Karel Gott, náš český Héraklés

Tenhle týden jsem pochopil, že Karel Gott je náš současný nejdůležitější mytický hrdina.

Mýty jsou příběhy o identitě. Vyprávíme si v nich, kdo jsme, co máme za sebou a kam směřujeme. Kolektivní identity ale bývají složité a rozporuplné, obsahují různé temné stránky, jeví se velmi odlišně pro různé členy daného kolektivu. Mytičtí hrdinové jsou důležití tím, že všechny tyto rozpory v sobě umí vyjádřit, a tím pádem naši identitu opravdu adekvátně zosobňují. Velká část hrdinů ale nakonec stejně zosobňuje jen části té identity a až teprve dohromady ve svých vzájemných interakcích vyjadřují všechny aspekty. Existují ale i mimořádní hrdinové, kteří všechny stránky kolektivní identity dokáží obsáhnout už jen sami ve své osobě. A v našem případě to nikdo nedokáže lépe než Karel Gott.

Karel Gott zosobňuje všechny stránky naší poválečné minulosti. Podepsal antichartu, ale o rok později nazpíval píseň k poctě Jana Palacha. Peněžně podpořil Pavla Landovského a Jana Němce a opakovaně se zastával i Němcovy manželky Marty Kubišové; jejich nekompromisní cestu však nezvolil, a naopak byl v mnohém symbolem normalizace. Demonstranty z Palachova týdne v lednu ’89 odsoudit odmítl, ale stejně tak odmítl v létě téhož roku podepsat petici Několik vět.

Vysoce dvojznačný je i slavný mýtus o „prezidentu zapomnění“ Husákovi, který mistra prosí o návrat z emigrace. Jde o příběh normalizační konformity, ale zároveň i o husarský kousek mistra, před nímž se na okamžik skloní i nejvyšší představitel totalitního státu. Karel své podřízení režimu nakonec přijímá, nikoli však v důsledku své malosti a bezmoci, ale naopak jako projev své velikosti. Zatímco běžní Češi si po roce ’68 museli vybrat mezi emigrací a přizpůsobením režimu, božský Karel dokázal obojí: sloužil režimu, ale zároveň měl paralelní kariéru na Západě. Jako správný superhrdina mohl volně procházet přes železnou oponu, jež byla pro běžné smrtelníky neprostupná.

Podobně když v listopadu ’89 zpíval na Václavském náměstí hymnu s Karlem Krylem, opět zosobňoval smíření protikladů, kontinuitu starého a nového.

A božský Karel to všechno nejen naráz vyjadřoval, ale jako správný superhrdina to dokázal i transcendovat. Jeho nadpozemský hlas nakonec překonával všechny rozpory, nechával nám na ně zapomenout a na chvíli se vznést na úroveň, na níž se protiklady stírají.

Řekové měli svého Hérakla, který obdobně dokázal propojit a překročit všechny protiklady, s nimiž se řečtí hrdinové potýkali: byl nejmocnější muž Řecka, ale zároveň bezdomovec; byl nadčlověk, který se nezastavil před ničím, ale zároveň podčlověk bezmocně podléhající své animalitě; byl aristokrat i otrok; byl maskulinní nadsamec, který ale královně Omfale sloužil v ženských šatech a nakonec zemřel rukou své ženy. Karel Gott je náš český Héraklés. Jeho činy nejsou možná na první pohled tak impozantní jako ty Héraklovy, ale mezikulturní poměřování svalů tu není na místě. Velikost mytického hrdiny se měří pouze vzdáleností mezi protiklady, kterou v daném kulturním systému dokáže překlenout, a v tomto smyslu se Karel Héraklovi může směle rovnat. Rozpory přítomné v české identitě jsou totiž věru nemalé.

Můžeme Gottem za jeho normalizační působení pohrdat, odsuzovat ho jako morální kýč a trvat na tom, že základem české identity by měla být linie statečných disidentů, kteří před režimem odmítli sklonit hlavu. Jakkoli je ale podobný pohled mravně pochopitelný, bude vždy jednostranný a významná část lidí se s ním nebude schopna ztotožnit. Naše současná společnost je právě v tomto bodě hluboce polarizovaná. Nekompromisní důraz na statečnost hrstky chrabrých disidentů je stále častěji na opačném pólu vyvažován bagatelizací rozdílů mezi starým a novým režimem a vzpomínáním na všechno to hezké, co jsme tehdy také mohli zažívat. O to cennější je schopnost Karla Gotta tento protiklad překlenout a celistvě v sobě obsáhnout oba póly. A je důležité, že tak nečiní nijak prvoplánově. Jak ukázaly četné nekrology, jeho příběh se vzpírá černobílým hodnocením a vybízí k přemýšlení – což je možná to nejdůležitější, co dobrý mýtus umí.


Autor je religionista, působí na Filosofické fakultě University Karlovy.


Zajímavé prameny:

– Petr Fischer: Karlu Gottovi právě začíná život po životě
– Pavel Klusák: Být superstar znamená žít v mlýnici zájmů 

– Jan Schneider: Gott s ďáblem neprohrál 

– Jaroslav Kmenta: „Goťák“ a markeťák Babiš 

– Jan Lipold: Karel Gott patří k národní paměti, státní pohřeb by nebyl přehnaný 

Naprostá devalvace hodnot a morální kýč, říká Halík o angažmá vlády na Gottově pohřbu 


Fichier: Cranach Hercules and Omphale

publikováno: 10. 10. 2019

Radek Chlup

Radek Chlup

/ doc. Radek Chlup, Ph.D. je religionista, působí na Filosofické fakultě University Karlovy.

NEJNOVĚJŠÍ články


Může si Babiš starší i ve Švýcarsku dělat cokoli?

Vážený pane velvyslanče, obracím se k Vám s prosbou, aby se orgány Švýcarské konfederace v co nejkratší době …

U čínského koryta se kvičí blahem!

Už nestačí „apolitičnost“: Čínská komunistická strana teď vyžaduje otevřenou, veřejnou a jednoznačnou podporu – od vlastních …

Osamělí, pevní i vratcí lidé pana Giacomettiho

Pražská výstava byla vpravdě překvapující. Přiblížila sochařovu tvorbu od začátků přes surrealistické období k proslulým odhmotněným …

Němci, šlechtici, katolíci a navrch kněžouři u nás neprojdou! Kristovy milice versus Česko

Přestože o otázce vrácení majetků Řádu německých rytířů naše média poslední dobou neinformují natolik, jako tomu …

Rozdělená společnost? Naložme si různost. „Válka bude, víc vám neřeknu.“

Láska k sjednotitelům je prastarého data. Různí králové, císařové a generálové nedůležitých jmen přežívají v učebnicích dějepisu především …

Straka je tak drzá, jak blbá je opizice

Předpokládám, že pirát Michálek dostal děkovný mail od Marka Prchala za jeho kádrovací střelu do …

Pravdivost maleb a nicotnost lidí venku

Jan Zrzavý kdysi vzpomínal na Giottovy fresky v Padově, na to, jak prázdný se mu jevil …

Diagnóza Babiš

Zprávy jsou nyní plné sporů v kauzách kolem premiéra Babiše. Když nastane jakýkoliv politický trapas, tak …