Jak učit třeba o Listopadu 89?

Podle reportáže „Generace Kovy“ vysílané na ČT1 (168 hodin) už třetina dnešních obyvatel České republiky nezažila sametovou revoluci. Její události tak zná jen z doslechu a má o nich zkreslené představy a povrchní znalosti. To, čemu jsme se ve scénce Jiřího Lábuse a Oldřicha Kaisera z roku 1990 smáli jako vtipu, je dnes často realita. Mladí lidé jsou přesvědčeni, že listopadové události začaly v roce 1968 či 1978, že začaly „oněmi upáleními“, že na Václavském náměstí tehdy promluvil T.G. Masaryk. Jeden z interviewovaných nešťastníků uvedl mezi třemi významnými polistopadovými politiky Gottwalda, a strana, která měla čtyřicet let absolutní moc, byla údajně Občanská demokratická strana či OSN. Konstatováno, že žáci se ve škole dostanou k moderním dějinám až v posledních ročnících, což je příliš pozdě. Klíčem k úspěchu je mládeži Listopad 1989 přibližovat pomocí youtuberů nebo přes příběhy jednotlivých osob.

Také jsem byl roku 2008 konsternován, když dvojice studentů VŠE ve vlakovém kupé hovořila o politice. Před krajskými volbami sice měla naprosto jasno v tom, že Jiří Paroubek slibem proplácení třicetikorunových poplatků nesmyslně zanáší téma celorepublikové politiky do regionální – když se ale studenti bavili o testu z politologie, vyplynulo, že ze čtveřice možností neuměli správně zaškrtnout jméno prvního tajemníka KSČ v roce 1968. Prý Dubček. To je u nás možné odmaturovat a neznat toto jméno, říkal jsem si – zvlášť když jsem sám na konci 80. let v posledních ročnících základní školy tolik prahl po všech informacích spojených s tímto jménem, normalizačním vzděláváním zamlčovaných. Jak se někdo má u jakýchkoliv voleb přiměřeně rozhodovat, když nezná dějiny této země?

Na stranu druhou: co když z nás, kteří jsme Listopad 1989 zažili z vlastní zkušenosti, mluví k mladé generaci maloměšťák s oním klasickým: „Ale to přece musej‘ vědět!“ Co když je ona scénka z roku 1990 vtipná také i trochu jinak? Hysterický středoškolský dějepisář, skvěle sehraný Jiřím Lábusem, třeba zároveň vytváří vynikající karikaturu jednoho významného problému českého školství, totiž důrazu na memorování encyklopedických faktů. Vezměme si ony otázky: kdy přesně a kde přesně začala celá akce? Kolik bylo studentů na manifestaci? Jaká byla hlavní hesla? Kdo promluvil na Václavském náměstí? Kdo byl vyloučen ze strany? Co znamená zkratka OF? Jmenujte některé členy vlády! Jak se jmenovala strana, která měla 40 let absolutní moc? Přesně tytéž otázky kladou reportéři dnešním mladým lidem – a oni prostě často nevědí. Ptáme se ale takto v životě encyklopedie nebo člověka? Člověka možná maximálně v momentě, kdy se vrátí z kina a my chceme vyzvědět nějaká fakta o právě zhlédnutém filmu.

 

Strategie 2030+

Podle nedávno prezentované Strategie 2030+ z ministerstva školství

se žáci učí až polovinu zbytečných informací a biflují chvilkové znalosti kvůli testu. Memorování velkého množství informací obnáší především maturita. Přitom vpravovat do pasivních žáků co největší množství faktů je model z 19. století. Současná výuka je pak velmi neefektivní. Absolvent školy si tři roky po jejím skončení pamatuje pouze 2 až 15 % předaných informací. Pokud s informací nepracujeme nejméně šestkrát, uloží se pouze do krátkodobé paměti a velmi brzo vymizí. Snaha předat co nejvíce informací vede k tomu, že si jich paradoxně pamatujeme méně. Je třeba se učit znalosti, ne pouze odříkat, ale pochopit a následně uplatnit. Autoři strategie navrhují redukovat obsah probírané látky zhruba o polovinu: stanovit prioritní učivo, to kreativně procvičovat, opakovat a aplikovat, aby se uložilo do paměti dlouhodobé. Testování by se nemělo zaměřovat na zkoumání pouhých okamžitých znalostí, ale na schopnost jim porozumět a umět je použít. Učitel by v dnešní době neměl již pouze předávat informace a vyžadovat jejich memorování, měl by spíše být průvodcem vzděláváním. Studenti by se neměli učit jednorázově na test kvůli známkám, ale kvůli tomu, že znalosti jsou užitečné pro jejich další život, praxi či studium.

Obávám se, že právě typ gymnaziálního školometského pedanta vyžadujícího pouze a jen encyklopedické údaje je odstrašujícím negativním příkladem principů, ke kterým by chtělo dnešní ministerstvo směřovat. Vždycky si také vzpomenu na konstatování profesorky Suchánkové z filmu Škola základ života už z roku 1938: něčí syn je zcela zanedbaný, neboť neví, kdy se udála bitva u Jerez de la Frontera! Zcela přesně to navíc odpovídá mým vlastním zkušenostem ze školy z 80. let. Prošel jsem třeba ve čtvrté třídě testem z vlastivědy s otázkou, jak se jmenovaly slovenské oddíly pomáhající nacistům v době Slovenského národního povstání. Opsal jsem od souseda odpověď „henleinovci“, o kterých jsme v té době také v předmětu mluvili – špatně. Měl jsem napsat „Hlinkovy ozbrojené gardy“. Dodnes si ale nemyslím, že se měl desetiletého žáka někdo na takovéto věci ptát. Při zeměpise v páté třídě zase přišly otázky na to, co se pěstuje v oázách. Proč ne bavlník, napadlo mě (i když soused napsal malkaovník). Opět špatně, datlovník a fíkovník. Samozřejmě, že jsem nikdy v žádné oáze nebyl, abych tam nějakou plodinu viděl či neviděl. A v prvním ročníku na gymnáziu ještě přitvrdilo: přišel test ze všech Přemyslovců v době raného středověku, při kterém jsme měli u všech mj. znát data počátku a konce jejich vlády. Tenkrát jsem dostal jedničku, ale nabiflované letopočty odpoledne zapomněl a vícekrát se k nim nevrátil.

Jestliže nás pak naše gymnaziální matikářka litovala, neboť věci, které jsme museli znát (v třídě nikoliv s matematickým zaměřením), ona sama brala až na škole vysoké (tedy matematicko-fyzikální fakultě), pak navrhovaný pokles objemu vyžadovaných znalostí na polovinu chápu jako návrat k normálu. Určitě nebude skandál, když někdo u maturity nebude umět odříkat názvy šestnácti básnických sbírek Antonína Sovy – skandál je snad spíše to, pokud někdo Sovu zařadí do druhé poloviny 20. století, do socialistického realismu a na severní Moravu.

 

Zpět k Listopadu 1989

Co to ale znamená v konkrétním případě? Nejsem historik ani učitel dějepisu, ale dovoluji si navrhnout třeba toto: jméno Václava Havla by měl znát každý – nicméně učit se o něm jako o hrdinovi Listopadu 1989 bez zmínění jeho významu pro další polistopadový vývoj a pro předlistopadovou angažovanost v Chartě 77 je absurdní, i bez napojení na jeho činnost dramatika a intelektuála od 60. let (a vůbec nevadí, že tady už jsme v českém jazyce a literatuře, život se přece neodehrává ve formě oddělených předmětů). Naopak kolik bylo studentů na manifestaci je možná důležité pro historiky (např. kolik jich bylo na Albertově a kolik pak na Národní třídě) – proč to ale má znát středoškolák? Je přece spíše důležitější vědět, že o padesát let dříve byl také jiný 17. listopad, pro české dějiny stejně důležitý, a že právě proto bylo jedno z hesel studentů na Albertově v osmdesátém devátém „Opletal měl odvahu!“

Můj kamarád z Norska mi jednou vyprávěl, že jejich učitel dějepisu na základní škole začínal výklad napoleonských válek pomocí dokumentu z místního archivu, pocházejícího právě z té doby. Ten popisoval, jak obyvatele údolí sužuje velký hlad. Norsko bylo tehdy součástí Dánska, které stálo na straně napoleonské Francie. Následkem toho uvalili Angličané blokádu na celé norské pobřeží, a tak se zhroutil veškerý vývoz a dovoz i domácí norský obchod, závislý na lodní dopravě. A proto byl v oblasti Odalenu hlad. Kamarád si to pamatoval mnoho let po ukončení školní docházky, ač žádní youtubeři tenkrát nebyli.

Proto místo slovníkových údajů, navíc místy i dost pragocentrických, by pro středoškoláka bylo asi nejvíce záhodno mít představu o tom, jak události prožívala samotná jeho škola, pokud v té době již existovala. A jak se při revoluci v roce 1989 chovalo divadlo či vysoká škola nejblíže jeho bydlišti. A kdy vzniklo v jeho nejbližším okolí Občanské fórum, kdy tam došlo k první demonstraci a jestli se nejbližší podnik (i když možná už zrušený) zapojil do generální stávky v pondělí 27. listopadu. Tyto mnohem hmatatelnější informace lze pak organicky zasadit do souvislostí bouřlivého období demonstrací v celé republice, které v postupných, ale velmi rychlých krocích vedly během několika týdnů k pádu komunistického režimu.

publikováno: 26. 11. 2019

Jan Dlask

Jan Dlask

/ Narozen v roce 1973 v Pardubicích. Vystudoval finštinu a švédštinu v Praze na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde vyučuje především finskou literaturu. Její překlady do češtiny recenzuje v kulturních tiskovinách (Tvar, iLiteratura.cz). Je autorem sociologických dějin švédskojazyčné literatury ve Finsku, vydaných v nakladatelství Pavel Mervart. Příležitostně také sleduje společenskou a politickou situaci ve Finsku i ve Švédsku -- ale nejenom tam: hledá momenty, ve kterých by severské zkušenosti mohly být inspirativními i pro středoevropský prostor.

NEJNOVĚJŠÍ články


Němci, šlechtici, katolíci a navrch kněžouři u nás neprojdou! Kristovy milice versus Česko

Přestože o otázce vrácení majetků Řádu německých rytířů naše média poslední dobou neinformují natolik, jako tomu …

Rozdělená společnost? Naložme si různost. „Válka bude, víc vám neřeknu.“

Láska k sjednotitelům je prastarého data. Různí králové, císařové a generálové nedůležitých jmen přežívají v učebnicích dějepisu především …

Straka je tak drzá, jak blbá je opizice

Předpokládám, že pirát Michálek dostal děkovný mail od Marka Prchala za jeho kádrovací střelu do …

Pravdivost maleb a nicotnost lidí venku

Jan Zrzavý kdysi vzpomínal na Giottovy fresky v Padově, na to, jak prázdný se mu jevil …

Diagnóza Babiš

Zprávy jsou nyní plné sporů v kauzách kolem premiéra Babiše. Když nastane jakýkoliv politický trapas, tak …

Okraj společnosti je prostě zajímavější než střed

V.S.: Tvá nová kniha Lobotomík se zčásti odehrává v psychiatrické léčebně stejně jako jedna povídka z tvého …

Porno, internet a děti. A co ještě?

O dopadu sociálních sítí na děti a mladistvé se mluvilo na panelové diskusi Jak přežít na …

Jak se máme díky EU bohatí i chudší

V Evropě bude horko. Chladnému počasí navzdory. Pod praporem visegrádské čtyřky vytáhlo 16 členských států …