Nenápadné zázraky Petra Chudožilova

Když v roce 1961 nahrál britský klarinetista Mr. Acker Bilk poprvé na desku svou fenomenální skladbu Cizinec na pobřeží (Stranger On The Shore), táhlo Petru Chudožilovovi, čerstvému maturantovi v daleké Praze, teprve na osmnáct. Nahrávka se stala nejprodávanějším instrumentálním singlem všech dob a často zněla z rozhlasu i v socialistickém Československu. Svým způsobem byla labutí písní swingu, který v té době ustupoval dravé energii beatu a rocku, měla však zvláštní kouzlo i pro české teenagery. Mnozí snili o tom, že vyklouznou z domoviny uzavřené železnou oponou a stanou se cizinci někde ve svobodnějším světě, nejlépe poblíž moře, jež jejich vlasti chybělo. Tam přece může být i smutek nanejvýš sladký, jak ve zmíněné nahrávce napovídají sametové tóny klarinetu. Cizinec na pobřeží jistě není žádný zubožený bezdomovec, ale vnímavá bytost s romantickým srdcem, jejíž posmutnělá touha po lásce a přátelství se nepochybně dočká naplnění.

Po bezmála šedesáti letech si Petr Chudožilov vypůjčil název slavné skladby pro knížku krátkých próz, v nichž tak či onak pojednává téma cizinců a cizinectví. Má s ním osobní zkušenost, narodil se na Hané v rodině ruského exulanta a sám se o čtyřicet let později ocitl s manželkou a čtyřmi malými dětmi ve švýcarském exilu. Přitom koncem šedesátých let patřil – snad spolu s Karolem Sidonem – k nejslibnějším z nejmladších českých spisovatelů. V jeho prozaické prvotině Kapři ve kvetoucích trnkách, jež stihla vyjít ještě v roce 1969, nalezla dospívající generace přesný a výstižný výraz vlastní mentality a senzibility, podaný s drsně poetickým humorem. V přirozených podmínkách by se Chudožilov nejspíš stal literárním mluvčím nastupujících pokolení, tak jako jím byl Josef Škvorecký pro čtenáře o deset dvacet let starší, avšak politický vývoj mu nedal šanci. Působil totiž ve vyhlášeném „hnízdu kontrarevoluce“, jímž byla podle normalizátorů redakce Literárních novin (respektive Literárních listů, potažmo Listů), a po jejím rozpuštění nesměl publikovat ani řádku. Tíživé přežívání dusných sedmdesátých let, kdy se mohl živit jen v dělnických profesích, později vylíčil v knize Lahvová pošta, bizarně groteskní autobiografii zoufalství. Po podpisu Charty 77 byl Státní bezpečností v rámci akce Asanace vypovězen z republiky a nový domov nalezl nad Rýnem v poklidné a spořádané Basileji. I zde se zpočátku živil manuální prací, zároveň však studoval historii a po čase se opět vrátil k literatuře. Pro exilová periodika a českou redakci rozhlasové stanice Hlas Ameriky psal reportáže, fejetony, eseje či povídky, na německé literární scéně zazářil jako autor pohádkových knížek a rozhlasových her pro děti.

Pokud se autor při poslechu rozhlasu v letech dospívání snivě převtěloval v romantického „cizince na pobřeží“, pak ve skutečné cizině dopodrobna poznal, jakému kýči tehdy podléhal. Zkušenost vyhnance v cizině má jen zřídka něco společného s uhrančivě tesknou nostalgií, zahrnuje spíš existenciální vykolejenost, vědomí nepatřičnosti, četná nedorozumění a drobné kulturní šoky. Citlivá bytost s romantickým srdcem se při pronikání do prostředí, v němž není doma, cítí zhusta trapně, tím zostřenější je však její pozornost, tím přesnější postřehy. Kniha začíná řadou vzpomínkových črt z prvních let exilové existence. Stísněné přežívání bez peněz a společenského zázemí v jedné z nejvlídnějších a nejbohatších zemí světa dovedlo autora i jeho rodinu k neobyčejné vnímavosti pro drobné zázraky, popřípadě jen k jejich vyhlížení. A ony se čas od času opravdu dostavovaly, bylo ovšem třeba je rozpoznat v příhodách, které by méně zjitřeným smyslům připadaly banální. Zázračně se jevilo už jen setkávání s přátelskými lidmi svobodného světa, kteří neprošli ničivou zkušeností reálného socialismu. Přirozená dobrosrdečnost obzvlášť udivovala u represivních státních orgánů, u policistů či revizorů, jací v tehdejších Čechách ztělesňovali brutální šikanu veškerého neprivilegovaného obyvatelstva.

Z literárních žánrů se zázračnem sytí především pohádky. Petr Chudožilov jich také řadu napsal, vtipných, moudrých, krásně vyprávěných, k jeho literárním vzorům ostatně patřil klasik české moderní pohádky Ludvík Aškenazy. Nadto ovšem dovede pohádkový rozměr skutečnosti odhalit i ve zcela realistických črtách ze života. Ví, že zázraky svou pravou povahu rády skrývají a tváří se jako náhody, podivné souhry okolností, drobné odchylky od normálu. Po devíti autobiograficky laděných textech o počátcích pobývání v cizině ustupuje vypravěč trochu do pozadí, nevěnuje se už tolik vlastním zážitkům, ale otevírá prostor příběhům jiných lidí, obvykle náhodných spolucestujících ve vlacích, na lodích či v letadlech. Nejvíc ho zajímají osoby na okraji, tak či onak výlučné, jejichž existence se vymyká ustáleným normám. Naslouchá různým světoběžníkům, přistěhovalcům z dalekých zemí, veteránům válek, profesionálům drobné kriminality, cirkusákům a komediantům, má pochopení pro všemožné šizuňky a nepřizpůsobivce, ale přátelsky si porozpráví i s miliardáři nebo s norským králem. Obzvlášť ho zajímají oběti dějinných turbulencí dvacátého století, stále bolavé jizvy v paměti, ozvěny holocaustu, hrůza v pozadí zdánlivě idylických poměrů. Ví, jak křehká je civilizace a jak blízko má člověk k nestvůrnému zlu.

Vyprávění je přitom neseno rozmarným tónem. Své drobné prózy Petr Chudožilov komponuje podle klasických osnov, stručná expozice obvykle vyústí ve vynalézavou zápletku, jež čtenáře dovede přes zábavné peripetie a mnohdy úsměvné katastrofy ke katarzi v překvapivé pointě. Mnohé náměty by se jistě daly rozvést v delších povídkách, autor však měl v médiích, pro která psal, přísně vymezený prostor. Většina zařazených textů vznikala jako rozhlasové fejetony nebo sloupky v novinách, jaké ochránci žánrové čistoty vykazují coby profánní publicistiku z posvátné říše beletrie. Čtenář však nemusí být školeným teoretikem, aby rozpoznal, že Chudožilov tvoří navýsost krásnou literaturu. Už jen jeho přesný a bohatý jazyk, jímž plasticky vyjadřuje nejrůznější emoce, elegantní stavba vět, smysl pro detail a pronikavý postřeh, s nímž svá pozorování nenuceně přetváří v přirozené básnické obrazy. Hluboká existenciální traumata propojuje s humorem, který je zčásti překonává, zdánlivě nicotné jevy podbarvuje tušením velkých dějinných pohybů a v brilantně načrtnutých situacích poměřuje obyčejné člověčenství s nadlidskou absurditou.


Knihu najdete zde.

publikováno: 6. 10. 2019

NEJNOVĚJŠÍ články


Nevíte, kde bych sehnal kus svého mozku?

Fanoušci Formanova filmu Přelet nad kukaččím hnízdem či jeho knižní předlohy Vyhoďme ho z kola ven …

Nemáme klíč – seznam agentů KGB ČSSR

Sověti si své satelity hlídali velmi důkladně. Nikdy jim zcela nedůvěřovali. Právě proto neponechávali nic …

Nerušeně konzumovat, tak si dnes vykládáme svobodu!

„Pohřbívat ateistickou celebritu v katedrále mě irituje,“ říká Vojtěch Razima (1968), aktér demonstrací, jež předcházely sametové …

Svět ve stavu nouze

Planeta se kvůli lidskému působení nachází ve stavu klimatické nouze, a pokud se státy v nejbližší době …

Kultura 3.0 a literatura jako věda o člověku

Když člověk v zapadlém koutě světa zavítá do špeluňky, a může to být putyka, taverna, guesthouse, bar, …

Divokým Kurdistánem

Kurdistán jsem navštívil mnohokrát. Turecký, irácký, íránský i syrský. Navštívil jsem relikty kurdského osídlení v Arménii a Ázerbájdžánu. …

Duté oslavy jako kamufláž eklsrabu

To, že se oslavují státní svátky, je běžné všude na světě. Nejde ovšem jen o to, …

Ve stručnosti je síla, básněte

Mám rád přirozené dorozumívání, mluvenou a psanou řeč. Mám rád češtinu. Mám rád i jiné jazyky, protože …