Jak vychované děti, taková společnost!

Dvě rodiny, tři generace. Martin Jan Stránský uspořádal v Českých Budějovicích diskusní odpoledne, kam si pozval dvě rodiny. Jeho cílem bylo získat odpovědi na otázky po naší české národní identitě: jak vnímá nejmladší generace tu nejstarší, a naopak jak se dívá nejstarší generace na nejmladší členy své rodiny? Co považují jednotliví rodinní příslušníci za nejdůležitější (jaké vyznávají hodnoty)? Co generace uvnitř rodiny dělí, nebo spojuje? A co pro ně znamená být Čechem?

Rodinu Dvořákových zastupovala Naděžda Dvořáková (babička), Vít Podroužek (tatínek) a Vojtěch Podroužek (jeho syn) a rodinu Macháčkových zastoupili Ivana Vytisková a Pavel Macháček (zástupci nejstarší generace), Michal Macháček (tatínek) a Monika Toncarová (jeho dcera). MJS se ujal role moderátora.

***

První otázka se týkala mezigeneračního vnímání. Jak se dívá nejmladší generace na problémy generace nejstarší? Monika i Vojta, zástupci nejmladší generace, shodně přiznali, že problémy starších znají pouze z vyprávění; sami si nedokážou představit jiný život než ve svobodě. Monika odpověděla, že ona se na rozdíl od své babičky daleko víc zabývá stavem planety než vlastním materiálním zabezpečením. Chápe ale, že je tomu tak proto, že žije v jiné době. Vojtu zaskočila otázka, jak by se asi choval v totalitním režimu? Odpověděl, že pravděpodobně by se snažil držet svého nejlepšího svědomí a za rozhodující a jeho rozhodnutí formující přitom označil rodinu, do níž se člověk narodí.

Jak se snaží svým dětem zprostředkovat dobu minulou jejich rodiče? Moničin tatínek Michal k tomu uvedl, že víc než vliv učitelů je podle něj důležitější vliv rodiny:

Jsem přesvědčený, že klíčové je snažit se vychovat děti jako slušné lidi. To ,slušné lidi‘ obsahuje v podstatě všechno. Je to mantra, kterou bych se zaklínal a uzákonil bych ji jako univerzální předpoklad toho, aby společnost do budoucna, myslím tím i tu rodinu, která tvoří základ většího společenství až do formátu státu, fungovala dobře.

Velmi podobně hovořil i Vojtův tatínek Vít z druhé rodiny:

Já jsem profesí učitel a tahle otázka se mě dotýká jak v rodině, tak i profesně. Jsem přesvědčený o tom, že to, co děti dostanou v rodině, tak je nezbytný základ a bez toho to nejde. Kde jinde by se to děti měly dozvědět? Sebelepší učitel dějepisu děti nenaučí, jak to skutečně bylo. Odkaz minulých generací, to je jediný způsob, jak dětem předat minulost. Nemají se to jak jinak dozvědět. A kdo to tak nedělá, tak ten svojí rodině dělá špatnou službu.

A jak se dívají nejstarší členové rodiny na svá vnoučata? Paní Naděžda shrnula, že vždycky stála o to povídat si:

My jsme o nic jiného neusilovali a po ničem jiném netoužili, než abychom si dokázali v průběhu našeho života porozumět jak se svými dětmi, tak se svými vnoučaty.“ Svým dětem a vnukům proto vstupovali do rozhovorů i do jejich přemýšlení.

Váží si mladá generace toho, co pro ni udělala generace starší? Vnímají nějaké rozpory? Monika i Vojta shodně odpověděli, že si určitě váží toho, co pro ně udělali jejich předkové, Monika zdůraznila, že v rodině sice mají různé názory, ale ty nejsou důvodem pro to, aby se uvnitř rodiny rozkmotřili.

Jaké hodnoty vyzdvihli jednotlivý rodinní příslušníci jako nejdůležitější? Vedle zdraví, štěstí a spokojenosti zazněla i víra v dobro, touha po všeobjímající lásce a také pokora a osobní statečnost.

Co pro obě rodiny znamená „být Čechem“? Nejmladší generace se češstvím vážně zaobírala, až když vycestovala mimo naši republiku, Vojta zdůraznil, že se cítí být víc Evropanem než Čechem. Oba zástupci nejmladší generace žili po nějakou dobu mimo ČR a oba potvrdili, že národnost cizinců, s nimiž se setkávali, byla pro ně vždy až druhořadá.

Ani tatínek Michal se češstvím nikterak explicitně nezaobíral, Čechy ale obecně považuje za kverulanty, kteří se vždycky vůči svým sousedům vymezovali. Věří ale, že jako Češi máme být na co hrdí.

Tatínek Vít ve shodě se svým synem uvedl, že víc než Čechem se cítí být především Evropanem. Podobně jako tatínek Michal uvedl, že nerozumí lidem, kteří se stydí za to, že jsou Češi, což je rozhodně v rozporu s jeho cítěním.

Evropankou se cítí i Naděžda, zástupkyně nejstarší generace. Uvědomuje si, jak silně je evropanství zakořeněno v jejich rodině:

Můj tatínek byl Rus, donský kozák. Do Čech přišel, když mu bylo 19 let a oženil se tady. Já jsem si dlouho myslela, že se tohoto jeho ruského nátěru musím zbavit, protože mi způsoboval velké obtíže. Ale na druhé straně se tím do naší rodiny vnesla slovanská vřelost, laskavost, otevřenost, citovost, kterou třeba ve Švýcarsku, kde žije naše vnučka, neznají. Není to tedy tak, že z Evropy musíme jen brát, my té Evropě můžeme nekonečně mnoho předat, jak je na naší rodině ostatně vidět.“

Jak je pro rodiny důležitý stát, v němž žijí? Monika i Vojta státu přikládají význam a přáli by si, aby mohli se současnou českou politickou reprezentací víc souznít, bohužel se s ní v mnohém spíše rozcházejí.

Paní Naděžda v závěru uvedla, že diskuse, a diskuse uvnitř rodiny obzvlášť, je pro ni velmi důležitá, neboť se obává, že klasická rodina je v ohrožení. Upozornila, že ona nedokáže pokládat neurčité svazky za „rodinu“ v pravém slova smyslu.

Na nebezpečí, které ale dokážeme každý uvnitř své rodiny ovlivnit, upozornil i tatínek Vít. Mladá generace, která dobu nesvobody nikdy nepoznala a nemusela tedy o nic zápasit, je podle něj až příliš pohodlná a k nesvobodě nevnímavá.

Uvažoval někdo z rodinných příslušníků o tom, že by v cizině zůstal? Tatínek Vít uvažoval za minulého režimu velmi vážně o emigraci do Německa, protože dobře věděl, že život tam by byl daleko pohodlnější. Proč neodešel? Kořeny jeho rodiny pociťoval zapuštěné až příliš silně a svou roli také sehrál i stesk po domově.

A jak se dnes staví k životu v jiné zemi jeho syn Vojta? Žilo by se mu jinde lépe než doma? Vojtu by sice lákal život ve Francii, ale velmi dobře si uvědomuje, že je to velmi obtížné. Jako hudebník dobře ví, že i konkurence je tam obrovská, mnohem větší než u nás.

Tatínek Vít uzavřel diskusi takto:

Poslední větu, jestli dovolíte. Já jsem strašně rád, že v téhle zemi nás rozdělují pouze názory a vzdálenosti, a nikoliv pěsti a zbraně jako je tomu v jiných zemích podstatné části světa. Za to nám Čechům patří dík.

***

Na diskusi mezi generacemi napříč dvěma rodinami se ukázalo, že základní hodnoty jako respekt k odkazu svých předků a tolerance k odlišnému názoru nejsou naší společnosti cizí, naopak na nich rodinné vztahy a vazby stojí.

Martin Jan Stránský si na konci povzdechl:

„Myslím, že kdyby spolu naši politici mluvili tak konstruktivně a hezky, jako jsme spolu mluvili my dnes, tak by tato země byla rájem na zemi.“

***

Platí, že jak je spokojená rodina, tak je spokojený (její) stát? Na tuto i další otázky bude Martin Jan Stránský hledat odpovědi v dalších diskusích s rodinami, které má v plánu uskutečnit. Audiozáznam diskuse, která proběhla dne 3. 10. 2019, si můžete pustit zde:

publikováno: 1. 11. 2019

NEJNOVĚJŠÍ glosy


Na co by nás přišla čistá ekologie?

Konkrétní vědec Mark Jacobsen, z konkrétní univerzity Stanford, konkrétní zpráva pro ČR a další země západního světa o tom kolik bychom zaplatili, zač, návratnost do… Babišovy plány jsme před časem slyšeli – nové …

Myslela, že je to Válek, a on to byl Urválek

Nekamenujte pomýlené! Pan premiér netušil, že byly výjezdní doložky, Jakeš ani Štrougal netušili, že na hranicích se střílí… a paní profesorka žila v bláhové naději, že spolupracuje s úplně někým jiným. Vydedukovala …

Mafie a fašisti na Slovensku vedou

Slovenská republika byla založena na zlodějině? Ke vzniku samostatného státu vedly zájmy několika megazlodějů – oligarchů, kteří si rozkradli federální majetek a vládnou dodnes celé zemi skrze Fica i Pellegriniho. Slováci buďto …

O jedinečného člověka, ne o obecné principy se bojuje

…V dobách komunistické totality bylo na akademické půdě a na veřejnosti přípustné pouze marxisticko-leninské učení a jiné filozofické směry bylo možné pouze kritizovat jako nepřijatelné. Filozofové vykázaní z univerzit se scházeli a pokračovali ve své …

Po čem se pozná psychopat…

Psycho je horor, psychosomatika obor. Jestli nevíte, odkud se bere až fyzická ztrhanost člověka ze společnosti některých našich bližních ve vedoucích funkcích a jejich řečí, poslyšte slova psychosomatikova (DB): „Když ke …

Jak se peče nedorozumění

Nerozumíme si schválně? Doufám, že ne. Pokud si rozumět chceme a potřebujeme, nesmíme chtít vyhrát ve sporu nějakým podvodem. Taktika argumentace, věřím, že nezáměrná, v textu Pavla Mareše se stala obvyklou, …

Držte si klobouky, bude to fičet

Pětačtyřicetiletý pedofil souzený v Michiganu za přechovávání dětské pornografie se hájil tím, že se cítí jako osmiletá holčička. A když se tak cítí, má prý právo se tak chovat a být tak posuzován …

Město vidím veliké…

Nedávno jsme v Přítomnosti uveřejnili báseň Evy Dřízhalové o Praze, kterou navštívila po letech. Báseň naší zahraniční dopisovatelky v detailech nápadně připomíná báseň Jana Hanče. Pro srovnání uvádíme, jak viděl …