Panna není pannou

Z rozbité Immaculaty se zachovalo duše dost.

Jestli je na něco u křesťanů spoleh, tak určitě na to, že vybírali místa pro svatyně a sochy „s přesahem“. Většinou už někdo před nimi objevil, že některá místa jsou zvláštní. Není náhodou, že pod křesťanskými kostely se nacházejí daleko starší základy svatyní pohanských. Vysvětlení není jen mocenské. U stovek či tisíců mariánských sloupů vztyčovaných v Evropě bylo důležité, aby byly postaveny právě na takovém místě se zvláštní energií.

Sloupy či monolity jsou vodivé, a pokud někde stál sloup 250 let, tak toto místo energeticky proměnil. Mariánský sloup na Staroměstském náměstí byl při odhalení prohlášen za symbol smíření, a to severních křesťanů (luteráni), východních (pravoslavní) a místních (katolíci). Byl též považován za střed duchovní Evropy, postaven pár let od uzavření vestfálského míru (1648), po třicetiletém vraždění a ničení všech zúčastněných. Tehdy bylo příliš brzy na to, aby si Pražané nepamatovali řádění soldatesky (snad před desítkami let protestantů, nyní žoldnéřů), která ve městě loupila a vraždila i po řádném podepsání míru (!). Je nabíledni, že už ve chvíli vztyčení byl sloup brán jako úleva a příslib klidnější budoucnosti.

Sochy Panny Marie nebyly nikdy takovým symbolem „katolického útlaku“ jako sochy Jana Nepomuckého, kterým měla být odvedena pozornost od husitských ikon. Na tohoto světce se specializuje jeden z největších odpůrců znovupostavení sloupu prof. PhDr. Vít Vlnas, Ph.D., a to z velmi kuriózního důvodu: kopie sochy Panny Marie prý nemá duši. Cenné je na jeho názoru pouze to, že je konzistentní. To samé tvrdil už před 30 lety, a nepatří tedy mezi současné oportunisty či pomýlence popletené všemožnými fejky, jak se dá vyčíst na internetu z odůvodnění některých petentů proti soše.[1]

Vít Vlnas inspiroval i politické kašpárky, kteří nemají žádnou kvalifikaci (M. Stropnický ji nazval „napodobeninou nevalné úrovně“), ale i své kolegy z univerzitního prostředí opentlené tituly.[2]

Důvody, proč kopie mohou mít duši:

  1. Sochy vznikaly v dílnách a podle ceny na nich dělal majitel dílny (autor, slavný umělec), nebo bezejmenní pomocníci. Zpravidla se dělaly „kopie“ úspěšných soch v různých velikostech s velmi malými změnami, zvláště pak u enormní produkce soch J. Nepomuckého.[3] Osazované sochy tudíž byly kopiemi či variacemi. Není známo, že by Vít Vlnas tvrdil, že jimi jsou.
  2. Na AVU existovala (alespoň donedávna) dokonce výuka v ateliéru restaurování sochařských děl, kde se běžně pomocí komplexního vzdělávacího modelu vedli studenti k vytváření kopií částí či celku historických soch, a to včetně postihnutí „duše“ originálu.[4] Tato činnost je považována za umění i oficiálně, na finančním úřadě je ve stejné kolonce jako dirigování symfonických orchestrů.
  3. Pokud by měl Vít Vlnas pravdu, mohla by se Praha prohlásit za město mrtvých duší a cestovní kanceláře by byly povinny informovat o tom své klienty, aby se případně vyhnuly žalobám na vrácení peněz.[5]
  4. Otázka pro kolegy sochaře Váni (kopisty Bradnu, Talaveru, Pokorného, Adamce, Kačera, Turského, Blažka a další) napadeného Vlnasem z bezduchosti: Nenaplácali byste na zadek tomu, kdo by se odvážil tvrdit o vaší práci, že nemá duši?
  5. A co si Vít Vlnas myslí o překladech z aramejštiny? Taky asi bezduché? A co římské kopie řeckých soch? Také mrtvoly?

Jako sochař můžu říct, že z rozbité Immaculaty se zachovalo dost, aby z ní špičkový sochař restaurátor tu kopii s duší udělal. Do předlohy by se ponořil i jako dirigent do již stokrát provedené skladby a došlo by ke znovuprovedení opusu. Sochař by postupoval nejen z fragmentů, ale i na základě ostatních Immaculat ze stejné doby a dílny.

Vít Vlnas ve své knize cituje Třeštíka a zdá se, že je s ním ztotožněn: Historik „nemůže zkoumat, zda existuje Bůh a zda poskytuje nějaký zvláštní dar vyvoleným lidem, může pouze zjišťovat, zda lidé v dané době něčemu takovému (nebo jinému, jinak zdůvodněnému) věřili a zda a jaké z toho vyvozovali důsledky v široce pojatém kultu. Nemůže odpovědět na otázku, zda svatí existovali, zjišťuje pouze, že existovali lidé, kteří byli po své smrti a někdy i za života za takové považováni. Jeho prameny, především legendy, totiž jinou odpověď nedovolují.“ Vlnasova bojovnost v této kauze jde vlastně proti jeho vlastním zásadám. Místo aby shrnoval historická fakta, tak v tomto bodu se odvázal a svůj osobní názor ničím nedoložil. Po filosofech (Marx) chce měnit současnost a budoucnost i historik.

Sochy Nepomuckého známé jako „esíčka“ nemají v sobě jediný pevný bod. V každé dědině je variace na totéž, které nebyly nikdy stejné. Podle honoráře byly větší či menší, provádělo je množství sochařů a kameníků v regionálních dílnách víceméně řemeslně napodobujícím způsobem.

Kromě záměrné koncepční neukotvenosti pohybu se Jan Nepomucký u nás, na rozdíl od ciziny, zobrazoval skoro jako Panna Marie. Většinou krucifix hýčkal jako novorozeně. Revoluční modlu držící krucifix v napřažené ruce, jak je Nepomucký zpodobněn v Miláně, jsme tady nepotřebovali. A vůbec. Sochy našich Nepomuckých ho zobrazují jako to, čím skutečně podle Vlnase byl: „Johánek byl založen světštěji, nebyla mu proti mysli výnosná sinekura a nezříkal se kariéry v úřadě. Nebyl ani charismatickým kazatelem ani geniálním právníkem, nýbrž mnohem spíše svědomitým a přičinlivým byrokratem v dobrém slova smyslu. Měl přitom všechny ctnosti řádného úředníka: vedle inteligence a vzdělání také poctivost, svědomitost a loajalitu vůči nadřízenému. (…) Jeví se nám jako muž, který netíhl k extrémům a nevynikal žádnými nadprůměrnými schopnostmi, nebyl však ani amorální ani asociální. Jeho cílevědomost nevybočovala z břehů reálných možností, což mu umožnilo zaznamenat v daných podmínkách společenský úspěch. Světcem se tento pragmatický duch mohl stát jedině tragickou souhrou vnějších okolností. Janova smrt nebyla aktem volby nebo výrazem sebeobětování ve jménu nadlidského principu, jak jsme toho svědky u náboženských či politických mučedníků. Byla to smrt zbytečná a ve své podstatě nezamýšlená. Ani vrah ani oběť k tak drastickému konci nesměrovali.

Možné je, že Bendlova Panna Maria je kopie kopií kopie originálu. Pane badateli, ve Vaší knize o Nepomukovi, ačkoli je ztotožněn pouze a jen se sochami, se o vzniku těchto soch, a o sochařství vůbec, téměř nepíše. Vám odborně rovnocenný badatel Royt, který naopak stavbu sloupu vehementně obhajuje, zaznamenal alespoň, že tyto kopie byly podrobeny rituálu dotyku s původním originálem, aby do nich duše přešla.

V egyptském muzeu či v Louvru jsou řady soch písařů dělané podle jednoho přísného kánonu. V tom množství je subjektivně možné najít některé povedenější než řekněme jiné (průměrné) či méně povedené. Jsou seřazeny podle stáří a určitě není ta „nejduchovnější“ ta nejstarší a ty „kopie“ a kopie z kopií v sestupné stupnici duchovnosti. Záleží totiž mj. také na duši daného sochaře – o duši se usiluje stále znovu jako v Rudolfinu při 150. repríze Novosvětské…

Pokud se kunsthistorici nevystříhají takových floskulí jako Vít Vlnas, bude platit výrok rakouského dramatika Thomase Bernharda, že největší překážkou při vnímání uměleckého díla jsou kunsthistorici. Tuto myšlenku načerpal ze své praxe hlídače ve vídeňské obrazárně, byv nucen v pracovním procesu vyslechnout výklady kulturátorů nebohým návštěvníkům.


[1] 1800 podpisů pod peticí.

[2] Prohlášení proti rekonstrukci mariánského sloupu podepsalo několik desítek funkcionářů a pedagogů vysokých škol a kunsthistoriků. Doporučení k stavbě naopak rozhodla komise asi deseti odborníků na stejné úrovni (např. Jiří T. Kotalík, Jan Royt, viz marianskysloup.info). Mezi těmi, kteří za hlavní důvod proti stavbě mariánského sloupu považují to, že symbolizuje nadvládu katolické ideologie nad protestantskou (a tudíž by nedošlo k ekumenické shodě), je i 6 vysokých potentátů z brněnských vysokých škol. Ti by si měli nejdříve udělat pořádek doma. V Brně totiž proběhla soutěž na pomník páteru Martinu Středovi (viz jesuit.cz) a socha bude již brzo osazena. V odůvodnění vyhlášení soutěže se píše, že páter Středa je příkladem křesťanské morálky a že se všemožně zasadil při obraně Brna. Toto hluboké křesťanské páterovo zanícení znamenalo jistě smrt mnoha bojovníků protistrany, taktéž křesťanů, protestantů. Byl při podpoře pobíjení protestantů tak úspěšný, že byl dokonce v roce 1648 povolán na pomoc Praze proti Švédům. Neustále se modlil k Panně Marii. Není známo, že by některý z univerzitních brněnských signatářů proti tomuto pomníku protestoval, a dokonce je možné, že se někteří na jeho schválení podílejí. Další oponenti jsou z řad genderyň (Bartlová, Pachmanová) a LGTB+, které vytáčí do ruda vůbec samotná Panna Maria, přestože samy mají neposkvrněné početí v programu. A navíc je pro ně sloup paradoxně nenáviděným falickým symbolem, nota bene když už jsou s Husem na náměstí dva. Zvláštní je, že 26 opentlenců tituly nebere v úvahu snahu sochaře Šalouna, který usiloval o okamžité znovupostavení sloupu, protože jeho strhnutím byl zmařen jeho konceptuální záměr interakce mezi postavou Husa a sochou Panny Marie. A že vůbec nepostřehli, že sochař Váňa nemá naprosto v úmyslu a ani povoleno sloup osadit anděly, vůči nimž se vymezují. Vždyť tam vůbec nebudou, paní a páni prof., dr., CsC., doc., rektoři a děkani…

[3] V určité době Nepomucký proslavil Čechy ve světě jako Jarda Jágr s Havlem dohromady. Jeho kult a sochy se vyskytly v Mexiku, na Filipínách a po celé Evropě.

[4] Nyní tam vyučují etické gender kodexy, pořádají zahradní slavnosti a budují unisex toalety.

[5] Buď se kopie zhotovují z důvodů koroze či destrukce kamene, kdy hrozí zničení všech kvalit (estetických, náboženských i duchovních). Anebo byly kopie osazeny na Karlově mostě narychlo za války, kdy existovalo  nebezpečí bombardování. Ale možná, že se jen Vít Vlnas spletl a měl na mysli faksimile z epoxidu, odlitky či výdusky, jako jsou na Kuksu.

publikováno: 15. 10. 2019

NEJNOVĚJŠÍ články


Peroutkův pohřeb jako svědectví

Plnicí pero, dýmka, zaprášené brýle s polámanou obroučkou, svazeček dopisů, pár zažloutlých fotografií, něčí spolková legitimace, …

„Soudruzi, přátelé! Čína je náš vzor! Pozor!“

Projev generálního tajemníka KS Číny Si Ťin-pchinga k 70. výročí založení ČLR v sobě v kostce obsáhl základní …

Co máme, co si připomínat a co dělat

Nejprve shrnuji to, co jsme získali po listopadu 1989. Jistě, stalo se tak za mimořádně …

Zhodnocení Impulsu 99 a co dál (J. Šmídová, T. Halík, J. Pehe)

V roce 1999 se k vaší iniciativě Impuls 99 přihlásily stovky lidí a měla i spoustu odpůrců. Jak …

Před 30 lety se stal ve střední Evropě zázrak. Nebezpečí ale trvá!

Pád východoevropských režimů v roce 1989 se odehrál s takovou rychlostí, že to bralo dech. Občané, kteří …

Z deníku studentky Umprumky

V roce 1989 mi bylo dvaadvacet let a studovala jsem ve třetím ročníku Vysoké školy umělecko-průmyslové v Praze …

Nevíte, kde bych sehnal kus svého mozku?

Fanoušci Formanova filmu Přelet nad kukaččím hnízdem či jeho knižní předlohy Vyhoďme ho z kola ven …

Nemáme klíč – seznam agentů KGB ČSSR

Sověti si své satelity hlídali velmi důkladně. Nikdy jim zcela nedůvěřovali. Právě proto neponechávali nic …