Zlo je zlo a dobro je dobro

Měli jsme „dekomunizovat“? ptá se, mimo jiné, badatele Miroslava Vodrážky Monika le Fay. V jeho odpovědi je vlastně shrnutí toho jak viděli sametovou revoluci vládnoucí komunisti a jak jsme jim my ostatní nalítli. Nedá se to zvrátit, ale pochopit chybu je osvobozující. Myslíme jinak, jednejme jinak. Buďme jiní, ale ne naivní. (DB)

Pro komunisty byl stát organizovaným násilím, a proto slibovali, že po revoluci dojde k vytvoření komunistické samosprávy a stát jako takový následně odumře. Ve skutečnosti došlo k hypertrofii státu jako totalitárního násilí. Po pádu komunismu obdobně mnozí politici, a to včetně Václava Havla tvrdili, že následkem sametové revoluce a postupné demokracie dojde k odumření komunistické strany a není třeba ji rušit. Po třiceti letech se však komunistická strana naopak podílí na vládě Andreje Babiše.

K dekomunizaci nedošlo proto, že ji politici pojali částečně jako apolitický samoorganizující proces. Politicky selhali, protože ji nechápali jako složitý nápravný politický proces, v němž by se společnost měla zbavit institucionálního vlivu předcházejícího režimu, a který je možné realizovat pouze politicky v rychlé časové spojitosti s tehdejší transformací.

Přestože došlo k mnohým zásadním společenským změnám, prostřednictvím nichž se společnost vyvázala ze své minulosti, k podstatné dekomunizaci nedošlo, protože tehdejší politická elita a vlivní disidenti trvali mimo jiné na právní kontinuitě s totalitárním režimem. Nový politický režim se tak rychle dostal sám se sebou do hlubokého sporu, který se stal následně dlouhodobým dějinným vnitřním konfliktem, neboť na jedné straně například deklaroval protiprávnost a zločinnost komunistického režimu, na druhé straně však neměl odvahu ani k právní diskontinuitě, ani ke zrušení komunistické strany, takže dnes neostalinisté v KSČM mohou veřejně tvrdit, že popravená Milada Horáková byla odsouzena po právu.

Nezkušení politici jako například Václav Havel přirozeně selhali, protože byli řízeni bývalými zkušenějšími komunistickými technokraty moci, jako byl například Zdeněk Jičínský, který prosadil expertní názor, že právní diskontinuita není možná. Jenže každá historická učebnice pojednávající o revolucích říká, že charakteristickým znakem takové zásadní společenské změny je právní diskontinuita s minulým režimem. Dekomunizace tak byla pohřbena pod politickým sametem – to je historická realita.

Ačkoliv se domnívám, že minulost je v jistém smyslu před námi, nemyslím si, že lze ji napravit. Ale je možné se s ní nově setkat a znovu ji čelit, a trvat na tom, že zlo je zlo a dobro je dobro.


Miroslav Vodrážka

badatel (ÚSTR), zabývající se totalitní minulostí, hudebník, teoretik, nezávislý publicista, autor několika knih (mj. Filosofie tělesnosti dějin, Manifest existenciálních dějin, Rozumí české ženy vlastní historii? nebo Výtvarné umění a jeho subverzní role v období normalizace).

V 70. letech obviněn z trestného činu výtržnictví a z důvodů „společenské nebezpečnosti“ odsouzen k několika letům ochranného soudního dohledu.

V 80. letech byl spoluorganizátorem bytových seminářů Egona Bondyho, Milana Balabána a Milana Machovce i konspiračních schůzek mluvčích Charty 77.

 Po roce 1989 byl redaktorem časopisu VOKNO, na jehož ilegálním vydání se spolupodílel v undergroundu od roku 1978.

 V 90. letech otvíral v médiích feministickou a transgenderovou diskuzi.


Celý rozhovor Moniky Le Fay zde.

publikováno: 4. 11. 2019

NEJNOVĚJŠÍ články


Nemáme klíč – seznam agentů KGB ČSSR

Sověti si své satelity hlídali velmi důkladně. Nikdy jim zcela nedůvěřovali. Právě proto neponechávali nic …

Nerušeně konzumovat, tak si dnes vykládáme svobodu!

„Pohřbívat ateistickou celebritu v katedrále mě irituje,“ říká Vojtěch Razima (1968), aktér demonstrací, jež předcházely sametové …

Svět ve stavu nouze

Planeta se kvůli lidskému působení nachází ve stavu klimatické nouze, a pokud se státy v nejbližší době …

Kultura 3.0 a literatura jako věda o člověku

Když člověk v zapadlém koutě světa zavítá do špeluňky, a může to být putyka, taverna, guesthouse, bar, …

Divokým Kurdistánem

Kurdistán jsem navštívil mnohokrát. Turecký, irácký, íránský i syrský. Navštívil jsem relikty kurdského osídlení v Arménii a Ázerbájdžánu. …

Duté oslavy jako kamufláž eklsrabu

To, že se oslavují státní svátky, je běžné všude na světě. Nejde ovšem jen o to, …

Ve stručnosti je síla, básněte

Mám rád přirozené dorozumívání, mluvenou a psanou řeč. Mám rád češtinu. Mám rád i jiné jazyky, protože …

Za co medajli čínské bohemistce?

Vyznamenávat propagátory české kultury v jiných zemích je skvělý nápad. Tedy byl by, kdyby se ho …