Promiňte, prosím, ale fuj tajbl!

„Ano, existuje cosi jako duše, neboť fyzicky cítím její bolest a její úzkost,“ píše autor a hlavní hrdina v jedné osobě, v té době téměř čtyřicetiletý manžel a otec od rodiny, jenž tak reflektuje náhlou ztrátu osobní svobody a svých nejbližších a který si připadá, jako by vstoupil do Dantova Pekla. Román tedy začíná autorovým tříměsíčním vazebním pobytem v Litoměřicích, a je to neveselé čtení, což je ovšem u žánru vězeňské literatury celkem přirozené. Teprve ve vězení totiž přichází konkrétní uvědomění, jak je komunistický režim schopen trestat lidi, kteří si jen chtějí žít po svém. Brzy však začne celou věc promýšlet z pozice patafyziky a ptá se po samém smyslu režimu a lidí, kteří se mu přizpůsobují, aby chránili a vydobývali výhody svým rodinám: „Ve jménu čeho? Ubuovské přesycenosti požitky. Promiňte, prosím, ale fuj tajbl.“ Na straně 37 se dokonce objeví patafyzický graf, kterým autor vysvětloval, co je to patafyzika dvěma dozorcům a jednomu poručíkovi, jenž studoval politickou školu a chtěl si popovídat se zajímavým vězněm.

Vacek pochopitelně reflektuje své spoluvězně, dozorce a chod věznice, s nimiž se postupně seznamuje. Jakožto založením umělec, patafyzik a k tomu bývalý jehovista má intelektuální výhodu před většinou z nich. Díl druhý – Výkon trestu je situován do pardubické věznice, kam byl autor po svém soudu převezen a kde prožil zbytek svého martyria. Následují popisy různých pracovních činností, které musel vykonávat, spoluvězňů, dozorců, ale hlavně členů samosprávy, kteří se jeví jako obzvláště primitivní bestie, užívající si svou moc nad ostatními, zatímco v běžném světě nemají žádné uplatnění: „Dívám se do tváře blba, do jeho nataženého ksichtu. Dívám se do tváře samotné moci, vtělené do blbosti, neboť blbost, to je moc umocněná vlastní aktivitou. Tady nejste v mateřský školce! To si jednou uvědomte, nebo s vámi zatočím, že ste to eště neviděli!“

Z románu se postupně vydělí příběh mladého, nešťastného Cikána Šipoše. Do vězení se dostal kvůli vlastní matce-alkoholičce, která mu vždy sebrala a propila výplatu, a on pak z nouze šel krást. Ten nakonec končí šťastně, když v sobě mladík objeví transsexuální podstatu a je předčasně propuštěn. Respektive slovo šťastně asi není na místě – Vacek pochybuje o tom, že mladý zmatený muž se bude schopen „zařadit do běžného života“, když to nedokázal ani předtím. Tragikomická je příhoda železničáře, jenž přišel v práci o nohy a následně o manželku. Jeho byt však není vybaven toaletou, společné WC je na chodbě v mezipatře, kam se musí složitě dostávat pomocí vykutálených sousedů, kteří ho s neurvalými pečovatelkami připravují o valnou část hubeného příjmu. Postižený muž na invalidním vozíku s pomocí hole nakonec ze zoufalství přepadne v parku vedoucí samoobsluhy na cestě s tržbou, a místo aby uprchl, počká na příjezd VB. Předtím je pořádně zvalchován přivolanými lidmi, avšak když je po odsouzení tímto mrzákem mrsknuto na celu k pěti dalším vězňům, rozplývá se blahem, že si konečně zajistil důstojné místo k životu. I tak to chodilo za komárů.

Píše se tu také o ženských ve vězení. Očima vězněné Evy se ukazují lesbické vztahy, rvačky, pobyty na samotce, sebepoškození z nešťastné lásky, když třeba odmítnutá žena spolkne lžíci atp. Věznění muži a ženy si tajně dopisují. Evin příběh se nakonec protne s Vackovým právě ve vzájemné korespondenci, v níž se stanou navzájem velmi blízkými. V těchto epistolárních pasážích dochází od sdílení nešťastných osudů obou až k výtryskům erotických fantazií. Scénou, v níž si Eva a Eda za snížené bdělosti bachařů při obkládání ženské umývárny vymění nepozorovaně dva krátké polibky, začíná nečekaný happy end. Dokončen je však až o stránku později, kdy autorovo alter ego opouští bránu věznice na vytouženou svobodu.

Naturalistický Vackův román se dle mého názoru může směle měřit s vězeňskými díly Jiřího Stránského (např. Uniforma) či Evy Kantůrkové (Přítelkyně z domu smutku), ačkoli autorovi o žádné měření samozřejmě nikdy nešlo. Jeho cílem bylo prostě jen popsat krutost a nesmyslnost vězeňské mašinérie minulého režimu, což se mu podařilo. Pobyt v kriminále jej ovlivnil dokonce natolik, že po sametové revoluci jakožto poslanec České národní rady vedl dva roky vězeňskou komisi a od roku 1993 až do odchodu do důchodu byl redaktorem odborných časopisů Generálního ředitelství Vězeňské služby ČR. Mimochodem Eduard Vacek kromě svého debutu z vězení napsal a publikoval další desítku próz a realizoval se rovněž jako výtvarník a redaktor pražského patafyzického občasníku Clinamen.

„Knihy mají své osudy“, Habent sua fata libelli,[1]praví staré přísloví. Tak i román dvaasedmdesátiletého prozaika a patafyzika Eduarda Vacka Občanský průkaz, prosím, který letos vydalo nakladatelství Pulchra. Vacek se totiž v půlce osmdesátých let dostal do hledáčku orgánů činných v trestním řízení kvůli vydávání sborníku PAKO (zkratka pro Patafyzické Kolegium, které roku 1982 založil v Teplicích), jehož byl šéfredaktorem, a za tuto činnost byl v letech 1986 a 1987 uvězněn na jeden rok nepodmíněně. Kniha Občanský průkaz, prosím je autobiografická próza z té doby, jejíž první část byla napsána mezi propuštěním z vyšetřovací vazby, soudem a nástupem k výkonu trestu, zbytek pak dopsal autor po propuštění na svobodu. Část textu (Díl první – Vazba) byla publikována ve Vězeňském sborníku Charty 77. Celá kniha byla prvně vydána roku 1993 začínajícím nakladatelstvím Moaré, ovšem bez patřičných korektur, redakce textu a autorizace, nepomohl jí ani nevhodný font písma a další okolnosti. Kniha tak bohužel (až na malou výjimku v podobě pochvalné recenze od Pavla Řezníčka) zcela zapadla. Teprve nyní vydala Pulchra autorizovanou verzi knihy, což je dobře.


[1] Výrok gramatika Terentiana Maura dává původně trochu jiný smysl, protože je uveden slovy: Pro captu lectoris habent sua fata libelli. Knihy tedy mají své osudy podle toho, co čtenář pochopí. (DB)


publikováno: 11. 1. 2020

NEJNOVĚJŠÍ články


Za monarchii 2020! Plemeno zhovadilé, ďáblem poštívané!

Po pustošivých husitských válkách se v českých zemích ustavilo Království dvojího lidu, kališníků a katolíků, jak jej …

Proměny pedofilie a mistři myšlení

Časy se mění, zpíval v roce 1964 Bob Dylan. Inu, jak se to vezme. Záleží na …

Svatovavřinecké vidění světa

Zemřel filosof Roger Scruton, který viděl jasně i jiskru vína i velkopolní prokletí české krajiny. …

Umělá inteligence, Absolutno a jiná nebezpečí na planetě R. U. R.

Vloni jsme si připomínali výročí smutného odchodu Karla Čapka, letos si připomeneme 130 let od …

O té naší prohnilosti

Nedávno mě pozvali na rozhovor do Reflexu, ve kterém jsem upozornil na neurologické dopady moderních …

Odpovědné občanství – odkaz Jana Palacha

Dnes je tomu padesát let, kdy se student UK Jan Palach sebeobětoval, aby otřásl vzmáhající …

Zimola bájí o zrádcích

Bývalý jihočeský hejtman Jiří Zimola je údajně na cestě z ČSSD. Cítí se zrazen podobně, …

Strachem chyceni v bublinách

Strach je nejsilnější emoce. Nejde o přirozený a zdravý strach, který nás varuje před nebezpečím. …