Zimní vzpomínka na život v Protektorátě Böhmen und Mähren

Opravdu je zvláštní, když člověk dosáhne relativně vysokého věku, jak z paměti začnou vystupovat některé vzpomínky, dokonce i z dětství. Které jsou potom konfrontovány se zážitky z následujícího dlouhého života a stanou se důležitými při jeho hodnocení.

Po tom, co musel otec se svou rodinou opustit v 39. roce Slovensko, protože odmítl stát se Slovákem, našel na Moravě byt blízko svého rodiště, na malé vísce blízko Tršic, známých svým výtečným chmelem. Navrátilců do historických českých zemí bylo tehdy mnoho, práce pro všechny nebyla, otec nejdřív vykopával v lese pařezy, když před tím byl na Slovensku civilním úředníkem jedné z republikových zbrojovek. Později, když se uvolnilo místo na Okresní správní komisi v Přerově, dostal místo tam a přestěhovali jsme se blíž k Přerovu.

Před Vánoci, asi v roce 1941, kdy mi bylo něco kolem pěti let, pozval otce jeho kamarád v blízké vsi na zabijačku. Samozřejmě černou, nedovolenou. Den, na nějž chci vzpomínat, mi v paměti zůstal jako jedna z prvních vzpomínek, jaké mohou utkvět v paměti dítěte. Bylo zasněženo, rodiče mě posadili na sáně a vezli mě za sebou do vsi vzdálené asi dva tři kilometry. Vraceli jsme se domů večer, svítil měsíc, světla bylo jako za dne, ač bez měsíce by byla již tma. Sněhu bylo právě tak, aby se sáně mohly dobře táhnout, byl uježděný, přes den po něm jezdily lehké či těžké hospodářské sáně. Bylo naprosté ticho – nejkrásnější zimní večer. Já seděl na sáňkách a mezi koleny držel plátěnou tašku, v níž bylo v papíru zabalených pár jitrnic a jelit a snad i kousek tlačenky. Když jsem se na saních zavrtěl, dýchla na mě z tašky vůně jitrnic. Jak rodiče šli, vrzal jim sníh pod nohama. Opustili jsme Nelešovice a vydali se k Suchonicím, za nimiž již byly Přestavlky, kde jsme bydleli. Z cesty od Nelešovic jsme museli na křižovatce ostře zatočit doleva k Suchonicím. Před touto křižovatkou se rodiče najednou zastavili a začali se radit. Na křižovatce k Suchonicím stál protektorátní četník, v helmě, v uniformě a s puškou přes rameno. Čekal tam právě na takové, jako jsme byli my. Za černou zabijačku a kšeftování s jídlem se mohlo jít do koncentráku. Strážník se už díval směrem k nám, rodiče už museli kolem něho projít. Rodiče mě dotáhli na sáňkách až k němu, četníka pozdravili a ten řekl: „Co vezete v té tašce?“ A přikročil ke mně, strčil ruku do poloprázdné velké plátěné tašky, z níž se vyvalila vůně česneku, a pomalu prohmatával její obsah. Jednou si spletl moje stehýnko s obsahem tašky a prohmatal mi ho také. Dítě nerozumí, jen vycítí: vycítil jsem strach rodičů a dostal jsem jej také. Strážník pečlivě prohmatal obsah tašky, kus po kusu, a samozřejmě už podle nahmataných špejlí i vůně rozeznal, co v tašce je. Rodiče mlčeli, strážník se vztyčil, chvilku se na ně díval a pak řekl: „Můžete jít dál.“ Rodiče vděčně poděkovali a rychle se mnou odspěchali k Suchonicím.

Na příběh jsem si vzpomněl nejednou, už v dospělém věku. To už jsem mnohému rozuměl a vzpomněl jsem si na něj mnohokrát i po roce 1948, 1968 i po roce 1990. Když jsem například, po roce 1990, musel odvolat z funkce svého náměstka, který na rozdíl od jiných ve vedení podniku neprošel lustracemi. A uvažoval jsem, jak asi po 45. roce, když skončila válka, se dařilo právě tomu protektorátnímu četníkovi, který přešel po zřízení Protektorátu ze služby Československé republice do služby Protektorátu. Ten četník rodiče propustil, ač dobře věděl, jak velice sám riskuje, neboť se tehdy stávalo i to, že působili provokatéři. Kdyby ho takoví udali, šel by do koncentráku on i otec. Kolikrát se asi zachoval za protektorátu jako vlastenec, tak jako v uvedeném případě. A zda se osvobození ve zdraví dožil. Dovedl jsem si představit, že se našli i takoví, co po 45. na něj ukázali prstem a řekli: „Sloužil Hitlerovi.“

Ve svém již poměrně dlouhém životě jsem podobných situací zažil víc.

Jelikož je lidský život krátký, mnoho občanů si neuvědomuje, jak v minulosti procházela naší zemí umístěnou uprostřed Evropy nejrůznější vojska, jak se střídali okupanti. Mělo to vždy stejný průběh: část obyvatelstva odešla do emigrace, někteří dokonce odešli bojovat za obnovení samostatnosti, většina se rozhodla ve státě přežít a čekat na konec okupace, část přijala aktivní spolupráci s okupantem. Všichni, co se rozhodli vytrvat v okupaci, se vlastně stali spolupracovníky či služebníky okupačního režimu. A na oko i ti, co se účastnili odboje, když o tom jejich okolí nemohlo vědět.

Po skončení okupace či změně režimu se našli takoví, co se považovali za oprávněné soudit ostatní. „On byl na tom a tom místě, sloužil nepříteli!“ Pravda, tak sloužil nepříteli ve své funkci za Protektorátu i otec. Do jeho povinností na okresní správní komisi, na zemědělském referátu, bylo i vyjíždět na kole či vlakem do vesnic okresu a tam strhnout plomby na soukromých šrotovnících a nechat jejich majitele sešrotovat přísně omezené množství obilí. (Pro ty, kteří si nejsou jisti, zda mrkev neroste v supermarketu, uvedu, že šrot byl důležitou částí krmení pro ustájený dobytek. Vznikal tak, že na speciálním stroji, za Protektorátu již poháněném elektřinou, se semlelo obilí na velmi hrubou mouku. Šrotovník měl každý střední zemědělec.) Množství obilí, které si zemědělec mohl sešrotovat, bylo přísně omezeno, šrotovník byl zaplombován a mohl se použít pouze pod dozorem úředníka z Okresní správní komise. Otec, když přijel do vsi vlakem nebo na svém kole, odplomboval všechny šrotovníky a šel si někam k některému sedlákovi sednout. Šrotovníky jen hučely. Když skončily, otec je zaplomboval. Dnes se to nezdá mladé generaci nikterak zajímavé. Otec by ale, kdyby se věc dostala k policii či gestapu, byl možná, jako státní úředník, popraven. Nepředstavitelně riskoval a byl si toho vědom. Bylo neuvěřitelné, že se ve vsích přerovského okresu nenašel jediný udavač, v průběhu celé války.

Přirozeně že sedláci byli otci vděční a díky tomu jsme v zimě nemívali nedostatek jídla. Přišla neděle, otec si naplnil tlumok tím, co si přivezl od sedláků, vzal kolo a ponavštěvoval rodiny, o nichž bylo známo, že jsou bez otce, který byl v koncentráku anebo zemřel. Sedláky darované potraviny v naprosté většině přešly do rukou nejvíce potřebným. Kterým, to věděly jen ty obdarované rodiny a otec s matkou. Jednou jsem slyšel, jak po návratu z práce říkal otec matce: „Přijel jsem na nádraží v Přerově vlakem, měl jsem tam v úschovně kolo. Na nádraží byla šťára, prohlíželi tašky. Podařilo se mi vytáhnout kolo z úschovny a s taškami vyjet bočním vchodem. Všimli si mě, vyjeli za mnou v autě, já ale zabočil do úzké uličky a ujel jsem jim…“

Na vsi se lidé dobře znali. Ale i tak se mohlo stát, že by po 45. na otce někdo ukázal prstem a řekl: „On byl protektorátní úředník! Sloužil nacistům!“ Nestalo se to. Po válce nabízeli otci partyzánskou legitimaci. Odmítl ji. Teprve hodně později mi došlo, jak se u otce scházeli sedláci a radili se s ním. Na půdě zemědělského domku, to už jsme bydleli v Penčičkách, blíže Přerovu, byla spousta místa pro uskladnění obilí. Byla snad nejlépe provedenou místností v celém domě. Byla běžně zaplněna po kolena „černým“ obilím sedláků. Jak se obilí na půdu dostalo, jsem netušil. Jednou k nám vrazila protektorátní šťára. Nic nenašla. Otec zřejmě dostal hlášku a sedláci před šťárou všechno obilí přes noc vynosili. Aby se tam později objevilo znovu. V tom obilí jsem si schovával podzimní, velmi tvrdé velké hrušky, které v obilí do Vánoc krásně změkly a zežloutly.

Dnes s lítostí pozoruji, jak lidé – a jsem přesvědčen, že velmi divného charakteru – ještě po desetiletích jsou schopni vyšťárat cosi ve spisech a obvinit někoho z nečistého jednání v období bývalého režimu. Otřásla mnou třeba zpráva, že takto byl osočen i známý psychiatr Plzák, kterého jsem měl čest poznat a jehož posudek mi v minulém režimu mimořádně pomohl při mém několikaletém soudním řízení, když šel proti direktivě okresní komunistické partaje a proti rozsudku krajského soudu, nebo že, před pár dny, byl osočen i psychiatr Höschl. Tolik let po 89.! Když nikdo neuvedl, že by mu tehdy a tehdy některý z uvedených nějak ublížil.

Nakonec i ten můj náměstek dosáhl „očištění“ soudem. Byl jsem tomu rád, po 89. byl v podniku mimořádně užitečným zaměstnancem, když za totáče se samozřejmostí sledován a zapsán v materiálech StB zastupoval náš vývozní podnik v zahraničí. Pro mě osobně byl nenahraditelný. Já, za totality přísně střežen samotným okresním náčelníkem StB, jsem mohl, a to jen jednou, jedině do Maďarska, až když to dovolil okresní výbor strany. Když jsem v roce 1990 poprvé služebně navštívil „kapitalistickou“ cizinu jako ředitel významnějšího moravského podniku, podobal jsem se vyorané myši. Bez onoho „spolupracovníka StB“ bych byl ztracen či kapitalistickým konkurentům jen pro smích. Při obchodních jednáních se pravda a láska neobjevovala. Kolegům ze Západu šlo hlavně o to, abych jim své zboží co nejlevněji prodal.

Škoda, že se těch, co se naučili v západním světě hbitě pohybovat za totality – a nikomu neublížili – nebylo po převratu více využito. V euforické popřevratové době se na ekonomiku příliš nemyslelo. Na nastupující dobu byli nejlépe připraveni ti, co za totality sloužili v zahraničí. To jaksi těm nahoře, omámeným úžasným pocitem svobody po převratu, jaksi nedošlo. Vracel se kapitalismus. Když stát o ty zapomenuté neměl zájem, začali se starat sami o sebe. Z některých jsou dnes i oligarchové.

Jestliže to někdo kritizuje, nechť se nejdřív zeptá, kdo za to může. Kdo byl naivní. A co je s tím dnes, po vystřízlivění, možno dělat.

publikováno: 14. 1. 2020

NEJNOVĚJŠÍ články


Neexistující imigranti III.

Imigrační a muslimská otázka v britském politickém zrcadle   Úvod Toto je 3. část pětidílné minisérie mých …

Ve sviňáko! Krásná nebo chytrá?

U normálního člověka se občas zdá, že jeho schopnost uvažování je do jisté míry utlumena …

K výročí náletu na Drážďany

Na základě osobní zkušenosti si myslím, že každý z nás zažije ve svém obyčejném a …

Firma sobě! Aneb za nás čerpá Agrofert.

Naším hlavním problémem není to, že se k moci dostal nějaký lump, nýbrž to, že si …

Kravina, aneb komu věřit?

V padesátých letech, když pod kuratelou sovětských soudruhů českoslovenští soudruzi pověsili několik svých dříve velmi …

Zpívej, a nemluv!

Operní pěvkyně Dagmar Pecková v loňském roce zpívala českou hymnu na demonstraci pořádané spolkem Milion chvilek …

Neexistující imigranti II.

Muslimská společenská bublina Multikulturalismus je ve své esenci antievropská forma civilizace. Samuel Huntington Úvod Toto …

Jaké jsou ruské plány s námi

Ve stále ještě svobodné části ruského internetu běží vážné a často neortodoxní debaty. Velký a …