Osamělí, pevní i vratcí lidé pana Giacomettiho

Pražská výstava byla vpravdě překvapující. Přiblížila sochařovu tvorbu od začátků přes surrealistické období k proslulým odhmotněným postavám včetně obrazů a kreseb. Některá díla byla veřejnosti představena teprve po čtvrté, odlévané sádrové sochy jsou totiž neobyčejně křehké. Lze si jen s obtížemi představit jednání, která předcházela výstavě, za nimi ještě stojí letos odvolaný ředitel Jiří Fait, výstavu připravily kurátorky Julia Tatiana Bailey (NGP), Catherine Grenier (Fondation Giacometti), Serena Bucalo-Mussely (Fondation Giacometti).

Alberto Giacometti, umělec švýcarského původu, žil však převážně ve Francii. Pocházel z umělecké rodiny a počátky jeho tvorby jsou spjaty s ateliérem sochaře Antoina Bourdella, žáka Rodinova (díla jich obou jsou zastoupena ve sbírce NG), později patřil k surrealistům a po vyloučení ze skupiny šel vlastní cestou tradičně interpretovanou jako existencialismus.

Zkraje výstavy byly umístěny hlavy a polychromované sádrové plastiky z umělcových začátků. Následovalo několik velmi jemných, téměř plošných reliéfů, tak hladkých, že sotva postřehneme zvlnění, pohybují se na hranici zobrazení a abstrakce. Společné je jim hledání tvaru, který by odpovídal viděnému, vnímanému prožitku, nikoli intelektuální informaci nebo zkoumání. Tvář může být na plošně seříznuté hlavě jen nakreslená, je to tvář, kterou zaznamenáme zběžným pohledem.

Série soch-objektů tvarově značně nekonkrétní dokumentovala surrealistické období.

Potěšilo několik sousoší více postav v naznačeném prostředí, například Mýtina a Tři kráčející muži, tradičně vykládané jako vzájemné míjení se, osamělost člověka vrženého do světa, jak v eseji k Giacomettiho výstavě konstatoval Jean-Paul Sartre. Přesto se zdá, že sochaři šlo přece jen ještě o něco jiného, že mnohem víc vycházel z vlastních prožitků a že čerpal inspiraci z historie. Nelze jen tak přejít vliv zranění na jeho další dílo – zlomil si nohu a tenhle zážitek nestability měl velkou sílu. Zkušenosti porušené rovnováhy, chůze, postoje, zážitek tělesné křehkosti, to vše se jistě promítlo do jeho další tvorby – plastiky se začaly radikálně odhmotňovat. Určitě zapůsobila i válka, kterou prožil ve Švýcarsku. Objem, základní znak sochařství, z jeho figur nadobro vymizel. Objevuje se obnažená figura v prostoru.

Giacomettiho emocionální naladění souznělo s myšlenkami Merleau-Pontiho, zejména s jeho úvahami o prostoru vnímaném díky našim tělesným zvláštnostem. Jednoduchá interpretace však není na místě. Torzo Kráčející ženy upomíná egyptské a řecké archaické sochy, sumerská anebo etruská exvota, sochy před objevem kontrapostu, sochy sakrální, archetypální. Připomeňme si Giacomettiho různé sochy na kolech a vozících, na výstavě to byla Žena na voze, připomínají Kultovní vozík z doby halštatské nebo Sluneční vozík z Trundholmu, sochy kultické, mystické.

C. G. Jung by hovořil o numinozitě v jeho díle, jistou posedlost hledáním viděného avšak modelovaného sochařského tvaru plného emocí, tělesného i odhmotněného, velebného. Jak působivé jsou odlité sádrové Benátčanky nesoucí stopy prstů, které je modelovaly z hlíny. Každá jiná a všechny důstojné, neopakovatelné.

Protiklady rovnováhy a její znejistění, statiky a pohybu, konkrétního zobrazení a obecného, vidění vzdáleného a blízkého, monumentálního a intimního, vizuálního a haptického, posvátného a profánního, to mohou být pojmy vedoucí k pochopení.

Obrazy a kresby doplnily přehled o celku tvorby. Kromě známých obrazů portrétů s omezenou barevností šedých, černých hnědých tónu, jsou zařazena i méně známá barevná zátiší. Oproti názoru, že sochaři rádi zdůrazňují plasticitu ve svých kresbách a malbách, Giacometti pracuje nejen s objemem, ale i s linií, s plochou.

Instalace byla vynikající, dobře pracovala s prostorem, obdivuhodně dokázala skloubit kontrastní velikosti exponátů, někdy nešetřila smyslem pro humor, jako např. Maličká figurka (veliká odhadem dva cm plus podstavec) vedle Ženy s vozem v téměř životní velikosti. Překvapivé bylo umístění bronzové reliéfu Nahá žena a jezdec v krajině na samostatném panelu. Působilo brutálně a příliš robustně, nepovědomý je i vyprávěcí moment díla, jakoby to ani nebyla Giacomettiho práce.

Závěrem? Osvětlení hodno ocenění a výstavní instalace bylo prací Atelieru A&D vedenému Evou Jiřičnou. Grafické řešení provedlo Studio Najbrt, na výstavnické práci se tedy podílely špičky našeho designu a architektury. Výsledek stál za to.


publikováno: 12. 12. 2019

NEJNOVĚJŠÍ články


Svatovavřinecké vidění světa

Zemřel filosof Roger Scruton, který viděl jasně i jiskru vína i velkopolní prokletí české krajiny. …

Umělá inteligence, Absolutno a jiná nebezpečí na planetě R. U. R.

Vloni jsme si připomínali výročí smutného odchodu Karla Čapka, letos si připomeneme 130 let od …

O té naší prohnilosti

Nedávno mě pozvali na rozhovor do Reflexu, ve kterém jsem upozornil na neurologické dopady moderních …

Odpovědné občanství – odkaz Jana Palacha

Dnes je tomu padesát let, kdy se student UK Jan Palach sebeobětoval, aby otřásl vzmáhající …

Zimola bájí o zrádcích

Bývalý jihočeský hejtman Jiří Zimola je údajně na cestě z ČSSD. Cítí se zrazen podobně, …

Strachem chyceni v bublinách

Strach je nejsilnější emoce. Nejde o přirozený a zdravý strach, který nás varuje před nebezpečím. …

Zimní vzpomínka na život v Protektorátě Böhmen und Mähren

Opravdu je zvláštní, když člověk dosáhne relativně vysokého věku, jak z paměti začnou vystupovat některé vzpomínky, …

Těžíme z toho, že nemáme EURO? Montujem auta a děláme chemii

Zní to jasně – těžíme, že nemáme. Politická masírka to jede jako kolovrátek už léta. …