Verše pro poslední lidi o mravencích a vlcích

„Žijeme dnes uboze,“ pravil Milan Machovec. Nijak se nevzrušoval začátkem milénia ani nedojímal výročími listopadu, ale už desetiletí před devětaosmdesátým ukazoval, čím vším dnešní člověk upadá pod úroveň předků, co všechno si o sobě a svém pokroku nalhává, jak degeneruje pohodlností, snadností rajzování po globu, jak pitomí zestejněním.

Vůbec nebyl první, kdo začal vážně mluvit o tom, že se lidstvo ničením svého prostředí nejen poškozuje, ale úplně ničí. Jádrem Machovcova burcujícího svědectví o zániku nebyla „ekologická ideologie“, ale zkušenost civilizačních ztrát a vnitřní zkušenost – citlivost duchovní bytosti k utrpení všeho živého a smutek nad ničením krásných fenoménů směnou za užitečné.

Civilizační ztráty a zisky – to, kde je vidíte – rozhodují, jestli jste rozežraný blbec, nebo bytost ušlechtilejší. Radkin Honzák píše trefně, že „rozumem epochy“ (soubor životních pravidel společnosti) už není náboženství jako před sto lety, ale kult konsumování všeho druhu. Jde i o to, kdo dá louku s hájkem pro zisk předělat na parkoviště a supermarket, kdo si pořídí druhé auto atd., ale jde hlavně o počítání ztrát na bitevním poli skutečných mezí možností vést svůj život lidsky. Život na přecpané, hlukem a smradem promořené poloskládce, kudy se furt něco řítí, člověku nedá minimální nutný pokoj. Když dnes všude, kam přijdete, hraje nějaké rádio, všude je signál, takže se volá, všude řve motor, všude se děje výroba něčeho a její odpadky se válí všude kolem, pole a lesy se průmyslově vytěžují na produkci nebo k rekreaci stále „náročnějších“ mas turistů, pak je pro vnitřní život člověka tak málo vnějšího klidu, že je i uvnitř skoro neuskutečnitelný. Dennodenní existence se v přeplněném světě scvrkla v prvoplánové reakce na metastázující, přemnožené podněty, takže život připomíná dosti blbý, unifikovaný klip. Představte si konec krále Leara v kulisách ne pralesa, ale dnešního smetiště nebo letiště, představte si tiché scény, které dramatu dávají sílu a člověku schopnost něco pochopit, zaniklé v civilizačním zmatení. Nejde o nějaký nárok na romantiku, jde o nárok na trochu nezdevastovaného soukromí v relativním tichu, které člověk potřebuje, aby zdravě žil i uvnitř.

Z téhle potřeby, kterou jako by naše kultura pronásledovala svými chapadly, se z člověka stává poustevník nebo tulák. Uniká tam, kde je obtěžování obtížnější a obětuje při tom všechno možné – sortiment zboží a zábav, ale i svá léta, jen aby mohl žít se sebou, svůj nevypůjčený život.

Plodem takového života je někdy i umění. Současný umělecký provoz produkuje pod slovem umění reakce na tu změť civilizačních podnětů – od současné prezentace laureátů Ceny Jindřicha Chalupeckého a ubohé současné poezie z ceny Sodovka-litery až po nejprodávanější a nejceněnější – Šedá, Koťátková, Kintera, Černý, David, Pitín, a tutti quanti. Současní umělci disponují diplomem v oboru a reagují na podněty. Kurátoři jsou filosoficky i literárně pologramotní, mělcí (Mladičová, Drury, Horák, Vaňous…) zato tím nesrozumitelnější. Záumní oceňovatelé mělkých výtvorů. Vesměs jsou všichni zcela odvození z momentálních poměrů, názorů a trendů. I oblékáním vypadají zcela odvozeni z dneška. Děsí lidi výjevy ze svých životů a představ. Jsou to ale strašáci užiteční a zasloužilí – je na nich vidět, že tahle dnešní redukce člověka na vyduchlý „status“ a uzlík nervů, víc nebo míň, zasahuje všechny.

Před Machovcem se popisu trendů „odumírání lidskosti“ věnoval etholog a filosof Konrad Lorenz, ale taky Ivan Illich, Karl Jaspers a hlavně Erich Fromm.

Daleko dřív by se řeklo prorokovali básníci. Třebas na začátku XX. století u nás vycházel Jean Giono téměř současně s originály v překladech Zaorálkových souběžně se Célinem. Byl tu i jistý ohlas, ale dnes jako by se na něj zapomnělo, krom knížečky „Muž, který sázel stromy“.

Gionovy básnické romány z Provence nejsou nijak oslavné. Většina venkovanů jsou sobečtí pitomci, navrchu pocukrovaní slušností a uvnitř úplně nevyzpytatelní, nesví, vyrostlí z docela hezkých poměrů, takže se na ně dá dívat. Jako by vypadli z filmu Strom na dřeváky pro ty, kdo už takové lidi nezažili. Jenže svou bezohlednou přičinlivostí a stále náročnějším zabezpečováním si lidičkové přivolají časem na sebe pohromu – třeba při vrtání hlubšího vyschne jediný obecní pramen, rázem jsou všichni na suchu a všichni zvlčí. Mezi slušnými lidmi žijí ovšem i nečetní podivíni s flastrem z minula. Citem pro blížící se katastrofu a vnímavostí pro její příčiny jsou nadaní kupodivu jenom tihle neřádní občané. Společensky vzato zmetci, s Gionem viděno hlubší a citlivější postavy mají jediní sílu a představivost pro to nějak katastrofě čelit. Nikdo jim ovšem nerozumí a nevěří, takže vzdorují sami a tím vzdorem rozkvetou jako staré pahýly do sukovité krásy, kdežto ostatní kolem pitomě zajdou, dobrácky se divíce – Jak na ně mohl jejich pámbíček zapomenout?!!!

Na konci Gionových románů (Hlasy země, Člověk z hor, Země zpívá, Bitva v horách) jako by visela otázka: Proč by ta řádně blbá a bezcitná většina lidí měla přežít? Jakou mají, resp. jakou hodnotu dali svým životům? Je hodnotou pouhá vegetace člověka – přežil, přežíval až zašel. Organizovaná práce je jejich jediná ctnost – jako mravenčí.

Jaký je ale smysl života jednoho mravence? ptá se Machovec v posledním vydání svého Smyslu lidské existence – „mravenci jsou jistě v celku života přírody všelijak užiteční, ale o smyslu jejich existence by jistě nikdo nechtěl uvažovat“. Platón, snad v smutném žertu, prorokuje lidem, kteří se příliš kolektivizovali, v příštím životě být vlky nebo mravenci. Slovutný Flammarion cituje experta na mravence Andréa: „Věru žasneme nacházejíce u mravenců, těchto bytostí vzezření tak skromného, celý stát, průmysl, zařízení, o kterých jsme se domnívali, že jen my máme na ně monopol. U nich vidíme rodinný život s jeho radostmi a námahami, vystavěné budovy, zvětšované, udržované, dále dítky živené, opatrované, čištěné, přenášené z místa na místo, přátele, již si pomáhají nebo přispívají, hřbitovy pro nebožtíky; jsou u nich armády výbojné neb obranné, zuřivé bitvy, dlouhé války, příměří, vítězství a smlouvy, vymezené a uznávané hranice. Jinde jest to národ lupičů, nesoucí hrůzu a zničení pracovitým kmenům, jimž kradou novorozeňata, aby je odvedli do otroctví; dále vidíme intelligentní pastýře, věnující se chovu dobytka, který jim musí dodávati pokrm, nutný k jich výživě; jinde potkáme žence pracující, aby naplnili přebytkem své stodoly, nebo překvapíme dělníky, jak plejí svá pole a odstraňují z nich byliny neužitečné.

Všude nalezneme ukázky našich starostí, našich prací, našeho vzrušeného nebo klidného života, našich mírumilovných snah nebo brutálních zápasů a výbojů…

Mravenci dorozumívají se řečí mnohem vyšší, nežli jest řeč ptáků, psů, opic a nejvyšších zvířat ze zoologické hierarchie. Majíť pravděpodobně vedle řeči tykadlové také řeč mluvenou.

Vidíme v mravencích ve všech ohledech neobyčejný svět, hodný pozornosti zkoumatele; svět zcela odlišný od našeho, ale v kterém rozbor odhaduje intellektuální pochody, které bychom se neodvážili jim připisovati, kdybychom je bedlivě nestudovali.

Malé bytosti, ty myslí!“ (citováno podle Bohumil Klika, Mravenci, jich život a práce, Praha 1906)

Nemá ale člověk přece cosi navrch? Dříve věřil, že má v chřípí boží dech a pojmenovával se obrazem a podobou boží. Říkal si, že je ta jedinečná oživlá látka, která je schopná myslet a prožívat sebe samu, svět i vztah k Bohu. Jediná forma života, jež je schopná tvořit z tohoto prožitku a hloubky myšlení vlastní obrazy světa, inspirované sice, ale silně svérázné. Vnímání, tvoření a sdílení stvořeného je snad jediný nadmravenčí výkon, kterého jsme schopni jako lidé – proto se nazýváme hrdě homo sapiens, neboli chápající (sapere – je přece „chápat“ v nejširším, „pochopit“, neboli „rozumět“ v užším smyslu slova). Chápavý, rozumný, moudrý v šířce i hloubce a ne třeba homo laborans – makající, gaudens – bavící se, fidelis – poslušný, spolehlivý, credens – věřící, economicus – pragmatik, a tak podobně.

Jelikož mnohomluvnost není zárukou moudrosti a i nejhlubším zkušenostem se dobře daří v zápisu jen do pár řádek, tvoříme odnepaměti přísloví, gnóma, orákula nebo haiku. Jejich vazba na nitro, intimitu a jedinečnost uchopení prožitku je zcela osvobozuje ze závazků, kterými trpí komunikace lidských mravenců a vlků. Nemusejí mít smysl, nemusejí být logické, metodické, didaktické ani efektivní, nemusejí navigovat jasně, a vůbec necílí k výsledkům a pointám.

V posledním čase u nás vyšlo několik knih na tento způsob. Radkin Honzák vydal svou knížku ÚPLŇK: (básně, hříčky, říkadla) v Galénu.

Nejvíc se blíží mudroslovným špílcům. Stářím zesílená ironie i shovívavost ke slabosti v jeho knížce kouká z každého veršíku. Je to něco jako osobní vypořádání se se světem a sebou jednoduchou formou. Dobře se to pamatuje, když se táž nesnáz na člověka znovu oboří – už není nepřipraven, má něco jako devizu nebo kouzelné zaříkadlo. Prý svým pacientům autor ukládá psát si vlastní haiku jako terapii. Na tom něco je – jen si zkuste napsat haiku automaticky – bez ponoru do ticha kolem sebe, do hloubky okamžiku – jen ho nějak sestavit a sklížit z povedených myšlenek – vyjde z toho pitomina. Haiku je stav, ve kterém vlastní produkce myslivny ustupuje a „se svým srdcem nakládáte jako se zrcadlem, které také za ničím nejde a ničemu nevychází vstříc, všechno v sobě odráží, nic v sobě nenechává“ (Mistr Čuang, Vnitřní kapitoly).

Kniha haiku Jacka Kerouaca vyšla v Argu. Mluví z ní tulák, píše postřehy a vlastní mudrosloví. Je civilní i městský, konkrétní v detailu místa i času, konkrétně symbolický jako křesťan. Nehledá pointu, ale taky není oddělen sám od sebe. Prožívá se ve všem, co zachytí. Všechno je to jeho a on je toho součást – vše se to děje jemu, ačkoli se vynechá v popisu. Ego nezmizelo. Je to věci ku prospěchu? Nevím.


Přichází večer-

    holka z kanceláře

si povoluje šátek

Překrásná letní noc

   Nádherná jak roucha

Ježíšova

Co je to buddhismus?

–         fňukání

bláznivého ptáčka


Nejkrásnější z knih, kterou jsem četl v poslední době, je sbírka haiku Santóky Tanedy z knihy Tráva podél cesty, co vyšla v Malvernu. Protože se o skutečném haiku nedá psát, napsal jsem celou tu dlouhou předmluvu o tom, jaký člověk může haiku psát a číst – tedy i o podmínkách nemravenčí, netendenční tvorby vůbec. Kouzlo Tanedova vidění vidím v tom, že tu básník žije jako drn, list, srnka nebo mrak – bez soucitu se sebou, bez nadřazenosti, bez lpění na životě a cílech, ale s velikou chutí.


zvhlý ranní rosou

jdu si, kam chci

 

na dlani

ohnivé kaki

fascinující


Být disponován pro haiku není trvalý stav, ale bojuje se o to v každé chvíli s vlezlými fantasmaty v kedlubu své hlavy. Idejemi a zvyky člověk zatvrdává, srůstá se svým obrazem o sobě, nežije, jen přežívá a funguje.


mrazivý vítr

hořké výčitky

nechci na to myslet

stále na to myslím

padající déšť

nestarám se, zda prší

prší

celý den mezi horami

jen mravenci mne doprovázejí


Milan Machovec, Smysl lidské existence, Praha 2002.

Radkin Honzák, Úplňk, Praha 2019.

Jack Kerouac, Kniha haiku, Praha 2019.

Santóka Taneda, Tráva podél cesty, Praha 2017.

publikováno: 13. 10. 2019

David Bartoň

David Bartoň

Šéfredaktor Přítomnosti /

NEJNOVĚJŠÍ články


Nemáme klíč – seznam agentů KGB ČSSR

Sověti si své satelity hlídali velmi důkladně. Nikdy jim zcela nedůvěřovali. Právě proto neponechávali nic …

Nerušeně konzumovat, tak si dnes vykládáme svobodu!

„Pohřbívat ateistickou celebritu v katedrále mě irituje,“ říká Vojtěch Razima (1968), aktér demonstrací, jež předcházely sametové …

Svět ve stavu nouze

Planeta se kvůli lidskému působení nachází ve stavu klimatické nouze, a pokud se státy v nejbližší době …

Kultura 3.0 a literatura jako věda o člověku

Když člověk v zapadlém koutě světa zavítá do špeluňky, a může to být putyka, taverna, guesthouse, bar, …

Divokým Kurdistánem

Kurdistán jsem navštívil mnohokrát. Turecký, irácký, íránský i syrský. Navštívil jsem relikty kurdského osídlení v Arménii a Ázerbájdžánu. …

Duté oslavy jako kamufláž eklsrabu

To, že se oslavují státní svátky, je běžné všude na světě. Nejde ovšem jen o to, …

Ve stručnosti je síla, básněte

Mám rád přirozené dorozumívání, mluvenou a psanou řeč. Mám rád češtinu. Mám rád i jiné jazyky, protože …

Za co medajli čínské bohemistce?

Vyznamenávat propagátory české kultury v jiných zemích je skvělý nápad. Tedy byl by, kdyby se ho …