Den, kdy (zase) nedošlo na diskusi

Čtvrtek. Kdyby to byl pátek, třeba třináctého, pochopila bych to. Jenže byl čtvrtek.

Celý den přenos z Poslanecké sněmovny. Debata o ústavní žalobě. Poslech k uzoufání. A přece pořád a pořád čekám, ozve-li se alespoň náznak, záchvěv něčeho, co by mohlo debatu připomínat. Jsem na straně těch, kteří si velice přejí vykolíkovat přesně politický ring, v němž je a bude dovoleno politikům současným i budoucím měřit svaly. Zvláště ty v šedé kůře mozkové. Tuším ta zákoutí, tu touhu po satisfakci, jíž by se při určitém rozhodnutí Ústavního soudu vybrané straně dostalo. Osolený chléb chutná přece o tolik lépe! Ale především jde o ten chléb, že. Jenže debaty se nedočkám. Nerozebírá se věc sama, podstata problému, nehledají se různá, jiná, zajímavá, nečekaná řešení, ani náznak nahlédnout problém nebo některou jeho část z jiného úhlu. Ne.

Tady stojím, argumentuji množstvím voličů, argumentuji činy jiných prezidentů za zcela jiných okolností, argumentuji esemeskami a texty z Facebooku, a hlavně, argumentuji tím, že výroky právnicky erudovaných osob nejsou shodné.

Neshoda, kupodivu, nevede k touze najít nestrannou skupinu, která dá rozřešení. Kupodivu, a to je v tom zármutku dokonce nejveselejší nápad, doktorka Válková si jako členka zákonodárného sboru nepřeje být obrána o možnost ústavní zákon vyložit, vyjasnit, normy zpřesnit.

Jsem přesvědčena, že se většina milého zákonodárného sboru, tak opojená vlastní většinovou mocí, neshodne ani na barvě šatů přednášející doktorky Válkové. Natož na nějakém výkladu, když nás celý sbor o té neschopnosti být kvůli kterémukoli řešenému problému nestrannými, věcně argumentujícími představiteli lidu, přesvědčuje dnes a denně.

Patřím k těm hodně starým posluchačům. A moc dobře si pamatuju, jak křik o zbytečných řečech, o klidu na práci, jak kritika těch, co zneklidňují naše pracující, jak okřikování těch kritizujících, co vystudovali za naše peníze, vedla k osekání jakýchkoliv práv i těm údajně ochraňovaným pracujícím.

Ještě jsem se nevzpamatovala z denního sledování přenosu a už tu byla paní Jílková s dejvickým problémem maršálovy sochy. Ačkoliv bedlivě sleduju kdejaký výklad historiků o vzniku a průběhu 2. světové války, čtu kdekterý článek, knihu, hlídám si přednášky, a není toho málo, musím s hrůzou konstatovat, že nános polopravd o této minulosti je v myslích nejen starších ročníků, nejen osob určitého politického směřování, zřejmě nevymýtitelný. Tihle propagandistickými polopravdami zasažení nejsou schopni nahlédnout, že prostřednictvím okrajové, skoro regionální záležitosti, si trojský kůň cizí mocnosti našel cestu, jak zneklidňovat, otravovat, ovlivňovat to společenství, které se mu vymklo z chapadel. A co je vůbec nejstrašnější, že na straně těch nechápavých, těch špatně informovaných, stojí učitel, jistě i při výkonu svého povolání ovlivňující nějakým způsobem své žáky.

Pokud si dobře pamatují dějiny českého učitelského stavu, žádalo se na učiteli, aby byl osobou s příkladným chováním nejen on sám, ale i celá jeho rodina. Ženy-učitelky byly dokonce právě proto nuceny dodržovat „celibát“. Ještě v dobách 1. republiky měl učitel přísně zapovězeno projevovat ve službě svou politickou orientaci.

Nemohl by někdo významný podobné pravidlo současným pedagogům vnutit? Skousnout tohle v čase, kdy jde především o to, být sám sebou, být svobodomyslný, originální, netradiční, jejda, to by byla šichta. Ale napadá mne zlomyslně, že o peníze jde přece vždy až v první řadě, ne? A teď o ně opět jde.

publikováno: 28. 9. 2019

NEJNOVĚJŠÍ glosy


Výročí s devítkou a statečnost nemnohých

Připomínám jedno malé výročí velké statečnosti. V roce 1939 nás zaplavila vlna rudých praporů s polámanými kříži. Národ byl zdeptán, sražen na kolena a zklamán marnými nadějemi na pomoc zvenčí. A v tuto dobu …

Komu patří státní pocty? Zvolíte svědomí nebo pohodlí?

Svědomí podle Jiřího Suchého je hlodavec. Podle výstižnější definice je to něco, co nám sice nezabrání hřešit, ale nedovolí nám mít z hříchu plné potěšení. O umělcích se říká, že jsou …

Zůstanu svůj! Na tom nejvíc…

Většina lidí si svou potřebu konformity ani neuvědomuje. Žijí v klamné představě, že sledují své vlastní myšlenky a sklony, že jsou individualisté, že dospěli k svým názorům na základě svého vlastního myšlení – a že jen shodou okolností jsou jejich názory stejné …

Nobelovky mluví o nás

Udělení Nobelových cen prozrazuje i jistou logiku dnešního uvažování o tom, čím se lidstvo má zabývat a čím trpí. Letošní výsledky ukazují, že zájem lidstva míří k: evoluci kosmu a jeho objevování (cena za …

Pochybovat před prezidentem?

Na prezidenta Masaryka vzpomíná Sylva Macharová (vedoucí naší první ošetřovatelské školy v letech 1923–1931). Její pochybování před prezidentem o vlastních slabých silách může dnes někomu znít až bizarně. Vždyť bereme už za …

Werich „hysterický“ dávno před Gretou?

Víte, my můžeme kácet lesy, je-li to bezprostředně nutné. Je ale čas zkoncovat s jejich ničením! Lesy naříkají pod sekyrou, doupat divoké zvěře ubývá, hnízda ptáků osiřují.   Řeky se …

Kdo jste byl, Mistře, a co po Vás přemenujem?

Náš patron medu a dětinskosti se jednou v Německu vzepřel zaběhlé mašinérii produkce pro místní babitschky. Jedna z nich mu na koncert přinesla dokonce zlatou cihlu neznámého původu. Přemluvil producenty, že si natočí …

Keď si už Jánošík nazbíjal, dofrasa s tým všetkým

Praktici života udávají tón a zažívají velkolepé žně. Jejich guru jim ukazuje, kam až lze posouvat hranice vkusu a studu, respektive nevkusu a nestudu. Od chvíle, kdy vyšlo najevo, že mu prošel i únos …