Blízko prezidentům: Jožka a Milan Davidovi

Oba Davidovi (otec i syn) jako by prezidenty něčím přitahovali. Oba si ke spolupráci vybrali postupně čtyři naši prezidenti. Jednu spolupráci Jožka David odmítl. Proč? Možná proto, že věděl, že na prezidentovi dosti záleží. (PH)

Je málo advokátů jsoucích už v penzi nebo ještě stále činných, kteří se mohou pochlubit takovým pestrým a úspěšným životem a přitom být trvale šťastnými, jak Milan (Milan David, nar. 1925, pozn. red.) sám o sobě soudí. Avšak žádná procházka růžovým sadem to nebyla, naopak ruka osudu ho občas tvrdě zasáhla.

Byl synem věhlasného politika, činného v době před druhou světovou válkou, za války i po ní do roku 1948. Hned v roce 1945 byl předsedou Prozatímního a o rok později Ústavodárného národního shromáždění. Z politického života odešel prakticky společně s prezidentem Benešem. Ale politická kariéra Milanova otce začala podstatně dříve. Byl všude známý pod familiárním jménem Jožka David (1884–1968). V době první světové války působil jako legionář na Rusi a v r. 1919 odjel na žádost T. G. Masaryka opět do Ruska, tentokrát organizovat odjezd našich legionářů do vlasti. Stal se jednatelem Československé obce legionářské, a proto se v příslušné době dostal na index gestapa. V září 1938 byl členem skupiny poslanců, která žádala u prezidenta Beneše odmítnutí mnichovské dohody. Po vypuknutí druhé světové války dostal avízo, že má být zatčen, a proto za pomoci českých i slovenských přátel utekl přes Slovensko, Balkán a Palestinu – zde strávil jeden rok – „na Západ“ tedy do Londýna. Stal se členem Státní rady, tedy exilové vlády. Emigroval sám.

V Praze nechal manželku a syna Milana, studenta proslulého gymnázia v Křemencově ulici v Praze 2. Milan bydlel většinou u svého strýce, zejména potom, co mu v roce 1941 zemřela matka. Jožka David se o tom dozvěděl až po příletu do Prahy v květnu 1945. Prezident Beneš o této smutné události věděl, ale nic mu neřekl. Věděl, že by to Jožka nesl těžce.

Po smrti své matky se šestnáctiletý Milan v r. 1941 rozhodl, že uteče za otcem. Získal informace, že se dá, na tehdejší policejní poměry, utéct snadno přes Německo a Rakousko do Švýcarska. Na rakouských hranicích byl však chycen a dán do vazby. Poté byl souzen, odsouzen a vězněn. Z té doby si Milan pamatuje na jednu kuriozitu. Byl ve vězení s mladým Němcem, který se tam dostal pro závažný trestný čin zvaný Fahnenflucht, tj. odmítal nastoupit do armády. Bylo to v r. 1941, kdy se tento v očích tehdejších německých soudců zločin trestal dlouhodobým vězením, nikoliv zastřelením, jako tomu bylo v pozdějších válečných letech. Milan si dodnes pamatuje jeho jméno – Rolf Braag – a pak jeho výrok po vstupu USA do války: „Tak to je dobré, teď už válku nevyhrajeme a brzy bude konec.“

Mě osobně napadá k tomuto vstupu do války výrok jiného Němce, samotného Hermanna Göringa: „Američanů se nebojíme, ti umějí vyrábět ještě tak špendlíky!“ To je názorový rozdíl v jednom národě! Škoda, že ten první postoj byl silně menšinový a nebyl vidět. Díky Milanovým strýcům, bratrům jeho matky, se podařilo Milana po vypršení několikaměsíčního trestu z vězení ve Feldkirchenu dostat. Později byl ovšem pro jiný „delikt“ poslán do Terezína, do Malé pevnosti, odkud se dostal obdobným způsobem domů, ale tentokráte přes Pečkárnu a Pankrác. To byly ty chvíle, které opravňují Milana, aby říkal, že je šťastný člověk.

Po návratu domů bylo jeho dalším štěstím, že díky profesorům na gymnáziu byla jeho dlouhodobá absence posuzována jako neomluvená a Milan vyfasoval trojku z mravů. Po maturitě musel narukovat do známé Technische Nothilfe, kde pracoval jako zemědělský dělník. Od r. 1943 byl napojen na evangelickou odbojovou organizaci Předvoj, která pak spolupracovala s ilegální KSČ.

A nastal rok 1945, květen, všude plno touhy po svobodě a demokracii. Milan se dal po maturitě zapsat na Právnickou fakultu UK. Tehdy stačilo dát se zapsat, nedělaly se žádné přijímací zkoušky. Výběr studentů provedla první státní zkouška po třetím semestru zvaná historicko-právní.

Otec, národní socialista, ve své funkci předsedy Ústavodárného národního shromáždění, tedy funkčně hned druhá osobnost po prezidentovi republiky, byl hned po Únoru 1948 policejně sledován. Auta za ním jezdila i na chatu do Krkonoš, jednou dokonce našel v bytě cizího člověka, údajně ochranku. Nabídku na spolupráci s novým režimem přednesenou zetěm K. Gottwalda, dr. Čepičkou, jehož politický význam stále rostl, Jožka David odmítl. Posledním jeho velkým vystoupením byl projev u příležitosti 600. výročí založení Karlovy univerzity. Pamatuji si, jak se v něm vyznal z lásky k humanitě, svobodě a k odkazu T. G. Masaryka. V květnu 1948 odešel ve věku 64 let z politického života. A auta za ním jezdila ještě půl druhého roku a nepomohly ani intervence Milana u ministra Noska, kterého osobně znal, neboť s jeho synem byl vězněn v Terezíně. Jožka David zemřel v r. 1968 ve věku 84 let.

Oba páni Davidové několikrát navštívili prezidenta Beneše po jeho abdikaci v Sezimově Ústí. Po pohřbu E. Beneše je stráž k paní Benešové pustila už jenom jednou.

A co dělal Milan s právnickým studiem? Spíše náhodou se stal ve svých 33 letech koncipientem v Advokátní poradně č. 2 v Praze. Advokátem byl do r. 1968, kdy si ho vzal – k jeho překvapení – na hrad prezident Ludvík Svoboda jako vedoucího právního odboru. Na začátku svého hradního působení má Milan krásné vzpomínky. První – když prezident Svoboda vzpomínal, jak mu kdysi Jožka David doslova vynadal za jeho slova ministra národní obrany v únoru 1948, že „armáda jde s lidem“ a druhá, kdy oba pánové, Milan a prezident Svoboda, seděli u stolu a prezident začal do stolu mlátit, cože to bylo za zločin, když popravili Heliodora Píku a všechny ostatní. Ovšem po roce 1970 se začal prezident měnit – mohly za to Brežněvovy polibky?

Po r. 1989 se stal Milan mandátním advokátem v České advokátní komoře, kde pracoval až do odchodu do důchodu.

Pokud jde o jeho štěstí u žen, Milan tvrdí, že ho měl, ovšem ne v obvyklém slova smyslu: jedna studentská láska z bidýlka v Národním divadle, pak krátké čtyřleté manželství, ve kterém se narodil syn – ten byl po rozvodu svěřen do péče otce! S výchovou syna mu pomohla jedna dívka, která ho později opustila, snad lze říci včas, neboť se blížil vrchol – sňatek s MUDr. Jaroslavou Moserovou.

Milan tráví poklidný život v Praze. Vzpomíná na svou Jarunu, které věnuji svou další kapitolu, a na celý svůj plnohodnotný život.


Vzpomínku na Jaroslavu Moserovou, druhou ženu Milana Davida, uveřejníme v Přítomnosti za týden.


K Jožkovi Davidovi se vrátíme ještě ve vzpomínce Oskara Leo Krause. Toho učinil Jožka David v roce 1946 krajským tajemníkem mladých národních socialistů. I Oskar Krause se podobně jako Milan David o pár let dříve pokusil přejít naši hranici – stalo se tak po únoru 1948. V mlze se motal tak, že překročil naše a německé území asi tak osmkrát sem a tam – až skončil v base. Více o tom příště.


Převzato z knihy: V. Král, Ze života advokáta, vyd. vl. nákl., 2010.

publikováno: 4. 1. 2020

Václav Král

Václav Král

Advokát / Václav Král se narodil roku 1926 v Lysé nad Labem. Absolvoval Právnickou fakultu UK v Praze. Řádným advokátem se stal 1.1.1963. Kromě toho, že stále vykonává advokacii, je zapsán také jako soudní tlumočník šesti jazyků. Po dlouhá léta byl jednatelem česko-francouzské společnosti Association Masaryk se sídlem v Paříži, od roku 1995 je členem výboru Masarykovy společnosti v Praze. Žije trvale v Praze. Je autorem knih Případy slavných i neslavných aneb můj život s advokacií (2002, REGO) a Procházky pamětí aneb advokát na cestách (2005, vyd. vlastním nákladem).

NEJNOVĚJŠÍ články


Za monarchii 2020! Plemeno zhovadilé, ďáblem poštívané!

Po pustošivých husitských válkách se v českých zemích ustavilo Království dvojího lidu, kališníků a katolíků, jak jej …

Proměny pedofilie a mistři myšlení

Časy se mění, zpíval v roce 1964 Bob Dylan. Inu, jak se to vezme. Záleží na …

Svatovavřinecké vidění světa

Zemřel filosof Roger Scruton, který viděl jasně i jiskru vína i velkopolní prokletí české krajiny. …

Umělá inteligence, Absolutno a jiná nebezpečí na planetě R. U. R.

Vloni jsme si připomínali výročí smutného odchodu Karla Čapka, letos si připomeneme 130 let od …

O té naší prohnilosti

Nedávno mě pozvali na rozhovor do Reflexu, ve kterém jsem upozornil na neurologické dopady moderních …

Odpovědné občanství – odkaz Jana Palacha

Dnes je tomu padesát let, kdy se student UK Jan Palach sebeobětoval, aby otřásl vzmáhající …

Zimola bájí o zrádcích

Bývalý jihočeský hejtman Jiří Zimola je údajně na cestě z ČSSD. Cítí se zrazen podobně, …

Strachem chyceni v bublinách

Strach je nejsilnější emoce. Nejde o přirozený a zdravý strach, který nás varuje před nebezpečím. …