Šarlatová královna Hadži Jusufa

Na podzim roku 1984 pokračovala v Jižním Turecku operace Slunce. Cílem armády bylo rozprášit bandy teroristů, které by mohly ohrozit stavbu přehrady Karakaya na horním toku Eufratu. Hadžiho partyzánský oddíl však neměl o přehradu zájem, jeho cílem byly vesnické četnické stanice. Rychle napadnout, rozstřílet, případně zapálit co se dá, zneškodnit pár policistů a rychle ustoupit do hor.

Hadžiho získali partyzáni několik týdnů poté, co mu turecká armáda zabila tátu. Imperativ krevní msty sehrál hlavní roli. Opustil zaměstnání a šel konat svou povinnost.

Tenkrát jejich oddíl zaútočil na policajtskou ubytovnu nedaleko Malatye. Došlo k přestřelce a rvačce. Policajtů bylo příliš mnoho. Hadži Jusuf nestačil ustoupit. Zajali ho. Drželi ho tři neděle ve vyšetřovací vazbě v pevnůstce v horách. Hadži Jusuf si trochu pamatuje, jak mu při výslechu občas dali přes držku, ale hlavní vzpomínka na vyšetřovací vazbu se týkala záchodu. Vězni, když hlasitě projevil přání, že musí na stranu, natáhli na hlavu kápi z hrubé plachtoviny. Dovedli ho na záchod. Kápi nesundali. Řekli: „Tam můžeš. Mísa je před tebou.“ „Ani se nesmíš svobodně vymočit,“ říkal si tehdy student Hadži Jusuf.

U soudu dostal Hadži osmnáct let. Odvezli ho do občanské věznice v Malatyi. Posadili ho na celu č. 52. Celu obývalo osmačtyřicet vězňů. Spali a žili na patrových palandách. Stály v cele ve dvou řadách po dvanácti. Hadžimu přidělili dolní palandu číslo 24 v řadě u okna.

Postel je teritorium svatého soukromí, území, jehož se bez svolení majitele nesmí nikdo dotknout. Jedinou výjimkou byli dětští vězni, čtrnáctiletý kluci, kteří za drobnou úplatu postel stlali a natahovali deky přes matraci. Stejné privátní území byla i latrína. Stála v koutě v přední části cely. Mísa byla zapuštěná do podlahy. Vizitkou moderního tureckého vězeňství byla hadička s tekoucí vodou k oplachování zadků. Latrínu obklopovaly prkenné stěny, ohrada z kusů překližky. Mužům stojícím uvnitř sahala jen po prsa. Výška však stačila, muslimští muži většinou nemočí ve stoje. V jedné stěně byla dvířka. Zvykem je před vstupem k latríně třikrát delikátně zaťukat, aby si vězni uvnitř mohli bez vyrušování honit svá ctěná obřezaná muslimská péra.

V cele nebyl stůl ani židle. Ředitelství vědělo, že ulomená noha od stolu či židle může být smrtící zbraň. Navíc většina vězňů byli vesničani, kteří ani stůl a židli nepoužívali, v horských vesnicích se sedí na zemi na kobercích. Bohatší vězni malatyjské kartouzy měli pro běžné rozhovory příruční koberečky mezi palandami. Na nich se vedla obchodní jednání. Včetně vytváření tripartit. Trojice obvykle vytvářeli jeden bohatý vězeň plus dva vězni chudí. Ti za příspěvek k mizerné vězeňské stravě bohatšímu prali prádlo a posluhovali.

Na čelní stěně cely visela televize. Byla uzavřena do kovového rámu, aby ji nějaký amokem postihlý vězeň nemohl vyrvat. Obrazovka byla překryta silným plexisklem. Většinou však nebezpečí od televizoru nehrozilo. Proč taky napadat zdroj zábavy a poučení. Celá léta vězni trávili čas na cele. V té době nebyla v Turecku práce pro lidi venku, natožpak pro mukly. Pro anglohujery byl televizor zdrojem poučení, pečlivě sledovali kurzy angličtiny, které do bedny na zdi pouštělo dvakrát týdně ředitelství. Navíc v TV dávali často americké filmy s tureckými titulky. První americký film, který Hadži Jusuf na cele č. 52 viděl, byl Doktor Živago s Omarem Šarifem.

Uprostřed cely stála kamna. Roura vycházela z dírou v okně.

Společenský život na cele měl svá pravidla a rituály. Několik dní po příchodu do cely pozval Hadži Jusufa na návštěvu Hasan Ahmadoglu, všeobecně ve věznici přezdívaný Spartakus. Svalovec Spartakus byl odsouzen za vraždu důstojníka turecké armády a několik dalších přečinů na osmapadesát let, odseděl si už dvanáct let a celých dvanáct let na dvoře vzpíral činku, kterou nechal ředitel věznice vyrobit u malatyjskeho zedníka z železné tyče a dvou betonových válců. Málokdo věděl, co dělal Hasan Spartakus před válkou. Šeptalo se, že to je vzdělaný chlapík. Snad dokonce přednášel na nějaké univerzitě v Ankaře.

Hadži se vyšplhal na palandu.

„Salaam alejkum,” řekl obřadně.

„Salaam” řekl Hasan důstojně. „Čaj?” lusknul na kluky. „Mlátili tě?”

„Mlátili,” odpověděl Hadži.

„Policajti jsou prasata,” řekl Hasan Spartakus

„Jo, jsou prasata,” řekl Hadži.

„Jednou na ně dojde,” řekl Hasan Spartakus.

„Jo, jednou na ně dojde,“ odpověděl Hadži.

I další rozhovor běžel podle pravidel. „Co ti přišili?” zeptal se Hasan Spartakus.

„Vraždu,” řekl Hadži.

„A byla to vražda?“

„Nevím.”

„Zabils někoho?

„Jo, zabil.”

„To ještě nemusí byt vražda.”

„Já fakt nevím,” řekl Hadži Jusuf. „Musel jsem ho zastřelit. Kdybych ho nezastřelil, běžel by na nejbližší karaslužebnu a poštvali na mě celý batalion policajtů.”

„Dobřes udělal, že jsi ho eliminoval. Tys ho eliminoval, tys ho nezabil.”

„ Já vím, ale ten člověk mi nic neudělal,” řekl Hadži Jusuf. „Nejdřív jsem ho praštil pažbou do hlavy, když jsme se prali.“

„A co jsi udělal potom, co jsi ho praštil?“

„Přetáhl jsem ho do ložnice.“

„A potom?“

„Potom jsem se na něj chvíli díval. Ten policajt byl sotva plnoletej. Měl takový to málo holený strnisko. Chmýří.“

„A potom?“

„Potom jsem uřízl šňůry od záclon. Svázal jsem ho.“

„A potom? Co jsi udělal potom?“

„Zastřelil jsem ho. Můj Bože, já ho zastřelil,“ řekl Hadži Jusuf. „Já zastřelil svázanýho bezbrannýho člověka.“

„Dobřes udělal. Kdybys ho nechal běžet, napráskal by na tebe všechno, včetně tvé podoby. Měl jsi masku?“

„Neměl,“ přiznal zkroušeně Hadži Jusuf.

„A co se dělo dál?“ zeptal se Spartakus.

„To je právě to,“ řekl Hadži Jusuf. „V okamžiku, kdy jsem ho zastřelil, do místnosti někdo vstoupil.“

„Kdo? Kdo vstoupil,“ vykřikl Spartakus.

Hadži Jusuf rozhodil rukama: „To je mi právě divné.“

„Jak ten člověk vypadal? Kdo to byl?“ zeptal se Spartakus. „Byla to žena?“

„Jak to můžeš vědět, že to byla ženská?“ zašeptal Hadži Jusuf.

Spartakus nechal přinést nové skleničky čaje. Místo odpovědi řekl: „Jak ta žena vypadala? Byla krásná?“

„Byla. Určitě byla. Moc krásná. Ech, řekl bych – docela pěkná ženská.“

„Co měla na sobě?“

„Takovou, takovou červenou, nachovou sukni.“

„Šarlatová královna,“ vykřikl Spartakus. Přikryl si tvář dlaněmi. „Pojď, půjdeme si zakouřit,“ řekl nakonec.

Prošli kolem jídelny a sprch, minuli dílny a vyšli na podzimní dvůr. Posadili se na lavici rozhodčích u volejbalového hřiště:

„Nic nechápu. Kdo to je Šarlatová královna?“ zeptal se Hadži Jusuf.

„V okamžiku, kdy je někdo zabit, je jeho duševní energie, ať už kladná či záporná, přenesena na zabíjejícího. Vlastnosti zabitého se přenesou na toho, kdo zabil.”

„To bych ještě chápal, ale jakou roli u toho hraje ta purpurová dáma?“

„Ona je katalyzátorem reinkarnace. Prostředníkem. Zabít člověka, jak víš, není nic lehkého. Je to velký nápor na duši. Přítomnost ženskosti pomáhá transpozici. Proto se Šarlatová královna tak často zjevuje. Zjevila se mně, zjevila se tobě, zjevuje se všude, kde je potřeba pomoci zabíjejícímu. Nejhorší je zabít poprvé, později si člověk zvykne,” řekl Spartakus.

„I tomu rozumím, ale nevím, které vlastnosti, které části charakteru se přenesou.”

„Zabíjet je riskantní záležitost. V tom tkví mystérium Šarlatové královny. Nevíš, co jsi od zabitého zdědil. Jeho dobrotu? Jeho moudrost? Jeho chytrost? Jeho lživost či proradnost? Jen části charakteru? Nebo celý charakter sakumprásk? Já to dodnes nevím. Jednou mi to šarlatová královna dá vědět. I ty se to jednou dozvíš.”

Hadži Jusufa propustili po osmnácti letech. „Byl jste vzorný vězeň. Za celou svoji kariéru jsem zažil málo tak skvělých vězňů,“ řekl ředitel věznice.

Hadži šel po ulici města. Lidé na chodnících byli podivně oblečení, po vozovce jezdila divná auta. Hadži nevěděl, kam jde. Ulice byla šedivá. V dálce spatřil červenou skvrnu. Byla to žena v červeném oděvu. Šarlatová královna! Blížila se. Minula Hadžiho mlčky, s tváří spanilou a všeho znalou. Byla živočišná a bezpohlavní, lovkyně a oběť, pokora a hrdopyšnost. V tom okamžiku Hadži Jusuf pochopil, co mu prostřednictvím šarlatové dámy předává poručíček, kterého před osmnácti lety zastřelil. Pochopil, že je jemu, starému muži, udělena zabitým vojákem milost. Zdědil mladou lehkost bytí. Cítil proud svěžesti, který za sebou zanechávala královna. Královna matka, něžná a dravá. Přidal do kroku.


Povídku „Šarlatová královna“ jsme s laskavým svolením autora převzali z rukopisu knihy Sedmero královen, kterou vydá koncem března 2020 nakladatelství Zeď. První část úryvku jsme publikovali zde.

publikováno: 3. 11. 2019

NEJNOVĚJŠÍ články


Nemáme klíč – seznam agentů KGB ČSSR

Sověti si své satelity hlídali velmi důkladně. Nikdy jim zcela nedůvěřovali. Právě proto neponechávali nic …

Nerušeně konzumovat, tak si dnes vykládáme svobodu!

„Pohřbívat ateistickou celebritu v katedrále mě irituje,“ říká Vojtěch Razima (1968), aktér demonstrací, jež předcházely sametové …

Svět ve stavu nouze

Planeta se kvůli lidskému působení nachází ve stavu klimatické nouze, a pokud se státy v nejbližší době …

Kultura 3.0 a literatura jako věda o člověku

Když člověk v zapadlém koutě světa zavítá do špeluňky, a může to být putyka, taverna, guesthouse, bar, …

Divokým Kurdistánem

Kurdistán jsem navštívil mnohokrát. Turecký, irácký, íránský i syrský. Navštívil jsem relikty kurdského osídlení v Arménii a Ázerbájdžánu. …

Duté oslavy jako kamufláž eklsrabu

To, že se oslavují státní svátky, je běžné všude na světě. Nejde ovšem jen o to, …

Ve stručnosti je síla, básněte

Mám rád přirozené dorozumívání, mluvenou a psanou řeč. Mám rád češtinu. Mám rád i jiné jazyky, protože …

Za co medajli čínské bohemistce?

Vyznamenávat propagátory české kultury v jiných zemích je skvělý nápad. Tedy byl by, kdyby se ho …