Žena par excellence – všestranná Jaroslava Moserová

Druhou ženou Milana Davida byla Jaroslava Moserová (1930–2006), lékařka, která strávila poslední dny při Janu Palachovi (1948–1969), jehož sebeupálení si teď v lednu připomínáme. V roce 2003 kandidovala tato velmi elegantní dáma na prezidentku (vedle V. Klause a M. Zemana). S Dickem Francisem, jehož dílo přeložila, si její jméno dnes spojuje ale už málokdo. Tím výčet zájmů této výjimečné paní doktorky ale zdaleka nekončí. (PH)

Zní to paradoxně, ale s MUDr. Jaroslavou Moserovou jsem se seznámil díky svým endoprotézám, a nikoli kvůli nějakým potížím, které by souvisely s jejím oborem. Po operacích kyčlí jsem se doléčoval v Lázních Bohdaneč u Pardubic, tedy v jejím senátorském obvodu. Jejího muže jsem znal dobře, protože jsme dlouhá léta spolupracovali na České advokátní komoře, ale svou manželku Jaroslavu mi Milan představil až v Bohdanči.

Čím více jsem ji poznával, tím více jsem si uvědomoval, že mám nejen potěšení, ale i čest hovořit s osobou, které se říká renesanční.

Nejdříve mne jako lingvistu zaujala její překladatelská činnost, ve které se zaměřila na překlady detektivních románů Dicka Francise. Přeložila jich 45 a ještě 12 knih dalších autorů. Jazykovou přípravu měla skvělou, protože v letech 1947–1949 studovala v New Yorku. Manželé Moserovi se stali přáteli rodiny Francisových. A stalo se, že když byl v Praze na oficiální návštěvě anglický následník trůnu princ Filip, byla mezi představovanými hosty i MUDr. Moserová. Princ při sdělení, že tato žena přeložila tehdy již více než 20 knih D. Francise, ztratil svůj oficiální blazeovaný obličej a velice živě se s manželi bavil.

Když jsem se dr. Moserové ptal, jak je to možné, že se vedle svých nesčetných aktivit stačí věnovat překladům detektivních knih v takovém množství, dozvěděl jsem se, že každý den, když se vrátila domů ze „své práce“, přeložila tři až čtyři stránky anglické knihy. Má váš obdiv? Můj ano.

Studia v New Yorku byla pro slečnu Moserovou výhodná nejen pro anglický jazyk, ale i pro poznávání amerického way of life i se všemi problémy, které přinášel.

Tehdy to byla ještě viditelně potlačovaná práva černochů, dnes nazývaných Afroameričany. Pro Evropany bylo nepochopitelné, že ve smíšených autobusech byla oddělená místa pro bílé a černé, pokud vůbec byly autobusy přístupné pro obě barvy pleti. A tak asi začalo politické formování dr. Moserové, uplatněné po 40 letech.

Zpátky domů se vracela jako 19letá v roce 1948, po neslavném Únoru. Cestovala nákladní lodí oklikou přes Tichý oceán, Indii, Cejlon a další země, neboť tušila na základě zpráv z domova, že z ČSR se do ciziny nyní hned tak nedostane. Bohužel, její předtucha se vyplnila.

Doma absolvovala šestileté studium medicíny a dělala si naději, že se bude moci věnovat oboru svého zájmu – plastické chirurgii. Podle tehdejších poměrů ovšem musela nastoupit na tzv. umístěnku do nemocnice v Duchcově, kde se seznámila s drsným hornickým prostředím. Po třech letech se spíše shodou okolností dostala do Prahy ke světoznámým odborníkům oboru plastické chirurgie prof. Burianovi a prof. Niederlemu. Potom nastoupila do Vinohradské nemocnice, kde pracovala na oddělení popálenin pětadvacet let.

Mezitím se jí dostalo dalšího „školení“ pro její netušenou politickou dráhu po roce 1989, když byl bezdůvodně uvězněn v roce 1951 a 1952 a zároveň nucené vystěhován z bytu její otec.

A nyní si připomeňme další činnosti této výjimečné osobnosti: vítězství v juniorském mistrovství republiky ve sjezdovém lyžování, lezení po skalách, zejména Prachovských. Dále byla vynikající pianistka. Také zde nešlo o žádný amatérismus, její techniku jí prokazatelně záviděl i její přítel Jiří Šlitr. Přitom se stále věnovala malování, zejména grafika byla jejím oblíbeným oborem. Úroveň jejích prací vysoce oceňoval její kamarád malíř Josef Jíra.

Známosti měla i v kruzích hereckých. Mezi své přátele řadila Miloše Formana, Janu Brejchovou, Terezu Brodskou.

Ve své knize Historky – na koho se nezapomíná, píše, že nejpozoruhodnějším člověkem, se kterým se setkala „a že jsem se setkala s kdekým“, byl režisér Evald Schorm. Uvádí o něm, že měl „neopakovatelnou vlastnost vydobýt z člověka více, než v něm bylo“. Po dvacetileté odmlce, když E. Schorm směl opět filmovat, a v době, když „z Moskvy už nepřicházel mráz, ale podivný teplý vítr vířící prach“, ji tento režisér požádal, aby napsala za zemřelého scenáristu scénář k jednomu filmu. Na její námitku, že to neumí, se jí zeptal: „Jak víte, že to neumíte, když jste to nezkusila?“ Vysvětlil jí, co je pravá a levá strana scénáře, a poradil jí – „pište to jako básničku“. A lékařka Moserová scénář úspěšně zvládla.

Vyvrcholením její lékařské činnosti na oddělení popálenin, kde v té době byla primářkou, bylo ošetřování Jana Palacha v lednu 1969. Byla to také ona, kdo s ním strávil poslední hodiny jeho života. Příznačné pro její skromnost je, že tomu ve své knize věnuje jen krátký odstavec. Nenajdete tu žádný oslavný popis, žádné sebevyzdvihování, jen konstatování lékařky, která se snažila pomoci.

Politicky paní Jaroslava Moserová ožila po r. 1990, kdy se stala poslankyní, členkou předsednictva České národní rady, později senátorkou a místopředsedkyní senátu. V letech 1991–1993 byla velvyslankyní v Austrálii a na Novém Zélandu, pak dva roky zastávala funkci prezidentky Generální konference UNESCO v Paříži. Kandidovala i na prezidentku ČR, jako kandidátka postoupila až do 3. kola. Mnozí se domnívají, že je škoda, že se jí nestala.

Doufám, že nyní už není nutné předkládat další důkazy pro tvrzení, že MUDr. Jaroslava Moserová byla renesanční člověk.

Skutečně, člověk par excellence!


Převzato z knihy: V. Král, Ze života advokáta, vyd. vl. nákl., 2010.

publikováno: 12. 1. 2020

Václav Král

Václav Král

Advokát / Václav Král se narodil roku 1926 v Lysé nad Labem. Absolvoval Právnickou fakultu UK v Praze. Řádným advokátem se stal 1.1.1963. Kromě toho, že stále vykonává advokacii, je zapsán také jako soudní tlumočník šesti jazyků. Po dlouhá léta byl jednatelem česko-francouzské společnosti Association Masaryk se sídlem v Paříži, od roku 1995 je členem výboru Masarykovy společnosti v Praze. Žije trvale v Praze. Je autorem knih Případy slavných i neslavných aneb můj život s advokacií (2002, REGO) a Procházky pamětí aneb advokát na cestách (2005, vyd. vlastním nákladem).

NEJNOVĚJŠÍ články


Ve sviňáko! Krásná nebo chytrá?

U normálního člověka se občas zdá, že jeho schopnost uvažování je do jisté míry utlumena …

K výročí náletu na Drážďany

Na základě osobní zkušenosti si myslím, že každý z nás zažije ve svém obyčejném a …

Firma sobě! Aneb za nás čerpá Agrofert.

Naším hlavním problémem není to, že se k moci dostal nějaký lump, nýbrž to, že si …

Kravina, aneb komu věřit?

V padesátých letech, když pod kuratelou sovětských soudruhů českoslovenští soudruzi pověsili několik svých dříve velmi …

Zpívej, a nemluv!

Operní pěvkyně Dagmar Pecková v loňském roce zpívala českou hymnu na demonstraci pořádané spolkem Milion chvilek …

Neexistující imigranti II.

Muslimská společenská bublina Multikulturalismus je ve své esenci antievropská forma civilizace. Samuel Huntington Úvod Toto …

Jaké jsou ruské plány s námi

Ve stále ještě svobodné části ruského internetu běží vážné a často neortodoxní debaty. Velký a …

Zapřeš tradici a zaměníš směr cesty

V pátek 7. 2. 2020 uplynulo 75 let od popravy hraběte Zdeňka Bořka-Dohalského: původem šlechtice, smýšlením …