Smrt Gotta

Když umře velký člověk, tedy člověk opravdu důležitý pro život v jeho podstatě, ostatní načas umlknou. Úžas nad hloubkou jeho osoby umlčí skoro všechny, nedovolí, aby se hned žvanilo o banalitách. Tak umřel Gándhí, Sókratés, Ježíš, Patočka, Machovec, Hejda i Havel.

Když umřel Karel Gott, ukázalo se, čím byl komu důležitý a za co stojí životy pozůstalých podle jejich vlastních slov:

Helena Vondráčková: „Karel žádnou legraci nezkazil“.

Andrej Babiš: „drvivá většina ho měla ráda“.

Michal Horáček: „stal se institucí, přerostl lidský rozměr“.

Platí ve všech možných významech i Gottovo vlastní vyznání, že „žil několik životů“.

Mohutnou reakcí na smrt K. G. je návrh státního pohřbu v Katedrále svatých Víta, Václava a Vojtěcha, se kterým hned přiběhla PR oddělení Hradu, ANOa i Ministerstva kultury.

Rodina „se radí“, arcibiskup „nevyloučil“.

Karel Gott spočinuvší na čas v katedrále je pro našince velmi poučné podobenství:

Vedle sebe se tu naplno ukážou úspěšný, bohatý, oblíbený, populární, „přerostlý z lidského rozměru“ reprezentant toho, co se za všech režimů i dnes cení nejvíc uprostřed houfu svých.

Na kříži nad rakví bude k vidění neúspěšný, upřímně kritický, chudý, náročný, radikální, zavržený, lidský až do krajnosti syn Boží, kterému je katedrála původně určena k poctě.

Jestli funus v katedrále vyjde, bude to konfrontace především těchto charakterů a životů.

Na každém pak bude, kterého z bohů si vybere za svého.

Uvidíme, kolik bude kterých, a podle toho to asi dopadne s národem jako celkem.

publikováno: 3. 10. 2019

David Bartoň

David Bartoň

Šéfredaktor Přítomnosti /

NEJNOVĚJŠÍ glosy


Výročí s devítkou a statečnost nemnohých

Připomínám jedno malé výročí velké statečnosti. V roce 1939 nás zaplavila vlna rudých praporů s polámanými kříži. Národ byl zdeptán, sražen na kolena a zklamán marnými nadějemi na pomoc zvenčí. A v tuto dobu …

Komu patří státní pocty? Zvolíte svědomí nebo pohodlí?

Svědomí podle Jiřího Suchého je hlodavec. Podle výstižnější definice je to něco, co nám sice nezabrání hřešit, ale nedovolí nám mít z hříchu plné potěšení. O umělcích se říká, že jsou …

Zůstanu svůj! Na tom nejvíc…

Většina lidí si svou potřebu konformity ani neuvědomuje. Žijí v klamné představě, že sledují své vlastní myšlenky a sklony, že jsou individualisté, že dospěli k svým názorům na základě svého vlastního myšlení – a že jen shodou okolností jsou jejich názory stejné …

Nobelovky mluví o nás

Udělení Nobelových cen prozrazuje i jistou logiku dnešního uvažování o tom, čím se lidstvo má zabývat a čím trpí. Letošní výsledky ukazují, že zájem lidstva míří k: evoluci kosmu a jeho objevování (cena za …

Pochybovat před prezidentem?

Na prezidenta Masaryka vzpomíná Sylva Macharová (vedoucí naší první ošetřovatelské školy v letech 1923–1931). Její pochybování před prezidentem o vlastních slabých silách může dnes někomu znít až bizarně. Vždyť bereme už za …

Werich „hysterický“ dávno před Gretou?

Víte, my můžeme kácet lesy, je-li to bezprostředně nutné. Je ale čas zkoncovat s jejich ničením! Lesy naříkají pod sekyrou, doupat divoké zvěře ubývá, hnízda ptáků osiřují.   Řeky se …

Kdo jste byl, Mistře, a co po Vás přemenujem?

Náš patron medu a dětinskosti se jednou v Německu vzepřel zaběhlé mašinérii produkce pro místní babitschky. Jedna z nich mu na koncert přinesla dokonce zlatou cihlu neznámého původu. Přemluvil producenty, že si natočí …

Keď si už Jánošík nazbíjal, dofrasa s tým všetkým

Praktici života udávají tón a zažívají velkolepé žně. Jejich guru jim ukazuje, kam až lze posouvat hranice vkusu a studu, respektive nevkusu a nestudu. Od chvíle, kdy vyšlo najevo, že mu prošel i únos …