Pasolini zavražděn, živý martyr

Druhého listopadu letošního roku uplyne 44 let od násilné smrti Piera Paola Pasoliniho v Ostii. V roce 1965 navštívil poprvé a naposledy Prahu a zámek Dobříš, průvodcem mu byl Zdeněk Frýbort. Překladatel, který se Pasolinim a jeho tvorbou zabýval – kromě překladu jeho románu „Darmošlapové“ v roce 1975 – též na stránkách kulturní revue Obrys-Kmen až do své smrti v roce 2013.

Zkusme nyní zavzpomínat na autora poněkud jiným způsobem, neortodoxně a nonkonformně, asi tak, jak by býval byl zřejmě nejraději sám připomínán.

Nedlouho po své pražské návštěvě Pasolini vážně onemocněl a delší dobu se potácel mezi životem a smrtí. V roce 1966, ještě v době své rekonvalescence, znovu vzal do ruky a přečetl Platóna, zejména Faidra a také Ústavu, FaidónaHostinu. Forma Platónových dialogů autora inspirovala k novým myšlenkám o divadle, o ideovém boji a demokratické výměně názorů na jevišti, a též k jeho „Manifestu pro nové divadlo“ z roku 1968.

Režisér Pasolini, na rozdíl od řeckého filosofa, se nezabývá světem jako odrazem transcendentních, skutečných myšlenek – idejí, ale světem jako skutečností samotnou, ve které mýtus je pouze jednou z rovin skutečnosti. Nevyhýbá se ani úvahám o smrti. O významu smrti pro filosofy Platónovy doby četl ve Faidónovi a toto téma použil ve svých úvahách o současném filmu a jeho režisérech, jak čteme v jeho sbírce esejí Kacířský empirismus: „Oni dostatečně neumírají ve svých dílech: bouří v nich, svíjejí se v nich, nebo spíš jsou v agónii, ale neumírají v nich: proto jejich díla zůstávají svědkem absurdního projevu času, a v tomto ohledu jsou interpretovatelní pouze jako akt života.“

Vztah Pasoliniho a smrti je ústředním tématem jedné z nejkontroverznějších knih, které kdy v rámci pasoliniovských studií vyšly, Hostie. Trilogie o smrti Piera Paola Pasoliniho z roku 2005 z pera autorova životního přítele, furlanského malíře Giuseppe Zigainy. Tento autor jako první identifikoval a interpretoval Pasoliniho smrt jako podstatný významový a tvůrčí prvek při zkoumání Pasoliniho umělecké tvorby, s četnými více či méně důvodnými odkazy na Pasoliniho dílo a životní osudy. Zigaina se ovšem neomezuje na téma smrti a jde ve svém zkoumání dále a odhaluje například méně známý vliv myšlenek Carla Gustava Junga na Pasoliniho, též Pasoliniho zájem o pohanskou kulturu, duchovní témata, mystiku a šamanství. Přestože Zigaina přinesl mnoho kulturně významných a podnětných svědectví o Pasoliniho životě a díle a některé jeho interpretace lze považovat za zásadní z pohledu uchopení a pochopení tohoto autora, naprostá většina Zigainových myšlenek a knih na téma Pasolini je v Itálii vykázána z akademického prostoru a ze seriózního bádání a vytlačována na okraj zájmu společnosti a kultury.

Zariskujme ale a ponořme se do tolik odmítaného, ale podnětného díla v kapitole „Pasolini a Platón“ (str. 381–382):

„Když přemýšlel o technice psaní, Platón ve „Faidrovi“ ustanovil nadřazenost „promluvy živé a oživlé“ (mluvené) vzhledem ke své psané reprodukci. Pasolini považoval skutečnost skrze film za jazyk a považuje za nadřazený jazyk skutečnosti a akce („žité promluvy“) vzhledem k jejich psané reprodukci (film, divadlo a samo psaní). Ale tuto „žitou promluvu“ je třeba chápat – řekněme to znovu – jako spojenou s gestem, akcí, smrtí. Natolik, že Pasolini si nárokuje tento intiuitivní postřeh: „Ani Platón, ani Aristotelés nikdy nepřemýšleli nad možností „žité promluvy“.“

Termín, který použil Platón jako definici a rozlišení psané promluvy od vyslovované promluvy, je „obraz“. Řecký filosof přirovnává psaný projev k malbě: je to jako bychom řekli s pomocí dnes dostupných prostředků, k fotografii, která zachycuje v čase to, co se ve skutečnosti mění a co se ztrácí.

Zdá se, že v „Kacířském empirismu“ všechny Pasoliniho úvahy o filmu zažehává právě tato jiskra. Pokud „obraz“ živého slova (mluveného) je písmem, pak filmový obraz (zvukový a pohybový) skutečnosti je písmem skutečnosti. A jestliže film je jazykem, vyplývá z toho, že též skutečnost je jazykem (živým a oživlým), jehož je film „psanou“ reprodukcí.

A, jako vynález techniky psaní posloužil k uvědomění si podstaty a struktury mluveného jazyka (podmanilo si jej do své podstaty, aby se z něj stal kulturní počin), tak vynález filmu slouží k uvědomění si (přirozené) „skutečnosti“ jako jazyka.“

Z tohoto myšlenkového postupu (a k němu přidružených úvah o „smrti jako hodnotě“ od Ernesta de Martina) se odvíjí Pasolinim koherentně sledovaná linie předpovězeného přechodu od „přírody“ ke „kultuře“. Právě v době, kdy ho Umberto Eco obviňoval ze „sémiologické naivity“.

„Všechny moje chaotické stránky na toto téma – odpovídá mu režisér v „Kacířském empirismu“ – (kód filmu je stejný jako kód skutečnosti, v rámci navrhované Všeobecné Sémiologie) „směřují k tomu, aby přivedly Sémiologii k definitivní kulturizaci přírody.“ Stejný přechod Pasolini nastiňuje v „Manifestu pro nové divadlo“, kde odlišuje původní a archetypální „Přirozený rituál“ (lidská činnost na scéně života) od „Kulturního rituálu“ (vědomá činnost s cílem vytvořit dříve – před ním – nikým nevyzkoušené „divadlo slova“).“

Zigaina na dalších stranách dále rozvíjí úvahy o důležitosti „žité promluvy“ a „skutečnosti“ pro Pasoliniho, všímá si rozdílu mezi Platónovými myšlenkami a těmi Pasoliniho. Pokud pro Platóna bylo možné se dobrat k božské podstatě věcí či k Pravdě čistým rozumem, u Pasoliniho má tuto funkci poezie, poezie skutečnosti, která není jen psaná nebo čtená, ale zejména žitá každodenní a běžnou lidskou činností, akcí.

Akce, osobní angažovanost, osobně prožívaná skutečnost, ve které je možný zásah činnosti člověka, toto je pravá podstata Pasoliniho mistrovské lekce. Dovolím si poslední citaci z Zigainovy knihy (ze stran 383–384), která toto zřetelně podtrhuje a dává do souvislosti:

„A vskutku Pasolini podle příkladu Sókrata a Krista připojuje svoje slovní promluvy (a mezi tyto musíme zahrnout „Korzárské spisy“, „Luteránské listy“ a všechny výzvy, na které v agoře nerozeznatelných a degradovaných Athén nikdo neodpovídá), ke své „žité promluvě“, jejíž nedílnou součástí je jak pro Sókrata, tak pro Krista, smrt. A je to ona, díky níž se stávají jeho promluvy opravdovými. Tedy svědectví v tom nejvyšším smyslu slova (martyr).“

Možností připomenout si v nedávné době Pasiliniho bylo více. Na podzim minulého roku vyšel dotisk výboru jeho esejí „Zuřivý vzdor“ v nakladatelství FRA a počátkem letošního roku jsme mohli slyšet na ČRo Vltava dva příspěvky Vladimíra Hendricha a jeho hostů na téma „Solitér Pasolini“, nejdříve jako literát, esejista a básník a poté také jako filmař. Nakladatelství H&H chystá do konce tohoto roku vydat první český překlad necelé třicítky Pasoliniho básní, mapujících celé autorovo tvůrčí období.

publikováno: 2. 11. 2019

NEJNOVĚJŠÍ články


Nemáme klíč – seznam agentů KGB ČSSR

Sověti si své satelity hlídali velmi důkladně. Nikdy jim zcela nedůvěřovali. Právě proto neponechávali nic …

Nerušeně konzumovat, tak si dnes vykládáme svobodu!

„Pohřbívat ateistickou celebritu v katedrále mě irituje,“ říká Vojtěch Razima (1968), aktér demonstrací, jež předcházely sametové …

Svět ve stavu nouze

Planeta se kvůli lidskému působení nachází ve stavu klimatické nouze, a pokud se státy v nejbližší době …

Kultura 3.0 a literatura jako věda o člověku

Když člověk v zapadlém koutě světa zavítá do špeluňky, a může to být putyka, taverna, guesthouse, bar, …

Divokým Kurdistánem

Kurdistán jsem navštívil mnohokrát. Turecký, irácký, íránský i syrský. Navštívil jsem relikty kurdského osídlení v Arménii a Ázerbájdžánu. …

Duté oslavy jako kamufláž eklsrabu

To, že se oslavují státní svátky, je běžné všude na světě. Nejde ovšem jen o to, …

Ve stručnosti je síla, básněte

Mám rád přirozené dorozumívání, mluvenou a psanou řeč. Mám rád češtinu. Mám rád i jiné jazyky, protože …

Za co medajli čínské bohemistce?

Vyznamenávat propagátory české kultury v jiných zemích je skvělý nápad. Tedy byl by, kdyby se ho …