomarxistů či fašistů snažících se zavést pod ekologickým pláštíkem novou verzi totality. Starých nálepek radikálů, kterými můžeme označit a odbýt tyto snahy jako nějaké bubáky minulosti, se najde nespočet. A vzhledem k historické zkušenosti české společnosti je jistá nedůvěra k výzvám, které zavánějí centrálním plánováním, přísnými regulacemi a omezováním soukromého sektoru kvůli zářným zítřkům, pochopitelná a na místě. Nelze jimi ale zakrýt skutečnost, že naše současná situace je bezprecedentní.

 

Stíny antropocénu

To není nějaký nepodložený názor, poblázněná víra nebo výplod konspirační teorie. Na straně „alarmistů“ je konsenzus světové vědecké komunity podpořený nespočtem výzkumů. Žádný věk našich dějin nesnese srovnání se stavem, ve kterém se lidstvo ocitlo na prahu třetího milénia. Na této planetě dosud nežilo víc lidí než dnes a nikdy jsme neměli o světě kolem nás více poznatků. Víme, že za posledních několik tisíc let nebylo na Zemi tepleji. Potvrzují to stopy uchované v ledovcích, letokruhy stromů, historické záznamy, sedimenty na dně jezer i moří, různá měření a paleoklimatické výzkumy, které s těmito zdroji pracují. Nedávné změny klimatu, teplá období za starověkého Říma a ve středověku nebo naopak chladné časy tzv. malé doby ledové byly oproti aktuálnímu globálnímu trendu epizodami regionálního významu. Současné změny postihují celý svět, kde se lidé stali jednou z hlavních sil přetvářejících povrch planety.

Populační explozi a postupné zlepšování životních podmínek lidí během posledních staletí zajistily rychlé inovace, z nichž mnohé měly původ v Evropě. Jak se ovšem ukazuje, industriální revoluce měla kromě viditelného znečištění životního prostředí nebo změn ve společnosti i mnohé další skryté dopady. Desítky let je zřejmá souvislost změn klimatu s rostoucí kumulací CO2, metanu a dalších skleníkových plynů v atmosféře, provázející rozvoj průmyslu, dopravy i intenzivního zemědělství. Potvrzují to nakonec i staré interní výzkumy nadnárodních korporací, jejichž byznys je postavený na těžbě a spalování fosilních paliv, jako jsou Exxon Mobile nebo Shell. Mezi důsledky rostoucí teploty patří častější extrémní projevy počasí, sucha, povodně, tání ledovců, rostoucí hladina oceánů, degradace půdy i masivní vymírání druhů včetně hmyzu nebo korálů. Ve světě, kde je vše vzájemně provázané, se navíc ukazuje kaskáda dalších možných důsledků včetně sociálních. Stojíme před dominovým efektem, jehož rozměry lze teď jen těžko dohlédnout. Celosvětové emise skleníkových plynů přitom stále rostou a vědci upozorňují, že pokud se náš přístup rychle nezmění, mohli by lidé na konci století žít na v mnoha ohledech nehostinnějším místě. To je faktický stav a vývoj popsaný odborníky.

Tvrdit, že se v takové situaci nemusí nic podstatného změnit a společnost i hospodářství můžou fungovat a růst podle zaběhnutých zvyků i procesů, je možné jedině za předpokladu, že nám jde pouze o zachování aktuálního dosaženého stavu blahobytu bez ohledu na vzdálenější budoucnost. Není třeba si namlouvat, že jde o záchranu planety. Ta si v dlouhodobém horizontu poradí dokonce i s plasty nebo radioaktivním odpadem. Je to jen otázka času. Tady jde o budoucnost lidí na Zemi jako obyvatelné planetě.

Že po nás přijde poušť a potopa? Nevadí, to už bude muset řešit někdo jiný. Oni už si potomci nějak poradí, my jsme se taky museli vypořádat s mnoha hříchy našich předků. A vědci nakonec na něco přijdou a problémy vyřeší. Jenže v tomto případě už brzy může být pozdě něco měnit a vědci bijí na poplach teď, kdy ještě většina zemí projevuje v rámci světového společenství ochotu situaci společně řešit. Známe roli dětí i rodičů. Ale asi je třeba si častěji připomínat, že jsme tuto krásnou zemi a celý svět zdědili. Je nám stejně jako předchozím generacím svěřen do správy na jistý omezený čas, během kterého bychom se o něj měli odpovědně starat a předat ho dál. Hrozí, že se přitom dopustíme řady chyb a v dobré víře ho přivedeme na pokraj zkázy podobně jako naši předci. Ale na základní sebezáchovný úkol celé společnosti bychom neměli rezignovat. Do úvahy je třeba zahrnout i to, že víme o cestách, jak situaci zlepšit. Proč je nezvážit a nevydat se po nich?

 

Naše katedrála

Odpovědí na požár katedrály Notre Dame v Paříži nebo Grenfell Tower v Londýně byly vlny solidarity, ale i vyšetřování a opatření, která mají zabránit dalším podobným tragédiím. Když je oheň na střeše, lidé se i dnes podobně jako v minulosti dokážou semknout a navzájem si pomáhat.

Problém je, že v tomto případě neřešíme hořící obytný dům nebo kostel, který lze uhasit a opravit nebo znovu postavit. Výzva, před kterou stojíme, se vymyká lidským měřítkům. Děje se něco těžko pozorovatelného se společným domovem nás všech, a to v časovém horizontu, který je delší než trvání jakéhokoli požáru. K tomu je navíc těžké si přiznat, že k neblahým změnám v životním prostředí vedou v souhrnu mnohá naše přesvědčení, hodnoty a zvyky. Ty jsou přitom v naší každodenní zkušenosti a kontextu jednoho života bezproblémové nebo dokonce prospěšné, přinášejí uspokojení a podporují ekonomiku založenou na pokračujícím hospodářském růstu.

Jako lidstvo jsme dokázali nakumulovat obrovské bohatství, ze kterého se zrodila velká města, řada technologických divů a přizpůsobivé společnosti schopné se vypořádat s řadou hrozeb, ale také přetrvávající sociální nerovnost. Teď stojíme před zrcadlem, ve kterém vidíme čím dál zřetelněji neudržitelnost mnohých způsobů produkce a konzumace. Otázkou je, jak se postavit k takové výzvě, která si žádá přehodnocení současných modelů výroby, spotřeby na všech úrovních, ale i každodenního života jednotlivců.

Občanské protesty a různé symbolické akty upozorňující na neudržitelnost současného stavu můžou posloužit jako spouštěč, ale i součást veřejné diskuse, která v Česku donedávna chyběla. Ta by ovšem měla probíhat střízlivě s přihlédnutím k dostupným faktům, aniž by se společnost rozdělila do několika táborů, které spolu namísto dialogu svádí boj. Vzájemné očerňování a obviňování z cynismu nebo fanatismu bez ochoty uznat chyby a hledat kompromisy nikam nevede. Uznání a promýšlení nynější situace a následné vyvození důsledků je úkolem pro stát, obce, firmy, společenství i jednotlivce. Nadcházející změny se týkají všech a jakékoliv přijaté dlouhodobé strategie a související opatření musejí nacházet pochopení a podporu lidí zdola, jinak budou společnost dál rozdělovat.

V úvahu je třeba navíc vzít možná rizika, cenu i riskantnost případných opatření s ohledem na různé sociální skupiny, ale i to, že důsledky mnohých kroků na cestě k udržitelné a klimaticky neutrální ekonomice dnes nelze dohlédnout. Možná jde spíše o položení základních kamenů obří katedrály, jejíž věže za našeho života neuvidíme dostavěné. K přijetí takového odvážného a po všech stránkách nákladného úkolu je ovšem potřeba jistý druh víry v budoucnost a mezigenerační solidarita.

 

Společný domov

Papež František ve své pronikavé analýze pojmenovává řadu rysů současné krize. Patří mezi ně limity technokratického paradigmatu, přebujelý princip maximalizace zisku nebo hegemonie tržních mechanismů, které nedokážou odpovídajícím způsobem chránit životní prostředí nebo lidskou důstojnost.

„Podrobení politiky technice a finančnictví se ukazuje na selhání světových summitů o životním prostředí. Existuje příliš mnoho partikulárních zájmů a ekonomický zájem velmi snadno převládne nad obecným dobrem, manipuluje informacemi, aby nebyly dotčeny jeho projekty… Spojenectví mezi ekonomikou a technikou staví stranou všechno, co není součástí jejich bezprostředních zájmů. Tak se lze dočkat pouze povrchních deklarací, osamocených filantropických počinů a snah ukázat citlivost k životnímu prostředí, zatímco jakýkoli pokus sociálních organizací o změnu věcí se ve skutečnosti považuje za obtěžování romantických snílků anebo za překážku, kterou je třeba obejít.“

Také zastává názor, že ekologická krize je neoddělitelně spjatá se sociální nerovností. Vybízí proto k uplatňování diferencované odpovědnosti:

„Opravdový ekologický přístup je stále více přístupem sociálním… Menšina si připisuje právo spotřeby v míře, kterou by nebylo možno zevšeobecnit, protože by pak planeta odpady takové spotřeby nebyla schopná pojmout… Nerovnost nepostihuje pouze jednotlivce, ale celé země a nutí nás přemýšlet o etice mezinárodních vztahů. Existuje totiž skutečný „ekologický dluh“ mezi Severem a Jihem související s obchodní nerovnováhou, jež má dopad na ekologii, jakož i s neúměrným využíváním přírodních zdrojů, kterého se v průběhu dějin dopouštěly některé země… Víme, že chování těch, kteří stále více konzumují a ničí, je neúnosné, zatímco jiní nemohou žít s vlastní lidskou důstojností. Proto nastal čas přijmout jistý úbytek v některých částech světa, čímž se zajistí zdroje, aby bylo možné zdravě růst v jiných částech… Nestačí kompromisně smiřovat péči o přírodu s finančním ziskem nebo zachování životního prostředí s pokrokem. V tomto kontextu jsou kompromisní řešení pouze malým oddálením katastrofy. Jde zkrátka o redefinování toho, co je to pokrok. Technologický a ekonomický rozvoj, který nezanechává lepší svět a integrálně vyšší kvalitu života, nemůže být považován za pokrok.“

S Františkovým popisem hlubokých kořenů nynější krize i možných cest k nápravě můžeme a nemusíme souhlasit, ale si zaslouží pozornost. Univerzální otázka, kterou ve své encyklice klade na srdce věřícím i nevěřícím, zní „Jaký svět chceme předat těm, kteří přijdou po nás?“ Odpovědi na ni a další otázky, které při jejím hledání zákonitě vyvstávají, záleží na každém konkrétním člověku a rozhodnutích, která z toho vyvodí. První krokem je začít u sebe a upřímně si je položit. Další krok je společná debata o tom, co je třeba dělat, a čeho se naopak vyvarovat.


Zdroje:

Behringer Wolfgang, Kulturní dějiny klimatu. Paseka, 2010

Papež František, Laudato si´: Buď pochválen, Paulínky. 2015

Franta Benjamin, Shell and Exxon’s secret 1980s climate change warnings. theguardian.com, 19. 9. 2018

PAGES 2k Consortium, Consistent multidecadal variability in global temperature reconstructions and simulations over the Common Era. Nature Geoscience volume 12, pages 643–649 (2019)

Neukom Raphael et al. No evidence for globally coherent warm and cold periods over the preindustrial Common Era. Nature volume 571, pages 550–554 (2019)

Havel Václav, Moc bezmocných. Lidové noviny, 1990

Hodnotící a zvláštní zprávy Mezivládního klimatického panelu pro změny klimatu (IPCC)


Polylog.cz.

publikováno: 23. 9. 2019

NEJNOVĚJŠÍ články


Okraj společnosti je prostě zajímavější než střed

V.S.: Tvá nová kniha Lobotomík se zčásti odehrává v psychiatrické léčebně stejně jako jedna povídka z tvého …

Porno, internet a děti. A co ještě?

O dopadu sociálních sítí na děti a mladistvé se mluvilo na panelové diskusi Jak přežít na …

Jak se máme díky EU bohatí i chudší

V Evropě bude horko. Chladnému počasí navzdory. Pod praporem visegrádské čtyřky vytáhlo 16 členských států …

Kdo chce kýč hledat, najde

Forbes přináší zprávu o tom, jak v anglosaském světě dramaticky stoupá prodej básnických sbírek, kdežto u nás někteří …

Někdy sním o tom, jak přepisuji samizdaty (dnešní studenti k roku ’89)

Jak vnímají události 17. listopadu 1989 studenti, kteří jsou na prahu plnoletosti? Zeptali jsme se …

Předčasné Vánoce ve formátu „Čau lidi“

Jeden můj známý mi přeposlal pravidelnou nedělní chvilku propagandistických manipulací Marka Prchala, které jeho zaměstnavatel …

Jaké máme skutečné problémy

Před necelými deseti lety byla Evropská unie zasažena bouří finanční a dluhové krize, která obnažila skrývané …

Potrat

Trvalo staletí, než začalo být tvrzení, že není otázky, která by nemohla být položena, obecně …