Panna zneuctěného práva, odbornost – zaklínadlo fachidiotů

To to trvalo: muselo uplynout třicet let, aby se konečně dospělo k tomu, čím se mělo začít. Konečně se zvedla vlnka, žádná tsunami, zájmu o ty, kdo komunistický režim budovali a udržovali v chodu. Na pracovním stole se ocitla otázka práva, justice a záležitostí s nimi souvisejících.

Transformace komunistického režimu v režim jiný, nesporně lepší, proběhla bez očisty justice z důvodů veskrze iracionálních: sebeukájení vlastní ušlechtilostí, odpuštění jakožto řídící princip a naděje, že se zločinci zastydí a polepší při pohledu na zářné vzory. Jsou věci, které když se zameškají, už napravit nelze. Vyloučením z advokátní komory určitých zjevů se mohlo předejít značným škodám nejen na majetku, ale i na důvěře, ochotě a pocitu sounáležitosti se spoluobčany. Ti, kdo dnes hořekují nad „rozdělenou společností“, by se měli pohroužit do minulosti ještě vlažné. Moje blbost není dostatečně velká, abych se horšil nad tím, že justice používá ke svému provozu absolventy práv z let 1948–1989, ale absenci očisty od nejhorších vykonavatelů socialistické justice nelze omluvit ani uspěchanou dobou těsně polistopadovou, ani vysvětlit hospodářskými potřebami země, ani relativizovat historickým kontextem nebo mezinárodní situací. Jedná se minimálně o neodpustitelnou chybu, v horším případě o hanebné zanedbání a v důsledcích velmi škodlivé počínání. Odstranění zdiskreditovaných elementů z justice mělo transformaci předcházet. Technicky to možné bylo a mnozí na nebezpečí z prodlení upozorňovali. Třeba někteří členové VONSu, ale i jiní jednotlivci z řad obětí. Dnes to připouští dokonce i exprezident: „Ekonomové byli připraveni, právníci nikoli.“ Názor člena Jakešovy věštírny a zloděje přistiženého in flagranti při krádeži tužky má sice pramalou váhu, ale o duševním a intelektuálním rozpoložení velké části populace, která se v něm vzhlíží, to vypovídá naprosto jasně.

Rozložení sil v imaginárním neboli jediném možném soudním procesu s exponenty zločinného režimu je evidentní. Díky dobře zdokumentovaným faktům je situace báječně přehledná: na jedné straně ti, kdo režim budovali a udržovali v chodu, na druhé jejich větší a menší oběti. Jen málokdy se člověku poštěstí asistovat soudnímu sporu, v němž je vina pachatele tak zjevná.  O meritu věci není pochyb: komunismus byla státem organizovaná zvůle konaná ve jménu proletariátu. Jeho podstata spočívá podle marxisticko-leninských  teoretiků v likvidaci jistěže nedokonalého, nicméně obstojně fungujícího právního státu. Socialistická zákonnost a třídní justice byly nejen popřením tří set let vývoje, ale i zneuctěním práva, jak ho chápali právníci už ve starém Římě. Režim postavený na třídní diskriminaci byl horší než apartheid, protože černocha, na rozdíl od člověka buržoazního původu, lze rozeznat na první pohled. Mlhavost kategorií, jako byl kulak, buržoa, živnostník, vykořisťovatel, aristokrat, umožňovala odsoudit kohokoli na dobu zcela libovolnou. Doposud platná pravidla byla zrušena, obžalovaný ztratil právo na obhajobu, rozsudky se přidělovaly podle původu, politického přesvědčení nebo postoje k režimu. Nastalo čtyřicetileté období poprav, mučení, inscenovaných procesů, věznění bez prokázané viny, odsuzování lidí za původ nebo odlišný světový názor, šikanování, perzekuce, ponižování, křivd a bezmoci. Vytratil se i pojem politický vězeň. Všechny ostatní hanebnosti spáchané komunismem na vlastním obyvatelstvu jsou pouze logickým důsledkem likvidace nezávislé justice. Zkušenost, že se člověk může ocitnout bezdůvodně ve vězení, dodnes tvoří nepřekročitelnou zeď oddělující obyvatele zemí komunismem nepostižených a postižených.

Soud, dnes už výhradně morální, spočívá v posouzení míry viny a hledání případných polehčujících okolností. Dobrovolnou, nikým nejmenovanou porotu tvoří lidé, kteří se se zločinným režimem nesmířili, v rámci svých možností proti němu něco dělali, nebo se alespoň snažili zmírňovat škody, jím páchané, případně zůstali věrní zásadám platným před příchodem budovatelů socialismu. Lidem majícím odvahu vynést etický soud neustále hrozí různá obvinění, ale to už patří k věci. Raději být vyvrhel než litovat bývalého strůjce inscenovaných procesů strádajícího na stará kolena samotou. Protože morální soud nedisponuje prostředky trestat, není proti jeho rozsudkům odvolání. Trest může být nahrazen jen opovržením a posměchem. Odsouzení zločinci zůstávají na svobodě, doufat nelze ani v to, že by alespoň dodatečně něco pochopili, že by svůj podíl na zrůdném režimu alespoň uznali a zalezli do brlohů, z nichž se vynořili. Před porotou veřejného mínění se konečně ocitli tvůrcové a vykonavatelé socialistické zákonnosti, kteří dnes působí jako obhájci aktivit nejen Burešo-Bábišovských, ale také ostatních obžalovaných, více i méně úspěšných. Jak se ukázalo při norimberských procesech, přílišná diskreditace má za následek, že návrat mezi normálně uvažující jedince je vyloučen. Pachatelům a vykonavatelům rozkazů zbývá jen doživotní hledání omluv, výmluv, absurdních vytáček, svalování viny na mládí, dobu, režim a beznadějné pokusy o ospravedlnění. To by však nemělo bránit v kladení otázek, které tyto existence vzbuzují.  A že jich je, týkajících se fungování justice, totality, demokracie i člověka jako takového.

Nejčastěji uváděný argument na obhajobu zjevů typu Gerloch a Válková (to kvůli gendrové vyváženosti, aby nevznikl mylný dojem, že počet prostitutů a prostitutek není rovnoměrně zastoupen u obou pohlaví) je pouze jediný, o to úporněji opakovaný: odbornost. Kolikrát toto zaklínadlo, které může přesvědčit pouze fachidioty, jako je Válková sama, ve svých televizních výronech použila, je obtížné se dopočítat. Jiřímu Gruntorádovi nezbývalo při pohledu na její piruety než obracet oči v sloup, když se snažila vysvětlit, proč po pádu režimu neprotestovala proti zrušení zákona o ochranném dohledu, za jehož návrhem si dodnes stojí. Že tím soudružka Válková opětovně stvrdila svou prodejnost, jí očividně ušlo.  Ostatně o její schopnosti vetřít se do přízně jakékoli autority svědčí i rychlost, s níž si i v pokročilém věku a navzdory slabé paměti osvojila demokratický slovník.

Kvalifikovaného zedníka, instalatéra, řidiče nebo prodavače poznám dokonce i já. V případě fyzika, chemika, astronoma nebo geologa si už musím nechat poradit od jeho kolegů, protože nemám možnost si jejich odbornost ověřit. Nic však nestojí v cestě seznámit se s životopisem a odhadnout z něj intelektuální i lidské kvality dotyčného. V režimech, kde velikost kariéry je přímo úměrná ochotě se prostituovat, je to velmi snadný úkol. U filosofů, spisovatelů, politiků a mluvčích národa bývá výsledek často tristní. K lidským právům patří, nebo by patřit mělo, i právo na omyl, chybu a zaslepenost – ovšem pouze po určitou hranici, kterou tvoří ochota se proměnit ve spolupachatele.

Profese právníka patří k nejdůležitějším, nejobtížnějším a nejzodpovědnějším. Damoklův meč justičního omylu, nutnost pečlivě zvažovat příčiny a míru zavinění, nezbytnost předvídat následky rozhodnutí, nepostradatelnost diferencovaného myšlení jsou v ideologií nepokřiveném světě přirozeným zdrojem zasloužené úcty. Justice jakožto minimum dosažitelné momentálně převažující etiky je věcí, jež má vliv nejen na obžalované, ale i na zbývající občany a jejich prostřednictvím na celkovou atmosféru v zemi.

Jakmile si člověk nemůže být jist, že se za ním nezavřou dveře kriminálu, jakmile ztratí přiměřenou dávku důvěry v soudy, jakmile je nucen vzít na vědomí, že ve střetu s mocnými a silnějšími nemá šanci zvítězit, dýchá se mu hůř než v jedovatém ovzduší Litvínova 80. let. Odbornost odstřižená od etické dimenze lidské existence v tomto oboru neznamená vůbec nic a likviduje jakýkoli nárok na úctu, bez níž je výkon právnické profese nemyslitelný. A to ponechávám stranou otázku, o jakou „odbornost“ se může jednat v případě odchovanců fakult ovládaných hlasateli třídní justice, právníků ochotných pracovat v systému postaveném na bezpráví, kteří prožili celý život ve společnosti sobě podobných a podobně smýšlejících.

Pouze nacističtí a komunističtí právníci typu státního sekretáře Říšského ministerstva spravedlnosti Judr. Rolanda Freislera nebo předsedy československého Nejvyššího soudu Judr. Josefa Urválka upírali obžalovaným právo na řádnou obhajobu. Jejich oběti přiznávají toto právo i sériovým nebo masový vrahům. Komunistická deviza zněla: lépe potrestat nevinného než nechat uniknout zločince. Deviza našeho tribunálu zní: raději nechat upláchnout zločince než zneuctít nevinného. Ze stejného důvodu přiznáváme i Judr. Heleně Válkové právo lhát na svou obranu. Když do omrzení mele, že nevěděla, v jakém režimu žije, k čemu její návrhy sloužily nebo kdože to byl podepsán pod jak jinak než odborným článkem, který na obranu spořádaných, rozumějme terorem zlomených občanů před zloduchy sesmolila v zemi příliš malé, aby bylo kam posílat odsouzence do vyhnanství, chápeme to jako jediný způsob, který její omezená představivost dokáže vyplodit, jak ze sebe smýt nános hanby, který se na ní za léta praxe ve službách zločinného režimu a jeho čistokrevného produktu Bábiše usadil.

Zabývat se jakýmsi „věděním“ či „nevěděním“ o tom, kdo byli fanatici typu Urválka, proto spadá do kategorie otázek naprosto zbytečných, protože být právník a nevědět, co tito lidé ztělesňovali a v následujících letech symbolizovali, je horší než to vědět a sdílet s nimi stejnou instituci. Skutečnost, že člověk členstvím v institucích a organizacích přebírá díl odpovědnosti za jejich činnost, je fanatikům, fundamentalistům, fachidiotům, oportunistům a kariéristům bytostně cizí. V právnické profesi neznalost poměrů a rámce, v němž justice působí, jednou provždy diskvalifikuje. Nejde ani tak o neznalost samotnou, ale o přímý důkaz neschopnosti vidět dál než ostatní, čili postrádat kvality k výkonu profese žalobce, obhájce i soudce naprosto nepostradatelné. Nepromlčitelné provinění spočívá také v neochotě pátrat po příčinách, souvislostech a následcích. Kariérismus, bezcharakternost, nulový smysl pro spravedlnost samozřejmě nejsou ani dnes a ani v budoucnu nebudou překážkou v studiu práv a výkonu právnických profesí. Členům etické poroty se z jejich blyštivých kariér zvedá žaludek, i když si uvědomují, že jejich existence je nedílnou součástí reálného světa. Soudružka zmocněnkyně pro lidská práva s ohnutými zády udělala vše potřebné, aby si posměch a opovržení zasloužila měrou vrchovatou. Mohu ji ujistit, že se na její účet bavíme stejně dobře jako na účet jejich bývalých i dnešních kolegů a zaměstnavatelů.

Přehnané očekávání se nemůže projevit jinak než zklamáním, frustrací a znechucením. Jediný způsob, jak se proti těmto jedům chránit, spočívá v jasném vidění stojícím jednou nohou ve zkušenosti a druhou v reflexi. Je vhodné si připomenout, že právníci schopní a ochotní hájit, ospravedlňovat a prosazovat jakýkoli režim se najdou vždycky a všude. Kladivo na čarodějnice nebylo dílem nevolníků, zločiny kolonialismu byly páchány pod záštitou civilizačního úsilí vyspělejších národů, norimberské zákony nesepsali železničáři, účastníci konference ve Wannsee, kde se řešili právní otázky genocidy Židů, se účastnili špičkoví znalci právní vědy. Ještě snadnější je mluvit jazykem paragrafů překypujících humanismem a páchat pod jejich ochranou zákonná svinstva. Stalinská ústava, ve své době považovaná za jednu z nejmodernějších, jejíž kvality oceňoval i antikomunista Karel Čapek, nezabránila milionům mrtvých v gulagu a mimo něj. Vztah legality a legitimity není něco, co by fachidiotům narušovalo spánek. Hlavní část jejich činnosti spočívá v dodávání jisté, pro nás nepřijatelné legitimity rozkazům svých nadřízených.

K realistickému přístupu patří i to, že ani obecně vítaná změna vládnoucího režimu se neobejde bez kurev odchovaných v režimu předchozím. Že si tito tvorové zběhlí v rétorice, hledání polehčujících okolností a sestrojování obskurních konstrukcí najdou pro sebe vždy nějakou omluvu, není nic překvapivého. Úroveň dosaženého vzdělání není zárukou ničeho, před proměnou ve zločince nebrání ani erudice, ani inteligence. Ani doba není při formování charakteru rozhodující. Studium za první republiky nebo za normalizace nemusí mít nutně na studenta vliv. Josef Urválek promoval v roce 1934, Milan Hulík, obhájce disidentů, v roce 1973. Bylo by chybou právníkům slepě věřit, vžívat se do jejich osudů a odpouštět jim zločiny páchané v závětří zákona. Povinností je naopak poukazovat na konání či nekonání těch, kdo svého postavení zneužívají k diskreditaci justice a v rámci možností pomáhat těm, kdo její pověst napravují. Škodlivost bezcharakterních právníků může být držena ve snesitelných mezích pouze dostatečným počtem neohebných a neprodejných.

Pozorovatelé sporu, který už třicet let nepřetržitě probíhá v budovách české justice, mají komu držet palce. Zastánci právní kontinuity s režimem vybudovaném na bezpráví a třídní segregaci spolu s jejími produkty stojí proti hrstce statečných usilujících o nápravu poměrů v justici. V akademických sporech o povaze totalitních režimů a jejich fungování tvoří popravy politických vězňů, mučení, inscenované procesy pouze jednu část spisu, který se obhájci zločinného režimu zuřivě snaží alespoň zlehčovat neustálým rozšiřováním odpovědnosti.  Otázky typu kdo, jak a proč už po třiceti letech nemohou mít konkrétní dopad, což je hlavní důvod, proč se jimi zabývat: ve hře je památka lidí kvalitních, převážně bezejmenných pěšáků občanské studené války, našich vzorů a blíženců. Na novinářovu otázku v roce 1968 Urválek odpověděl: „Co tedy, proboha, po mně chcete, abych udělal? Vy si myslíte, že si mám sáhnout na život? Ne, nemohu a nebudu skákat z petřínské věže, to není možné. Kdybych to, pane redaktore, udělal, vzal bych na sebe celou vinu, potvrdil bych svou vinu, a já ji necítím, tu má někdo jiný.“  Svou vinu potvrdil v roce 1979 tím, že sebevraždu konečně spáchal.

Urfaust je název první verze Goethova Fausta. Urmedvěd je titul knihy Jiřího Kratochvila. Urválek je mustr Válkové, ministryně ministerstva spravedlnosti ochotné posloužit čímkoli komukoli. Což je jediné logické vysvětlení, proč si dělá takové starosti, aby si nerozhněvala motajícího se opilce, kterého do čela státu vynesly dva miliony osm set tisíc voličů, pro něž existují jiné priority než právní stát. Lze předpokládat, že jí spadnul kámen ze srdce, když na ni vystrčil slušně řečeno záda. Uhájila i svou pozici v Radě vlády pro lidská práva, což její členy zbavuje podezření z nezávislosti. Teď se soudružka Válková musí ještě usilovně snažit, aby si to nepodělala u svého nadřízeného, odborníka na motýle a fčely.

A přesto ani z antikomunistické optiky není vše beznadějně ztraceno. Chce to jen trpělivost. Nepotrestatelný lump se totiž od zločinců tradičního střihu odlišuje tím, že hnus, který vzbuzuje, je s jeho jménem neoddělitelně spojen i po smrti. A to je dobře, protože v tom spočívá nejvyšší forma pozemské spravedlnosti.  Při vyslovení jména Alojze Lorence mají lidé, kteří se s režimem nespustili, chuť zvracet – a kam to panečku genpor. ing. šéffízl csc. v. v. dotáhl! Válková, mimochodem Urválkovi nápadně podobná i fyzicky, má reálnou šanci stát se stejným symbolem české justice v době normalizace, jako je Urválek jejím symbolem v letech padesátých.

publikováno: 27. 1. 2020

Lubomír Martínek

Lubomír Martínek

esejista a překladatel /

NEJNOVĚJŠÍ články


Neexistující imigranti III.

Imigrační a muslimská otázka v britském politickém zrcadle   Úvod Toto je 3. část pětidílné minisérie mých …

Ve sviňáko! Krásná nebo chytrá?

U normálního člověka se občas zdá, že jeho schopnost uvažování je do jisté míry utlumena …

K výročí náletu na Drážďany

Na základě osobní zkušenosti si myslím, že každý z nás zažije ve svém obyčejném a …

Firma sobě! Aneb za nás čerpá Agrofert.

Naším hlavním problémem není to, že se k moci dostal nějaký lump, nýbrž to, že si …

Kravina, aneb komu věřit?

V padesátých letech, když pod kuratelou sovětských soudruhů českoslovenští soudruzi pověsili několik svých dříve velmi …

Zpívej, a nemluv!

Operní pěvkyně Dagmar Pecková v loňském roce zpívala českou hymnu na demonstraci pořádané spolkem Milion chvilek …

Neexistující imigranti II.

Muslimská společenská bublina Multikulturalismus je ve své esenci antievropská forma civilizace. Samuel Huntington Úvod Toto …

Jaké jsou ruské plány s námi

Ve stále ještě svobodné části ruského internetu běží vážné a často neortodoxní debaty. Velký a …