Mukl, cirkusák a slavný galerista – tři životy Oskara Krauseho

Název kapitoly připomíná banální hodnocení, ale ve skutečnosti to byl občas thriller, občas komedie dell’arte, ale jak říkají Němci – Ende gut, alles gut – je-li konec dobrý, je všechno dobré.

Oskar (O. Krause, 1936–2011, pozn. red.) je další spolužák, který měl co do činění s právem, a opět trestním. Chodil jsem s ním od primy do kvarty nymburského gymnázia, ale Oskar musel studium na tomto gymnáziu předčasně ukončit, nikoliv z prospěchových důvodů, ale na základě příkazu velmi obávaného a ve školství tehdy známého německého školního inspektora Wernera. Toho nechtěl Oskar, který měl službu v hale, vpustit do budovy, neboť dbal předpisů. Předpisy, nepředpisy – Oskar musel gymnázium v Nymburce opustit a měl štěstí, že je směl dokončit v Praze.

Po maturitě v r. 1945 začal pracovat jako okresní tajemník strany národně socialistické. Funkci vykonával velmi účinně, jezdil po různých městech a přesvědčoval zejména komunisty, aby rodnou stranu opustili. Brzy měl sbírku komunistických legitimací, které vystavoval ve veřejné skříňce. Není divu, že již tehdy se dostal do hledáčku bezpečnostních orgánů, již komunistických.

A přišel Únor 1948. Oskar se rozhodl, že po vzoru našich exulantů emigruje přes německé hranice na Západ. Prostudoval mapy, vydal se pěšky na cestu, ale mapy prostudoval nedostatečně. Na hranice sice dorazil, ale putoval tam a sem – do Německa, do ČSR a zase do Německa – a to osmkrát. Inu nedivme se, neměl vojenskou ani skautskou výchovu. A tak se vlastně Oskar stal prvním průkopníkem Schengenu. Naši občané žijící v pohraničí dostávali peněžní odměnu za upozornění, že se v blízkosti hranic potulují podezřelí lidé. To byl i Oskarův osud. Na základě takového oznámení byl zatčen, avšak nemohli mu dokázat, že v Německu vstoupil ve styk s americkými špionážními orgány, a proto dostal trest 14 dní ve vězení za nedovolený přechod hranic. Prokurátor se však odvolal a Oskar ve vězení zůstal. Jeho matce byla ve věznici povolena návštěva a matka sdělila Oskarovi nadějnou zprávu, že podle vyšetřujícího soudce bude brzy propuštěn.

To se však nestalo. Při jednom převozu vězňů došlo k ozbrojenému přepadení bachařů. Oskar nebyl do tohoto plánu spoluvězni zasvěcen, ani netušil, že se jeho spoluvězňům podařilo propašovat do vězení zbraně. Jeden z bachařů byl při přepadení postřelen. Oskar se projevil jako vězeň-gentleman. Řekl spoluvězňům, že mohou prchat, ale zraněného dozorce musí převézt do nemocnice. Mohl si přitom spočítat, co ho asi bude čekat, když byl ve voze, z něhož utíkali jeho spoluvězňové, ale projevil svůj charakter čestného člověka. Uprchlíci ovšem chtěli přepadnout armádní sklad střeliva, střelbou upozornili na sebe hlídku, všechny pochytali a za dvě hodiny jim již kovář přidělával na nohy velké těžké koule, jak Oskar uvádí ve své nedávno vydané vzpomínkové knize „Snad jsem nezabloudil“ – neboli národní socialista ve vzpomínkách do dnešních dnů. Pro mladší a nezasvěcené – „S námi nezabloudíte“ bylo volební heslo národně socialistické strany ve volbách v r. 1946.

Oskarova matka nezahálela, dělala vše pro to, aby syna dostala z vězení. Za tím účelem najala osobu, která byla ochotna akci provést. Ale protože do vysvobozovací akce bylo zasvěceno zbytečně moc lidí, provalilo se to (jak se lidově říká), a pak teprve nastala nikoli vojna, ale nastoupilo skutečné komunistické vězení. Nechejme vyprávět Oskara samotného:

Jedné noci se otevřely dveře cely a potmě se ozvalo: „Vemte si všechny věci!“ Oblékl jsem se a vzal si kartáček na zuby, to byla veškerá moje výbava, a jak jsem vykročil do chodby a zapadly za mnou dveře, dostal jsem ránu, že jsem druhou vzal o stěnu, a než jsem se vzpamatoval, měl jsem na očích nějaký hadr a ruce vzadu spoutané a už mě strkali po chodbě a hnali se schodů a do auta, až jsem se octl v nějaké místnosti, kde na mne řvali nějací chlapi a podle hlasů byli většinou podnapilí. Na nic konkrétního se neptali, jen řvali a mlátili mě hlava nehlava a pak mi sundali boty a musel jsem si kleknout na židli… Nikdy bych nevěřil tomu, jaká je to bolest, když tě někdo vší silou mlátí pendrekem do chodidel. Bylo to příšerné, že jsem se občas raději zřítil z té židle a natloukl si hlavu, abych měl aspoň chvíli přestávku, než se to zase rozjede nanovo: „Franto, drž ho zepředu, ať nepadá!“ A Franta mě držel a častoval fackami.

Potom se začali vyptávat. Chtěli vědět, koho znám v Chebu. Za mlčení facka, za neuspokojivou odpověď: že neznám nikoho, zas facka, a tak jsem začal jmenovat.

Asi je to v tu chvíli uspokojilo, konečně byl chvíli klid a přestalo i to mlácení. Pak si ale zřejmě nechali ověřit ty osoby, a když zjistili, že jsem jim vyjmenoval různé bachaře, rozzuřilo je to, a o to byl další výprask horší. Jsem rád, že jsem opravdu neznal žádná pro ně zajímavá jména, nejsem si jist, jestli bych byl takový frajer a udržel jazyk za zuby.

Ale největší hrdinové jsou ti, co nic nevědí a tudíž nic neprozradí, i kdyby je měli umlátit.

Oskar byl 21 dní v samovazbě, jinak v ajnclíku. Jeho pohyb se omezoval na pár metrů čtverečných, většinou potmě. A tak, jak říká, jal se skládat básně. Jeho hlava se cvičila při tvoření vlastních veršů, které zpočátku škobrtaly, ale postupně se vylepšovaly. Dodnes si jich pár pamatuje. Ale po čertech se mýlil.

Došlo k veřejnému procesu v Sokolově. Proces se konal v Hornickém domě. Horníci dostali volno, utvořili špalír, jímž morituri procházeli. Přihlížející na ně řvali: „Pověste je!“ Oskar byl spoután s jedním číšníkem z Plzně, který rovněž zařval: „Vy kurvy komunistický, vás by měli pověsit!“ a jednomu z přihlížejících plivnul do obličeje. Kdyby je v tu chvíli neochránili bachaři, byl by se na ně řvoucí dav vrhl.

A konalo se hlavní líčení – jeden trest smrti, čtyřikrát doživotí, šestkrát po 25 letech, Oskar dostal ,jen̛ pět let. Ostatní obžalovaní připravovali útěk z vězení, propašovali zbraně, zatímco Oskar o akci nevěděl a pomohl zraněného bachaře odvézt do nemocnice. Proto dostal menší trest. S tímto rozsudkem však nebyl spokojen prokurátor a opět se odvolal. Oskar byl převezen na Pankrác.

Teď nutno dodat, že se v červnu 1950 konal v nymburské sokolovně velký veřejný proces, v němž byli odsouzeni Oskarovi rodiče. Otec – rovněž Oskar – k doživotí, a matka Zdeňka Krauseová k 18 letům. Oba byli odvezeni také na Pankrác. Oskar o tom nic nevěděl a při jednom vycházkovém kolečku najednou vidí tátu! A kolem šly bachařky s vězeňkyněmi, které vezly balíky prádla. A mezi nimi Oskarova matka! Šikovností Oskara juniora se podařilo krátké setkání celé rodiny na dvoře věznice. Uznejme, že toto je hodné obdivu a jeho vzpomínky na celý život.

Odvolací jednání na trestech nic nezměnilo, a tak Oskar nastupoval výše uvedený trest. Prvé potrestání na 14 dní mu nebylo do trestu nijak započteno.

Skončil v uranovém dole Ležnice. Oskar vzpomíná, že jim civilní těžmistr Procházka občas propašoval nějaké jídlo, sem tam flašku rumu, ale zlepšení ve stravě nastalo teprve, když vězni své porce ukázali sovětskému inženýrovi, který v dole dohlížel. Ten se velmi rozčilil na velitele – jak mají vězni podávat nějaké výkony, když nemají sílu. „Nam nado ruděnky,“ křičel. A tehdy skutečně došlo ke zlepšení stravy a dokonce vězni dostávali peníze, aby si mohli něco koupit v kantýně, byť skromné.

Všechno má svůj konec, tedy i pětiletý Oskarův trest. Z následně určených zaměstnání si Oskar vybral zemědělství a stal se hlídačem ovoce na jednom statku na Liberecku.

A následuje druhé období Oskarova téměř románového života.

Na statku se jednou objevila brigáda studentů pedagogické školy a s ní i jedna žena připomínající spíše studentku než vedoucí. Ta si Oskara se zájmem prohlížela a opět další životní náhoda: jmenovala se Helena Čechurová a byla absolventkou nymburského gymnázia, ze kterého musel Oskar odejít. Byla výbornou klavíristkou a kreslířkou a byla o pár roků mladší než Oskar. Slovo dalo slovo, a to po čase i na Staroměstské radnici.

Helena byla doslova blázen do zvířat a časem se z milovnice malých lvíčat stala jako první žena v naší republice krotitelkou velkých lvů. A Oskar mohl po čase nastoupit díky svým obchodním schopnostem na místo obchodního vedoucího cirkusu, kde zároveň působila i ona.

Příhod z cirkusu bylo mnoho, nejraději Oskar vzpomíná na Vlastu Buriana, který si splnil životní touhu – dát se vyfotografovat s živými lvy. Oskar má tu fotografii ještě schovanou.

Díky své manželce, ale i vlastním schopnostem Oskar v cirkusovém prostředí rostl a rostl, až se v uvolněných 60. letech stal ředitelem cirkusu Evropa. Měl mnoho známostí v kruzích sovětských cirkusových činitelů, ale znal se velmi dobře i s jedním ředitelem cirkusu ve Švýcarsku.

Cirkus vyjížděl často do zahraničí, a tak se stalo, že srpen 1968 prožil Oskar v SSSR – další paradox Oskarova života. Po návratu ze SSSR připravoval zájezd cirkusu do Maďarska a odjel tam přes Bratislavu. V té době měl i osobní cestovní pas a na rakouském konzulátě dostal vízum do Rakouska. Ale vždy bdělý a ostražitý, jak ho to naučil život, nejel přímo do Rakouska, ale vydal se přes Jugoslávii, odkud mohl díky intervenci švýcarského kolegy, jistého pana Knie, konečně odcestovat do Švýcarska. Sám, s manželkou se již dříve rozvedl.

A začíná třetí údobí jeho života, trvající dodnes. Dostal ve Švýcarsku politický azyl a začínal s azylovým pasem. Nejprve pracoval jako malý úředníček v jedné malé spořitelně. Ale zároveň se uchytil drápkem ve světě obrazů, maleb a grafik. Nutno předeslat další Oskarův životní paradox. V tercii nymburského gymnázia, v němž vyučoval i mistr uhlových kreseb prof. Lexa, milý Oskar z kreslení propadl. Musel dělat opravnou postupovou zkoušku. Byl snad jediný z tisíců studentů tohoto ústavu, kdo dělal postupovou zkoušku z kreslení. A kdyby se mu při zkoušce náhodou neudělalo špatně a kdyby náhodou nemusel odejít na toaletu a kdyby zde náhodou nebyl v té době spolužák Vláďa Volejník, výborný kreslíř, který mu výkres namaloval, byl by Oskar zřejmě jediný student nymburského gymnázia a budoucí majitel obrazové galerie ve Švýcarsku, který by z kreslení propadl.

Leč nedošlo k tomu a po letech začal Oskar pomalu otevírat za pomoci výtvarníka Jana Kristoforiho obrazovou galerii ve městě Pfäffikon u Curychu. Ta se stala známou také díky našim emigrantům, kteří se stali jejími prvními zákazníky.

Jejich prostřednictvím navázal Oskar četné styky včetně Svobodné Evropy v Mnichově. Ale teprve nyní, když navštěvuje často Prahu, se začal zajímat o seznamy spolupracovníků československého ministerstva vnitra v řadách emigrantů, které je možno zjistit v registrech ministerstva vnitra v Pardubicích. Došel k mnoha překvapivým zjištěním, jako např. že jedna naše emigrantka, která doprovázela do jeho galerie spisovatele Solženicyna, byla vlastně „naší špiónkou“.

Mezi Oskarovy „koníčky“ dnes patří navštěvovat tyto osoby, poklidně žijící v České republice, a sdělovat jim svá odhalení. Obyčejně zůstává jen při trapných scénkách a ostrých výtkách. Jenom v jednom případě udělal výjimku. Jeden spolupracovník vnitra před r. 1989 odjel do Prahy, o čemž Oskar nevěděl. Dotyčný mu zavolal jakoby stále z ciziny a pánové měli delší rozhovor, v němž se Oskar kriticky vyjadřoval k některým negativním jevům mezi emigranty. A tento rozhovor byl pak vysílán pražským rozhlasem, takže Oskar mluvil k národu, aniž by o tom věděl, jak říká.

Také tohoto, dnes již starého a nemocného pána, navštívil. Žije v osamění, jeho rodina včetně všech vnuků s ním nemluví a opovrhuje jeho činností v emigraci. Není to vlastně větší trest než cokoli jiného?

Tak Oskar dosahuje alespoň minimální satisfakce a zjišťuje, že jako bývalý národně socialistický funkcionář tak zcela nezabloudil.


Oskar Krause zemřel 26. 5. 2011 ve věku nedožitých 85 let.


Převzato z knihy Václava Krále Ze života advokáta, vyd. vl. nákl., 2010.


Více o galerii Oskara Krauseho ve Švýcarsku zde.

publikováno: 23. 10. 2019

Václav Král

Václav Král

Advokát / Václav Král se narodil roku 1926 v Lysé nad Labem. Absolvoval Právnickou fakultu UK v Praze. Řádným advokátem se stal 1.1.1963. Kromě toho, že stále vykonává advokacii, je zapsán také jako soudní tlumočník šesti jazyků. Po dlouhá léta byl jednatelem česko-francouzské společnosti Association Masaryk se sídlem v Paříži, od roku 1995 je členem výboru Masarykovy společnosti v Praze. Žije trvale v Praze. Je autorem knih Případy slavných i neslavných aneb můj život s advokacií (2002, REGO) a Procházky pamětí aneb advokát na cestách (2005, vyd. vlastním nákladem).

NEJNOVĚJŠÍ články


Peroutkův pohřeb jako svědectví

Plnicí pero, dýmka, zaprášené brýle s polámanou obroučkou, svazeček dopisů, pár zažloutlých fotografií, něčí spolková legitimace, …

„Soudruzi, přátelé! Čína je náš vzor! Pozor!“

Projev generálního tajemníka KS Číny Si Ťin-pchinga k 70. výročí založení ČLR v sobě v kostce obsáhl základní …

Co máme, co si připomínat a co dělat

Nejprve shrnuji to, co jsme získali po listopadu 1989. Jistě, stalo se tak za mimořádně …

Zhodnocení Impulsu 99 a co dál (J. Šmídová, T. Halík, J. Pehe)

V roce 1999 se k vaší iniciativě Impuls 99 přihlásily stovky lidí a měla i spoustu odpůrců. Jak …

Před 30 lety se stal ve střední Evropě zázrak. Nebezpečí ale trvá!

Pád východoevropských režimů v roce 1989 se odehrál s takovou rychlostí, že to bralo dech. Občané, kteří …

Z deníku studentky Umprumky

V roce 1989 mi bylo dvaadvacet let a studovala jsem ve třetím ročníku Vysoké školy umělecko-průmyslové v Praze …

Nevíte, kde bych sehnal kus svého mozku?

Fanoušci Formanova filmu Přelet nad kukaččím hnízdem či jeho knižní předlohy Vyhoďme ho z kola ven …

Nemáme klíč – seznam agentů KGB ČSSR

Sověti si své satelity hlídali velmi důkladně. Nikdy jim zcela nedůvěřovali. Právě proto neponechávali nic …