Peroutkův pohřeb jako svědectví

Plnicí pero, dýmka, zaprášené brýle s polámanou obroučkou, svazeček dopisů, pár zažloutlých fotografií, něčí spolková legitimace, šachové figurky… Věci dotýkané našimi předky, které zůstávají v rodinách, svědkové zašlých časů. Často se vytrácí povědomí o těch, kteří vlastnili zanechané předměty. Vzpomínky blednou a předměty ztratí spojitost se jmény konkrétních osob, našich příbuzných. Mosty povědomí se zhroutí. Paměť se v některých místech definitivně propadne a vnikne temná proláklina. Mrtví bez tváří, s nejasnými konturami těl odplouvají definitivně do říše zapomnění a předměty druhdy s láskou dotýkané končí mezi nepotřebným haraburdím. Jsou ovšem rodiny, udržující pevné pouto se svými předky. K nim náleží i vskutku výjimečná „republikánská dynastie“ Stránských.

V roce 2018 mi předal lékař, politik a publicista MUDr. Martin Jan Stránský magnetofonovou pásku, jež byla pietně uchovávána v jeho rodině a již mu svěřil jeho otec, JUDr. Jan Stránský (3.12.1913 – 22.2.1998), syn někdejšího ministra školství a osvěty za národně socialistickou stranu prof. JUDr. Jaroslava Stránského a vnuk zakladatele Lidových novin a ministra obchodu za národně demokratickou stranu JUDr. Adolfa Stránského. Připomeňme, že Jan Stránský byl ve své době významným novinářem (Lidové noviny,[1] Svobodné noviny, Svobodné slovo), za druhé světové války byl příslušníkem československé vojenské jednotky ve Francii, od roku 1940 působil na předsednictvu československé exilové vlády v Londýně. Můžeme jej počítat k nejbližším spolupracovníkům ministerského předsedy, lidovce Jana Šrámka. Po osvobození pracoval v kabinetu předsedy Prozatímního Národního shromáždění, národního socialisty Josefa Davida a v letech 1946–1948 vykonával mandát poslance Ústavodárného národního shromáždění za Československou stranu národně socialistickou. Nedlouho po únorovém převratu emigroval do Velké Británie, později přesídlil do Německa a v roce 1952 konečně do Spojených států amerických. V letech 1951–1975 pracoval na různých postech v rozhlasové stanici Svobodná Evropa. Spolupracoval zpočátku s Pavlem Tigridem, ve Spojených státech potom především s Ferdinandem Peroutkou, s nímž jej pojily dávné vztahy osobně vřelé, přátelské. To je pro téma našeho článku důležité…

Kazeta, v níž je páska uložena, je označena nápisem: „Pohřeb F. P., 4/25/78, P. Vyoral, J. Škvorecký, J. Voskovec, dr. K. Steinbach, hymny.“ Martin J. Stránský od otce věděl, že na pásce je zvukový záznam posledního rozloučení s Ferdinandem Peroutkou. Vyslovil hypotézu, že záznam mohl pořídit někdo ze Svobodné Evropy. To byla důležitá indicie. Archivářka Archivu Národního muzea v Praze, kde je uloženo torzo zvukového archivu Svobodné Evropy, Mgr. Jitka Hanáková, ochotně vyhledala nahrávku, již mají v archivu k dispozici.[2] Popisek k nahrávce uváděl: „Pohřeb Ferdinanda Peroutky – projevy Josefa Škvoreckého, Jiřího Voskovce (26.4.1978)“. Nahrávky tedy byly rozdílně datovány. Popisek záznamu z rodiny Stránských doplňuje další osoby, účastnící se pohřbu. Údaje se pokusíme ověřit a kriticky posoudit z jiných pramenů.

V dosavadní odborné i memoárové literatuře kupodivu nenajdeme na jednom místě úplné údaje o Peroutkově pohřbu. Nejobsažněji o posledním rozloučení referuje Pavel Kosatík v knize o „pozdějším životě“ velkého novináře.[3] Autor měl k dispozici některé dokumenty z Peroutkovy rodiny, takže lze předpokládat, že jím uváděné údaje jsou věrohodné. V Kosatíkově publikaci si přečteme, že Peroutka zemřel 20. dubna 1978[4] a pohřeb se konal o pět dní později. Pozůstalí a přátelé se sešli v kostele sv. Jana Nepomuckého na rohu První avenue a 67. ulice na Manhattanu v New Yorku, nad rakví podle Kosatíka promluvili lékař Karel Steinbach, spisovatel a nakladatel Josef Škvorecký a herec Jiří Voskovec.

Datum konání pohřbu (25. 4. 1978), uvedené Pavlem Kosatíkem, se shoduje s popiskem na kazetě uchované v rodině Stránských, toto datum potvrzuje i dobový krajanský tisk.[5] Datace záznamu na popisku z Národního muzea může být tedy opravena. Dobový tisk potvrzuje také jména tří smutečních řečníků, uváděných Kosatíkem.[6] Pavel Kosatík zapsal řečníky v abecedním pořadí. Díky nahrávce i dobovým periodikům[7] víme, že mluvili v pořadí: Škvorecký, Voskovec, Steinbach. Je známo, že smuteční obřad, jehož se údajně zúčastnily vedle Peroutkových přátel „stovky exulantů“, započal přesně ve tři hodiny odpoledne – český hudební skladatel Václav Nelhýbl[8] přehrál na úvod skladbu z Dvořákovy Novosvětské.[9] Dolní část katafalku byla zasypána věnci a květinami.

Projevy smutečních řečníků byly v průběhu doby publikovány v různých periodikách a publikacích. Řeč Karla Steinbacha byla otištěna nedlouho po Peroutkově pohřbu v exilovém Českém slově.[10] V newyorských Proměnách najdeme rozloučení Josefa Škvoreckého s Ferdinandem Peroutkou.[11] Fakt, že právě Škvorecký byl zařazen mezi řečníky, měl patrně symbolizovat jednotu dvou vln československého exilu – té po roce 1948 s tou po roce 1968. Měl doložit shodu dosaženou aspoň nad rakví a nad odkazem velkého novináře a spisovatele, jemuž dal na začátku jeho kariéry důvěru sám zakladatel republiky – prezident T. G. Masaryk.[12] Na Škvoreckého chválu češtiny Ferdinanda Peroutky ovšem kriticky reagoval nedlouho po pohřbu v Národní politice příslušník poúnorové emigrace, redaktor Svobodné Evropy a exilového nakladatelství Konfrontace Jaroslav Dresler.[13] Škvoreckého proslov pochopil jako skrytou polemiku se způsobem, jakým Dresler kriticky editoval výbor z Peroutkových esejů z Přítomnosti, jenž vyšel v roce 1977 pod názvem T. G. Masaryk představuje plukovníka Cunnighana.[14] Dresler dotčeně označil domnělou Škvoreckého polemiku s jeho edičním postupem, jež měla zaznít v řeči na rozloučenou s Peroutkou, za „nevkusnou a nevěcnou“. Škvoreckého pietní vztah k Peroutkově češtině, který demonstroval při vydání jeho románu Oblak a valčík,[15] charakterizoval Dresler na oplátku jako vysloveně škodlivý. Vzpomínal, že Peroutkovy texty vždy (a to již v době působení v Československu) procházely v redakcích a nakladatelstvích edičními úpravami a autor to podle něho přijímal s povděkem.

Nezatajíme ještě jeden disharmonický tón. O Steinbachově projevu později napsala vdova po Ferdinandu Peroutkovi Slávka Peroutková: „Jako první[16] vystoupil Steinbach. Zmínil se o společném školním mládí, ale začátek řeči, až bombastický, mě mrzel: říkal to již dříve na jiném pohřbu.[17] A já měla dojem, že u Ferdinanda se to nepatří, že měl být originálnější.“[18] Svědectví paní Peroutkové nemůžeme nevnímat v kontextu osobní roztržky, k níž mezi ní a Peroutkovým přítelem z mládí Steinbachem po pohřbu došlo.[19] Kritický vztah k části projevu či k osobě řečníkově, který možná s paní Slávkou sdíleli i jiní, byl snad jednou z příčin, proč Steinbachův projev nebyl zařazen do pozdějších peroutkovských pamětních sborníků, které zmiňuji níže (z let 1985 a 1995) a na jejichž přípravě se Slávka Peroutková podílela. Steinbachovu řeč nad Peroutkovou rakví uveřejnil ovšem bez rozpaků Jožka Pejskar ve 4. svazku své Poslední pocty.[20] Text převzal z již citovaného vydání v mnichovském Českém slově z roku 1978.

V peroutkovském pamětním sborníku, vydaném v curyšském nakladatelství Konfrontace v roce 1985, k 90. výročí jeho narození, byl uveřejněn jiný text Karla Steinbacha – jeho vzpomínka na přátelské styky s Ferdinandem Peroutkou, odvíjející se již od školních let na gymnáziu na Královských Vinohradech.[21] V textu Steinbach zopakoval jednu vzpomínku, již použil již v řeči nad Peroutkovou rakví – o tom, jak profesor Václav Flajšhans, budoucí vynikající filolog a literární historik, vydavatel spisů Husových, si přizval do třídy několik kolegů-profesorů češtiny, přečetl slohovou práci žáka Peroutky a označil jej za příštího českého spisovatele. V curyšském sborníku z roku 1985 byl rovněž publikován smuteční projev Jana Voskovce.[22] Škvoreckého proslov do sborníku zařazen nebyl. Ten se, nepatrně zkrácen, objevil až ve sborníku, vydaném o deset let později v Praze, ke stému výročí narození Ferdinanda Peroutky.[23] V posledně uvedené publikaci nalezneme také proslov Jiřího Voskovce[24] a ve srovnání s curyšským sborníkem o málo zkrácený text vzpomínky Karla Steinbacha.[25] Dodejme pro úplnost, že Steinbachovo vzpomínání na Peroutku využil později Viktor Fischl při přípravě Steinbachovy memoárové knihy.[26]

Zbývá ještě dešifrovat poslední, čtvrté jméno, uvedené na popisku kazety, uchované v rodině Stránských. Je zapsáno jako „P. Vyoral“. Jde o kněze, jenž v kostele sv. Jana Nepomuckého při posledním rozloučení 25. dubna 1978 sloužil zádušní obřady za Ferdinanda Peroutku. „P.“ v tomto případě znamená „pater“, „otec“, nejde o iniciálu křestního jména. Víme bezpečně, že se jedná o otce Aloise Vyorala (21.4.1920 – 27.1.1998),[27] salesiána, který v Americe působil mezi krajany (mše tam sloužil od roku 1971).[28]

Po skončení obřadu v kostele sv. Jana Nepomuckého bylo tělo dopraveno do krematoria. Urna s popelem byla posléze uložena na hřbitově v Kensingtonu (poblíž New Yorku),[29] na pozemku s krásným mohutným stromem. Pozemek s místem pro tři hroby zakoupila Slávka Peroutková s pomocí manželů Jiřího a Věry Kovtunových. Uložení urny do hrobu byli přítomni jen nejbližší Slávky Peroutkové a jejího zesnulého chotě: Jan a Blažena Stránští, Věra Kovtunová a Karel Steinbach. „Blaženka se za nás za všechny pomodlila,“ vzpomínala s odstupem let vděčně Slávka Peroutková.[30]

Na jaře roku 1991 byly ostatky Ferdinanda Peroutky přeneseny na vyšehradský hřbitov v Praze. Obřadu se dne 14. května 1991 účastnili i prezident Václav Havel a předseda české vlády Petr Pithart. „Vždycky jsem si ho velmi vážil, od dětství jsem čítával jeho texty,“ vyznal toho dne Václav Havel novinářům. „Znal jsem se s ním osobně, vedl jsem s ním v roce 1968 dlouhé debaty u něj v New Yorku a jsem rád, že se vrátil domů, kam patří.“ [31] Žulový náhrobek, připomínající místo uložení Peroutkových ostatků v letech 1978 – 1991, v Kensingtonu zůstal.

Vraťme se ještě na okamžik k rozloučení s Ferdinandem Peroutkou v kostele sv. Jana Nepomuckého v New Yorku v roce 1978. Pavel Kosatík zaznamenal zajímavý postřeh: „Mnozí přítomní se shodli, že Peroutkova smrt sice trochu připomíná smutný konec Čapkův, zároveň se od něj ale liší; na rozdíl od Karla Čapka Peroutka nezemřel v beznaději, nýbrž s vědomím, že komunismus dříve či později musí padnout, neboť odporuje lidské povaze.“[32] Nejsem si zcela jist, zda rok 1978 poskytoval československým exulantům mnoho důvodů k optimismu. Uvolňovalo se mezinárodní napětí a socialistický tábor se zdál stabilizovaný. Analogie s pohřbem Karla Čapka na konci roku 1938 je ovšem silným motivem, byť mohla u některých navodit spíše pocit tísně a nejistoty. Souvislost s oběma rozloučeními byla nejen duševní, ideová, ale díky přítomnosti některých lidí (Karel Steinbach, Jan Stránský) přímo fyzická.

Připomeňme, že Čapkův pohřeb, konaný 29. prosince 1938, se stal národní manifestací – s velkým umělcem se rozloučili nad jeho rakví za spisovatele Josef Hora,[33] za divadelní obec kritik Miroslav Rutte, jménem Filozofické fakulty Univerzity Karlovy profesor Vincenc Lesný, za Lidové noviny Eduard Bass, a konečně za jeho přátele promluvil Ferdinand Peroutka.[34] Posledně uvedený také před tím z kolegiátního chrámu sv. Petra a Pavla na Vyšehradě na hřbitov vynesl rakev spolu s Karlem Steinbachem, hercem, zpěvákem a redaktorem Rudolfem Jílovským,[35] Janem Stránským, divadelním kritikem a dramatikem Edmondem Konrádem a nakladatelem Juliem Firtem (tehdy se ještě psal Fürth).[36] Je příznačné, že ze šestice mužů, nesoucích spisovatelovo tělo k poslednímu odpočinku na vyšehradském hřbitově, nakonec po únoru 1948 zůstal ve vlasti jen jediný – Edmond Konrád, postižený ovšem zákazem publikovat. Mimochodem, čtenáře možná zaujme, že zvláštní náhodou jméno kněze, který sloužil pohřební obřady za Karla Čapka, vlídného opata premonstrátského kláštera na Strahově dr. Jana Metoda Zavorala,[37] připomíná jméno kněze, který se o čtyřicet let později za katolickou církev naposledy rozloučil s Ferdinandem Peroutkou – Aloise Vyorala.

Pomíjivost lidské existence, síla lidské vůle a přátelství, svornost při práci na společném díle i křížení názorů jednotlivců, sounáležitosti bránící… To vše nám zazní při zamyšlení nad třemi pohřby konanými za nelehké situace v letech 1938, 1978 a 1991, to vše se nám vybaví při poslechu záznamu, který byl uchován v rodinném archivu Stránských. Pavel Tigrid na vyšehradském hřbitově nad hrobem Peroutkovým v květnu 1991 řekl: „Ale co zbylo ještě, kromě písma? Jistě a především: stát, tento stát, tato republika. […] Znovu jsme, po více než čtyřech desítkách let, zakresleni na té jediné platné mapě, totiž mapě civilizovaného světa.“[38] Připomněl často Peroutkou opakovaný závazek, že budeme pokračovat v rozvíjení odkazu předků. „I my tu, v srdci Evropy, budeme pokračovat. Už blízká budoucnost ukáže, zda odpovědně nebo marnotratně, zda důstojně nebo hazardérsky. Směrovky jsou dány a jsou nadějné,“[39] dodal Tigrid. Už o rok později se však již na žádné aktuální mapě neskvěl název státu, který Peroutka pomáhal budovat a jehož ideu udržoval i v exilu. Název Československo byl antikvován.

Můžeme mít výhrady k působení některých politiků a kulturních pracovníků v exilu po únoru 1948, zejména k jejich nesoudržnosti, lze kriticky pohlížet i na některé jejich kroky již v období před komunistickým převratem.[40] Nikdo jim však nemůže upřít upřímnou lásku k vlasti, kterou udržovali i v cizině, a převládající niternou úctu k tradicím masarykovského humanismu a demokracie. Na to bohužel zapomínáme, povědomí o odkazu československého exilu se u nás vytrácí. Odkaz českých (a slovenských) lidí z exilu, lidí „roztroušených, ale neztracených“, jak pravilo heslo jednoho významného spolku, spolupracujícího s krajany,[41] je součástí národního kulturního dědictví, které je nutně vnitřně pluralitní. Bude záležet jen na nás, zda budeme k tomuto dědictví přistupovat odpovědně či je marnotratně odložíme.




[1] Z členského spisu Jana Stránského, vedeného Syndikátem československých novinářů, se dovíme, že zpočátku v Lidových novinách redigoval Hlídku mladých a od 1. 3. 1934 převzal odpovědnost za redakci politické části listu. Pracoval také ve vídeňské filiální redakci listu. Národní archiv, fond Archiv Syndikátu novinářů ČR, členská evidence Syndikátu československých novinářů 1926–1939, kart. 14. Za promptní rešerši v tomto fondu vděčím Romanu Štérovi.

[2] Národní muzeum – Historické muzeum – Československé dokumentační středisko, fond Zvukový archiv Rádia Svobodná Evropa, inv. č. V 187. Nahrávka je dostupná in: http://www.esbirky.cz/predmet/3479979.

[3] Kosatík, Pavel: Ferdinand Peroutka. Pozdější život (1938-1978). 2. vyd. Praha: Mladá fronta 2011, s. 318.

[4] Díky vzpomínce očité svědkyně Jany Erbrtové-Plannerové víme, že Ferdinand Peroutka zemřel 20. dubna 1978 „před ranní vizitou v 7.15“. Peroutka, Ferdinand – PEROUTKOVÁ, Slávka (ed.) – STRNAD, Jaroslav (ed.): Muž přítomnosti. Curych, Konfrontace 1985, s. 102.

[5] Smutné loučení s Ferdinandem Peroutkou. České slovo (Mnichov) 24 (69), č. 5, květen 1978, s. 4.

[6] Kromě článku uvedeného v poznámce č. 5 srv. též: Pohřeb Ferdinanda Peroutky. Zpravodaj (Mnichov) 11, č. 6, 6. 6. 1978, s. 17–20. Uvedené periodikum se mi nedopatřilo při přípravě studie vyhledat, data v něm obsažená čerpám z vynikající bibliografie KNOPP, František: Česká literatura v exilu 1948-1989. Praha, Makropulos 1996, s. 381.

[7] Srv. Smutné loučení s Ferdinandem Peroutkou. České slovo (Mnichov) 24 (69), č. 5, květen 1978, s. 4.

[8] O Václavu Nelhýblovi, vedle Karla Husy našem nejvýznamnějším exilovém skladateli, viz: http://www.ceskyhudebnislovnik.cz/slovnik/index.php?option=com_mdictionary&task=record.record_detail&id=1000086.

[9] Smutné loučení s Ferdinandem Peroutkou. České slovo (Mnichov) 24 (69), č. 5, květen 1978, s. 4.

[10] STEINBACH, Karel: Projev dr. K. Steinbacha nad rakví F. Peroutky. České slovo (Mnichov) 24 (69), č. 6, červen 1978, s. 4.

[11] ŠKVORECKÝ, Josef: Ferdinand Peroutka. Proměny (New York) 15, č. 3, červenec 1978, s. 72–73.

[12] K tomu srv. FIRT, Julius: Knihy a osudy. Brno, Atlantis 1991, s. 57–58.

[13] DRESLER, Jaroslav: Jak psal Ferdinand Peroutka? Národní politika (Mnichov) 10, č. 10, říjen 1978, s. 6.

[14] Peroutka, Ferdinand – Dresler, Jaroslav (ed.): TGM představuje plukovníka Cunninghama. Curych, Konfrontace 1977.

[15] Peroutka, Ferdinand: Oblak a valčík. Toronto, Sixty-Eight Publishers 1976.

[16] Již víme, že Steinbach nevystoupil jako první, ale jako poslední, tedy třetí ze smutečních řečníků.

[17] Tuto skutečnost se mi nepodařilo nikde ověřit.

[18] Peroutková, Slávka: Třetí ženou svého muže. Třiatřicet let s Ferdinandem Peroutkou. Praha, Dokořán 2005, s. 141.

[19] Srv. tamtéž, s. 142.

[20] Pejskar, Jožka. Poslední pocta. Sv. 4. Památník na zemřelé československé exulanty v letech 1948-1994. Fallbrook, J. Pejskar 1994, s. 161–162.

[21] Peroutka, Ferdinand – PEROUTKOVÁ, Slávka (ed.) – STRNAD, Jaroslav (ed.): Muž přítomnosti. Curych, Konfrontace 1985, s. 13–16.

[22] Tamtéž, s. 102–104.

[23] Peroutka, Ferdinand – Peroutková, Slávka (ed.): Deníky, dopisy, vzpomínky. Praha, NLN, Nakladatelství Lidové noviny 1995, s. 294–295.

[24] Tamtéž, s. 291–293. Podle ediční poznámky byl projev převzat z curyšského sborníku z roku 1985 beze změn – srv. s. 303.

[25] Tamtéž, s. s. 240–243.

[26] Fischl, Viktor (ed.) – Steinbach, Karel: Dr. Karel Steinbach – svědek téměř stoletý. Praha, SPN 1990, zejm. s. 15–18.

[27] Smutné loučení s Ferdinandem Peroutkou. České slovo (Mnichov) 24 (69), č. 5, květen 1978, s. 4.

[28] K P. Aloisi Vyoralovi srv: Jelínek, Václav: Před dvaceti lety zemřel P. Alois Vyoral, první kněz sloužící české bohoslužby v Astorii, N. Y. Proslov pana Václava Jelínka pronesený na vigilii před pohřbem zemřelého otce Aloise Vyorala v New Rochelle, 1. února 1998. In: Zvon. Časopis krajanské rodiny v New Yorku, leden 2018. Dostupné z: https://docs.wixstatic.com/ugd/29f7ba_eb21e674ce024ca483108191755ff90e.pdf. Lynch, Frank: Evangelium a homilie P. Franka Lynche, faráře u Panny Marie Karmelské na pohřební mši za P. Aloise Vyorala v New Rochelle, v kapli salesiánské školy. In: Zvon. Časopis krajanské rodiny v New Yorku, 1998, č. 2, dostupné z: http://scriptum.cz/soubory//scriptum/zvon-new-york/zvon_new-york_1998_02_ocr.pdf. Zemřel P. Alois Vyoral. Salesiánská rodina, 1998, 8(2), s. 17.

[29] Pavel Kosatík uvádí jako místo odpočinku ostatků Ferdinanda Peroutky hřbitov Kensico ve státu New York, což je zřejmě omyl. KOSATÍK, Pavel: Ferdinand Peroutka. Pozdější život (1938 – 1978). 2. vydání, Praha, Mladá fronta 2011, s. 318.

[30] Peroutková, Slávka: Třetí ženou svého muže. Třiatřicet let s Ferdinandem Peroutkou. Praha, Dokořán 2005, s. 141.

[31] Svoboda je složité dílo. Václav Havel: „Jsem rád, že se vrátil…“ Lidové noviny 4, č. 112, 15. 5. 1991, s. 1. Tři fotografie z pohřbu na Vyšehradě byly reprodukovány in: OTÁHAL, Milan: Ferdinand Peroutka – muž přítomnosti. Praha, Melantrich 1992, s. 37–38.

[32] Kosatík, Pavel: Ferdinand Peroutka. Pozdější život (1938-1978). 2. vyd. Praha, Mladá fronta 2011, s. 318.

[33] HORA, Josef: Spravedlivý dělník. Projev nad hrobem Karla Čapka. Lidové noviny 46, č. 656, 30. 12. 1938, s. 1.

[34] Projevy nad hrobem. Lidové noviny 46, č. 656, 30. 12. 1938, s. 2.

[35] K němu srv. FIRT, Julius: Knihy a osudy. Brno, Atlantis 1991, s.59–69. Jílovský zemřel v roce 1954 v New Yorku. Nad jeho rakví řečnil Ferdinand Peroutka – šlo o jeden z jeho mála veřejných projevů, kterým se jinak vyhýbal. Peroutkova řeč nad rakví Jílovského ze dne 12. 6. 1954 viz Peroutka, Ferdinand – Peroutková, Slávka (ed.): Deníky, dopisy, vzpomínky. Praha, NLN, Nakladatelství Lidové noviny 1995, s. 171–174.

[36] Jména těchto osob uvádí FIRT, Julius: Knihy a osudy. Brno, Atlantis 1991, s. 305 a potvrzuje je i denní tisk. K Čapkově pohřbu srv. též PERNES, Jiří – RUML, Jiří: Svět Lidových novin 1893 – 1993. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 1993, s. 106.

[37] K tomu srv. Poslední cesta Karla Čapka. Lidové noviny 46, č. 656, 30. 12. 1938, s. 1–2.

[38] TIGRID, Pavel: Zasloužil se o stát. Z projevu Pavla Tigrida nad ostatky Ferdinanda Peroutky. Lidové noviny 4, č. 112, 15. 5. 1991, s. 2.

[39] Tamtéž.

[40] Zajímavé svědectví o myšlení a duševním rozpoložení exulantů – aktivních účastníků únorových událostí roku 1948 nově přináší pozoruhodná edice Horák, Pavel – Prečan, Vilém (eds): Únor 1948 očima poražených. Záznam diskusí exilových politiků z let 1949-1950. Praha, Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v.v.i., 2018. Diskusí se mezi říjnem 1949 a červencem 1950 účastnili Jaroslav Stránský, Jaromír Smutný, Hubert Ripka, Václav Majer, Blažej Vilím, Lev Sychrava, Martin Kvetko a Ferdinand Peroutka.

[41] Jedná se o spolek Československý ústav zahraniční, udržující zejména v meziválečném období čilé styky s Čechy a Slováky žijícími v zahraničí.

publikováno: 21. 11. 2019

NEJNOVĚJŠÍ články


Němci, šlechtici, katolíci a navrch kněžouři u nás neprojdou! Kristovy milice versus Česko

Přestože o otázce vrácení majetků Řádu německých rytířů naše média poslední dobou neinformují natolik, jako tomu …

Rozdělená společnost? Naložme si různost. „Válka bude, víc vám neřeknu.“

Láska k sjednotitelům je prastarého data. Různí králové, císařové a generálové nedůležitých jmen přežívají v učebnicích dějepisu především …

Straka je tak drzá, jak blbá je opizice

Předpokládám, že pirát Michálek dostal děkovný mail od Marka Prchala za jeho kádrovací střelu do …

Pravdivost maleb a nicotnost lidí venku

Jan Zrzavý kdysi vzpomínal na Giottovy fresky v Padově, na to, jak prázdný se mu jevil …

Diagnóza Babiš

Zprávy jsou nyní plné sporů v kauzách kolem premiéra Babiše. Když nastane jakýkoliv politický trapas, tak …

Okraj společnosti je prostě zajímavější než střed

V.S.: Tvá nová kniha Lobotomík se zčásti odehrává v psychiatrické léčebně stejně jako jedna povídka z tvého …

Porno, internet a děti. A co ještě?

O dopadu sociálních sítí na děti a mladistvé se mluvilo na panelové diskusi Jak přežít na …

Jak se máme díky EU bohatí i chudší

V Evropě bude horko. Chladnému počasí navzdory. Pod praporem visegrádské čtyřky vytáhlo 16 členských států …