Proměny pedofilie a mistři myšlení

Časy se mění, zpíval v roce 1964 Bob Dylan. Inu, jak se to vezme. Záleží na tom, co a kde, a zejména zda k lepšímu, nebo k horšímu. To, že se mluví o něčem, o čem se dříve mlčelo, stále ještě neznamená, že se situace zhoršila. Znásilnění v našem kulturním okruhu bezpochyby ubylo, ale tím, že se ženy konečně odvažují mluvit, vzniká optický klam, že bývalo lépe. Ovšem pro patriarchu vládnoucího v domácnosti železnou rukou, který přišel o svá výsostná práva, směřuje svět do ďáblovy řiti.

Mnohé nasvědčuje tomu, že počet lidí stižených sexuální úchylkou byl a je ve všech dobách a společenstvích zhruba stejný. To, co se mění, je spíš přístup k nim. Případně definice toho, čemu se momentálně věnuje pozornost. Nebo věk pohlavní dospělosti.

Zdá se být vcelku logické, že až do příchodu sportu, skauta, pionýra a jiných podobných mládežnických organizací volili lidé postižení pedofilií k ukájení svých sklonů cestu duchovního. Kde jinde by mohli přijít do kontaktu s mladistvými a požívat autority, která uspokojování jejich pochybných sexuálních potřeb nepochybně usnadňuje? Bohužel, tentokrát doslova bohužel, už nelze zpětně zjistit, kolik lidského utrpení způsobili, kolik traumat a frustrací je třeba připsat na jejich účet. Pouze z literatury líčící útlak v oblasti heterosexuálních styků mezi dospělými je možné si udělat hrubou představu o sexuálním teroru, který začíná evangeliem podle svatého Matouše a vrcholí viktoriánskou morálkou, dobou, která ženě odpírá sebemenší informaci nejen o sexu, ale dokonce i o fungování ženského těla.

Ale „The Times They Are a-Changin“ zaznívá z ohrané desky  barda oceněného Nobelovou cenou za literaturu. V tomto případě lze bez obav z omylu říct naštěstí. Puritánské pokrytectví způsobilo nejen příchod jistého Sigmunda Freuda, ale mělo nesporný podíl i na přitažlivosti komunismu ve dvacátých a třicátých letech. Také sexuální revoluce let šedesátých byla vynucena absurdními zákazy předchozích staletí, chováním strážců tradičních hodnot a prostou biologií. První studentské bouře let šedesátých propukly kvůli přísně odděleným ženským a mužským sektorům.

Román Vladimíra Nabokova, ročník 1899, Lolita, vyšel poprvé anglicky v pařížském nakladatelství Olympia Press roku 1953. Lolitě, hlavní hrdince, je na počátku knihy dvanáct let, Humbertovi Humbertovi, jejímu milenci, 37 let. Náklad 5 000 výtisků byl sice okamžitě rozprodán, ale pozornost kritiky kniha nevzbudila. Upozornil na ni až Graham Green, narozený roku 1904, v rozhovoru pro London Times. Následoval zákaz britského ministerstva vnitra. Z románu Lolita se stal bestseller srovnatelný s Jihem proti Severu z roku 1958. Román byl dvakrát zfilmován, poprvé v roce 1962 režisérem Stanley Kubrickem. Podruhé  byl natočen v roce 1997 režisérem Adrianem  Lynem.

Francie, kolébka libertinů, volnomyšlenkářství a skutečně erotické literatury zaujímá mezi národními literaturami zaslouženě přední místo.

Gabriel Matzneff, ročník 1936, je autorem 11 románů, 16 knih esejů, 5 knih vyprávěnek, 3 básnických sbírek a zejména 12 knih intimních deníků, v nichž nepokrytě líčí svou zálibu v pedofilii, jak s děvčaty, tak s chlapci mezi 8 a 14 roky. On sám se označoval za „pederasta“ a „filopeda“. V lednu 1977 se ocitli před soudem ve Versailles tři obžalovaní za zneužití mladistvých mladších patnácti let. Vyfasovali tři roky nepodmíněně. Matzneff nelenil a napsal esej nazvaný „Méně než šestnáct let“. Též sepsal petici, v níž tvrdí, že k žádnému zločinu nedošlo, protože obžalovaní jednali se souhlasem obětí a na obětech nebylo spácháno žádné násilí. „Jestliže má třináctiletá dívka právo na antikoncepci, tak k čemu to je?“ táže se v ní autor. Petici na obranu obžalovaných podepsalo 69 předních francouzských intelektuálů.

Ale „The Times They Are a-Changin“. Uplynulo dalších pár let a z pedofilie se stala hrůza hrůz a bič na kleriky. Úchylku už možno beztrestně kompenzovat pouze ve vzdálených zemích jihovýchodní Asie, kde „děti dospívají rychleji“. Pro tuto formu vyloženě pánské zábavy se vžil pojem „sexuální turismus“. Vcelku pochopitelně se mu oddávají prakticky výhradně spořádaní mužové původem ze západního civilizačního okruhu.

„The Times They Are a-Changin.“ V prosinci roku 2019 vyšla ve Francii kniha Consentement (Souhlas) Vanessy Springoraové, v níž popisuje své zážitky s Matzneffem, když jí bylo 13 let. O knize se píše snad ve všech francouzských tiskovinách. To, co bylo známo (a oceňováno čtenářským zájmem, literárními cenami a podporou literární obce), se zničehonic proměnilo v úžas a spravedlivé pohoršení. Zničehonic kroutí intelektuální kruhy hlavami, jak je možné, že petici mohli podepsat tak významní myslitelé. Mezi oněmi 69 kusy, o nichž už byla řeč, totiž figurují jména jako Jean-Paul Sartre, filosof, Philippe Sollers, spisovatel, Michel Foucault, filosof, sociolog a psycholog, Roland Barthes, kritik, filosof a sémiolog, Simone de Beauvoir, spisovatelka, feministka a myslitelka, Alain Robbe-Grillet, spisovatel a filmový režisér, Françoise Dolto, psychiatrička a pediatrička, Jacques Derrida, filosof, André Glucksmann, filosof a politolog, Bernard Kouchner, lékař a zakladatel Lékařů bez hranic, Félix Guattari, filosof a psychoanalytik,  Gilles Deleuze, filosof, Jack Lang, ministr kultury, Jean Francois Lyotard, filosof, Louis Aragon, básník.

A doba, potvora, se nepřestává proměňovat. Jeden ze signatářů petice, Philippe Sollers, ročník 1936, je autorem 30 románů, 21 knih esejů, 10 monografií, 3 biografií, 13 knih rozhovorů, dlouholetý kronikář v řadě novin a časopisů, laureát mnoha literárních cen a další z ctitelů markýze de Sade. Ani se mu nelze příliš divit, konformismus není výsadou maloměšťáků. Ve Francii je vrcholem spisovatelského pinožení vydání díla v edici Pléiade nakladatelství Gallimard. Tato skvostná edice na cigaretovém papíře a s dokonalým poznámkovým aparátem, jíž je věnována největší péče, je vyhrazena největším duchům lidských dějin. Od založení v roce 1923 do počátku roku 2019 v ní vyšlo 820 děl od 250 autorů – kolektivní práce nepočítaje. Jejich výběr vyvolává pochopitelně občas i nesouhlas. Kritiku vyvolalo zařazení autorů jako Georges Simenon, Boris Vian nebo Jean d’Ormesson.  Neslyšel jsem, že by někdo zpochybnil názor redakce, že čestné místo v ní zaujímá také markýz de Sade. Škoda, že si Philippe Sollers, bývalý maoista a rytíř Řádu čestné legie, už nic nepamatuje. Na dotaz, který mu novinář položil, jak je možné, že schvaloval pedofilii, odpověděl: „Tenkrát bylo tolik petic, že jsme je podepisovali takřka automaticky.“ No právě. A přesto prošli životem pod nálepkou intelektuálové, či dokonce „mistři myšlení“, jak lze také přeložit Francouzi oblíbený pojem maître à penser.


Teaching Ancient, Early Christian, And Medieval History in the Era of #MeToo: A Short Bibliography.

publikováno: 20. 1. 2020

Lubomír Martínek

Lubomír Martínek

esejista a překladatel /

NEJNOVĚJŠÍ články


Křeček chycený v rádiu

Stanislav Křeček dává jasně najevo, že ochrana slabších ho nezajímá a jejich diskriminaci v roli ombudsmana řešit …

Pěstování rozlišovacích schopností

Způsob, jak spolehlivě odlišit rákosníka obecného od rákosníka zpěvného, je chytit ho a zblízka prohlédnout. …

Léky u nás chybí, kvůli bezuzdnému kšeftu v Číně

Výpadek dodávek autodílů z Číny kvůli viru přežijeme, ale nenechme si nalhat našimi bolševiky, že za …

Neexistující imigranti III.

Imigrační a muslimská otázka v britském politickém zrcadle   Úvod Toto je 3. část pětidílné minisérie mých …

Ve sviňáko! Krásná nebo chytrá?

U normálního člověka se občas zdá, že jeho schopnost uvažování je do jisté míry utlumena …

K výročí náletu na Drážďany

Na základě osobní zkušenosti si myslím, že každý z nás zažije ve svém obyčejném a …

Firma sobě! Aneb za nás čerpá Agrofert.

Naším hlavním problémem není to, že se k moci dostal nějaký lump, nýbrž to, že si …

Kravina, aneb komu věřit?

V padesátých letech, když pod kuratelou sovětských soudruhů českoslovenští soudruzi pověsili několik svých dříve velmi …