Kdopak by se Steinové bál

Znala jsem Gertrudu Steinovou celá léta – její portrét od Picassa, zkoušela jsem číst její knihy, ale zas a znova jsem to vzdávala. Až přišel rok 2015 a orchestr Berg nastudoval skladbu Heinera Goebelse Songs of Wars I Have Seen s textem Gertrudy Steinové, ten pro uvedení přeložil Jiří Měsíc. Hudba i provedení v divadle Archa byly nezapomenutelné, divadlo o pár měsíců později celý večer opakovalo, viděla jsem znovu. Setmělá atmosféra jeviště osvíceného jen starými stolními lampičkami a o text se podělilo střídavě vždy několik hudebnic. Gertrudě Steinové patří ženský hlas, i když je velmi strohá, jednoduchá, paradoxně neosobně osobní. Najednou bylo její psaní velmi přístupné, nebylo to jen hudbou, scénou a dalším. Její text se pro mě otevřel díky překladu, který byl následně publikován v Revolver Revue (č. 106). Všechno je v tom textu tak, jak to má být, opakování, neparné posouvání dění od první věty, že za války jíme vždycky med až po konstatování, že nikdo nejí žádný další med.

Letos před měsícem vyšel v nakladatelství Fra výbor jejích textů Mluvit a naslouchat opět v Měsícově překladu. K pochopení autorky je to další velký krok. Díky průřezu jejím dílem od roku 1910 do roku 1946 se čtenář seznámí s její poezií, prózou, operním libretem, divadelní hrou, jak se měnilo její psaní a díky teoretickým přednáškám se otevře i její způsob psaní i myšlení. Ona příznačná jednoduchost jazykových prostředků, které se opakují a dostávají postupně jiný smysl. V přednášce „Kompozice jako vysvětlení“ několika málo slovy, která znovu a znovu používá stále dokola, vysvětlí zcela zřetelně a naprosto jasně možnost přijetí nebo nepřijetí současných děl současníky, udělí lekci sociologie, vzápětí zabrousí do estetiky a vysvětlí pojem klasické umění a romantické umění v závislosti historické situaci, a také časovost v díle i časovost díla. Vysvětlí, jak píše ona sama a co je kontinuální přítomnost, hlavní prostředek jejího psaní a to vše tak prostě, jak ona říká přirozeně. To, že je tento její text průzračně srozumitelný, je tvořeno celkem slušným počtem událostí porozumění na každé straně a za těmi stojí zcela určitě i překladatel. Steinová totiž sice používá stále dokola jen několik výrazů, ale také se často odkazuje velmi důrazně na čtenáře: …každý si uvědomuje… (str. 99), nebo Je vysoce pravděpodobné že každý si je téměř jistý (tamtéž). Vytrhávat takhle kousky z jejího psaní je proti jeho duchu, omlouvám se, tady to však náhodou možné bylo. Ano, nápadné je nadužívání obecného kvantifikátoru, pracuje s ním až manipulativně. Přispívá právě tohle k pochopení?

Přednáška „Poezie a gramatika“ vysvětluje záliby Gertrudy Steinové k jednotlivým slovním druhům, interpunkci a jak postupuje ve skladbě věty. Text je mladší a mnohem srozumitelněji napsaný, ovšem opět tak sugestivně, že se čtenář začne stydět za tu přemíru podstatných jmen, přídavných jmen i čárek, uvozovek, kterými zanáší svůj písemný projev on sám. Nejde jen o slova, neboť dále rozebírá větu a říká, že věta neobsahuje emotivní náboj na rozdíl od odstavce, který jej obsahuje. Nutno dodat, že Steinová sama tak vždy ve svém psaní nepostupuje. Bezpochyby, jak ona často říká. Trojici teoretických textů uzavírá přednáška „Co jsou mistrovská díla a proč je jich tak málo“. Přednáška je až úsměvná, na počátku se krátce zmíní v jediné větě, že ráda mluví, možná až moc, ale také hodně naslouchá a že podstata genia spočívá ve schopnost mluvit a přitom naslouchat. Každý čtenář si sám odvodí, že Steinová je genius, ale pozor, věta nekončí, ale pokračuje tím, že mluvení nemá nic společného s uměleckou tvorbu. Rozvíjí fascinujícím způsobem své myšlenky cestou negativní logiky, kdy se dovídáme, co všechno mistrovským dílem není, i cestou paradoxů, neboť takové mistrovské dílo je a proto je jich tak málo. Například nesouvisí s psychologií, protože kdyby ano, tak každý v každé vesnici by o tom mluvil s každým, tak jaképak mistrovské dílo. Mistrovské dílo není nutně nezbytné a souvisí s identitou, neboť při tvorbě vystupuje tvůrce z vlastní identity a netvoří ani pro čtenáře či diváka, pokud ho nakonec nedeformuje zájem nebo dokonce můžeme domyslet – sláva. Básnické vytržení a bezzájmovost umění, to už jsme mnohokrát slyšeli, leč autorka si vystačí se slovní zásobou, kterou má každý. A statečný čtenář si konečně uvědomí, jak moc Steinová pracuje s logikou tak, aby obecenstvo domyslelo výsledek, o který jí jde.

Podívejme se ještě na závěrečnou stať „Úvaha nad atomovou bombou“. Je velmi znepokojující, velmi syrová, nezúčastněně osobní a zapeklitě nadčasová. V úvodu jasně řekne, že nevidí důvod se tím zabývat víc, než jinými prostředky hromadného ničení. Zajímaví jsou ti živí, kteří zbydou a bude jich tak málo, že nebude žádný zájem o ničení. Končí povzdechem, že všichni denně přijímají tolik informací, že z toho přicházejí o rozum a přirozenost.

Ani já nemám co dodat, pánové a dámy, Gertruda Stein!

publikováno: 23. 11. 2019

NEJNOVĚJŠÍ články


Ve sviňáko! Krásná nebo chytrá?

U normálního člověka se občas zdá, že jeho schopnost uvažování je do jisté míry utlumena …

K výročí náletu na Drážďany

Na základě osobní zkušenosti si myslím, že každý z nás zažije ve svém obyčejném a …

Firma sobě! Aneb za nás čerpá Agrofert.

Naším hlavním problémem není to, že se k moci dostal nějaký lump, nýbrž to, že si …

Kravina, aneb komu věřit?

V padesátých letech, když pod kuratelou sovětských soudruhů českoslovenští soudruzi pověsili několik svých dříve velmi …

Zpívej, a nemluv!

Operní pěvkyně Dagmar Pecková v loňském roce zpívala českou hymnu na demonstraci pořádané spolkem Milion chvilek …

Neexistující imigranti II.

Muslimská společenská bublina Multikulturalismus je ve své esenci antievropská forma civilizace. Samuel Huntington Úvod Toto …

Jaké jsou ruské plány s námi

Ve stále ještě svobodné části ruského internetu běží vážné a často neortodoxní debaty. Velký a …

Zapřeš tradici a zaměníš směr cesty

V pátek 7. 2. 2020 uplynulo 75 let od popravy hraběte Zdeňka Bořka-Dohalského: původem šlechtice, smýšlením …