Židovští uprchlíci před 80 lety – odmítla Kuba, Spojené státy i Kanada

Po Křišťálové noci z listopadu 1938, kdy byli Židé v nacistickém Německu, obsazeném Rakousku a v okupovaném pohraničí českých zemí po desítkách vražděni a po tisících odváženi do koncentračních táborů, se mnoho z nich rozhodlo odjet do zahraničí. Jednou z nadějí představovala loď Saint Louis, která jezdila z Hamburku do USA. Cesta přes Atlantik ale pro většinu z 937 převážně židovských uprchlíků, z nichž někteří prchali i z Československa, neskončila šťastně: USA lodi před 80 lety, 4. června 1939, nedovolily přistát u svých břehů. Běženci tak museli odjet zpět do Evropy. Více než 250 z nich poté zahynulo v nacistických koncentračních táborech.

„Osud těchto uprchlíků představuje mikrokosmos holokaustu,“ řekl historik Scott Miller z amerického Muzea holokaustu, který spolu s kolegyní Sarah Ogilvieovou napsal o této kauze knihu. O tragické pouti byl v roce 1976 také natočen britský film Pouť zatracených, ve kterém hráli Faye Dunawayová, Max von Sydow či Orson Welles.

V roce 1939 byli Židé v nacisty ovládaných zemích v prekérní situaci. Obtížné bylo také získat vízum například do USA, kde byly v účinnosti kvóty pro přistěhovalce. Doma museli nechat většinou celý svůj majetek.

Na 175 metrů dlouhou, černobílou loď St. Louis s osmi palubami nastoupilo v sobotu 13. května 1939 v osm hodin večer v Hamburku 937 běženců (jen jeden z nich nebyl Žid). Za lístek zaplatili 500 dolarů a v rukou měli víza, která též zaplatili. Cílem byla kubánská Havana.

Po dvoutýdenní plavbě, během které zemřel jeden uprchlík, ale 27. května kubánská vláda, která změnila předchozí dohody o vstupu do země, dovolila vystoupit jen 29 běžencům. Ostatní museli pokračovat v plavbě směrem k USA s nadějí, že je zde přijmou. Loď pod vedením kapitána Gustava Schrödera se blížila k Miami a již byly vidět světla města. Urgentní žádosti o povolení přistát odešly americké vládě, dva osobní telegramy dostal i prezident Franklin Roosevelt. Nikdy na ně neodpověděl. Místo toho musela loď 4. června 1939 (přijmout je tehdy odmítla i Kanada) obrátit kurz a vrátit se do Evropy.

Herbert Karliner, tehdy dvanáctiletý chlapec ze slezských Pyskowic nedaleko čs. hranic, jenž pouť přežil a později žil v USA, vyprávěl: „Vždy jsem chtěl do Ameriky. Nemohl jsem pochopit, proč nás tak velká země nepřijala.“ Válku přežil v úkrytu ve Francii, jeho rodiče a dvě sestry ale zahynuli v Osvětimi.

Návrat do Evropy

Loď se nevrátila do Německa, ale 17. června přistála v belgických Antverpách. Po horečném jednání několika židovských organizací bylo 288 uprchlíků převezeno do Británie, 224 přijala Francie, 181 do Nizozemska a 214 zůstalo v Belgii. Jejich osud (s výjimkou těch v Británii, kteří všichni válku přežili) se ale dramaticky změnil po květnu 1940, kdy nacisté přepadli západní Evropu. Z 619 běženců z Belgie, Nizozemska a Francie jich 254 zemřelo během holokaustu (většina zahynula v Osvětimi, Sobiboru a dalších vyhlazovacích táborech), válku přežilo 365.

Kapitán Schröder obdržel později za svou roli při záchraně izraelskou medaili Spravedlivý mezi národy světa, loď, které velel, sloužila až do roku 1946 jako hotel, ze služby byla vyřazena v roce 1952.

Události kolem lodi a nepřijetí židovských běženců na Kubě, v USA a Kanadě využili nacisté obratně k propagandě proti Židům.

Na lodi plul i manželský pár československých občanů Moserových, který žil před válkou v Praze. Rosalie (narozena jako Mosesová) i Edmund Moserovi byli vysazeni ve Francii, Rosalie údajně zemřela v roce 1942 v nemocnici ve Francii, její muž ale válku přežil: v roce 1947 přijel do New Yorku, kde o rok později zemřel.

Diskriminační imigrační politika

Předválečná imigrační politika USA byla podle dokumentárního pořadu televize PBS z roku 1994 diskriminační vůči přistěhovalcům z Evropy a neměnila se ani při rostoucím počtu Židů snažících se uniknout z Evropy přes americké konzuláty. Tento přístup, který se nejvíce projevoval na ministerstvu zahraničí, se postupem času a s příchodem války zhoršoval a výstižně jej charakterizovalo tajné memorandum náměstka ministra zahraničí Breckenridge Longa konzulům v Evropě, aby udělování víz Židům dalšími byrokratickými překážkami „odkládali a odkládali a odkládali“.

Podle pořadu, který někteří historici kritizovali jako „jednostranný“, také ministerstvo dlouho přijímalo informace o holokaustu s nedůvěrou, odmítáním a utajováním. Spojené státy přijaly v letech 1933 až 1938 na 40.000 Židů, zlomek těch, kteří o to usilovali. Teprve na zákrok ministra financí Henryho Morgenthaua se podařilo ustavit v roce 1944 zvláštní výbor pro válečné uprchlíky, který zachránil životy desetitisíců Židů.

V kanadském Halifaxu odhalili v lednu 2011 sochařské dílo Kolo svědomí sochaře židovského původu Daniela Libeskinda. V roce 2012 se formálně omluvily USA, loni Kanada.

publikováno: 30. 10. 2019

NEJNOVĚJŠÍ články


Neexistující imigranti III.

Imigrační a muslimská otázka v britském politickém zrcadle   Úvod Toto je 3. část pětidílné minisérie mých …

Ve sviňáko! Krásná nebo chytrá?

U normálního člověka se občas zdá, že jeho schopnost uvažování je do jisté míry utlumena …

K výročí náletu na Drážďany

Na základě osobní zkušenosti si myslím, že každý z nás zažije ve svém obyčejném a …

Firma sobě! Aneb za nás čerpá Agrofert.

Naším hlavním problémem není to, že se k moci dostal nějaký lump, nýbrž to, že si …

Kravina, aneb komu věřit?

V padesátých letech, když pod kuratelou sovětských soudruhů českoslovenští soudruzi pověsili několik svých dříve velmi …

Zpívej, a nemluv!

Operní pěvkyně Dagmar Pecková v loňském roce zpívala českou hymnu na demonstraci pořádané spolkem Milion chvilek …

Neexistující imigranti II.

Muslimská společenská bublina Multikulturalismus je ve své esenci antievropská forma civilizace. Samuel Huntington Úvod Toto …

Jaké jsou ruské plány s námi

Ve stále ještě svobodné části ruského internetu běží vážné a často neortodoxní debaty. Velký a …