Bylo by jednak chyba a jednak projev alibismu, kdyby si lidé nesoucí hlavní díl zodpovědnosti za dnešní situaci, „elity“ (politici, novináři a publicisté, ti, co se angažují v nezávislých aktivitách, tj. např. i já) vykládali situaci tak, že se elity jen přizpůsobují náladám „veřejnosti“. Ve skutečnosti je to jako vždycky úplně naopak: tak, že se veřejnost se inspiruje náladami (tedy „blbým náladami“, jak říkal Havel), které vládnou v elitách. Jistě, ústavním institucím počínaje prezidentem a konče oběma komorami parlamentu (u nich je to velmi neobvyklé) důvěřuje podle průzkumů dnes hodně lidí a stav je setrvalý. Podle jiného průzkumu v ČR se u nás poměrně málo lidí (např. i ve srovnání nejen se Slovenskem, Maďarskem a Rumunskem, ale i se SRN) obává o osud demokracie. Jenže to neznamená, že nefunguje veřejnost, nýbrž že nefungují ti, co by ji měli inspirovat. Se svým nechumelismem působí jako narkotizéři.
Důsledek této narkózy je, že roste naše hrdost (tj. hrdost občanů ČR na svůj stát). V říjnu ji měřili v CVVM a zjistili, že od r. 2015 opět stoupla o 6% a je nejvyšší od roku 2007. Ještě hrdějšími jsme byli už jen v r. 2005.
Musím se přiznat, že o smysluplnosti stanovení momentálního koeficientu hrdosti občanů na svůj stát pochybuji. O tom, kam se člověk narodí, nerozhoduje on. Zároveň to, že se někam narodí, znamená závazek, že se bude starat o to, aby společenství, do něhož patří, se pohybovalo od horšího k lepšímu a ne naopak. A hrdý může být nanejvýš na to, když se mu aspoň trošku povede k tomu přispět. Zatím se pohybujeme setrvale opačným směrem.
***
publikováno: 27. 11. 2019
