Před 30 lety se stal ve střední Evropě zázrak. Nebezpečí ale trvá!

Pád východoevropských režimů v roce 1989 se odehrál s takovou rychlostí, že to bralo dech. Občané, kteří po dlouhá desetiletí poslušně deklarovali lásku k Sovětskému svazu, komunismu a straně, nečekaně zaplnili veřejné prostory hlavních měst a žádali svobodu, konec podřízenosti Moskvě a šanci hledat osobní štěstí v rámci právní společnosti založené na liberálních hodnotách.

Uplynulo třicet let a je evidentní, že se mnozí v nových podmínkách cítí ztraceni a přejí si další změnu. Ve Varšavě, Praze, Bratislavě a Budapešti jsou u moci nebo se k ní derou neofašisté, kteří voličům nabízejí mámivý koktejl nacionalismu, xenofobie, populisticky motivovaných finančních subvencí pro voliče a návratu k tzv. tradičním hodnotám. Falešně, ale s úspěchem představují Západ jako agresora, který se od začátku 90. let pod pláštíkem šíření demokracie a liberálních hodnot agresivně prolamuje do vlivové zóny putinovského Ruska.

Následující text ukazuje, že opak je pravdou. Spojené státy a Západ jako takový sledovaly kolaps komunismu ve východní Evropě v roce 1989 pasivně a s nejvyšší opatrností. Své vítězství ve studené válce přijal Západ s rozpaky a bez triumfálních oslav. V rozhodujících okamžicích se opakovaně rozhodl podržet status quo, i když byť jen symbolická podpora ve prospěch demokratické opozice by byla mohla uspíšit cestu komunistických diktátorů na smetiště dějin. Vstup NATO a Evropské unie do zemí bývalého sovětského bloku se odehrál po letech opatrného váhání a ohledů na to, jak bude na vývoj reagovat Moskva. Článek končí varováním, že za druhé světové války a těsně po ní se Praha musela rozhodovat mezi vlažným Západem a svůdnou náručí Kremlu. Nakonec padla do naparfémovaného sovětského objetí a všichni víme, jak to dopadlo. Dnešní situace vypadá dost podobně.


Spojené státy vstoupily na jaře 1945 do poválečného období bez jistoty, zda po porážce Hitlera zůstane Sovětský svaz spojencem, nebo se z něj naopak stane zdroj nového nebezpečí. Proto se Washington choval nejistě. V porovnání s Moskvou vstupoval na kolbiště ve středu Evropy opožděně a s představou, že se bude hrát fotbal. Naopak Rusové — kdykoli se jim hra dočasně nedařila — bez problému přecházeli v ragby.

Za války se Američané naučili bojovat, ale válka pro ně znamenala použití síly. Na studenou válku nebyli připraveni. V ní se vojenskou silou hrozilo, ale konflikty probíhaly hlavně v rovině propagandy. Západ jako takový neuměl reagovat na sovětské lhaní ve veřejném prostoru. Von Clausewitz a Sun Tzu přijdou jako povinná četba na západní válečné školy až někdy v padesátých letech. Američané se proto v poválečné Evropě chovali, jako by mezi diplomatickým vyjednáváním a válkou byl hluboký příkop, zatímco komunisté dávno věděli, že válka je jen pokračováním diplomacie jinými prostředky.

Prezident Harry Truman v září 1945 rozpustil OSS, americkou válečnou zpravodajskou službu. Když ji o dva roky později vzkřísil, začínalo se od počátku, amatérsky a metodami, které snad mohly fungovat proti třetí říši, ne proti mnohem sofistikovanějšímu sovětskému nepříteli. Uplyne možná 15 let, než se technologicky vyspělejší Američané začnou ve zpravodajské sofistikovanosti a produktivitě blížit Rusům. To všechno dohromady způsobilo, že Spojené státy jednou chtěly komunismus zadržovat v existujících hranicích, pak zase zatlačit zpět, pak znovu jen zadržovat. Nakonec zvítězilo tzv. mírové soužití. Z hlediska střední Evropy šlo o návrat do roku 1555, kdy se v Augsburgu v rámci Svaté říše římské luteráni a katolíci dohodli na principu Cuius regio, eius religio, tedy „čí vláda, toho náboženství“.

Během krátkého období mezi únorovým pučem v Praze a první Berlínskou krizí, si někteří američtí generálové mysleli, že Stalin možná zahájí tažení na Západ. Nic takového se nestalo a Washington a Západ vůbec si vytvořily názor, že válka ve střední Evropě s největší pravděpodobností nezačne, pokud NATO zůstane silné a důvěryhodné. Proto už od roku 1949 nebo 1950 bylo cílem Spojených států ve střední Evropě udržet status quo.

Jiná byla situace na okraji strategické mapy světa, jak tragicky dokumentovaly války v Koreji, v jihovýchodní Asii, východní Africe a na Blízkém východě. Ve střední Evropě ale nukleární deštník fungoval.

Čím víc se bojovalo mimo Evropu, tím aktuálnější byla potřeba udržet ve střední Evropě mír, což si přirozeně přála i sovětská strana, protože jí střední Evropa patřila. Americká diplomacie vývoj v regionu pozorně sledovala, ale nijak se do něj nevměšovala, protože cílem byla stabilita. Všichni viděli vření v Polsku v roce 1955 nebo střílení v Poznani a v Budapešti o rok později. Bylo-li v době maďarské revoluce něco nezvyklého v Československu, pak to byly fronty před obchody s potravinami. Jinak se život ubíral poklidnými cestami. Když Rudá armáda v listopadu 1956 zničila v Budapešti poslední ohniska odporu, hokejové stadiony v Praze i v Bratislavě byly plné nadšených fanoušků. Kontrast mezi bojujícími Poláky a Maďary a nakupujícími Čechy si Američané velkoryse vykládali vyšší životní úrovní.

Během rostoucího napětí okolo pražského jara v květnu 1968 napsal první tajemník amerického ministerstva zahraničních věcí Eugene V. Rostow svému ministru Deanu Ruskovi, že by se Washington měl pokusit dát Moskvě „varovný signál“, aby se vůči československé reformě vyhnula použití síly. Nestalo se vůbec nic, protože by to mohlo vypadat jako vměšování do sovětské zóny.

Kdo se přesto dál domnívá, že se Spojené státy jakkoli za studené války hrnuly vyrvat střední Evropu z ruského objetí, měl by se podívat na paměti velvyslance Anatolije Dobrynina. Jeho popis audience u prezidenta Lyndona B. Johnsona 20. srpna 1968 je k nezaplacení. Sovětský diplomat se s prezidentem setkal v 8 hodin večer v Bílém domě. Dobrynin byl nervózní, protože měl podle instrukcí z Moskvy přečíst formální zprávu o tom, že vojska Varšavské smlouvy zahájila okupaci Československa. Překvapilo ho, že Johnson vypadal vesele a spokojeně. To se nezměnilo, ani když Dobrynin dočetl zprávu, že právě probíhá vojenská invaze na samé hranici mezi Východem a Západem. Zpráva z Kremlu tvrdila, že „konspirace vnitřních a vnějších sil proti socialistickému systému“ způsobila, že „sovětské vojenské jednotky . . . vstoupily do Československa“. Johnson musel vědět, že k žádné konspiraci mezi opatrným Západem a přestrašenými reformátory okolo pražského jara nikdy nedošlo. Nijak se ale k věci nevyjádřil a jasnou kremelskou lež nechal bez komentáře.

Dobrynin zaznamenal, že prezident Johnson sice poslouchal pozorně, ale „zjevně hned nepochopil význam přečtené zprávy“. Velvyslance zejména překvapilo, že prezident vůbec na přečtený text nereagoval, jen mu poděkoval. Johnson pak už jen dodal, že si o zprávě možná ráno promluví s ministrem Deanem Ruskem. Prezident pak podle Dobrynina přešel k jinému tématu, který ho evidentně zajímal mnohem víc. Řekl, že stále čeká na reakci Moskvy stran jeho plánu navštívit Sovětský svaz. Má v úmyslu, řekl, oznámit to v deset ráno následujícího dne, a už dokonce pozval přátele na snídani, aby to nejprve řekl jim, než to oznámí tisku.

Podle Dobrynina bylo na celé věci ten večer nejpozoruhodnější, že „navzdory všemu Johnson stále doufal navštívit Moskvu“. Za takových okolností není divu, že v roce 1971 mohl říci Gromyko: „Dnes neexistuje žádný světový problém, který by se mohl řešit bez Sovětského svazu nebo proti jeho zájmům.“

V roce 1975 padl Saigon a americké zpravodajské služby si musely v kongresu vyslechnout brutální kritiku své dosavadní práce před senátní komisí. Není pochyb o tom, že se CIA ve Vietnamu nevyhnula hrubým excesům, které si kritiku zasloužily. Tohle veřejné praní špinavého prádla jen ještě víc snížilo prestiž Spojených států a Západu vůbec. Tím automaticky vzrostlo sebevědomí Moskvy, která si rychle budovala námořní přístavy ve Vietnamu, na Kubě a ve východní Africe. Sovětský svaz nebyl už jen euroasijskou mocností. Byla to globální velmoc. O rok později Moskva vyrukovala s raketou SS-20, která zásadně změnila rovnováhu sil mezi Východem a Západem. Co následovalo potom je všeobecně známo a není potřeba se k tomu vracet.

Chtěl bych spíš ilustrovat následující vývoj studené války ve střední Evropě na postavě člověka, který se zásadně zasloužil o porážku sovětského systému. Byl jím plukovník Ryszard Kukliński, štábní důstojník polské armády, který měl přístup k nejtajnějším plánům Varšavské smlouvy. Do armády vstoupil z vlasteneckých důvodů a její použití k intervenci v Československu a k vraždění stávkujících Poláků před loděnicemi v Gdaňsku v prosinci 1970 považoval za zradu. Nabídl proto spolupráci Spojeným státům. Od začátku sedmdesátých let do listopadu 1981 předal americké zvláštní službě 40 265 stran dokumentu Varšavské smlouvy strategického významu. Jak potvrdil Zbigniew Brzezinski, poradce prezidenta Jimmy Cartera pro Národní bezpečnost a dlouholetý přítel východní Evropy ve Washingtonu, nechtěl Kukliński ani slávu, ani odměnu. Riskoval přitom úplně všechno.

Po vzniku hnutí Solidarita, tedy od srpna 1980 do listopadu 1981 pracoval Kukliński v malé skupině polských štábních důstojníků, kteří pod rozkazy polské komunistické strany, vlády a armády připravovali vojenský puč. Existence Solidarity způsobila nebezpečné strukturální pnutí mezi Východem a Západem ve středu geopolitické mapy. Ani jedna strana nebyla připravena na situaci, kdy by se některý sovětský poddaný stal de facto na Moskvě nezávislým díky vnitřním politickým reformám. Pro takové případy neměl nikdo připraven žádný scénář. Celý svět proto s velikým napětím čekal, co se stane.

Zvlášť intenzivní nervozita panovala v Moskvě, východním Berlíně, Praze a v dalších zemích sovětského bloku. S obavami ale vývoj sledovali také ve Washingtonu a ve všech hlavních městech transatlantické koalice. Nikde jinde ale nepanovala větší nejistota než ve Varšavě. Moskva tvrdě tlačila generála Wojciecha Jaruzelského, aby Solidaritu potlačil domácí vojenskou silou, ale on stále váhal. Částečně snad i proto, že se nijak netěšil stát se v očích polských vlastenců vyvrhelem, ruskou loutkou a národním zrádcem.

Jaruzelského nesmírně zajímalo, co si o polské krizi a jejím řešení myslí Spojené státy. Proto v dubnu 1981 poslal do Washingtonu svého emisaře Mieczysława Jagielského, náměstka ministerského předsedy. Viceprezident George H. W. Bush mu během osobního rozhovoru řekl, že americká veřejnost by se dívala velmi kriticky, kdyby měla v Polsku zasáhnout vnější síla. Nikdo to nemohl vedet s absolutní jistotou, ale Jagielski, a dost možná také Jaruzelski, Bushově akcentu na slovo „vnější“ rozuměli v tom smyslu, že by do Polska neměla vtrhnout Varšavská smlouva, ale že by zásah domácími silami Washington považoval za sice bolestné, ale snad jediné možné řešení situace, které by nehrozilo zatáhnout západní a východní alianci do konfliktu.

O pár měsíců později, v listopadu 1981, se stala situace plukovníka Kuklińskeho ve Varšavě kritickou. Moskva totiž na Západě zjistila, že mezi malou skupinou polských důstojníků, kteří Jaruzelského puč připravovali, pracuje americký agent. Proto Kuklińskeho jen krátce před zatčením dostala CIA s celou jeho rodinou z Polska do Spojených států. Po úspěšné exfiltraci jednoho z hlavních plánovačů vojenského puče proti Solidaritě se Jaruzelski a Moskva nezbytně museli připravit na očekávanou americkou propagační ofenzivu. Čekali, že je ostře protikomunisticky naladěný prezident Ronald Reagan napadne nevybíravými slovy, nebo dokonce podnikne kroky, aby chystaný vojenský převrat znemožnil. Varšavu a Moskvu proto zaskočilo hluboké ticho. Z Washingtonu nezazněl ani hlásek. Jaruzelski si mohl brzo ověřit, že Spojené státy vedení Solidarity před blížícím se vojenským pučem ani veřejně ani agenturní cestou nevarovaly.

Jaruzelski stále nevěděl, co si má o americkém mlčení myslet. Proto ještě 7. prosince 1981 poslal do Washingtonu dalšího emisaře; byl jím náměstek premiéra Zbigniew Madej. Když 10. prosince odlétal Madej zpět do Varšavy, zbývalo do vyhlášení stanného práva jen 48 hodin. Ve Varšavě mohl Madej jen hlásit, že mu nikdo ve Washingtonu k plánu, který Američané museli znát, neřekl ani jedno slovo.

V té době byl Kukliński v Americe už 29 dní, a proto si mlčení Washingtonu Jaruzelski vyložil jako souhlas s plánem potlačit Solidaritu domácí vojenskou silou a znovu tak ve Střední Evropě nastavit status quo.

Můžeme diskutovat, kdo se z amerických politiků k informacím Kuklińského v reálném čase dostal. (Všichni od prezidenta Ronalda Reagana, po jeho ministra zahraničí, ministra obrany a další osobnosti v národně-bezpečnostním aparátu tvrdili, že o zprávách Kuklińského nikdy nic neslyšeli.) Přesto je jasné, že všem šlo hlavně o to, aby polská krize dál neeskalovala a aby se našla cesta k návratu do doby, kdy vztahy mezi Východem a Západem byly předvídatelné, protože se vyvíjely podle předem vypracovaných scénářů. Řečeno zkrátka, šlo o návrat do časů, kde Východ a Západ měly jasně designované hranice podle zásady cuis regio, eius religio. Znamenalo to bezpodmínečný návrat Polska do sovětského bloku.

Krize měla též ekonomickou dimenzi: Polsko dlužilo západním bankám velké sumy peněz, a ty se domáhaly splacení dluhu. Proto například kancléř Helmut Schmidt explicitně puč Jaruzelského přivítal, dokonce i s pomocí rasistické poznámky na adresu bojujících Poláků (polnische Wirtschaft).

Když Jaruzelski dostal Polsko pomocí tanků a jednotek ZOMO pod kontrolu, Washington jeho útok proti Solidaritě tvrdě napadl. Reagan správně tušil, že použít vojenskou ozbrojenou moc proti stávkujícím dělníkům americká veřejnost odsoudí bez ohledu na to, zda patří do demokratického nebo republikánského tábora. Proto ani prezident, ani nikdo z jeho týmu Jaruzelského juntu nešetřili. (V té době neměla veřejnost ani tušení o tom, kdo byl Kukliński a že byl ve Spojených státech téměř měsíc před vyhlášením stanného práva.) Američané viděli situaci černobíle. Nejlépe to za všechny vyjádřil ministr obrany Caspar Weinberger, který označil Jaruzelského za ruského generála v polské uniformě.

Diplomaté za scénou ale mluvili jinak než ministr Weinberger. Jen několik dní po vyhlášení stanného práva 13. prosince 1981 se ve Washingtonu setkal náměstek ministerstva zahraničí Walter J. Stoessel, Jr. — mimochodem bývalý americký velvyslanec v Polsku a v Sovětském svazu — s vysokým sovětským diplomatem. Tématem jejich rozhovoru bylo Polsko, kde Jaruzelski právě provedl státní převrat, uvěznil vedoucí osobnosti polské společnosti a pomocí armády zahnal Solidaritu do podzemí. Stoessel k situaci řekl, že stran Polska je třeba se vyvarovat „hysterických reakcí a vzrušení“. Není těžké si představit, co si o takové reakci myslel jeho sovětský partner.

Tenhle pragmatický přístup k rozdělené Evropě Západ praktikoval až do konce osmdesátých let. V roce 1989 řekl Douglas Hurd, zahraniční ministr ve vládě Margaret Thatcherové, že studená válka „je systém, v němž žijeme šťastně už čtyřicet let“. Hurd celkem otevřeně naznačil, že se zaběhaného systému Britové zbavit nijak nespěchají. Jeho nadřízená, ministerská předsedkyně Thatcherová, šla o hodně dál, když telefonicky žádala Gorbačova, aby třeba i s použitím síly znovu zavřel právě prolomenou Berlínskou zeď. Německý kancléř Helmut Kohl a jeho rakouský kolega Franz Vranicki varovali před uspěchaností, když jim Poláci a Maďaři prozradili, že hodlají v budoucnu vystoupit z Varšavské smlouvy.

Pozadu nezůstal ani prezident George H. W. Bush. Když se v červenci roku 1989 osobně setkal ve Varšavě s Jaruzelským, poznamenal si, že generál je prý polským vlastencem, který na sebe vzal těžký úkol zemi stabilizovat. Americkému velvyslanci v Polsku dal Bush za úkol přesvědčit senátory zvolené za teď už znovu legální hnutí Solidarita, aby generála Jaruzelského zvolili do prezidentského úřadu. Ve stejně opatrném duchu mluvil Bush i při návštěvě Budapešti, kam přiletěl rovnou z Varšavy. Několikrát zdůraznil, že hlavním cílem Západu bylo neoslabit postavení Michaila Gorbačova v Kremlu. Demokratizace v zemích sovětského bloku byl projekt druhořadého významu.


Tahle fakta musí v naší kolektivní paměti zůstat. Je to potřeba, protože stávající interpretace studené války představuje Spojené státy jako agresora, který chtěl za každou cenu porazit sovětský komunismus a vyrvat východní Evropu, včetně Polska, Československa a Maďarska, ze sovětského područí. Spojené státy přitom ve střední Evropě hledaly mír, stabilitu a bránily status quo.

Porážka ruského dominia ve střední Evropě, členství České republiky v Evropské unii a v NATO jsou zázraky. Je třeba si jich vážit a děkovat za ně. Ti, kdo nad EU ohrnují nos, hrají mnohem nebezpečnější hru, než by se mohlo zdát. Zakotvení České republiky v západních institucích je nesamozřejmé a křehké jako křišťál. Osud syrských Kurdů ukazuje, že může být i dočasné.

publikováno: 17. 11. 2019

Igor Lukeš

Igor Lukeš

Univerzitní profesor / Autor je univerzitním profesorem a profesorem historie a mezinárodních vztahů na Pardee School of Global Studies, Boston University.

NEJNOVĚJŠÍ články


Němci, šlechtici, katolíci a navrch kněžouři u nás neprojdou! Kristovy milice versus Česko

Přestože o otázce vrácení majetků Řádu německých rytířů naše média poslední dobou neinformují natolik, jako tomu …

Rozdělená společnost? Naložme si různost. „Válka bude, víc vám neřeknu.“

Láska k sjednotitelům je prastarého data. Různí králové, císařové a generálové nedůležitých jmen přežívají v učebnicích dějepisu především …

Straka je tak drzá, jak blbá je opizice

Předpokládám, že pirát Michálek dostal děkovný mail od Marka Prchala za jeho kádrovací střelu do …

Pravdivost maleb a nicotnost lidí venku

Jan Zrzavý kdysi vzpomínal na Giottovy fresky v Padově, na to, jak prázdný se mu jevil …

Diagnóza Babiš

Zprávy jsou nyní plné sporů v kauzách kolem premiéra Babiše. Když nastane jakýkoliv politický trapas, tak …

Okraj společnosti je prostě zajímavější než střed

V.S.: Tvá nová kniha Lobotomík se zčásti odehrává v psychiatrické léčebně stejně jako jedna povídka z tvého …

Porno, internet a děti. A co ještě?

O dopadu sociálních sítí na děti a mladistvé se mluvilo na panelové diskusi Jak přežít na …

Jak se máme díky EU bohatí i chudší

V Evropě bude horko. Chladnému počasí navzdory. Pod praporem visegrádské čtyřky vytáhlo 16 členských států …