Kam dojdeme s průmyslem srandy?

Byla doba našich babiček, kdy herectví bylo řemeslo. Herci, celé kočovné společnosti, jezdily od města k městu. Nebyla televize, nebylo rádio. Herectví se provozovalo v hospodách a plátěných stanech. Nikdo to za Umění nepovažoval, pro prostý lid to byli komedianti. Jenže přišla nová doba, které se říká technická revoluce. Technici vymysleli sdělovací prostředky, aby byla informovanost.

Co se nestalo? Mocní tohoto světa přišli na to, že prostý lid, který potřebují pro průmyslovou výrobu, je třeba nasměrovat tak, aby s ním nebyl problém. Osvědčený způsob, jak to zařídit, si vzali ze starého Říma. Chléb a hry. Lidovost. Sehnat užitečné idioty, kteří sice jinak použitelní nejsou, ale jsou ochotní se převlékat, hrát, zpívat…, tak jako dříve v těch stanech a hospodách. Pokud možno nic hlubokomyslného, na to by ten lid neslyšel. Ostatně, když je třeba, naučí se to skoro každý (viz některé „neherce“) tak proč jim nezřídit vysokou školu? Profesor tam může být i ten, co začínal v tom stanu.

A co jim ještě dáme? Nejen peníze. To je to nejmenší, když budou dělat to, co potřebujeme – srandu. Zřídíme pro ně taky časopisy a bulvár, který budeme dotovat. A různé festivaly a ceny, a rozhovory v médiích, ať mohou poučovat populaci, kam se má nasměrovat. Tak to bude a to je dobře.

V rané minulosti jsem byl třídním učitelem čtvrtého ročníku na střední škole, která vychovávala budoucí odborníky na automatické řízení a obecnou elektrotechniku. Do prvního ročníku nastoupilo 30 žáků. K maturitě se jich dostalo celých 10 (slovy deset). Důvod? Náročnost studia. Šlo o integrovanou střední školu, kde se kromě techniků vyučovaly i obory jako třeba hotelnictví. Řada studujících po poznatku, že je možno přestoupit do oboru, který jim zajistí téměř stejné podmínky po ukončení studia (navíc zdarma vlastně i potravu) s podstatně menšími nároky na penzum vědomostí, to učinila. Není se čemu divit, ta jejich úvaha byla celkem racionální. Statut technika v této společnosti není nijak záviděníhodný.

Příklady? „Československo má talent“ – obrovská show na jednom televizním kanálu. Jaký talent, to všichni víme. V porotě ti, o kterých buď platí řečené výše, nebo ti, co se též sluní v show byznysu. Slzy a dojetí. Diváků, i těch úspěšných. Kdo by odolal? Perspektiva? Peníze. Účast na VIP promoakcích, recepce, červené koberce a možná i postele slavných. I rodičové jsou nadšení. Co proti tomu lze v tomto smyslu nabídnout v oblasti průmyslu? Nic. Pravda je, že i přes tyto podmínky se najde řada nadšenců, kteří vytvářejí po studiu techniky tu přidanou hodnotu, kterou ti, co se živí srandou, spotřebovávají. A s nepoměrně vyšší gáží i společenským statusem.

Proč to píšu, když to je volání ztraceného v poušti? Je to nepopulární téma a část populace, která má vliv, to dokonce irituje. Co kdyby se toho někdo nedej bože chytil. Tento stát, stejně jako každý jiný, je řízen politiky. Zvláštní druh lidí. Vybírají je stranické sekretariáty, tedy ty sekretariáty stran, které jsou dotovány jak ze státního rozpočtu, tak těmi, co vládnou v pozadí. A to ne málo. Proto ten pečlivý výběr. Musí to být člověk, který má pro kvalifikaci politika předpoklady, tedy rétoriku i chápavost pro to, co strana potřebuje. K velké škodě by mu bylo, pokud by se zjistilo, že není loajální a ovladatelný. Musí pochopit i nevyřčená přání těch, kteří ho do funkce posadili. Co za to? Peníze.

Kruh se uzavírá. Stejná krevní skupina. Pouze jiný level. Dokonce z hlediska morálky ještě horší než ten, který produkuje tu srandu. Ale, co říkáte, není s těmi politickými kreaturami taky sranda? Je. Ale s mrazením v zádech.

***

Podivný to svět, jež býval jako květ

zloděj chudáka rdousí

pro jeho skromný majetek jdou si

slibům ten hlupák naletěl

 

publikováno: 5. 10. 2019

NEJNOVĚJŠÍ glosy


Výročí s devítkou a statečnost nemnohých

Připomínám jedno malé výročí velké statečnosti. V roce 1939 nás zaplavila vlna rudých praporů s polámanými kříži. Národ byl zdeptán, sražen na kolena a zklamán marnými nadějemi na pomoc zvenčí. A v tuto dobu …

Komu patří státní pocty? Zvolíte svědomí nebo pohodlí?

Svědomí podle Jiřího Suchého je hlodavec. Podle výstižnější definice je to něco, co nám sice nezabrání hřešit, ale nedovolí nám mít z hříchu plné potěšení. O umělcích se říká, že jsou …

Zůstanu svůj! Na tom nejvíc…

Většina lidí si svou potřebu konformity ani neuvědomuje. Žijí v klamné představě, že sledují své vlastní myšlenky a sklony, že jsou individualisté, že dospěli k svým názorům na základě svého vlastního myšlení – a že jen shodou okolností jsou jejich názory stejné …

Nobelovky mluví o nás

Udělení Nobelových cen prozrazuje i jistou logiku dnešního uvažování o tom, čím se lidstvo má zabývat a čím trpí. Letošní výsledky ukazují, že zájem lidstva míří k: evoluci kosmu a jeho objevování (cena za …

Pochybovat před prezidentem?

Na prezidenta Masaryka vzpomíná Sylva Macharová (vedoucí naší první ošetřovatelské školy v letech 1923–1931). Její pochybování před prezidentem o vlastních slabých silách může dnes někomu znít až bizarně. Vždyť bereme už za …

Werich „hysterický“ dávno před Gretou?

Víte, my můžeme kácet lesy, je-li to bezprostředně nutné. Je ale čas zkoncovat s jejich ničením! Lesy naříkají pod sekyrou, doupat divoké zvěře ubývá, hnízda ptáků osiřují.   Řeky se …

Kdo jste byl, Mistře, a co po Vás přemenujem?

Náš patron medu a dětinskosti se jednou v Německu vzepřel zaběhlé mašinérii produkce pro místní babitschky. Jedna z nich mu na koncert přinesla dokonce zlatou cihlu neznámého původu. Přemluvil producenty, že si natočí …

Keď si už Jánošík nazbíjal, dofrasa s tým všetkým

Praktici života udávají tón a zažívají velkolepé žně. Jejich guru jim ukazuje, kam až lze posouvat hranice vkusu a studu, respektive nevkusu a nestudu. Od chvíle, kdy vyšlo najevo, že mu prošel i únos …