Křesťanské Norsko – paličům, vrahům a black metalu země zaslíbená…

Loňský rok byl bohatý na filmy o rockových hudebnících, ať už o skutečných (Bohemian Rhapsody), či o smyšlených (Heavy Trip). Patří k nim rovněž snímek Vládci chaosu (Lords of Chaos), který v britsko-americké koprodukci natočil režisér Jonas Akerlund. Jedná se o čtvrtý celovečerní film třiapadesátiletého Švéda, jenž začínal jako bubeník v proslulé blackmetalové skupině Bathory, odkud však záhy zběhl k režírování hudebních videoklipů. Na filmovém plátně debutoval před sedmnácti lety černou komedií o drogách Šňup, kde hvězdnému Mickey Rourkovi sekundovali v menších rolích zpěváci Rob Halford z Judas Priest a Debie Harry z Blondie, přičemž soundtrack byl nabitý dalšími rockovými hvězdami, jako jsou Ozzy Osbourne, Mötley Crüe či již výše zmíněná Akerlundova bývalá blackmetalová skupina Bathory. A právě k tématu black metalu se Akerlund vrací i ve Vládcích chaosu. Film je totiž inspirován skutečnými událostmi, které se na této scéně odehrály počátkem devadesátých let v Norsku. Zatímco klasické motto většiny rockových a metalových kapel odjakživa znělo: sex, drogy, rock´n´ roll, v případě Norska před čtvrt stoletím platilo spíše: žhářství, vraždy, black metal. Nicméně nepředbíhejme.

Snímek začíná na konci osmdesátých let v norském hlavním městě Oslu, kde vidíme partu tří vlasatých mladíků: kytaristu Oysteina Aarsetha přezdívaného Euronymus (v řecké mytologii démon, který pojídal maso mrtvých), jenž je leaderem skupiny a jehož vnitřní monolog provází diváka celým filmem, bubeníka Hellhammera (Pekelné kladivo) a basistu Necrobutchera (Mrtvý řezník), kteří si založili kapelu Mayhem (Zmrzačení) a hledají do ní zpěváka. Této úlohy se nakonec zhostí švédský mladík Per Yngve Ohlin přezdívaný Dead (hraje ho Jack Kilmer), který trpí depresemi, náklonností k mrtvým zvířatům a sebepoškozováním, což je však pro hudební směřování skupiny významné plus a navíc je to přidaná hodnota na koncertech. Trochu krve na pódiu z pořezaných paží se vždycky hodí, pokud se prezentujete jako satanističtí blackmetalisté v hororovém make-upu (tzv. war paint) a s obrácenými kříži. Fanoušci a fanynky se jen hrnou a mejdanům nechybí sex a alkohol. Prvních dvacet minut filmu tak veselou náladou občas připomíná spíše smyšlenou finskou metalovou komedii Heavy Trip než co jiného. Pak však přichází zlom v podobě sebevraždy depresivního zpěváka.

Tato událost z dubna 1991 je ve filmu znázorněna celá bez příkras a explicitně. Dead si nejprve podřeže žíly na rukou, poté si podřízne krk, napíše krátký vzkaz: „Omlouvám se za krev. Party začíná,“ a nakonec si prostřelí hlavu brokovnicí, snad pro jistotu. V ten okamžik se jeho přezdívka Dead (Mrtvý) stává skutečností a stejně tak jméno skupiny Mayhem (Zmrzačení) dostává nový význam. Když Euronymus (hraje ho charismatický Rory Culkin) najde tělo mrtvého kolegy, je zprvu šokován, ale telefonát na policii předčasně ukončí, aby si nejdříve nafotil mrtvého kumpána. (Fotky mrtvého zpěváka se později objevily na obalu jednoho alba skupiny Mayhem, které se díky tomu dobře prodávalo). Sebevražda zpěváka udělá z Mayhem menší kult, zároveň však dochází ke krizi: basák Necrobutcher odchází, respektive je vyhozen, a skupina je tak nucena utlumit svou činnost. Ovšem šikovný kytarista Euronymus zakládá vydavatelství Deathlike Silence (Mrtvolné ticho) a obchod s blackmetalovou hudbou Helvete (Peklo), v jehož útrobách se schází vnitřní Černý kruh vyznavačů black metalu.

Do něho si brzy najde cestu další blackmetalový hudebník Kristian Vikernes (lehce odulý Emory Cohen) z druhého konce Norska. Pravda, jeho první pokus kontaktovat Mayhem a Euronyma je neúspěšný. Kapela se vysměje jeho křestnímu jménu, které znamená křesťan, což se pro satanistu moc nehodí, a nášivka s logem hardrockové skupiny Scorpions mu také nepřidá. Kovaným blackmetalistům je tak tenhle „pozér“ pouze pro smích. Kristian se však nenechá odradit a za nějaký čas se vrátí do Helvete s tím, že se nechal přejmenovat na Varg (Vlk) a založil si one man band Burzum (Temnota). Euronymovi se Vargova hudba líbí, vydá mu album, ovšem Varg si ho musí sám zaplatit. A je to právě Varg, který jako první vypálí tisíc let starý dřevěný kostel v rodném Bergenu. Jak mu totiž vtloukal do hlavy Euronymus, Norové byli přece původně pohanští Vikingové a křesťanství je cizí import, zvláště pro blackmetalisty. Na jejich večírcích se objeví vlajky s hákovým křížem, satanistické propriety, sex a soupeření, kdo je drsnější. Staré křesťanské kostely hoří, při jejich hašení zemře hasič a Bard Eithun přezdívaný Faust (Valter Skarsgard), Euronymův kamarád, bubeník skupiny Emperor, který pracuje v jeho obchodě, brutálně ubodá staršího homosexuála jen kvůli tomu, aby věděl, jaký je to pocit, zabít člověka. Vnitřní Černý kruh drží při sobě a podaří se mu na chvíli opravdu uvrhnout Norsko do chaosu, takže policie po žhářích a vrahovi pátrá marně. Pocit beztrestnosti stoupá všem do hlavy a nejvíce Vargovi, který se veze na vlně popularity a jemuž lezou do postele fanynky jako na běžícím pásu, zatímco Euronymus mu vydává další alba. Jak jsou sexuální scény klipovitě zkratkovité, tak jsou násilné scény dlouhé a brutální, čímž řadí film do kategorie gore či slasher.

„Všechno to zlo a temné kecy měly být jen sranda,“ říká však ve vnitřním monologu Euronymus, jenž by v této chvíli z rozjetého vlaku násilí a šílenství nejradši vystoupil, a pokračuje: „Bylo mi zle z toho, jak všechno míří do prdele.“ Ve snaze zbrzdit Varga a dostat ho pod kontrolu, jej Euronymus přijme do Mayhem na post basáka a skupina zamíří do studia nahrát album s maďarským zpěvákem Atillou Csiharem. Aby se to nepletlo, Kristian-Varg Vikernes přijme nové umělecké jméno, a sice hrabě Grishnack (podle postavy agresivního skřeta z Tolkienova Pána prstenů) a tlačí na Euronyma, aby společně vyhodili do vzduchu největší norskou katedrálu. Euronymus uvažuje racionálněji, snaží se odstřihnout od kolotoče žhářství a násilí vztahem s fotografkou Ann-Marit (Sky Ferreira). Varg-Grishnack učiní prohlášení do médií pod podmínkou, že jeho identita nebude zveřejněna. Novináři ho sice prozradí a Varg je vyšetřován, nicméně policie proti němu nemá důkazy, takže ho pustí. Euronymus z toho mezitím vytříská publicitu pro Mayhem. Nicméně napětí a výhružky smrtí mezi dvěma kohouty na jednom blackmetalovém smetišti roste, i kvůli nevyplaceným penězům za prodeje desek Burzum. Všechno spěje k tragickému vyústění. Nakonec 10. srpna 1993 přijíždí Varg za Euronymem do bytu, kde ho v šestiminutové scéně dvaceti třemi ranami ubodá k smrti, přičemž po celou dobu mezi nimi probíhá dialog o tom, kdo z nich to s black metalem myslí vážně (Varg) a kdo je jen pozér (Euronymus). Brzy je však Varg zatčen, Faust zrovna tak a oba jsou obviněni ze žhářství a vražd. Tím končí příběh „pravého norského black metalu“, podívané plné krve a násilí, která nebyla zakoupena do české distribuce a v kinech je k mání pouze na vybraných festivalech, jakým je například Festival otrlého diváka v pražském kině Aero.

Otázkou je, pro koho vlastně Akerlund film natočil. Velká část blackmetalových fanoušků totiž vnímá Vikernese a Fausta jako hrdiny a odmítá jejich medializaci s tím, že je nesprávná a že zbytek společnosti se nemá co plést do těchto záležitostí, takže ti by na film stejně nešli. Režiséra Akerlunda vnímá tato fanatická komunita jako zrádce, protože se rozhodl vynést na světlo věci ze scény, jíž byl kdysi součástí. (Mimochodem Akerlund se koncem osmdesátých let při natáčení videoklipů potkal i se zpěvákem Mayhem, jenž se později zasebevraždil, takže jeho přístup k látce je osobní, na rozdíl od přístupu hordy fanoušků, kteří vše znají jen z médií a knihy, podle níž byl film částečně natočen.) Ostatně norské blackmetalové kapely, fungující na počátku devadesátých let, se odmítly podílet na soundtracku k filmu, proto bylo nutné použít coververze jejich písní od jiných skupin. Skupina Mayhem kupodivu stále existuje v čele s basákem Necrobutcherem, který letos u příležitosti vydání nového alba (asi aby zvýšil jeho prodej) prohlásil, že Euronyma chtěl vlastně zavraždit on. A na rozdíl od filmu o skupině Queen, jejíž stadiónový rock má bambilióny příznivců a na nějž lidé přišli snad ve všech zemích světa (byť to je dle mého názoru velmi nudný film, který nemá téměř žádný děj), cílová skupina Vládců chaosu vlastně neexistuje. Možná je jím americká organizace PMRC (Parents Music Resource Center), která od roku 1985 upozorňuje na negativní vliv extrémní hudby na dospívající mládež, čehož jsou vlastně Vládci chaosu skvělým příkladem, respektive odstrašujícím mementem, kam až může dojít vzývání extrémního stylu hudby a „filozofie“.

À propos film obsahuje zašifrovaně i českou stopu ve scéně, kdy Euronymus ve svém obchodu ukazuje Vargovi mapu světa s vyznačenými místy, odkud mu píší kapely „černého kovu“, s nimiž si vyměňuje audiokazety s nahrávkami. Na této mapě v reálu nechyběl František Štorm, leader nejznámější tuzemské blackmetalové skupiny Master´s Hammer. Na pět let starém albu této formace se objevila píseň Pod vrstvou prachu, v níž Štormovo lyrické alter ego nalezne ve staré krabici dva na sobě ležící dopisy, a sice od Euronyma a Varga-Grishnacka, což komentuje slovy:

„Blackový se metalista neubrání dojetí,
zří-li v jedné škatuli vraha se svou obětí.“

Pokud vás zajímají další osudy odsouzených vrahů, pak vězte, že Varg Vikernes si za Euronymovu vraždu odseděl čtrnáct let, přičemž ve vězení mu bylo umožněno nahrávat další alba. Neměl však k dispozici potřebně rockové nástroje, jen syntezátory, takže jeho hudba z tohoto období, označována jako dark ambient, připomíná nejvíce demo nahrávky Vangelise či Briana Ena z osmdesátých let. Po propuštění obnovil Vikernes Burzum v plné síle, oženil se, stal se otcem šesti dětí, přestěhoval se do Francie a pochopitelně se opět přejmenoval (tentokrát na Luis Cachet). To bubeník Faust si za vraždu odseděl pouhých devět let a čtyři měsíce a také on zdárně pokračuje v hudební kariéře, jako by se vlastně nic nestalo.

Norsko je totiž velmi tolerantní země, skutečně křesťanská, která nechce zločince primárně trestat, nýbrž napravovat, a proto tam můžete být i za masovou vraždu odsouzeni maximálně k jednadvaceti letům vězení!

Takže pokud dobře počítám, v roce 2033 přivítáme na svobodě dalšího norského „hrdinu“ Anderse Behringa Breivika, střelce z Utoyi. Zbývá jen doufat, že se ve vězení vážně napravil a už to nikdy neudělá.


publikováno: 26. 12. 2019

NEJNOVĚJŠÍ články


Za monarchii 2020! Plemeno zhovadilé, ďáblem poštívané!

Po pustošivých husitských válkách se v českých zemích ustavilo Království dvojího lidu, kališníků a katolíků, jak jej …

Proměny pedofilie a mistři myšlení

Časy se mění, zpíval v roce 1964 Bob Dylan. Inu, jak se to vezme. Záleží na …

Svatovavřinecké vidění světa

Zemřel filosof Roger Scruton, který viděl jasně i jiskru vína i velkopolní prokletí české krajiny. …

Umělá inteligence, Absolutno a jiná nebezpečí na planetě R. U. R.

Vloni jsme si připomínali výročí smutného odchodu Karla Čapka, letos si připomeneme 130 let od …

O té naší prohnilosti

Nedávno mě pozvali na rozhovor do Reflexu, ve kterém jsem upozornil na neurologické dopady moderních …

Odpovědné občanství – odkaz Jana Palacha

Dnes je tomu padesát let, kdy se student UK Jan Palach sebeobětoval, aby otřásl vzmáhající …

Zimola bájí o zrádcích

Bývalý jihočeský hejtman Jiří Zimola je údajně na cestě z ČSSD. Cítí se zrazen podobně, …

Strachem chyceni v bublinách

Strach je nejsilnější emoce. Nejde o přirozený a zdravý strach, který nás varuje před nebezpečím. …