Němci, šlechtici, katolíci a navrch kněžouři u nás neprojdou! Kristovy milice versus Česko

Přestože o otázce vrácení majetků Řádu německých rytířů naše média poslední dobou neinformují natolik, jako tomu bylo ještě před několika málo lety, tento problém rozhodně nezanikl – tragikomedie pokračuje dále. Je-li chronicky zdlouhavé chování českého státu v otázce církevních restitucí ostudné, pak směrem k Řádu německých rytířů jej nelze nazvat jinak než jako ubohé.

Počátky Řádu bratří německého domu Panny Marie v Jeruzalémě sahají až do sklonku 12. století, kdy, během třetí křížové výpravy, založili kupci z německých oblastí u obléhaného města Akkonu polní lazaret. Přestože se následující rané dějiny tohoto církevního společenství často nesou ve znamení bitev a násilného obracení na víru, zhruba od raného novověku se členové řádu (milites christi) zaměřují v podstatě výhradně na činnost plynoucí z původního řádového poslání deklarovaného již samotným mottem: „Léčit, pomáhat a chránit“.

O schopnostech a pověstné dělnosti řádu, jehož členové skutečně nezaháleli, bychom v našich českých končinách mohli rozsáhle referovat my, vlastivědci zabývající se oblastmi severní Moravy a Slezska, především Bruntálskem a Opavskem. Ať už v lesích jesenických hor či ve špitálech a školách v podhůří, zde všude Němečtí rytíři od 17. století aktivně vytvářeli hodnoty hospodářské, sociální a kulturní. Bruntál, tehdejší sídlo velmistra, představovalo jedno z nejvýznamnějších městských center celého Slezska. Dvacáté století se však pro řád stalo obdobím tragédií, zkoušek a zaujatých hodnocení, z nichž mnohá bohužel překračují i do století současného.

Jedním z prvních kroků, které Hitler po zabrání Sudet učinil, bylo konfiskování majetku právě tomuto řádu (rytíři kupř. ve 30. letech zdarma poskytli pozemky na výstavbu pohraničního opevnění, na které přispěli i poměrně vysokou částkou, měli zakázáno zaměstnávat členy NSDAP apod.). Mnoho z nich bylo vězněno, vyslýcháno gestapem, jiní zemřeli v koncentračních táborech. Když však válka skončila, řád se navrácení majetků nedočkal, a to i navzdory ustanovení, že na hmotné statky zabavené nacisty se Benešovy dekrety vztahovat nebudou. Rytíři se bránili u Nejvyššího správního soudu, který jejich oprávněné stížnosti skutečně vyhověl a konfiskaci zrušil. Politická situace v zemi však naděje na vrácení zhatila. O postoji komunistické moci k řádu netřeba obšírněji hovořit.

Po listopadu 1989 doufali rytíři v to, že jim hmotné statky ukradené nadvakrát (z čehož by logicky měla vyplývat jakási dvojí morální povinnost) budou navráceny – došlo k tomu u pouhého zlomku. Vleklý soudní spor vyústil v roce 2006 jejich prohrou. Dotyčná soudkyně obhajovala toto rozhodnutí tvrzením, že řád fakticky zanikl v padesátých letech smrtí velmistra, a se že tak současný Německý řád za právního nástupce Řádu německých rytířů nemůže považovat…

Přítomné rytíře musely bezesporu ohromit hluboké religionistické „znalosti“ té soudkyně, která buď neví, že smrtí hlavy jakéhokoliv řádu tento subjekt opravdu nezanikne (o tom rozhoduje pouze papež, nikoliv paní z Olomouce), nebo prostě záměrně mystifikuje. Rytíři to nevzdali. Bohužel v srpnu letošního roku opět neuspěli, načež podali ústavní stížnost a ve svém úsilí po spravedlnosti chtějí vyčerpat všechny možnosti, i kdyby měli jít do Štrasburku. Plným právem, byť za cenu další mezinárodní ostudy našeho státu.

Neskrývaná averze vůči Německým rytířům však nerezonuje pouze na úrovni úřední, chceme-li státní, kde dosud sedí značný počet bývalých členů KSČ, ale zároveň ve značné části české společnosti. V myslích našich předků živily generace obrozenců, spisovatelů, ba i mnoha prvorepublikových politiků včetně Masaryka obraz, který později tak rádi přijali i komunisté: chrabrý sedlák se sudlicí se chystá hrdinně zničit další kostel či vyrabovat klášter, v čemž mu chce rytíř s černým křížem na prsou zabránit. Kromě apriorní nenávisti vůči církvím a zároveň od roku 1918 podporované averze vůči šlechtě zde husitský bojovník v prostém šatu ztělesňuje i onu českou plebejskost, na níž si mnozí dodnes tak rádi zakládají a kterou často vědomě a cíleně přiživují.

Zatímco obraz husity (nikoliv ten reálný, ale vybájený a obalený národoveckou aureolou) plně imponuje českému úzkoprsému vnímání sebe sama, „zlý křižák“ do jiráskovského pojetí dějin jednoduše nezapadá, ba co více, jde proti němu.

Vymanit se z některých rámců, vtloukaných do hlavy od raného dětství, bývá, jak víme, mnohem obtížnější začít vnímat skutečný historický kontext a dle něj se i řídit. A v národě, jehož političtí představitelé roku 1946 argumentovali svoje stanovisko řádu nic nevrátit sděleními typu, že tak činí jako odplatu Německým rytířům za povraždění baltských Slovanů ve středověku, je takové oproštění mnohem složitější.

Ve sčítání důvodů negativních postojů vůči rytířům se však možná zrcadlí má přílišná důvěra v erudovanost našich lidí, a vysvětlení je tak mnohem prozaičtější, skrývající se v samotném pojmenování řádu. Se vším, co má přídomek „německý“, nemáme přece dobrou zkušenost a nesmíme se s tím příliš párat…

Určitá povrchnost části národa se projevuje i v tom, že zatímco rytíři žádají vrácení tisíců hektarů lesů, polností či správních budov, středobodem pohoršeného zájmu veřejnosti zůstává především hrad Bouzov, na kterém si – jak už tomu u neprávem nabytých věcí bývá – sedí stát pevně a neoblomně. Aby ne, když z tohoto působivého místa proudí do státní kasy nemalý obnos ze vstupného, ale i z pronájmu filmařům. Neškodilo by proto čas od času připomenout skutečnost, že za líbivou podobou „pohádkového“ hradu nestojí ani komunistický, ani polistopadový režim, ale velmistr arcivévoda Evžen Habsburský. Že lázně v Karlově Studánce vybudovali, vlastnili, a především řadu let zušlechťovali Němečtí rytíři, že za desítkami sakrálních a kulturních památek v regionu stojí právě toto církevní společenství. Že jim vše bylo prachsprostě ukradeno. A dosud nevráceno.

Ani současná chmurná situace však pro Německé rytíře nepředstavuje důvod, aby nepomáhali tam, kde je to zapotřebí.

Od devadesátých let řád přispěl dohromady několika miliony korun do sociální oblasti, peníze daroval zdravotním zařízením, školám (např. opavskému magistrátu dal 700 000 Kč určených na odstranění škod po povodních 1997). Provozuje gymnázium Olomouc, základní školu Olomouc, konzervatoř Opava a další. Své původní majetky žádá řád proto, aby zmíněné aktivity mohl vůbec financovat a dále zintenzivňovat.

Chování státu v této věci představuje pouhý střípek rozsáhlé mozaiky případů reflektujících chorobnost našeho systému, který si na prokazatelné zločince vzpomene až v jejich sto letech, kde se vláda opírá o hlasy komunistů, kde voliči dávají přednost populistickým manažerům či ztroskotaným karikaturám před nositeli alespoň základních mravních principů. Jedná se však o střípek podstatný, který nebude-li vyřešen tak, jak si zdravý rozum žádá, zabředneme opět o něco více do bahna omezené malosti, do, slovy Václava Havla, přízemního čecháčkovství.

Přejeme si, aby stát lépe fungoval. To ale nenastane, nebude-li respektovat základní podmínky čestného přístupu směrem k veřejnosti. A už vůbec nenastane tehdy, pokud stát v jeho mylných úsudcích a viděních světa budou utvrzovat sami občané, kteří ať už si o Německých rytířích mohou myslet cokoliv, měli by si uvědomit zásadní problém: krádež zůstává vždy krádeží, byť je obhajována sebevíc a sebehloupěji.

publikováno: 11. 12. 2019

NEJNOVĚJŠÍ články


Svatovavřinecké vidění světa

Zemřel filosof Roger Scruton, který viděl jasně i jiskru vína i velkopolní prokletí české krajiny. …

Umělá inteligence, Absolutno a jiná nebezpečí na planetě R. U. R.

Vloni jsme si připomínali výročí smutného odchodu Karla Čapka, letos si připomeneme 130 let od …

O té naší prohnilosti

Nedávno mě pozvali na rozhovor do Reflexu, ve kterém jsem upozornil na neurologické dopady moderních …

Odpovědné občanství – odkaz Jana Palacha

Dnes je tomu padesát let, kdy se student UK Jan Palach sebeobětoval, aby otřásl vzmáhající …

Zimola bájí o zrádcích

Bývalý jihočeský hejtman Jiří Zimola je údajně na cestě z ČSSD. Cítí se zrazen podobně, …

Strachem chyceni v bublinách

Strach je nejsilnější emoce. Nejde o přirozený a zdravý strach, který nás varuje před nebezpečím. …

Zimní vzpomínka na život v Protektorátě Böhmen und Mähren

Opravdu je zvláštní, když člověk dosáhne relativně vysokého věku, jak z paměti začnou vystupovat některé vzpomínky, …

Těžíme z toho, že nemáme EURO? Montujem auta a děláme chemii

Zní to jasně – těžíme, že nemáme. Politická masírka to jede jako kolovrátek už léta. …