Rozdělená společnost? Naložme si různost. „Válka bude, víc vám neřeknu.“

Láska k sjednotitelům je prastarého data. Různí králové, císařové a generálové nedůležitých jmen přežívají v učebnicích dějepisu především díky svým výkonům v tomto oboru. Historici a ti, kdo z jejich prací citují, se zalykají blahem, když mluví o zakladatelích říší, monarchií, států a impérií. Cena, kterou bylo třeba za sjednocení zaplatit, uváděna většinou nebývá.

O tom, že v jednotě je síla, se mluví i v pohádkách a bájích. Báchorka o třech synech, jimž na svazku šípů otec předvádí výhody jednoty, se do úmoru opakuje v celé řadě jazyků. S pomocí indoktrinace se homogenita stává předmětem obdivu i těch, kdo na ni doplácejí. I poctivý skeptik musí uznat, že uniformy a jednotný krok jsou zvráceným způsobem působivé a mají krásu, kterou jinde nevidno.

Není se tedy co divit, z kolika skrýší ozývají nářky nad rozdělenou společností. Stesk nad ztracenou tribální jednotou se line nejen z řečnických pultů a médií, ale také z náměstí, hospod, spořádaných domácností a školních lavic. Není ho nedostatek dokonce ani na univerzitách a v redakcích, kde by se alespoň teoreticky dala předpokládat o chlup větší pestrost názorů a o poznání vyšší myšlenková úroveň. Kmenové atavismy, stádní reflex, jazykový konformismus, myšlenková pohodlnost a přízemní zbabělost pochopitelně nezahálejí. Sousloví „rozdělená společnost“ straší jak v prostoru veřejném, tak soukromém. Míst, kam je možné před nimi uniknout, ubývá možná větší rychlostí než životní prostor neustále se zvětšujícího počtu zvířat.

Pestré jsou teorie, usychající je strom života, bylo by možné parafrázovat velkého Goetha. Proč rozdělená společnost vzbuzuje takové pohoršení, není snadné pochopit. Žijeme, ať už se nám to líbí nebo ne, přece jenom stále ještě v režimu, jehož předností, kromě pár dalších věcí, je také pluralita názorů, svoboda vyznání a tolerance odlišných způsobů života.

Ideál jednoty představuje armáda, a dokud je uzavřen v kasárnách, zdají se být věci v relativním pořádku. Lidé, kteří se sami nedokáží přinutit k pořádku, zkrátka velitele potřebují, aby nezašli na špínu a nečinnost. Číňané to vystihli rčením: „Ze špatného dřeva se dělá topivo, ze špatných lidí vojáci.“ Osobně bych byl poněkud smířlivější, protože existují i situace, kdy si vojáci obdiv zasluhují. Vojáci padlí v obranných válkách mají nárok na pomníky. Přesto platí, že čím je režim nechutnější, tím blíž má ke kasárenskému modelu. Jistě není náhoda, že všechny diktatury si libují v uniformách, metálech a kultu vůdce. Není třeba být detailně obeznámen s politickou situací v cizí zemi, aby cestovatel z podoby nápisů, reklamních poutačů a soch rychle rozpoznal, jaký režim v ní panuje.

Militaristický ideál správy věcí veřejných se mírně řečeno neosvědčil. Drsně řečeno představy diktátorů o tom, jak by mělo vypadat blaho a spokojenost, je nutné potírat i za cenu nepohodlí a konfliktu. Velké východní země, které armády milují a každoročně se producírují na pompézních přehlídkách, představují dostatečně oplzlou podívanou. Militaristické hodnoty sice nemají v každé zemi stejnou přitažlivost, ale v naprostém bezpečí před vydavateli rozkazů a jejich poslušnými vykonavateli není člověk v bezpečí patrně nikde.

Patetické lomení rukama nad rozháranou společností je o to nepochopitelnější, že ho sdílejí, jak se zdá, i lidé dříve svými spoluobčany pronásledovaní, perzekvovaní, ponižovaní, urážení a vyhánění do emigrace. Pochopit, proč by měla být jednota považována za významnou hodnotu dokonce i v zemích, v nichž ještě nevymřeli pamětníci metodického útlaku ze strany vlastní vlády, je ořech k nerozlousknutí.

Jakým právem a ve jménu jaké jiné ideje než národní je možné žádat po nezanedbatelné části populace, aby vedla plodný dialog s těmi, kdo jim válcovali a dále válcují životy? Vždyť i v zemích, které nebyly zdevastovány desetiletími studené občanské války, je obtížné nalézt společně sdílenou odpověď na otázky průběžně se vynořujícími na obzoru.

Vše, různorodost zejména, má své kladné i záporné stránky. Rozhodování většinou probíhá mezi více možnostmi, než připouští dualistické chápání světa. Ano-ne, černá-bílá, zapnuto-vypnuto, anděl-ďábel, my-oni jsou sice nezbytné berle intelektuálně postižených, ale není důvod, proč by se o ně měl opírat člověk, jemuž neunikla složitost a často neřešitelnost skutečných problémů. Konstatování, že chybička se může kdykoli vloudit i do pečlivě zkonstruovaného soukolí a omyl je neodmyslitelnou součástí reflektovaného přístupu, nepředstavuje důvod, proč se vzdát potěšení, které rozmanitost rovněž nabízí. Cosi, čemu by se dalo říkat zkušenost, a může se jednat též o zkušenost cizí, přece jenom existuje a pomáhá při zaujímání neuctivě nepředpisového postoje.

Pluralita představuje těžký náklad. Skutečně je obtížné snášet odlišnost v jejích vyčerpávajících, často velmi přízemních formách. Dobrat se konsensu vytvářející rámec, které jsou všechny zúčastněné strany ochotné respektovat, si vyžaduje kvality, které často postrádají dokonce i spisovatelé, natož prezidenti, ministři, zákonodárci a podobní. Co potom chtít po skinheadech, vandalech, konceptuálních umělcích a ostatních zaměstnancích méně kvalifikovaných profesí? Přitom jenom společně sdílený rámec je zárukou nenásilného soužití různých lidských povah a věřících všech momentálně existujících věrouk s agnostiky, ateisty a pohany. Není nutné si padat do náruče, vyhazovat společně nožkama na tanečním parketu, hodovat u stejné tabule, scházet se na posvátných místech, nutné je pouze se dohodnout na společných pravidlech, jimž jsme ochotni se řídit. Naslouchat, přít se, vyvracet, formulovat je dřina. Naštěstí lze považovat za prokázané, že monokultury odolávají parazitům a nemocem hůř než kultury smíšené. Ponechme stranou, že rozdílnost se při vhodném zacházení může stát zdrojem povznášejícího intelektuálního potěšení. Je příjemné si odpočinout od sporů v partě sdílející obdobnou představu užitečného a škodlivého, správného a špatného, krásného a ošklivého, ale je také vzrušující dobrodružství prožít večer v divokém rozhovoru s někým, kdo vychází z jiných předpokladů, zastává opačné názory, hlásá myšlenky, které by mne v životě nenapadly, a směřuje k cíli, jenž mi je dokonale lhostejný.

Jednota je dosažitelná pouze pod tlakem ohrožení z vnějšku. Onen vytoužený sociální klih, tmel, cement nebo jak tomu budeme říkat, může dodat jen přírodní katastrofa nebo vnější nepřítel. Za normálních okolností, pokud ovšem mírový stav považujeme za normální okolnost, je přirozenější rozkol, neshody, nevraživost a sváry. Strašení atomizovanou společností patří do pracovních nástrojů stavitelů vzdušných zámků. Je nutné si plést egoismus s individualismem, aby harašení individualismem dávalo smysl. Právě požadavkem nedosažitelné jednoty se prozrazují lidé nemocní touhou po moci. Prokrustovým potomkům neboli zarovnávačům na předpisovou velikost, je užitečné naslouchat jen proto, aby člověk mohl lépe a účinněji sabotovat jejich státotvorné a národotvorné úsilí. Chybou, která se nemůže nevymstít, je ovšem na jejich logiku přistoupit.

Fernando Arrabal napsal, že v příští válce budou hrdinové pouze dezertéři. Souhlas nebo nesouhlas s tímto tvrzením závisí výhradně na tom, na čí straně se rekrut ocitne, o jakou válku se bude jednat a kdo ji vyhlásí. Pokud měl Arrabal na mysli, že k dezerci z útočné války je třeba větší odvahy než k položení života při obraně vlasti, pak není ostuda s ním souhlasit už dnes. V tuto chvíli si můžeme být jisti jen tím, že dříve či později nějaká válka přijít musí. Válka se provozuje už nejméně 50 000 let, takže pravděpodobnost, že by se něco v lidských povahách v dohledné budoucnosti změnilo, můžeme s klidným svědomím vyloučit. V tuto chvíli se můžeme utěšovat jen tím, že generálové si mohou své nové hračky zkoušet pouze v lokálních konfliktech a milovníci adrenalinových sportů zabíjejí pouze sami sebe a netahají do zákopů ty, kdo si dokáží nalézt lepší zábavu. Bohužel čím delší mír, tím větší pravděpodobnost války. Dokonce už ani strach z nukleárních zbraní, o něž usiluje mnoho dalších států, není, co býval. Šance na věčný mír je prakticky nulová, milovníky silných zážitků lze od války odradit jen překrmováním a uspokojováním pudů, což se od posledního světového konfliktu v západní části euroasijského kontinentu děje. Za námahu však stojí válku oddalovat na dobu co možná nejvzdálenější. Za tímto účelem je lépe naslouchat spíše neznormalizovatelným než normalizátorům, ochotněji nestardandním solitérům kráčejícím proti proudu než standardizátorům. Zpravidla bývá také prospěšnějším věnovat pozornost demoralizátorům než moralizátorům, ovšem v tomto konkrétním případě je třeba ukázat prstem, koho přesně máme na mysli. Nesporný půvab současnosti tkví především v tom, že naprostá většina věcí je dovolená, že si každý může vybrat etiku, estetiku i přesvědčení odpovídající jeho vnitřnímu ustrojení.

publikováno: 10. 12. 2019

Lubomír Martínek

Lubomír Martínek

esejista a překladatel /

NEJNOVĚJŠÍ články


Za monarchii 2020! Plemeno zhovadilé, ďáblem poštívané!

Po pustošivých husitských válkách se v českých zemích ustavilo Království dvojího lidu, kališníků a katolíků, jak jej …

Proměny pedofilie a mistři myšlení

Časy se mění, zpíval v roce 1964 Bob Dylan. Inu, jak se to vezme. Záleží na …

Svatovavřinecké vidění světa

Zemřel filosof Roger Scruton, který viděl jasně i jiskru vína i velkopolní prokletí české krajiny. …

Umělá inteligence, Absolutno a jiná nebezpečí na planetě R. U. R.

Vloni jsme si připomínali výročí smutného odchodu Karla Čapka, letos si připomeneme 130 let od …

O té naší prohnilosti

Nedávno mě pozvali na rozhovor do Reflexu, ve kterém jsem upozornil na neurologické dopady moderních …

Odpovědné občanství – odkaz Jana Palacha

Dnes je tomu padesát let, kdy se student UK Jan Palach sebeobětoval, aby otřásl vzmáhající …

Zimola bájí o zrádcích

Bývalý jihočeský hejtman Jiří Zimola je údajně na cestě z ČSSD. Cítí se zrazen podobně, …

Strachem chyceni v bublinách

Strach je nejsilnější emoce. Nejde o přirozený a zdravý strach, který nás varuje před nebezpečím. …