Kdo po kuřácích? Vize nedaleké budoucnosti jako z „Pakárny“.

 Když námi volení zástupci schválili plošný zákaz kouření v pohostinských zařízeních, byl jsem (jako většina kuřáků) značně roztrpčen. Ubohá argumentace, založená na pokusu popsat kuřáky jako nezodpovědné členy společnosti, kteří svým zlozvykem devastují zdravotní pokladny, mohla zapůsobit snad jen na osoby, které si nedovedou odečíst rozdíl mezi výrobní a prodejní cenou tabákových výrobků a vyvodit z toho patřičné závěry. Stejně by se dalo argumentovat proti obsedantním požíračům sladkostí a s mnohem větší pravdivostí – jejich drogy rozhodně nejsou tak nehorázně předražené.

Počáteční hněv z představy „jedné volné ruky“ při budoucích hospodských posezeních rychle ustoupil praxi. Pokud není krutá zima a nechumelí (což se v posledních letech děje jen zřídka), je cesta na cigárko před hospodu docela příjemným zpestřením posezení, nemluvě o tom, že tahle nutnost poměrně výrazně snížila i množství vykouřených cigaret. Dovedu se radovat i z toho, že po návratu domů mi šatstvo nesmrdí, jako bych přespal v popelníku, a přináším v něm „pouhý“ zápach přepáleného oleje, který se dříve proti kuřáckým zplodinám neměl šanci prosadit.

Nemám v úmyslu tvrdit, že kouření zdraví neškodí. Jistěže ano – ostatně velmi mu škodí sám život. Škodí mu stejně jako alkohol, cukr, sůl, uzeniny nebo rychlochovy drůbeže – a to nejen ty Babišovy. O přeslazených nealkoholických nápojích v čele s Coca Colou ani nemluvě. Proč vlastně na krabicích, plastových obalech a lahvích těchto výrobků není důrazné varování ministerstva zdravotnictví, že škodí zdraví, a nehyzdí je vyobrazení příslušných znetvořených orgánů, stejně jako krabičky cigaret?

Moje skutečná otázka zní ovšem poněkud obecněji: Kam může vést omezování osobní svobody velké skupiny občanů a jaký je vlastně jeho smysl? Jedná se ve zmíněném případě skutečně o zdraví obyvatelstva? Nebylo by pak lepší prodej cigaret zakázat? Je snad zřejmé, že pouze hořce vtipkuji, erár peníze z jejich prodeje nutně potřebuje a navíc – důsledky někdejší americké prohibice jsou nechvalně známé dodnes.

Tam, kde jsou důsledně respektována práva jedněch, obvykle končí práva těch druhých. Jednodušeji řečeno – kdyby měli kuřáci k dispozici svoje vyhrazené podniky, jistě by nikdo nekuřáky nenutil k jejich návštěvě. A vice versa, pochopitelně. Argumentace ohledem na zdraví personálu je licoměrná – pracovat v takových podnicích by jistě nebylo povinné. Plošná restrikce je jedním z významných prvků totalitní praxe, v níž není pochyb o tom, že se menšina musí podřídit většině, přesněji řečeno nápadům jejich „volených“ zástupců.

V duchu logiky nekuřáckého zákona se vynořuje komická vize nedaleké budoucnosti, v níž si skupinky obtloustlých žen (a mužů, abych nebyl osočen z nekorektnosti) odnášejí z cukráren svou drogu, zabalenou v balicím papíru neutrální barvy k domácí konzumaci za zavřenými dveřmi, protože i špatný příklad škodí zdraví.

I když to tak může vypadat, problémy kuřáků (k nimž náležím) pro mě nejsou v tuto chvíli to nejpodstatnější. Mnohem víc mě zajímá, kdo přijde na řadu po nich. Budou to třeba talentovaní? To není zdaleka tak absurdní a fantasmagorická představa, jak by se na první pohled mohlo zdát. Ostatně v Británii už na tom pracují, zatím snad bez ukotvení v zákonech. Můj blízký přítel, který více než třicet let vyučoval na tamějších vysokých školách uměleckého směru, mi svěřil, že se slovem talent se musí u přijímacího řízení zacházet velmi opatrně – a nejlépe je ho vůbec nevyslovovat. Takový talent totiž silně znevýhodňuje netalentované uchazeče o studium, kteří o ně mají stejný (mnohdy i nesrovnatelně větší) zájem než talentovaní. Nedostalo se jim však zdarma onoho „čehosi“, jsou tedy svým způsobem diskriminováni a z pohledu ochranářské společnosti je třeba jim pomoci. Otevírá se tak prostor pro tzv. pozitivní diskriminaci. Tam, kde se o studentech univerzit začne běžně a bez pocitu studu uvažovat jako o „klientech“, to nemůže být nijak překvapivé. Klientovi je přece třeba především vyhovět…

Dalším cílem by mohli být třeba čtenáři. Na ty by se útočilo mimořádně snadno, protože v celosvětovém měřítku je jich jen nepatrný zlomek populace, údajně něco kolem pěti procent. K zárodečnému stavu takové restrikce čtenářů mohu posloužit osobní historkou:

Když jsem se před několika lety přestěhoval na pomezí Košíř a Motola, měl jsem v pohodlné blízkosti jen jedinou hospodu, dnes již navíc zrušenou. Jak se „oficiálně“ jmenovala, si už nepamatuju, říkalo se jí ale poměrně výstižně Pakárna. Jednoho zimního večera jsem tam zašel na pivo s knížkou v kapse. Proti výčepnímu pultu seděla u podlouhlého stolu hlučná společnost, na níž bylo patrné, že je dennodenním vysedáváním na témže místě patřičně sžitá. Muži, ženy i psi. Nepřečetl jsem ještě ani dvě stránky, když k mému stolu cestou ze záchodu zamířil jeden z jejích členů. „Nečti si,“ pravil poměrně přátelsky, „pojď se bavit. Můžeš si sednout k nám, když nemáš žádnýho parťáka.“ „Díky moc,“ odpověděl jsem mu co nejzdvořileji, „já bych si stejně raději četl.“ „Tady nejsi v čítárně, ale v hospodě,“ opáčil chlapík, už mnohem méně přátelským tónem. Než stačil svoji myšlenku rozvinout, přispěchal k mému stolu výčepák s dalším pivem. „Běž si sednout, Franto, a nevotravuj mi tu hosty,“ prohodil k zatím jen potencionálnímu agresorovi a přešel do otázky, „dáš si ještě jedno?“ „To je jasný, já si sem číst nepřišel, já teda rozhodně ne!“ řekl Franta, nepřátelsky pohlédl nejdřív na pingla a potom na mě a šel si sednout ke své společnosti.

Když mi výčepák nesl třetí, naklonil se ke mně a utrousil: „Tady si fakt nemůžete číst, moc dlouho bych vás asi neubránil.“ Dopil jsem, zaplatil, poděkoval a šel domů. Pochopil jsem, co se mi oba po svém pokusili sdělit: když si chceš číst, čti si doma. (V tom se tahle historka nápadně podobá situaci kuřáků a výhledově možná i návštěvníků cukráren.) Proč asi vzbuzuje v nečtenářích pohled na praktikujícího čtenáře nevoli? Mají dojem, že se nad ně vyvyšují? Nebo je při pohledu na ně napadne, že zbůhdarma utrácejí čas dennodenním, víceméně stejným plkáním a je jim takové chvilkové prozření nepříjemné? Ba co víc – díky takovému poznání mohou být vystaveni stresu, který ohrožuje jejich zdraví a potažmo snižuje jejich životní komfort. Podobně jako netalentovaní by měli v rámci pozitivní diskriminace být chráněni také ti, kteří nejsou nadáni pronikavým rozumem (beztak je jich většina) – zakažme tedy čtení v pohostinských zařízeních a zahajme rozpravu o tom, zda je vhodné číst v dopravních prostředcích!

To je od původního tématu, totiž od krátké úvahy nad plošným zákazem kouření, zdánlivě poměrně daleko. Nepřehlédnutelný styčný bod tu však stále prosvítá – zákazy rostou pozvolna, obvykle z půdy prohnojené maskovanými, liberálně se tvářícími „nedoporučeními“. Není těžké domyslet, že z každého nového zákazu se snadno rodí zákazy další. A všechna omezení a zákazy dohromady plodí totalitní uniformitu, probouzející k životu orwellovský princip Velkého bratra, který ví nejlépe, co je pro ostatní dobré a co už rozhodně nikoliv.

Začít to všechno může třeba oním plošným zákazem kouření. Rád bych věřil, že datum 30. května 2017 nebude v budoucnosti označováno za den návratu totality do naší země. To bychom my, pro zjednodušení řečeno třeba kuřáci, neměli dopustit. Co můžeme ostatně ztratit? Jen svoje okovy…

publikováno: 17. 12. 2019

NEJNOVĚJŠÍ články


Svatovavřinecké vidění světa

Zemřel filosof Roger Scruton, který viděl jasně i jiskru vína i velkopolní prokletí české krajiny. …

Umělá inteligence, Absolutno a jiná nebezpečí na planetě R. U. R.

Vloni jsme si připomínali výročí smutného odchodu Karla Čapka, letos si připomeneme 130 let od …

O té naší prohnilosti

Nedávno mě pozvali na rozhovor do Reflexu, ve kterém jsem upozornil na neurologické dopady moderních …

Odpovědné občanství – odkaz Jana Palacha

Dnes je tomu padesát let, kdy se student UK Jan Palach sebeobětoval, aby otřásl vzmáhající …

Zimola bájí o zrádcích

Bývalý jihočeský hejtman Jiří Zimola je údajně na cestě z ČSSD. Cítí se zrazen podobně, …

Strachem chyceni v bublinách

Strach je nejsilnější emoce. Nejde o přirozený a zdravý strach, který nás varuje před nebezpečím. …

Zimní vzpomínka na život v Protektorátě Böhmen und Mähren

Opravdu je zvláštní, když člověk dosáhne relativně vysokého věku, jak z paměti začnou vystupovat některé vzpomínky, …

Těžíme z toho, že nemáme EURO? Montujem auta a děláme chemii

Zní to jasně – těžíme, že nemáme. Politická masírka to jede jako kolovrátek už léta. …