Nejsme jako oni: jak se (ne)vyrovnávat s minulostí

V souvislosti s výročím sametové revoluce je zajímavé sledovat, jaké stránky tehdejšího dění s námi dodnes rezonují, a jaké jsou nám naopak vzdáleny. K těm druhým patří i celkový étos nenásilí, dialogu a odpuštění, který byl pro listopadovou revoluci natolik zásadní, že jí nakonec dal i její jméno „sametová“. Jeho nejslavnějším výrazem bylo heslo „Nejsme jako oni“, skandované na řadě demonstrací po celé zemi. Přesvědčení, že proti násilí komunistického režimu je třeba postavit postoj zcela opačný, vstřícný a dialogický, se během revoluce rozšířil napříč celou společností a vyjadřovala jej i řada happeningů. Takto např. bratislavští studenti nad Dunajem vypouštěli holubice na znamení odpuštění armádám, které v roce 1968 napadly Československo, zatímco Václav Havel nechal na Letné na tribuně vystoupit dva kajícné příslušníky pohotovostního pluku, kteří 17. listopadu útočili na studenty na Národní třídě, načež se celá Letná modlila Otčenáš, aby těmto lidem bylo odpuštěno.

Dnes podobný étos na mnoho z nás působí jako projev dobové naivity. Na všech stranách se setkáváme s představou, že nabízet komunistickému režimu vstřícný dialog a odpuštění bylo zásadní chybou, která nám znemožnila se vyrovnat s minulostí a dodnes nás pronásleduje. „Dostatečně jsme neodsoudili komunistický režim. Nedovedu si představit, že by třeba v Německu někdo diskutoval o tom, že se za nacismu žilo lépe,“ uvedla například nedávno v ČT24 šéfredaktorka Magazínu Paměti národa Markéta Bernatt-Reszczynská.“ Nezřídka je spatřována přímá souvislost mezi nedostatečným vyrovnáním se s komunismem a současným politickým marasmem. „Nepotrestali jsme mnoho zločinů komunismu, o kterých jsme věděli a stále víme. Pak nám nepřijde tak divné, že na postu premiéra je takový člověk, jaký tam je,“ uvádí například v rozhovoru pro Český rozhlas Luděk Navara z Platformy evropské paměti a svědomí.

Udělali nezkušení disidenti chybu, když trvali na právní kontinuitě se starým režimem a odmítli potrestat jeho představitele, jak se domnívá historik Miroslav Vodrážka v rozhovoru s Monikou Le Fay, jehož část publikovala i Přítomnost? V následujících odstavcích se pokusím ukázat, že problém je složitější.

Problém šedé zóny

Častou součástí dnešních nářků nad nedostatečným zavržením komunismu je srovnávání s poválečným Německem. Podobné analogie jsou vždy problematické, neboť žádná historická situace se neopakuje dvakrát a rozdílů bývá mnohem více než podobností. Pro mou úvahu je důležitý především jeden z těchto rozdílů. Němci byli hlavními agresory ve světové válce, měli na svědomí miliony lidských životů a do jejich válečné a vraždící mašinerie byla zapojena významná část národa. Pro jejich poválečné vyrovnávání s minulostí (které nebylo nijak snadné a trvalo desítky let) byl klíčový holocaust. Ten svou krutostí natolik vybočoval z běžných morálních měřítek, že se mohl stát mytickým obrazem nejzazšího zločinu proti lidskosti.

Český případ je velmi odlišný. Zločiny českého komunismu holocaustových měřítek nedosahují. Agresivních provinilců nacistického typu bylo u nás poměrně málo. Většina národa s režimem spolupracovala jen nějakým dílčím způsobem tím, že v zájmu přežití přistupovala na některá jeho pravidla, zatímco sama sebe vnímala spíše jako oběť nežli pachatele. Lidé s cynismem a lhostejností přijali pravidla hry, jež jim byla vnucena totalitním režimem.

Takováto situace jakékoli paušální mravní hodnocení silně komplikuje. Můžeme jistě i na ni nasadit nekompromisní měřítko „života v pravdě“, pak mu ale dostojí jen zlomek populace. Zbytek před režimem v menší či větší míře skláněl hlavu a kladl mu jen pasivní odpor. Extrémní obrazy protirežimního disidentského hrdinství, či naopak režimního ničení lidských životů, této většině ve vyrovnávání s minulostí příliš nepomáhají. Zvláště když často implicitně naznačují, že kdo se režimu přímo nevzepřel, stál nakonec na jeho straně a nese za to vinu. Přitom ten skutečný problém s vyrovnáním se s komunistickou minulostí se týká právě této většiny, nikoli nějaké hrstky vysokých funkcionářů. Je to problém normalizačních myšlenkových vzorců, které v lidech stále jsou a ovlivňují každodenní život kolem nás.

Jak ve svém inspirativním článku Jak se nevyrovnat s minulostí říká historik Josef Válka, příčinou dnešního znechucení politikou a médii u významné části obyvatelstva je právě „metoda ‚vyrovnávání se s minulostí‘, založená na kulpabilizaci většiny národa postkomunistickými antikomunisty“. Válka antikomunistickým disidentům přiznává jejich hrdinskost, zdůrazňuje však, že „být pozitivním symbolem vyžaduje velkorysost vůči oněm ostatním“ v šedé zóně a ocenění jejich pasivního odporu.

 

Nebezpečí velkých příběhů

Základní problém našeho vyrovnávání se s minulostí ve svém komentáři v DeníkuN dobře vystihl Martin Groman: „Prožili jsme a prožíváme mnoho diskusí o angažmá veřejných postav u státní bezpečnosti, ale nikdy jsme nepřešli k větší reflexi toho, co znamenalo v době normalizace spolupracovat s StB a jací lidé se k tomu propůjčovali, jaké všemožné důvody je k tomu vedly a proč. Neptali jsme se ani dost na to, co udělala totalita s naším myšlením, vztahem ke státu a k sobě navzájem, ale hledali jsme spíš ony velké příběhy – velkou zradu, velký zločin a velkou oběť.“ Tato touha po velkých příbězích je pochopitelná, ale ve svém důsledku je zkreslující a významná část národa si je ke své zkušenosti nedokáže vztáhnout.

Velké spasitelské antikomunistické příběhy jsou v jistém smyslu inverzí spasitelských příběhů komunistických. Právě to u stále větší části obyvatel vyvolává dojem, že mezi komunisty a antikomunisty vlastně není zas až tak velký rozdíl, že nakonec přece jen „jsme jako oni“. Liberálně demokratičtí intelektuálové jsou podobným postojem oprávněně vyděšeni, většinou jim ale uniká jeho důvod. Tím je znechucení nad černobílým dělením světa na jednoznačné dobro a zlo, jež měli skutečně komunisté se svými dnešními odpůrci společné. Typickým důsledkem tohoto znechucení je dojem, že v minulosti nemá smysl se kriticky šťourat, protože vše je nakonec relativní a komunismus byl režim jako jakýkoli jiný. Podobný pohled je jistě nešťastný, ale chceme-li mu čelit, nemůžeme tak činit jen stále větším tlakem na antikomunistickou pilu, protože právě tento tlak nechtěně onen bagatelizující postoj generuje. Namísto toho potřebujeme na minulost hledět nečernobíle, analyzovat jednotlivé konkrétní případy a uvědomovat si při tom, že dobro a zlo jsou naše ideální mentální měřítka, která sice potřebujeme pro orientaci, ale která se podobají spíše kompasu ukazujícím směr nežli dvěma jasně odděleným přihrádkám, mezi něž bychom mohli snadno rozdělit lidské osudy. Je proto potřeba namísto velkých ideologických příběhů věnovat pozornost příběhům malým, morálně nejednoznačným, a právě na nich předvádět, jak může jejich kritická reflexe vypadat. Teprve systematická kultivace takovýchto poctivých, neidealizujících, nebagatelizujících, ale přitom nečernobílých pohledů na minulost, může podle mě opravdu proměnit společenské vědomí.

Celému procesu vyrovnávání rozhodně nepomohou žádné kategorie kolektivní viny. Teze typu „kdo byl ve straně, ten za tehdejší marasmus může“, porozumění minulosti rozhodně nepomáhají a tehdejší složitou situaci jen zkreslují. Řada komunistů z 50. let např. svůj boj za lepší společnost myslela zcela upřímně, a jakkoli to dnes vnímáme jako známku zaslepenosti, není na místě podobný zápal plošně klasifikovat jako zlý. Namísto toho je třeba každý případ posuzovat individuálně a hledět na to, co dotyčný v dané době dělal a jak své postoje hodnotil později. V případě normalizačních komunistů je sice situace v mnohém odlišná, ale ani zde nelze z členství ve straně vyvozovat paušální důsledky. Dobře to ilustruje dnes hojně diskutovaný příklad generála Pavla, který svůj vstup do KSČ v roce 1985 komentuje zcela otevřeně, vysvětluje jeho důvody, hodnotí jej kriticky jako důsledek své tehdejší naivity, nicméně trvá na tom, že nemá žádný důvod se za to komukoliv omlouvat, protože nikoho nepoškodil. V mých očích má právě tak vyrovnání s minulostí vypadat. V tomto ohledu by bylo vítané, kdyby Petr Pavel nakonec potvrdil svou prezidentskou kandidaturu, protože by tím do veřejného diskursu naplno pronikl i tento nečernobílý typ vyrovnání, který v něm dnes zoufale schází.

 

Vyrovnání individuální a kolektivní

V této souvislosti je důležité mít na paměti, že vyrovnání s minulostí se odehrává na dvou různých rovinách: individuální a kolektivní. Ve veřejném diskursu sledujeme hlavně tu druhou, hlavní je však ve skutečnosti ta první. Vyrovnání s minulostí musí nakonec každý provést sám v sobě, nemůže to za nás udělat nějaký neosobní kolektiv. Kolektivní vyrovnání vlastně slouží jen jako pomůcka: nabízí nám různé exemplární příběhy, k nimž se každý jedinec může vztáhnout a použít je jako model pro své vlastní vnitřní vyrovnání. Tím spíše je ale důležité, aby tyto příběhy obyčejného člověka oslovovaly a mezi nimi a jeho životní zkušeností nebyl příliš velký rozpor. Přesně k takovému rozporu ale dnes často dochází. Jak mi nedávno prozradil didaktik dějepisu Kamil Činátl, v řadě regionů dnes učitelé dějepisu raději sametovou revoluci neprobírají, neboť oficiální příběhy o ní jsou v příliš velkém napětí s lokální rodinou pamětí. Příčinou tohoto stavu je podle mě příliš jednostranný důraz na příběhy černobílého typu o zlých komunistech a statečných disidentech. I takové velké příběhy jistě potřebujeme, protože na mezních příkladech nastavují hodnotový rámec a vytyčují jeho hranice. Zároveň ale vedle toho potřebujeme i příběhy malé, obyčejné, nejednoznačné – protože jedině k takovým se velká část lidí dokáže vztáhnout.

 

Populistické příběhy jako opačný extrém

Dnes nám bohužel právě tyto malé příběhy chybí. Této situace pak využívá protistrana, která právě takové příběhy nabízí. Jak ukázal Miroslav Balaštík, Miloš Zeman dnes významnou část síly čerpá z toho, že nabízí vědomí historické kontinuity. Zatímco oficiální polistopadový diskurs se od komunistické minulosti distancoval a pokusil se namísto toho naši kolektivní identitu postavit na příběhu o ekonomickém, civilizačním a hodnotovém návratu do Evropy, s rostoucí sociální nerovností postupně tento příběh pro významnou část české společnosti přestal fungovat. V reakci na to Zeman nabízí alternativní příběh, který kolektivní identitu spatřuje ve sdílené národní historické zkušenosti. Aby toho mohl dosáhnout, musí ovšem tuto historickou zkušenost zbavit etického hodnocení. Zeman tak podle Balaštíka „činí řadou symbolických kroků: vyznamenáváním exponentů minulého režimu, zrušením politické ostrakizace KSČM, přátelským vztahem k Rusku a zároveň distancí vůči 17. listopadu. Jinými slovy: pokouší se éru komunismu integrovat do historie národa jako součást příběhu, a ne jako zdroj dějinné viny a traumat“.

Zeman tímto krokem vlastně ve svůj mocenský prospěch mistrně využívá jednostrannosti antikomunistických příběhů, které svou morální přísností širokou kolektivní identifikaci znemožňují. Zemanem nabízené příběhy ale představují opačný extrém, který rovněž k vyrovnání s minulostí nevede. Proti příliš vyhrocené polaritě dobra a zla totiž jako alternativu staví mravní relativizaci a falešný pocit „co jsme si, to jsme si“. Skutečné vyrovnání však nemůže spočívat v plošném smazávání viny, v bagatelizaci odpudivých stránek komunistického režimu a ve vzpomínání na všechno to hezké, co jsme tehdy také zažili. Naopak, základním principem vyrovnání je právě nahlédnutí svých vlastních chyb, ať už učiněných v důsledku naivity a zaslepenosti, nebo z nějakých nižších pohnutek. Cílem kolektivních příběhů je pro takové nahlédnutí nabízet vzory. Je proto důležité o minulosti otevřeně mluvit a připomínat si, co všechno reálný život v normalizaci obnášel, k jakým všem ústupkům člověka nutil a k jakým typům nemravného chování vedl, ale také třeba jaké formy pasivního odporu v něm byly možné a jaké drobné formy každodenní nenápadné statečnosti se v něm odehrávaly.

 

Bezpečný prostor jako podmínka pro sebereflexi

Mají-li kolektivní příběhy sloužit jako vzory pro osobní vyrovnávání, je důležité, aby se jimi člověk necítil osobně ohrožen. Právě proto je tak nešťastný černobílý antikomunismus, který sugeruje, že kdo se proti režimu otevřeně nepostavil, byl vlastně spolupachatelem. Základní ladění skutečně ozdravných příběhů by vlastně vůbec nemělo být hodnotící. Neměly by to být primárně příběhy o dobru a zlu, nýbrž o složitosti lidského života v totalitním režimu. Jejich cílem by nemělo být souzení, tj. prvoplánové dělení aktérů na hodné a zlé, nýbrž nahlížení minulých situací a příběhů celé jejich komplexnosti a mravní nejednoznačnosti. Soudit se nakonec každý musí sám. Když ho budeme soudit my, on na to většinou nepřistoupí a nic se nevyřeší. Bude to vnímat zase jako tlak, jemuž se brání mravní bagatelizací.

V příbězích samotných by proto mravní hodnocení ideálně mělo být jen implicitní. Měly by být vyprávěny s pochopením a bez moralizování. Když budeme o minulosti vyprávět poctivě, má to větší sílu než jakékoli nálepkování. A mnohem spíš to vytvoří prostor, v němž budou moci jedinci provádět své vlastní vnitřní vyrovnání. Čím více budeme používat silné hodnotící kategorie typu „zločiny komunismu“, tím menší je šance, že ti, kdo se za minulého režimu nechovali úplně dobře, si to přiznají. Nikdo nechce sám před sebou být zločincem. Má-li si člověk přiznat své chyby, potřebuje mít pocit, že bude přijat i s nimi.

Jistě, velká část lidí si nejspíš nakonec své chyby nepřizná. A může se pak zdát, že mnou navrhovaný přístup jim bude jen nahrávat. Ale bylo by to tak zásadně jiné, kdyby ve veřejném diskursu ještě více než teď dominovalo odsuzování komunistických zločinů a kdyby pojem „komunismus“ získal stejně nepřijatelné konotace jako „nacismus“, jak po tom mnozí touží? Za stávající situace by podle mě podobný postoj vedl jen k ještě většímu odpojení významné části populace od oficiálního diskursu, a tím k jejímu vehnání do náruče populistů, kteří své příběhy frustrace a spásy staví přesně na tom. Skutečná sebereflexe běžných lidí by tím byla v podstatě znemožněna. Opravdu toto chceme? Není nakonec přece jen lepší pro takovouto sebereflexi vytvářet bezpečný prostor, byť i s vědomím toho, že se tím připravujeme o jednoduchá hodnotící schémata a budeme muset čelit životní komplexnosti a nejednoznačnosti?

 

Nejsme jako oni?

Ve světle všech těchto úvah se revoluční étos nenásilí a národního smíření rozhodně jako nijak naivní nejeví. Je naopak s podivem, jaké jemnosti a otevřenosti jsme před 30 lety byli schopni. Je pochopitelné, že tváří v tvář pozdějšímu vývoji se nám takováto dialogická otevřenost jeví jako prostoduché nastavování krku nepříteli a máme tendenci reagovat zaujetím obranného postoje. Tím ale celý tento nešťastný stav obranného zatuhnutí jen pomáháme prohlubovat. Je při tom úplně jedno, jestli tak činíme z pozic zemanovsky bagatelizujících, nebo naopak z pozic spravedlivého antikomunistického rozhořčení.

Jakkoli je nám tedy dnes étos „nejsme jako oni“ vzdálený, zkusme si na něj vzpomenout, jestli se třeba do nás nějaký jeho fragment nepropíše.


Foto: Karel Šuster, 17. 11. 1989.

publikováno: 24. 11. 2019

Radek Chlup

Radek Chlup

/ doc. Radek Chlup, Ph.D. je religionista, působí na Filosofické fakultě University Karlovy.

NEJNOVĚJŠÍ články


Němci, šlechtici, katolíci a navrch kněžouři u nás neprojdou! Kristovy milice versus Česko

Přestože o otázce vrácení majetků Řádu německých rytířů naše média poslední dobou neinformují natolik, jako tomu …

Rozdělená společnost? Naložme si různost. „Válka bude, víc vám neřeknu.“

Láska k sjednotitelům je prastarého data. Různí králové, císařové a generálové nedůležitých jmen přežívají v učebnicích dějepisu především …

Straka je tak drzá, jak blbá je opizice

Předpokládám, že pirát Michálek dostal děkovný mail od Marka Prchala za jeho kádrovací střelu do …

Pravdivost maleb a nicotnost lidí venku

Jan Zrzavý kdysi vzpomínal na Giottovy fresky v Padově, na to, jak prázdný se mu jevil …

Diagnóza Babiš

Zprávy jsou nyní plné sporů v kauzách kolem premiéra Babiše. Když nastane jakýkoliv politický trapas, tak …

Okraj společnosti je prostě zajímavější než střed

V.S.: Tvá nová kniha Lobotomík se zčásti odehrává v psychiatrické léčebně stejně jako jedna povídka z tvého …

Porno, internet a děti. A co ještě?

O dopadu sociálních sítí na děti a mladistvé se mluvilo na panelové diskusi Jak přežít na …

Jak se máme díky EU bohatí i chudší

V Evropě bude horko. Chladnému počasí navzdory. Pod praporem visegrádské čtyřky vytáhlo 16 členských států …