Kam patří Miloš Zeman?

„Budeme vybírat mezi dvěma pravicovými kandidáty.“ Pravil Jiří Dienstbier, neúspěšný kandidát ČSSD z prvního kola prezidentských voleb roku 2013, dotázán na komentář ke kolu druhému, v němž se měli utkat Miloš Zeman a Karel Schwarzenberg.

Na podzim 2017 zase předseda ČSSD Jan Hamáček po dotázání na jeho vlastní preference, týkající se prezidentských voleb nadcházejících, odpověděl, že jediným levicovým kandidátem, kterého má volič na výběr, je Miloš Zeman.

Hamáčkovi v jeho názoru přizvukoval Jaroslav Kubera z ideově protichůdné ODS: Zeman je prý „levičák jako poleno“. A podobně se vyjadřoval i Ladislav Jakl z Institutu Václava Klause.

Optika jistého britského listu byla naopak taková, že v druhém kole volby z roku 2018 proti sobě stáli pravicový nacionalista Zeman a liberální kandidát levého středu Drahoš (tzv. „středolevicový šáša“, jak by formuloval Václav Klaus mladší).

Brání Britům Lamanšský průliv v tom, aby české poměry dokázali hodnotit správně?

Těžko, když v těchto věcech nemají jasno ani čeští politici.

 

Co vlastně znamená levice?

Věc si zaslouží hlubší úvahu. Argumentem pro Zemanovu levicovost by pro někoho mohlo být udělení státních vyznamenání spolupracovníkům StB či členům KSČM, které je samozřejmě pro Zemanovu politiku symptomatické, kritériem autentické levicovosti ale být nemůže. Výrazná většina znaků levice, uváděná na nejznámější internetové encyklopedii[1], se týká záležitostí socioekonomických – jde zde o levici ekonomickou. Netřeba polemizovat s tím, že poté, co se Zeman stal na počátku 90. let členem ČSSD, do roku 2002, kdy odešel ze svého postu předsedy české vlády, jeho program a politika tyto levicové rysy vykazovala – i když jsem měl velmi často dojem, že jeho pohled na svět vykazuje notnou míru technokratičnosti (tj. např. to, že cílem zásahů státu do ekonomiky je spíše její lepší fungování než pomoc sociálně znevýhodněným; to koreluje i s jeho dnešními představami o tzv. ekonomické diplomacii). Ani Zemanově straně SPOZ nelze upřít to, že její socioekonomický program byl napsán jako levicový, a její hvězdná chvilka to také prokázala: Rusnokova úřednická vláda 2013–2014 například prosadila jako prostředek podpory sociálně slabších vrstev zvýšení minimálních mezd, které po velmi dlouhou dobu za vlád pravice stagnovaly. Jiří Dienstbier tedy na počátku roku 2013 možná tak trochu vypálil od boku a moc při tom nepřemýšlel.

Vtip je ale zároveň v tom, že pravomoci prezidenta republiky, kterým je Zeman již sedmým rokem, se netýkají socioekonomických témat. I když se Zeman snaží na veřejnosti vyvolávat dojem, že se bez jeho účasti neobejde ani příprava státního rozpočtu a nejen jeho schválení, potenciál vyjadřovat se k podobným záležitostem je z podstaty výrazně menší. A jeho politika pak musí být založena na tématech jiných. Na tomto místě je vedle škály ekonomická leviceekonomická pravice často zaváděna stupnice další: sociální liberalismussociální konzervativismus, která se týká postojů ke společenským otázkám jiným než ekonomickým, např. k menšinám, jazykovým či sexuálním, kde liberálové jsou pro jejich větší práva a konzervativci nikoliv, nebo k drogám, kde liberálové místo programových zákazů, potírání a pronásledování volí spíše prevenci, zatímco konzervativci represi. Demokratická levice vždy volila spíše přístup první, zatímco pravice druhý. Například v USA je tato záležitost dokonce obsažena i v označení obou pólů politického spektra: liberal znamená vlastně levičáka (příznivce Demokratické strany), conservative opak (příznivce Republikánské strany).

 

Koho by Zeman volil v cizině?

V Zemanových postojích co se týče terorismu není, jak se prokázalo při loňských oslavách 28. října, ani špetka liberálního přístupu ve smyslu prevence: prezident chce proti němu pouze bojovat, ne zamezovat jeho vzniku už v zárodku. To by jej v USA řadilo k pravici, nikoliv k levici. Stejně tak jako jeho často deklarovaná podpora vojenských misí v Afghánistánu. Vzpomeňme, že z dvojice prezidentských kandidátů v USA se Zeman přimlouval za republikána Donalda Trumpa, nikoliv za demokratku Hillary Clintonovou; toho si zřejmě nevšimli v Zemanově volebním štábu, kde údajně po ohlášení jeho výhry kolovaly normalizační floskule, že „teď se o Drahoše postará americká ambasáda“. Pozapomenuli, že v USA vládne právě Zemanem zbožňovaný politik.

Z dua prezidentských kandidátů v sousedním Rakousku patřily Zemanovy sympatie pravicovějšímu Norbertu Hoferovi z národně konzervativní Svobodné strany Rakouska, nikoliv levicovějšímu Alexandru Van der Bellenovi, zástupci rakouských Zelených. Shledávat na Zemanových proruských postojích něco levicového je myšlenkový anachronismus vztahující se spíše k roku 1917 než 2019: v postsovětském Rusku panují nesmírné sociální rozdíly, nenásledováníhodné pro jakékoliv autentické levicové socioekonomické uvažování. Za uvedení také stojí prezidentův proizraelský kurz, zatímco levice ze starých zemí Evropské unie je spíše propalestinská. To zřejmě mírně souvisí s jakousi Zemanovou dlouhodobou sebeidentifikací: již v roce 1990 nadšeně kvitoval, když ho jistý občan nazval „židákem a prognostikem“, i když přiznal, že příslušníkem tohoto velkého národa není. A nepředstavitelná je mj. situace, kdy by ve Francii mezi prvním a druhým kolem prezidentských voleb podpořil socialistického kandidáta (Françoise Mitterranda) někdo z krajně pravicové Národní fronty (Jean-Marie Le Pen). Tomio Okamura, jehož SPD v českém politickém spektru francouzské Národní frontě odpovídá, ale Miloše Zemana podpořil.[2]

Lituji, ale mnoho příležitostí zahraničním médiím, aby jej vnímali jako levicového podle kritérií, na která jsou navyklá, Zeman nedává.

 

Zeman – školství a věda

Signifikantní jsou rovněž Zemanovy názory týkající se školství. Na jednu stranu si prezident může představovat, že rovnost příležitostí pro postižené lépe zajistí systém stávající než inkluze, to je třeba připustit – i když můžeme mít názor, že jeho postoje jsou spíše postoji minulosti než budoucnosti. Jeho návrh, že školné by mělo být zavedeno pouze pro studenty humanitních oborů, je nicméně spíše sociálnědarwinistický než socialistický.

K elitářství míval Zeman kdysi hodně daleko: když se proláklo, že dcera sociálnědemokratické ministryně školství Petry Buzkové chodí na francouzské gymnázium, nechal se slyšet, že jeho Kačenka bude žákyní úplně normální spádové školy veřejné. Kateřina ale studovala soukromé (s nadprůměrně vysokým školným) osmileté gymnázium PORG v pražské Libni a absolvovala pražské soukromé Anglicko-české gymnázium AMAZON. Zřejmě od těch dob je Zemanovo elitářství nezakrývané. V souvislosti se jmenováním ministryně Jany Maláčové neopomenul sdělit své ocenění, že absolvovala dvě prestižní vysoké školy – a dokonce ještě zopakoval důraz na slovo prestižní. („Prestižní“ byl i časopis Přítomnost v legendárním výroku o Peroutkově autorství virtuálního článku o Hitlerovi a gentlemanovi…) Zajištění rovnosti příležitostí, o které usiluje levice, totiž také může vést přes zajištění přístupu k vysokoškolskému studiu pro více lidí než doposud (přičemž je naprosto přirozené, že v takovém modelu pak ne všichni mohou studovat právě na univerzitách s vysokým ratingem). Zeman tady dává Čechům najevo, že u něj mají hodnotu jen kandidáti na ministra s elitním vzděláním; Michal Šmarda se neměl stát ministrem kultury údajně proto, že nemá vysokou školu. To je ale autentické levici a rovnosti pro všechny na hony vzdálené.

Tuto Zemanovu linii korunuje požadavek na to, aby ministři – jakožto slovutní odborníci ve svých oborech (polistopadová to iluze, že ministr kultury musí být docent a ještě lépe profesor kulturologie) – publikovali v impaktovaných časopisech. V politických kruzích se ve vysokém procentu vyskytuje plagiátorství, tedy přejímání údajů z jiných prací bez jejich náležitého citování. Seznam statistických údajů, kterým Zeman v roce 1989 informoval československou veřejnost, jak je na tom ve všech možných ukazatelích špatně, byl, jak jeho autor, tehdejší vědecký pracovník Miloš Zeman nedávno přiznal, vymyšlený, bez jakéhokoliv obtěžování se s nějakým přejímáním a s citacemi. Představuje si snad prezident, že právě toto je ona kýžená cesta do některého z impaktovaných časopisů? Že na prestižních školách učí frekventanty si prameny po zemanovsku vymýšlet?

 

Není Drahoš skutečně levicovější?

V poslední době začíná Zeman ovšem ve své levicovosti polevovat také v tradičních tématech socioekonomických, hlavně pokud se týkají i romské problematiky. Jako by jeho sociální konzervativismus přebíjel jeho socioekonomickou levicovost. V Ústí nad Labem se nechal slyšet, že každý kdo chce, může pracovat, a že lidé v ubytovnách, kteří se někdy povalují celý den a dávají špatný příklad i svým dětem, by měli zdvihnout zadek a jít pracovat[3]. Ve vánočním projevu z 26. prosince 2018 Zeman také uvedl, že zdravým lidem, kteří odmítnou nabízenou práci, by měly být odňaty sociální dávky. Dříve ale i obecně všem důchodcům vzkázal, že stovka za den v nemocnici nikoho nezabije.[4]

Je symptomatické, že právě na stokorunový nemocniční poplatek se v závěrečném duelu České televize Zemana dotazoval před druhým kolem prezidentské volby jeho protikandidát Drahoš. Volební mapy sice ukazují, že tradiční voliči levice – vedle voličů KSČM dnes ale už mnohem spíše voliči ANO a SPD než ČSSD – skutečně preferovali Zemana a tradiční voliči pravice a nově též Pirátů Drahoše. Pokud by se ale prezidentské volby konaly pouze v organizaci Mladí sociální demokraté, vyhrál by je hned v prvním kole Drahoš s 56,3 % hlasů; druhý Marek Hilšer by jich obdržel 18,4 % a Zeman by se umístil až na třetím místě s 9,2 % příznivců (následovali by Pavel Fischer s 8,0 %, Mirek Topolánek s 5,7 % a Michal Horáček s 2,3 %). V případném kole druhém by Drahoš obdržel 81,7 % hlasů a Zeman 18,3 %.[5]

Zdá se tedy, že vstoupí-li mladý proevropsky orientovaný člověk do ČSSD a neplete si pojmy s dojmy, v jeho preferencích pro Drahoše mu bude stěží něco bránit, zatímco politický profil Zemanův pro něj bude představovat těžko uchopitelnou všehochuť s nacionalistickým zabarvením. K sociálnímu liberalismu měl z obou kandidátů ideově skutečně blíže bývalý předseda Akademie věd, a svým kladným postojem k progresivnímu zdanění a záporným k zavedení školného na veřejných vysokých školách má i blíže k ekonomické levici než pravici. Slova Josefa Skály z KSČM bezprostředně z doby po prezidentských volbách o tom, že prý nevyhrálo „horních deset tisíc“, za které kopal Zemanův protikandidát, si pak dnešní mladý sociální demokrat pravděpodobně ocejchuje jako obehranou písničku o třídní nenávisti.

 

Referenda, povinná volební účast, úředníci, ekologie, migrace…

Zemanovi nelze upřít podporu přímé demokracie, která je důležitým levicovým tématem. Je ale potřeba jedním dechem ihned zpochybnit autentičnost této podpory. Neodkazuje se na ni totiž jako na obecný princip pro rozhodování o politických tématech, která k tomu mohou být po delší společenské diskusi celkem vhodná (například zrušení zimního či letního času). V poslední době se o ní totiž hovoří pouze a jen v souvislosti s hlasováním o setrvání České republiky v Evropské unii tak, aby se podkuřovalo Tomiu Okamurovi.

Také Zemanem protežovaná myšlenka povinné volební účasti patří do sociálního konzervativismu, nikoliv liberalismu. Jeho ataky proti úředníkům se podobají spíše populistické pravici než populistické levici, a totéž platí i pro jeho pohrdavý vztah k ekologii a podporu megalomanským projektům. A totéž se týká také problematiky migrace, ze které si Zeman postupem času vytvořil pro sebe naprosto klíčové. Vztah jeho vlády na konci 90. let k ní byl úplně jiný: počet uprchlíků na území Česka byl tehdy mnohem větší než dnes i než by nám přidělovaly evropské kvóty. Říci, že uprchlíky tu nechceme a že tu chceme jen našince, má velmi málo společného s levicovým internacionalismem.

 

Pane prezidente, vyplňte si volební kalkulačku!

Co významného levicového Zeman naposledy učinil? Na sjezdu ČSSD řekl, že bude volit sociální demokracii. Bývalý místopředseda této strany Jiří Zimola jej stále považuje za sociálního demokrata, a za někoho, kdo může straně pomoci.[6] Obávám se ale, že kdyby si Zeman vyplnil volební kalkulačku s těmi názory, kterými již přes šest let oblažuje veřejnost, nevyšlo by mu, že má volit právě ČSSD.

Zdá se, že na Zemanově levicovosti výrazně ubralo právě období jeho prezidentského angažmá. Býval politikem, který se proslavil častou argumentací severskými zeměmi, na jejichž sociálně-ekonomický model poukazoval jako na následováníhodný příklad. Kdy ale naposledy řekl něco o evropském Severu? I když stále nemá jakýkoliv smysl začít Zemana spojovat s ekonomickou neoliberální pravicí, optikou roku 2019 se skutečně zdá, že jeho levicovost je Hamáčkovou velkou iluzí (kterou možná předseda ČSSD jen takticky předstírá). Britové citovaní na začátku tohoto článku se nemýlí, a britskou optiku mimo jiné sdílí i česká sociálnědemokratická omladina. Mluvit dnes o Zemanovi jako o levicovém prezidentovi není, jak prokazuje tato reflexe, vůbec logické.

Tento případ nacionalizace původně levicového politika není v české politice jediný: podobným vývojem prošel v době první republiky poslanec Jiří Stříbrný. Svou kariéru začal u levicových národních socialistů, aby v ní 30. letech pokračoval v Národní lize s příklony napravo, k nacionalismu, šovinismu a kritice Edvarda Beneše a vládní politiky. Stříbrný se ale prezidentem nikdy nestal.

Prvorepubliková krajní pravice inklinovala k Mussoliniho fašismu spíše než k nacismu. Důležitým rysem fašismu je tzv. korporativismus, zrušení pluralitního parlamentarismu s tím, že zájmy lidí budou obhajovat mocné profesní svazy, především odborové a zaměstnavatelské. Dříve než se bývalý socialista Zeman rozhodl fedrovat na příštího českého prezidenta druhého nejbohatšího muže v zemi Babiše, vyjádřil se v tom smyslu, že by v další volbě hlavy státu rád viděl v duelu odborového předáka Josefa Středulu a šéfa Hospodářské komory ČR Vladimíra Dlouhého, tj. právě představitele těchto dvou mocných korporací.[7]

To samozřejmě Zemana hned neřadí k Mussolinimu (mj. rovněž bývalému socialistovi) – proč se ale podle prezidenta mají o nejvyšší post místo politiků ucházet korporátníci?


[1] Levice, synonymní s termínem socialismus, se údajně vyznačuje sympatiemi pro principy svobody, rovnosti, bratrství, pokroku, reformy a internacionalismu. Je pro náboženskou rovnost, případně se staví proti náboženství. Hájí práva a zájmy nižších a středních vrstev a zájmy zaměstnanců proti vlastníkům výrobních prostředků, mj. prosazováním jejich účasti na politickém životě prostřednictvím odborových organizací či samosprávy pracujících. Akcentuje rovnostářství: prosazuje politickou, sociální i ekonomickou rovnost; důležitým bodem programu je rovnost příležitostí prováděná prostřednictvím ochrany sociálně slabších vrstev. V jejím rámci se snaží zavést rozsáhlé sociální zabezpečení, které vede k vysokému zdanění příjmů. Staví se za vyšší míru zásahů státu do ekonomiky, i když zároveň prosazuje decentralizaci moci. Jelikož klade spíše důraz na kolektivismus než na individualismus, přiklání se ke kolektivním formám podnikání, a upřednostňuje státní, družstevní nebo jinou společnou formu vlastnictví výrobních prostředků před vlastnictvím soukromým. Ve srovnání s pravicí je prioritou levice sociální politika a sociální jistoty (zatímco u pravice to je výroba a umožnění podnikatelské aktivity), stát má být u ní silný a sociálně odpovědný (pravice preferuje naopak minimalizaci kompetencí státu), levice usiluje o státní ochranářství, pravice o liberalizaci. Zatímco ekonomickou prioritou levice je snižování nezaměstnanosti, u pravice se jedná o nízkou inflaci. Na rozdíl od pravice, která má v programu pouze zastupitelskou demokracii, najdeme u levice také důraz na demokracii přímou. U levicového uvažování registrujeme tendence ke splynutí pojmů stát a společnost, zatímco u pravicového jejich důsledné oddělování.

[2] https://www.denik.cz/galerie/stab-milose-zemana.html?photo=8

[3] https://www.denik.cz/z_domova/jakym-vyrokem-se-blyskne-tentokrat-milos-zemanprijizdi-na-navstevu-kraje-20180619.html

[4] https://www.novinky.cz/domaci/429429-stovka-za-den-v-nemocnici-nikoho-nezabije-nebudete-o-zebracke-holi-vzkazal-zeman-duchodcum.html

[5] https://zpravy.aktualne.cz/drahos-by-u-mladych-socialnich-demokratu-vyhral-jako-prezide/r~1a621ca8dccb11e7a4500cc47ab5f122/

[6] https://zpravy.aktualne.cz/domaci/jiri-zimola-cssd-rezignace-mistopredseda-zeman-hamacek/r~159811fae41811e8a446ac1f6b220ee8/?utm_source=volnyHP&utm_medium=newsbox&utm_content=recombee1&utm_term=position-4&utm_campaign=RecombeeNews

[7] Viz: https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/tyden-s-prezidentem-tv-barrandov-milos-zeman-prezident.A191003_215555_domaci_rko

publikováno: 31. 10. 2019

Jan Dlask

Jan Dlask

/ Narozen v roce 1973 v Pardubicích. Vystudoval finštinu a švédštinu v Praze na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde vyučuje především finskou literaturu. Její překlady do češtiny recenzuje v kulturních tiskovinách (Tvar, iLiteratura.cz). Je autorem sociologických dějin švédskojazyčné literatury ve Finsku, vydaných v nakladatelství Pavel Mervart. Příležitostně také sleduje společenskou a politickou situaci ve Finsku i ve Švédsku -- ale nejenom tam: hledá momenty, ve kterých by severské zkušenosti mohly být inspirativními i pro středoevropský prostor.

NEJNOVĚJŠÍ články


Nemáme klíč – seznam agentů KGB ČSSR

Sověti si své satelity hlídali velmi důkladně. Nikdy jim zcela nedůvěřovali. Právě proto neponechávali nic …

Nerušeně konzumovat, tak si dnes vykládáme svobodu!

„Pohřbívat ateistickou celebritu v katedrále mě irituje,“ říká Vojtěch Razima (1968), aktér demonstrací, jež předcházely sametové …

Svět ve stavu nouze

Planeta se kvůli lidskému působení nachází ve stavu klimatické nouze, a pokud se státy v nejbližší době …

Kultura 3.0 a literatura jako věda o člověku

Když člověk v zapadlém koutě světa zavítá do špeluňky, a může to být putyka, taverna, guesthouse, bar, …

Divokým Kurdistánem

Kurdistán jsem navštívil mnohokrát. Turecký, irácký, íránský i syrský. Navštívil jsem relikty kurdského osídlení v Arménii a Ázerbájdžánu. …

Duté oslavy jako kamufláž eklsrabu

To, že se oslavují státní svátky, je běžné všude na světě. Nejde ovšem jen o to, …

Ve stručnosti je síla, básněte

Mám rád přirozené dorozumívání, mluvenou a psanou řeč. Mám rád češtinu. Mám rád i jiné jazyky, protože …

Za co medajli čínské bohemistce?

Vyznamenávat propagátory české kultury v jiných zemích je skvělý nápad. Tedy byl by, kdyby se ho …