„Náramně se bavit“ a „příjemně si ukrátit čas“

Nikdy si nebyl zcela jist, která z těch dvou v něm první probudila vědomí, že ho Bůh volá: zda to děvče na taneční zábavě, anebo ta žena v půjčovně knih. To děvče řeklo jenom: „Kitty říká, že se budu v Ascotu náramně bavit (sure to have a grand time at Ascot)“, a ta žena v půjčovně knih řekla jenom: ,,Dejte mi, prosím, nějaký pěkný román: něco, s čím bych si příjemně ukrátila odpoledne (nice novel: something to while away the afternoon)“, avšak obě ty poznámky pronikly osmnáctiletou duší Tomáše Edmunda Smitha jako hřebíky. Uvědomil si najednou, že Kristus neumřel na kříži proto, aby se děvčata náramně bavila v Ascotu a aby si mohly vousaté ženy solicitátorů krátit odpoledne četbou kýčů. Měl ještě pořád před očima ženské šaty, odrážející se jako barevné míče na taneční podlaze, a mohl si kdykoliv představit široký kostkovaný plášť, který měla na sobě toho dne hřmotná žena solicitátorova; a přes ty dvě představy bylo vytištěno poznání, že tyhle snadné a marné věci nejsou pro něho.

Od té doby byl hluboce znepokojen strašným uvědomením, že většině lidí na světě vůbec nezáleží na věcech duchovních, že je nic netáhne k věcem dobrým a krásným.

Jednou se ho zeptal ve vlaku jeden hňup doktor s opičí tváří: „Copak vy mladí lidé teď děláte se svým volným časem? Chlast, ženské nebo obojí?“ Mladý Tomáš Edmund Smith, odhodlaný nezapírat pro světskou bázeň pravdu, která byla v něm, třebas to mohlo vypadat jako hloupá strojenost, odpověděl: „Já nevím, protože se chci stát knězem, rozumíte!“ Doktor se tomu dal s divokou nenávistí do smíchu a řekl: „Potřebujete dorůst, mladý muži, to vám ještě chybí.“ Nuže, je-li dorůst totéž co přivolit ke všem těm ošklivým věcem, které dělají lidi ohromně nešťastnými, tedy byl otec Smith rád, že ještě nedorostl.

Nebylo to ovšem snadné, stát se knězem. Nebylo snadné vzdát se příjemných a něžných věcí tohoto světa, které nejsou samy o sobě hříšné. Také dívek. Všemohoucí Bůh stvořil i jejich líbezná těla, a nebylo snadné vzdát se naděje, že jednoho dne potká některou, jejíž mysl bude tak krásná jako její vlasy (whose mind would be as beatiful as her hair); když však teď někdy viděl a slyšel ženy, s kterými by se byl mohl oženit, jak pokřikují a ječí leckde na ulicích, pomyslil si nejednou, že na něm Bůh koneckonců nepožádal oběť tak přílišnou.

A když jich viděl několik v koupacích úborech, celé mokré a crčící vodou, nezdálo se mu zachovávání čistoty věcí tak těžkou, jak to líčili někteří svatí.

Byly také pro útěchu veliké radosti: dni, které začínaly, pokračovaly a končily modlitbou; časné mše ve všední dny v semináři, zatímco svět venku byl ještě čerstvý a tichý, dokud lidé nevstanou a opět jej nepošpiní; biskup, který ho světil a který mu řekl anglicky, když mu mladý kněz po latinsku slíbil poslušnost: „Tomáši Edmunde, drahý hochu, mám za to, že to myslíš doopravdy“; jeho první mše a u mřížky jeho šedivá, tichá, stará matka, čekající, až přijme z jeho rukou Tělo Páně.

Jeho matka byla už v té době nebožka; on sám ji pochoval na nový hřbitov na horském úbočí. Ta, která ho naučila modlitbám, se zdála hrda na to, že ji zaopatřuje vlastní syn, ale otec Smith se cítil velmi pokorný a velmi jistý tím, že stará paní půjde přímo do nebe. Cítil se vždycky ještě pokorný, kdykoli na ní myslil, a bránil se občasným pokušením k duchovní pýše metodou, které ho naučila ona a které se sama naučila, jak říkala, od jednoho irského benediktina. „Pamatuj si vždycky, že nemůžeš vidět do duše jiných lidí, avšak můžeš vidět do své vlastní duše a všecko, co můžeš najisto vědět, je, že není na světě tvora bezbožnějšího a k Bohu nevděčnějšího než ty sám,“ řekla mu.

Zkoušel nyní její lék, jak tak ležel na podušce a modlil se s chladnýma rukama na chladných prostěradlech. Modlil se sám za sebe, poněvadž věděl, že by byl měl být mnohem světější než je, neboť je knězem. Potom se modlil za pokoj duše Jidáše Iškariotského, protože věděl, že ani jeho případ není zcela zoufalý, neboť mu Bůh mohl udělit milost konečné kajícnosti, když padal ze stromu. Potom se modlil za Marii Corelli, (co napsala ten blbý román), protože si myslil, že by byla měla být líp poučena, a myslil si, že Bůh si to myslí také. Dole na ulici začal zpívat jiný poslíček nebo učeň: „Kdo viděl mou malou Kelly?“ ale otec Smith ho už neslyšel, protože zatím usnul.


Kniha Plná slávy v překladu Jana Čepa vyšla v Praze péčí Ladislava Jehličky před padesáti lety.

publikováno: 26. 10. 2019

NEJNOVĚJŠÍ články


Neexistující imigranti III.

Imigrační a muslimská otázka v britském politickém zrcadle   Úvod Toto je 3. část pětidílné minisérie mých …

Ve sviňáko! Krásná nebo chytrá?

U normálního člověka se občas zdá, že jeho schopnost uvažování je do jisté míry utlumena …

K výročí náletu na Drážďany

Na základě osobní zkušenosti si myslím, že každý z nás zažije ve svém obyčejném a …

Firma sobě! Aneb za nás čerpá Agrofert.

Naším hlavním problémem není to, že se k moci dostal nějaký lump, nýbrž to, že si …

Kravina, aneb komu věřit?

V padesátých letech, když pod kuratelou sovětských soudruhů českoslovenští soudruzi pověsili několik svých dříve velmi …

Zpívej, a nemluv!

Operní pěvkyně Dagmar Pecková v loňském roce zpívala českou hymnu na demonstraci pořádané spolkem Milion chvilek …

Neexistující imigranti II.

Muslimská společenská bublina Multikulturalismus je ve své esenci antievropská forma civilizace. Samuel Huntington Úvod Toto …

Jaké jsou ruské plány s námi

Ve stále ještě svobodné části ruského internetu běží vážné a často neortodoxní debaty. Velký a …